painthers komentáře u knih

Jsem ráda, že jsem to nevzdala a po slabém druhém dílu se vrátila časem ke třetímu.
Ta propracovanost celého světa Duny mě fascinuje. Místy se v tom člověk může trochu ztrácet, ale podle mě je to cílem - jak se postavy občas také ztrácí ve svých vizích. Nejradši mám ale popisy červa - pohyby, pach ozonu, obavy o jejich vyhynutí… jak kdybych je viděla před sebou. :-)

6 25.05.2022

Čtivá kniha, která popisuje historii a slavné příběhy dark webu. Ideální jako úvod i pro úplné laiky. Vyvrací mýty toho, co v tajných obchodech neseženete, naopak analyzuje, co je k sehnání velice snadno a proč. Za podstatné považuji to, že kniha akcentuje i pozitivní stránky dark webu s ohledem na soukromí, což bude (bohužel) v budoucnu stále aktuálnější s tím, jak státní složky čím dál více shraňují informace a data o svých občanech. Sama mám obavu o to, že státy budou více a více represivní na základě špiclování, a dark web jim to dost významně komplikuje už dnes.

6 20.03.2021

Souhlasím s komentujícími před sebou - prvních 200 stran se mi zdálo rozvleklých, nic moc extra mi nesdělovaly. Konec ale do sebe začal zapadat a pak to začala být výtečná příběhová přehlídka. Takže vydržet! :-)

5 02.01.2023

Kniha pro mě byla trochu zklamáním, možná i proto, že už jsem dvě podobné, které se snaží předat, jak se teď máme dobře, četla (třeba Pokrok od Norberga). Zde je navíc rozebrané, proč se v náhledu na svět dopouštíme úsudkových chyb, a jak být lepší v kritickém myšlení. Také akcentuje rozdíl mezi rychlým “intuitivním” myšlením a pomalým “racionálním” - u toho jsem si zas vzpomněla na Kahnemana. Jako pokud jste nečetli nic podobného tématu, tak doporučuji, ale mně to zas tak moc nedalo.

5 07.08.2022

(SPOILER) Zpočátku možná poměrně náročná kniha, pokud člověk není z přírodovědného / medicínského oboru. Ke konci spíše etická, vyjadřuje se k mnohým tématům společnosti (zdravotní systém, eutanázie apod.).
Už když jsem knihu poslouchala, zajímala mě k ní oponentura. Sinclair píše až moc fantasticky a optimisticky. Po menším průzkumu je Sinclair opravdu uznávaná kapacita v oboru, ale k mnohým jeho tezím není výzkum ještě dostatečný - lze tedy najít i odlišné vědecké názory nebo studie, které napovídají, že ještě zas tak moc o tématu nevíme. Já za sebe bych se suplementaci NMN, resveratrolu nebo užívání metforminu vyvarovala - NMN může údajně svým navýšením NAD i podpořit vznik onkologického problému; různé studie s resveratrolem byly údajně chybné. Větší shoda je pak na půstech a saunování / otužování, sportu.
Kniha určitě zajímavá a pro náhled na současný výzkum ji lze doporučit. Opatrně ale s “hurá akcemi”, po kterých určitě zaručeně nezestárnete. Časem mohou být vědecké názory úplně jiné. :-)

5 27.06.2022

Vše, co jste si přáli vědět o Bitcoinu a jiných kryptoměnách. Od jednoduššího až k technicky vyčerpávajícímu, kde už jsem se sama trochu ztrácela. Povrchnější nadšenci ale knihu odloží dříve a ti náročnější naopak budou informacemi dostatečně nakrmeni. :-)

5 15.06.2021

Pokud máte rádi záhady, nevysvětlitelné smrti na výpravách a rozplétání reálných velkých lidských příběhů, tak vás to zaujme. Hodně mi to asociovalo nejasný konec Djatlavovy výpravy, která taky skončila tragicky a v ledových podmínkách. Tento příběh se odehrává jen několik desítek kilometrů od severního pólu, před 150 lety. Autorka se snaží dopátrat, co zapříčinilo konec slavné výpravy, která chtěla jako první dosáhnout severního pólu.
Textově to pro mě bylo občas lehce zmatené, ale kniha je proložena mnoha obrázky, materiály a hezky provedená. Dá se přečíst za odpoledne.

5 13.04.2021

Téměř každý, koho znám, má větší či menší problémy se sebejistotou a sebepřijetím. Ovlivňuje to všechny sféry našich životů, vztahy, pravděpodobně i fyzické zdraví. Tato kniha se tomuto aspektu věnuje a dává různé návody, jak se začít mít rád, jak přijmout celou svoji osobnost, jak si ji uvědomovat, a i z čeho konkrétně mohou plynout různá fyzická onemocnění.

Kniha na mě působila poměrně brakovitě, ač v principu s některými myšlenkami souhlasím a mělo by o nich být ve společnosti širší povědomí. Byla čtivá. Pokud někdo nechce na dané téma číst něco moc filosofického nebo zabihajícího do hloubky (a méně sluníčkovou formou), pak by mohla přijít vhod.

5 12.12.2020

Ani druhá kniha Waltariho nezklamala. Takové dílo má člověk čest napsat obvykle jen jednou za život, jemu se povedlo neuvěřitelné.

Pokud se do toho pustíte, vydržte, začala mě bavit více až tak od poloviny. Nenechte se těmi stovkami stran odradit.

5 20.05.2020

Wow. Do první poloviny jsem to chtěla odložit. Změť neustále stejných jmen, bordel, a ani mě to zas tak moc nebavilo. Od druhé poloviny jsem však pochopila, proč se jména neustále točí, a co se kniha snaží sdělit. Poslední stránky... Skvělé.

5 20.01.2020

Na třetí díl jsem se těšila a moc se mi líbil. Opět obdivuhodná práce autorky se střídáním časů a osob v rámci vyprávění, se zpracováním zajímavých příběhů reálných osob, se zachycením ducha doby a trochu i té pomíjivosti, které tu všichni čelíme. Děkuji a doporučuji.

4 06.09.2024

Jsem ráda, že jsem se k této knize konečně dostala. Jsem moc ráda, že někdo tato feministická témata otevírá a mluví o nich, protože to je důležité. Mám ke knize nicméně několik výhrad. Zaprvé mi moc neseděl styl, a protože jsem knihu dostala doporučenou jako tu, která obsahuje vědecká data, čekala jsem asi trochu jiného. Kniha z loňského roku od Silvie Lauder - V pasti pohlaví - mi vyhovovala trochu víc a zdála se mi i pokorněji a méně konfliktněji napsaná.
Jako závažnější přestupek pak ale považuji to, že některé teze v knize mi přijdou spekulativní, a až trochu manipulativně a nepravdivě podané. Autorka často polemizuje nad tím, že pomáhající profese jako medicína, učitelství či sociální služby nejsou dobře placené, protože v nich pracují zejména ženy. Zde bych ale viděla jako primární důvod to, že jsou to odvětví ve velké míře provozována státem - a ano, stát často platí špatně úplně všechny a na řízení těchto odvětví není efektivní. Pohlaví s tím podle mě nemá co dělat, co jsme po revoluci nechali státu, na to dodnes nadáváme.
Další mezeru bych viděla v diskuzi o gender pay gapu - zde doporučuji zejména práci ekonomky z Harvardu Claudie Goldin, která i za toto téma dostala v roce 2023 Nobelovu cenu.
Původy gender pay gapu v dnešní době tam dobře vysvětluje a také komentuje, že není způsoben ani tím, co píše autorka Homfray, a dokonce s ním nepohnou ani mnohá nabízená řešení. Zejména z tohoto důvodu dávám méně hvězdiček - byla bych ráda, aby se na diskuzích o tomto tématu u nás podíleli mnohem víc ekonomové s vysvětlujícími daty než pocity - leda pak lze nabídnout racionální řešení, která pay gap dokážou snížit.

4 02.09.2024

Další z excelentních Gaborových knih. Jsem moc ráda, že ač v knize kritizuje mnoho věcí na kapitalismu, nesklouzl tak automaticky k tomu, že socialismus by všechen náš život vyřešil lépe. Autor skromně přiznává, že sám neví, jak některé nemoci společnosti řešit. Pro mě mají podobné knihy zásadní zprávu - ač z hlediska redukce chudoby, osobní svobody, dlouhověkosti osob a obecně zlepšení komfortu obyvatel hraje kapitalismus jasný prim, je vždy třeba myslet i na to, že ideálním řešením na všechno samozřejmě není. Musíme stále aktivně pracovat na tom, jak si k sobě nacházet blízkost, jak mezi sebou hledat lidskost a společnými silami o lepší svět kolem nás usilovat.

4 17.06.2024

Plný počet hvězdiček nedávám jen proto, že je kniha poměrně dlouhá a místy mi připadala už roztahaná. Pokud to ale vydržíte, tak je to krásný (ale zároveň dost bolestivý) příběh mladého Žida, kterému kus života, duše a vše dobré, co jako mladý člověk mohl mít, vzala válka a Osvětim. Vrací se do Prahy, kde postupně přichází na to, že se vrátil z přátel i rodiny jediný, přichází postupně na to, co všechno mu nacisté vzali a že život ostatních lidí v Praze je vzdálený tomu jeho a pádí si někam vlastním tempem a směrem, bez pozastavení či spočinutí ve vzpomínce. Pro mnoho lidí po válce, kteří zažili podobné, už pak nejspíše nebylo žádné doma, kam se vrátit, a svět jim náhle vůbec nepatřil. Příběh války totiž neskončil v roce 1945. Mnoho osob spáchalo ještě leta poté sebevraždu, protože se nedokázali s událostmi a ztrátami srovnat. A mnozí museli začít úplně nový život, s novými lidmi kolem, na novém místě stejně jako nakonec hlavní postava Petr Stein.

4 10.02.2024

Druhý díl byl mnohem lepší jak díl první! Povídání o životě farářky. O zpovědích, o pohřbívání, o cestě ke kněžství, o tom, jaké to je neustále být pro své farníky, jak být jako žena farářka sama sebou, jak se kloubí kněžská práce s psychoterapeutskou, oddechové příjemné čtení.

4 22.01.2024

Paní farářka je mi z deníku sympatická, myslím, že s ní bude legrace a byl to pro mě zajímavý exkurz do života druhé osoby, který je tak jiný než ten můj. V druhé polovině už mě to tolik nebavilo, ale jako oddechové čtení ke kávě při vánočním shonu to bylo místy fajn.

4 20.12.2023

Skvělá kniha, jako vždy. Místy trochu zřejmě přehání na efekt a ten závěr o klimatu si mohl odpustit, ale líbila se mi.
Přidám opět svoji oblíbenou citaci:

"Osvětim je symbolem plánu povraždit všechny Židy na území pod německou nadvládou a v jejích plynových komorách skutečně umírali Židé ze všech koutů impéria. Relativně početná skupina Židů mohla přežít jen díky tomu, že se až do konce jednalo také o táborový komplex, kdy Židé při vstupu procházeli pracovní selekcí. To je důvod, proč bylo možné zaznamenat a začlenit do kolektivní paměti příběh o přežití v Osvětimi. Osvětim přežily tisíce Židů, nepřežil skoro ale žádný Žid, který se kdy ocitl na okraji vyvraždovacícho hrobu, a nepřežil skoro žádný Žid, který kdy vstoupil do Treblinky, Belžce, Sobiboru či Chelmna. Slovo Osvětim se stalo metonymem pro holocaust jako celek. Naprostá většina Židů však byla povražděna jinde, a v době, kdy se Osvětim změnila ve významné vyhlazovací centrum, už byli po smrti. Přesto se na Osvětim vzpomíná, zatímco ostatní místa jsou z valné části zapomenuta. Osvětim představovala pro Německo po Druhé světové válce relativně zvládnutelný symbol, který podstatně omezoval skutečný rozsah spáchaného zla. Spojením Osvětimi s holocaustem jako takovým také získalo na vědomosti groteskní tvrzení, že Němci za války nevěděli o hromadném vyvražďování evropských Židů. Je jistě možné, že někteří Němci nevěděli zcela přesně, co se děje v Osvětimi, je však vyloučeno, aby jakékoliv větší množství Němců nevědělo o hromadném zabíjení Židů. O vyvraždování Židů se v Německu vědělo a mluvilo, přinejmenším v rodinách a mezi přáteli dlouho předtím, než se Osvětim změnila ve vyhlazovací centrum. Na východě během tří let desetitisíce Němců postřílely nad stovkami popravčích jam miliony Židů a většina lidí o tom věděla. Statisíce Němců těmto akcím přihlížely, nebo o nich slyšely přesné informace, a věděly o nich miliony Němců bojujících na východní frontě. Manželky a dokonce i děti během války navštívily místa činů, vojáci a policisté a další v dopisech posílaných domů popisovaly podrobná líčení často i s fotografiemi. Miliony německých domácností se obohatily věcmi ukradenými zavražděným Židům a dopraveným poštou nebo osobně, když vojáci či policisté dostali dovolenou. Z podobných důvodů byla Osvětim výhodným symbolem i pro poválečný Sovětský svaz a pro dnešní postkomunistické Rusko - když holocaust omezíme na Osvětim, pak lze snadno zapomenout, že hromadné vyvražďování započalo na místech, jež krátce předtím dobyl Sovětský svaz. Na západě Sovětského svazu o vyvražďování Židů každý věděl a důvody jsou tu podobné jako u Německa. Metoda masového zabíjení, jež byla na východě použita, vyžadovala desetitisíce přímých účastníků a věděly o ní statisíce lidí. Němci odešli, ale hromadné hroby zůstaly. Pokud ale holocaust ztotožníme výhradně s Osvětimí, lze i tuto zkušenost vymazat z dějin. (...) Pokud je holocaust omezen na Osvětim, lze je izolovat od většiny národů, jež se dotkl, a od míst, která proměnil. Brány a hradby Osvětimi do sebe zdánlivě uzavírají zlo, které se ve skutečnosti rozpínalo od Paříže po Smolensk. (...) Pokud se zabíjení Židů omezí na jedno výjimečné místo a chápe se jako výsledek neosobních procedur, nemusíme se pak už vyrovnávat s faktem, že lidé nijak zvlášť odlišní od nás vraždili z blízka a bezdůvodně jiné lidi, nijak zvlášť odlišné od nás. O tom zpravidla nechceme uvažovat."

4 05.09.2023

(SPOILER) Můj oblíbený autor Fromm! Trochu se rozepíšu a nechám si tu i pár poznámek sama pro sebe, tedy upozorňuji, že bude spoiler. Napřed bych začala tím, co se mi nelíbilo. U Fromma jsem už celkem zvyklá na jeho velebení Marxe a socialistických ideálů. Ač jsem z opačného konce politicko-ekonomického spektra, neruší mě to, protože ho považuju za precizního myslitele zase v jiných oblastech. Zde v knize jsem ale objevila, že on při jednom komentování hodnoty nějakého statku zřejmě ani nezná pojem subjektivní teorie hodnoty, což je teda za mě fakt bazál - zejména, pokud se člověk pouští o diskuzi o vlastnictví a o socialismu a navíc ještě svým paternalistickým stylem, který ve svých knihách často užívá. Pak ještě konečná část knihy, kde oslavuje středověkého člověka, jak neměl čas plkat a pomlouvat, jak rozežraně nevlastnil, co nepotřeboval, jak si všechno zapamatoval a rychleji se ze svého přírodního okolí učil, protože byl všímavější ke svému okolí víc jak dnešní kybernetická společnost... Ehm, to už mi fakt přišlo nesmyslný.
Teď ale k samotnému obsahu knihy. Fromm rozděluje lidské prožívání na dva různé módy - na mód bytí a mód vlastnění, přičemž všichni se buď v těchto módech nebo někde mezi nimi pohybujeme. Mód bytí je podle něj tvůrčí, solidární, láskyplný a orientovaný na krásu; mód vlastnění na ovládání předmětů i lidí, na sobectví, člověk se v něm identifikuje svým majetkem a nabytým sociálním statusem. Mód bytí podle něj vede k růstu člověka, zatímco mód vlastnění člověka utlumuje a jeho mysl zaměstnává předměty a hromaděním věcí, které jsou většinou nepodstatné, čímž ho od růstu rozptyluje. Fromm navrhuje metody, kterými se člověk má více nasměrovat k módu bytí, a to zejména meditace, trénink všímavosti, plná koncentrace na všechny běžné denní aktivity, bdělost, sebeanalýza, psychoanalýza. Svoboda je pro Fromma vnitřním osvobozením od pout chtivosti a iluzí.
Jako vlastnění Fromm nemyslí jen majetek - člověk podle něj může podobně patologicky vlastnit i myšlenky, ideály, politické názory, přátele nebo hromadit zážitky.
Fromm dále říká, že velkou překážkou módu bytí je duševní lenost - člověk chce dosáhnout všeho hned, lehce, polovzdělaně. Člověk má také podle něj strach z autority a disciplíny. Fromm kritizuje i zdánlivou svobodu na příkladu sexuální svobody jakožto svobodou rozmaru - že člověk místo toho, aby věděl 'proč', tak si říká pouze 'proč ne', protože prostě může, což není svoboda, ale bezmyšlenkovitá rozežranost.

Nakonec ještě doplním myšlenku, která se mi moc líbila - cituji: Paradoxním faktem je, že čím hlouběji prožívám svou vlastní nebo něčí jedinečnou individualitu, tím jasněji prostřednictvím sebe a něho vidím realitu obecného člověka, prostého všech individuálních kvalit, zen-buddhistického člověka bez hodnosti a bez titulu.

4 28.06.2023

Z Huxleyho děl se mi toto jeho poslední také zdálo nejslabší, ač se snaží sdělit celkem nadčasovou myšlenku. Myslím ale, že dílo skvěle uzavírá jeho tvorbu - od Konce civilizace až po Ostrov.
Huxley je jeden z mých nejoblíbenějších intelektuálů 20. století. Miluju způsob, jakym přemýšlel, jakým se vyvíjel a jaký měl neuvěřitelný rozhled do všemožných oborů. Byl snílkem a pozoroval společnost - s láskou i se strachem. Strach jde z jeho Konce civilizace. V Ostrovu je naopak vyobrazený koncept společnosti žijící v absolutní lásce a míru. Huxley samozřejmě věděl, že realizovat takovou civilizaci není v podstatě možné. Byl ale zastáncem myšlenky, že společnost se obrozuje a posouvá k míru a porozumění skrze osvětu a vzdělání a že klid a lásku člověku nejde nějakou centrální autoritou vnutit - naopak každý se tímto směrem musíme rozvíjet sám a pomáhat si v tom i vzájemně. A toto je tedy poselství knihy pro každého z nás.

4 09.06.2023

Věda rozebírá věci na součástky, aby zjistila, jak fungují. Náboženství skládá věci dohromady, aby pochopilo jejich smysl.
Ztratí-li společnost svou duši, ztratí zakrátko i svou budoucnost.

Kniha snažící se překlenout mosty mezi vědou a náboženstvím, jelikož tyto dvě nejsou v rozporu, nýbrž se jedna bez druhé neobejdou. S autorem zcela souhlasím a děkuji za zasazení celé této falešné dichotomie do historického i kulturního kontextu.

4 14.05.2023