pajaroh komentáře u knih

Krásný román psaný poutavým jazykem, díky kterému jsem si uvědomila mnohé z historie a života na severní Moravě. Každá postava má svůj osud i svou osobnost a já jen smekám před autorkou, které se podařilo výborně propojit opomíjené historické události a život (ne)obyčejných lidí.

Z doslovu:
"Zejména díky těmto dvěma blízkým lidem vím, že hornické bydlení může sice být černé od uhelného prachu, ale v mých vzpomínkách voní čerstvě upečeným švestkovým koláčem, vlídností a nezdolnou vůlí k životu."

A já díky této knize trochu oprášila předsudky a uhelný prach ze švestkového koláče a začala mít tento kraj raději.
Některé knihy prostě přečtu, jiné prožívám.

44 20.03.2020

Opět poctivý kus literární práce od Karin Lednické. Stylem zdařilejší než první díl, emočně více vysilující. Všechny ty známé události války i příchod sovětů (tedy témata, se kterými se roztrhl pytel knižního trhu) čtenář zažívá se známými postavami a ve specifickém prostředí a v tom je síla a originalita knihy. K tomu některé málo známé historické detaily, krátká odpočinutí u vyprávění z běžného života, nářečí...

40 06.05.2021

...ak človek zájde v divokej prírode veľmi ďaleko, kde je len on sám a panenská príroda, začuje spievať raky...

Tak trochu Velká samota, ale z odlišného prostředí - ze stálezelených močálů u pobřeží oceánu Severní Karolíny. Chytlavý příběh, pěkně vykreslené charaktery a především důraz na okolí, přírodu a osamění. Vyprávění je naservírováno jednoduše (pravda, některé události jsou až nereálné), ale nějak mi to v tomto případě sedí, žádné cukrbliky, jinotaje - prostě jen jednoduchá a silná poezie přírody a příběh.

"Kya sa postupne vrátila k neomylnému koloběhu života žubrienok a baletu svetlušiek a zahrabala sa hlbšie do mlčanlivej divočiny. Zdalo sa, že příroda je jediný kameň, ktorý rieka neodnesie."

36 25.11.2020

Na další knihu Anny Bolavé jsem se velmi těšila, dokonce jsem pro ni klepala na dveře vládou zavřeného knihkupectví...
Do třetice výborné a hluboké jako zátočiny řeky. Opět vychytaná psychologie postav, nově i prvky mytologických živlů, ke konci nezvyklý důraz na gradaci děje a akčnost (tu bych si klidně odpustila) a dobrý styl psaní A. Bolavé s netradiční kompozicí. Jen postava psycholožky mi nějak nazapadala do příběhu.
A ty pro většinu čtenářů "vyšinuté" hrdinky jejich knih mi přijdou krásné a o tolik barevnější než vedlejší maloměšťácké "osobnůstky". Asi taky patřím na starou půdu mezi sušené byliny nebo do chátrající vily u řeky.

35 31.10.2020

při letošním sběru lípy jsem si zcela nepřekvapivě vzpomněla na knihu Do tmy a vytáhla ji z knihovny, protože není lepšího času k jejímu čtení než červen a červenec. Poprvé jsem ji prostě nadšeně zhltla, tentokrát jsem četla pomalu, po kouskách, vychutnávala si slovní obraty, horké letní počasí i bouřky stejně jako krásné myšlenky, klidné chvíle v sadu i popisovanou ubíjející bolest a spěch. A tohle všechno v knize obsažené daleko přesahuje sběr bylin.

33 08.07.2022

Hodiny z olova - kontroverzní, jiné, hluboké a velmi aktuální.
Autorka si nebrala servítky a její kritika společnosti mnoha lidem - jak napovídají často útočné a jízlivé recenze - píchla do vosího hnízda a to pak rozšlápla o kuří oko.
Ze začátku bylo čtení náročné, musela jsem přemýšlet skoro nad každou větou a louskání kapitol jsem prokládala něčím oddychovějším... no a pak to byla jízda, dějová linka, úvahy, velké osudy i minipříběhy mě už k jiné knize nepustily. Skvělý styl a dobré čtení a nikde není řečeno, že tomuto všemu musí čtenář věřit a vzít názory za své. To je na každém z nás.

"Spisovatelka si nechce koupit chytřejší telefon a zabíjet olovněný čas na zcenzurovaném internetu, tělo nechce skončit v otupující závislosti jako sedm milionů Japonců a čím dál víc Číňanů a Evropanů a Američanů, kteří nevycházejí z domu, jejich život se zredukuje na obrazovku. Největším strašákem je pro ně přímý pohled z očí do očí. V očích číst neumějí."

"Komunismus nám vymyl mozky.
A kapitalismus nám vymývá srdce."

32 12.04.2020

Nevěřila bych, že lze tak krásně vytvořit knihu beze slov. Všechny ty výmluvné nostalgické detaily (kočka na komíně, hrnky na laťkovém plotě...) a zobrazení starých uliček a domů vyprávějí tiché příběhy a písmena by byla nakonec zbytečná.

29 30.01.2021

Svou dovolenou v Rychlebských horách jsem dělila mezi toulání se v jarních bukových lesích a po zaniklých pohraničních vesnicích - a podvečernímu spěchání ke čtení Bílé vody.
Bezpochyby je to výborná práce z jazykové i badatelské stránky. Na každé stránce jsou znát hodiny a hodiny autorčiny dřiny i její spisovatelské nadání. Co se vyjadřování a stylu týče, zůstává pro mě Kateřina Tučková na prvním místě v české literatuře. K tomu z(a)tracená vesnice Bílá voda, která se mi dostala pod kůži už před... nu ano, 24 lety, kdy jsem na ni narazila při vandrování poprvé.

Těžké, dobré téma ze silného místa, na to má prostě Tučková talent.
Není to však bez výhrad. Jsou dlouhé části textu, kdy autorka nenechá čtenáře vydechnout a násilí je prostě moc. Také mnoho nevysvětlitelných zázraků, napravených zloduchů, náhodných setkání či nečekaných rodinných propletenců. Pravda, v církevním/náboženském tématu se takové zázraky přímo nabízejí.
Mátlo mě mísení fikce a skutečnosti, přestože autorka zdůrazňuje, že se jedná o román, a osobnosti i místa, kterými se inspirovala, uvádí v doslovu. Možná právě ta uvěřitelnost je známkou dobrého psaní.
A přestože se v typologii postav Tučková nevyhne klišé a jednostrannosti, jsem ráda za tu silnou kritiku "určitých skupin" v církvi, politice a myslivosti bez servítků.

28 02.06.2022

Klidně by těch spadlých jablek mohlo být více, protože tahle kniha v sobě má vše, co (nejen) na literatuře miluji. Příběhy lidí žijící v horské vesnici, tajemnou mytologii, úctu k tradicím a přírodě. I drsné události jsou psány lehce, poeticky a s nadějí a já společnost povahově mladých starečků, jabloňového sadu, prasklin ve zdi a jiných osudových znamení po dočtení velmi nerada opouštím. No vůbec se mi nechce zpět.

28 03.03.2021

To si takhle vyrazíte se spacákem a psem na přespání k lesu a místo poslouchání cvrčků a kochání se noční hvězdnou oblohou čučíte půl noci do knihy, dokud čelovka nedosvítí. Ale o to víc jsem prožívala Ronjiny příhody v jeskyni, v letní řece, v jejím lese. Větrnice na mě naštestí nepřišly, ale čumbrci tam 100% pobíhali.. no, možná ty díry vyhrabal můj pes...
Nádherná knížka, Astrid Lindgrenová má dar porozumět nejen dětské duši.
Ronjo, budeš mi chybět.

"Birk se rozhlížel po tmavnoucím lese a měl zvláštní pocit, ale nevěděl proč. Nechápal, že to, co cítí na prsou jako lehký smutek, je jen krása letního večera, nic jiného."

28 09.08.2020

Přes počáteční rozčarování typu tohle fakt není pro mě, jelikož jsem společenský buran, bonton je mi cizí a raději se vrátím literárně na Sibiř, se mi aristokratický hrdina hrabě Rostov dostal pod kůži a od takové sté stránky to byla jízda. Za popisem prvotřídních lahůdek a snobských hostů se skrývá hloubka, atmosféra "vyšší" Moskvy, neotřelé osobnosti a lidské osudy, vytříbený a příjemný styl psaní, autorův humor a jemná práce s popisem a pomalým gradováním příběhu. Výborné počtení.

28 03.02.2020

"Žiješ rád?"
Žiju ráda a ráda čtu knihy jako je tahle.

Musím vyzdvihnout práci fotografky Johany Pošové - fotky mají duši, vystihují jednotlivé osobnosti i krajinu, ve které žijí. Trochu mi přijde, jako by byly hlavní osou knihy fotky a psaný text byl doprovod. Každopádně jedná se o "doprovod" velmi dobrý, A. Palánovi tento způsob vyptávání, setkávání a psaní vyloženě sedí a i během zdánivě tuctových otázek se dostane do hlavy samotáře.
Jednotlivé osobnosti jsou prostě krásně své, mnohé z nich bych chtěla osobně potkat, povykládat si s nimi, možná zkusit jejich způsob života či přežití, některým bych se vyhla... ale i to dělá z knihy zajímavé čtení.

"Ticho je krásné a samota nádherná."

28 01.11.2019

Pohádka, legenda, mýtus, příběh... ono je vlastně jedno, jak to nazveme. Důležitý je pocit z knihy a v tomto případě jsem všechen ten sníh a zimu a přírodu potřebovala. Poprvé jsem četla knihu před pár lety v květnu na letišti v Dublinu a cítila jsem, že přestože se mi líbí, nemá tu pozornost, co by si zasloužila.
Příběh, který čerpá ze staré severské pohádky a v zachycuje přírodu v její kráse i drsnosti, stejně jako nestálé lidské povahy a životní cesty. A když to všechno nebudete brát doslova a hledat chyby či nereálné věci, knihu si užijete. Obzvláště milovníci zimy.

26 06.01.2021

Tedy mě pan Backman nedostal. Medvědín mi přijde jako mistrovská ukázka spisovatelské manipulace, jako by pan Backman navštívil kurz tvůrčího psaní a z něj aplikoval veškeré metody působení na čtenáře, do toho přímíchal všechna sociální tabu-témata a okořenil to expresivními výrazy a "život-měnícími" povzdechy ... pro mě tedy velmi nepřirozeným a nepříjemným způsobem. Mám ráda Švédsko, mám ráda hokej, nemám ráda Medvědín. To se stává. PRÁSK!

26 28.01.2019

Prokletý kraj se mi z autorčiných dosud přečtených knih líbil nejvíce. Asi proto, že se nejedná o detektivku. Příběh je zaměřený na popis prostředí, psychologii postav a vztahů, nedávné historie. A jakožto někdo, kdo se narodil sice na druhém konci Česka, ale také v blízkosti vojenského prostoru a ve městečku, kde odsun Němců proběhl, musím ocenit zachycenou atmosféru místa, chladné předsudky a ponuřejší vztahy, to se autorce opravdu podařilo.

25 30.10.2023

"Nadčasová" - je asi nejčastější přívlastek spojený s touto knihou. A je pravdivý dodnes. Příběh působí povídkovým dojmem (a byl tak původně napsán) a zahrnuje v sobě mnohé z otázek směřování civilizace, psychiky, ekologie. Složitá témata jsou lehce zakomponovaná do textu a je z něj cítit, že se autor potřeboval rychle vypsat. Povedlo se mu to.

25 21.08.2020

Už se stává nutností si jednou za pár týdnů dát pořádnou dávku Gamache. Uklidnit knihomilskou duši a mysl. Abstinenční příznaky nastávají krátce po dočtení.

Hlavní příběh hraje i v tomto díle prostředí a atmosféra, tentokráte tajemný klášter na břehu jezera schovaný v podzimní mlze... a hudba, z těch popisů pocitů a hloubky mrazilo i mě. Louise Penny píše stylem, kdy přiběh neprobíhá jako rozmazané nejasné kulisy, spíše jako přesný film odehrávající se kolem a stránky knihy doslova ožívají.

"Lidi umírají po troškách, v sérii petites morts, malých smrtí. Přijdou o zrak, sluch, nezávislost. To jsou ty fyzické. Ale existují i další. Méně zřejmé, ale osudnější. Ztratí srdce. Ztratí naději. Ztratí víru, zájem a nakonec ztratí i sami sebe."

24 15.02.2022

Někdy mám prostě takové šťastné knižní období, kdy se mi do rukou dostávají čtecí poklady a čím jich je více, tím větší mám jistotu, že další kniha bude zklamáním. Naštěstí v případě Šepotu včel jen pokračuji v tom dobrém čtení.
Velmi pěkně napsaný příběh rodiny, vesnice, jejich životů doplněných náznaky historie země.
Magický realismus se jemně projevuje v poctě středoamerickým archetypálním postavám (stará chůva Reja je skvěle vylíčena), přesně tak to mám ráda.
Prostě dobrý příběh od první věty až do poslední, stejnou měrou servíruje krásu i smutek. No a ta druhá část mě vcelku rozsekala.

24 14.11.2021

Vzhledem k tehdejším poměrům v Sovětském svazu můžeme s jistotou tvrdit pouze to, že Djatlovova výprava je mrtva. S každým tělem a důkazem mohlo být manipulováno, zastíráno, zamlčeno, deníky i zprávy přepsány.
Kniha nejprve popisuje cestu expedice, poté hledání a vyšetřování včetně osudů některých zainteresovaných osob, pokračuje teoriemi o smrti účastníků a detailními (někdy až příliš) popisy reálií, mýtů, odboček. Útržky z deníků členů výpravy jen poukazují na to, že značná část chybí. A závěrečné hodnocení českých odborníků různých profesí je tak trochu "jedna paní povídala".

Celkově se kniha snaží přinést ucelený pohled na situaci navzdory časovému odstupu i snížené pravosti důkazů a výpovědí. Co mi zde chybí - a jak tady několikrát v komentářích zaznělo - je pohled přeživšího J. Judina, který rozluštění záhady věnoval celý život.

24 29.12.2020

Hlavní roli v této knize hraje Aljaška, kdyby byl příběh zasazen do jiného prostředí, tak mě zaujme jen z poloviny. Dobře je vykreslena krása, jedinečnost, drsnost a náročnost této země, která není pro každého...
Konec bych preferovala seversky realistický, nikoliv pohádkový - to mě vskutku zklamalo - ale i tak je to poutavé čtení plné příběhů, zvratů, osudů a popisů krajiny i života.
A Aljašku mi teď symbolizuje sametově modrá.

24 15.11.2019