pajaroh komentáře u knih
Tato kniha je směsicí různch myšlenek, teorií, života, kde se v "ději" nic moc neděje, ale ty jednotlivé postřehy popisující společnost, okolí, Prahu poeticky ošklivou i krásnou, náhodilosti a různé typy lidí od bezdomovce k bláznivému vědci, ale i dosti osobní pochody (koho teď po dočtení nenapadne denně bristolská stupnice) nepřipouštějí nudu.
Oddechová literatura, u které jsem si odpočinula jakýmsi až výsměšně cynickým způsobem a přes všechny nedokončené teorie a fragmenty myšlenek, slabší konec i chybějící nosnou konstrukci děje jsem se prostě dobře bavila.
"Trvalý úsměv není odraz líbezného nitra, je to obranná křeč."
"Regulace činží a příliv cizinců v Praze rozvrátily trh s nájemným bydlením, takže mladým se vyplatilo byt koupit a každý měsíc bance na hypotéce splácet částku, která by jinak putovala do kapsy domácímu. Skoro celá generace se tak zadlužila dřív, než musela, a stala se zkrocenou, vydíratelnou a poslušnou."
Přiznám se, že mi tentokrát nesedl natahovaný formát knihy - hodně fotek (sobě podobných a méně vyjadřujících jednotlivé osobnosti než v předchozí knize), málo textu, zvětšená písmena, i na jednotlivých stránkách se text ztrácí - velké bílé odsazení a mezery, těžký papír, silné stránky. Tohle už je prostě marketingový tah - velká kniha = velká cena. A to přece nemají "Samotáři" zapotřebí...
Samotný text se dá v klidu a bez hltání přečíst za několik málo hodin a ano, obsahově je opět zajímavý, filozofický, přemýšlivý a moc ráda jsem se dočetla pohled Aleše Palána na šumavské osobnosti i celkově na život. V tomto ohledu hodnota a poselství knihy neslábne.
Co lepšího číst po návratu ze Šumavy než povídání o starých drsných časech právě odtud. Jak kontrastně teď působí hotely Modravy, Kvildy a okolí. A jak je dobře, že si Šumava zachovává díky slatím a mokřadům trochu ze své původní tváře.
Příjemné čtení, jen škoda, že nejde více do hloubky.
Tohle čtení je asi jako cestování v karavanu - občas drama, vtip, absurdní okamžiky a jednoduchý komfort na dosah.
Autorka vychytala a popsala top 10 největších lákadel Skandinávie jako z katalogu cestovky, zamíchala je do vztahových problémů a řešení, přidala zajímavé vedlejší postavičky (např. dva Stoleté staříky, autistu, mladou skorosebevražedkyni) a s dávkou romantiky to vše naservírovala v této oddychovce. Na literární cestě mi chyběla samotná cesta.
Konec ve stylu "rok předtím" se mi nelíbil, přišlo mi to neúpřimné a cítila jsem se tak nějak ošizena.
Ale abych knize nekřivdila - postava dcery Lily se opravdu povedla a při jejích zápiscích typu moje vši jsem se pobavila.
Obdivuji, co J. Muir ve své době dokázal ohledně ochrany přírody a krajiny (díky němu byl založen Yosemitský NP, Sequiský NP a mnoho méně známých lesů a míst). A neméně obdivuji jeho neutuchající nadšení z přírody a pozorovacích schopností každičkého detailu. Je fakt, že mi líčení přišlo občas až extrémně poetické a nadšené, jako by viděl v přírodě jen to slunečné a opomíjel drsnou stránku, která k ní neodmyslitelně patří. Je to možná zkresleno časem (mezi dobou, v níž žil, a tou dnešní, ale také odstupem času mezi cestou a samotným napsáním knihy). A pak ty naivní okamžiky (pobavilo mě promluva k bernardýnovi, že by neměl honit horské sviště, či snaha naučit buranského pastevce pozorovat kytičky).
Knihu jsem s sebou měla na vandru za polárním kruhem a i když je místní květena (nebo spíš "kamenina") i téměř zimní počasí velmi odlišné od letní kalifornské louky (jak jsem mu občas záviděla!), díky čtení jsem se zaměřila na detaily přírody, často se jen tak zastavila (pokud to vítr a déšť dovolil) a vložila trochu poetiky i do mého putování.
Co na závěr musím zdůraznit, je opravdu výborná překladatelská práce, protože tolik synonym a celkově bohatou slovní zásobu oslavující oblohu a lístečky bych opravdu nevymyslela.
Zajímavý kousek. Líbí se mi autorova filozofie i praktičnost a neextrémnost (alespoň v rámci možností jeho situace), s jakou ke svému projektu i k ekologii obecně přistupuje. A obdivuji jeho ochotu pomáhat společnosti.
Velmi pěkně je v knize zdůrazněno odcizení lidí od přírody, sama si vzpomínám, jak jsem před léty v Anglii nechápala, když si moje anglická rodina odmítla natrhat výborné ostružiny v sadě za vesnicí a ten samý den si koupili plastovou vaničku ostružin v marketu... Nebyla to lenost či póza, ale prostě nevědomost - nenapadlo je, že ostružiny v přírodě jsou k jídlu.
Trochu mi vadilo časté opakování a přehnané "sluníčkovství", které má na mě většinou antipovzbuzující účinek, ale nebylo toho v knize moc.
Jsem ráda, že se mi podařilo sehnat pěkné anglické vydání Moneyless Man (Oneworld Publications, 2019), to české mi názvem ani přebalem není blízké.
A teď nezůstat jen u čtení...
"Už dávno jsem přijal fakt, že hnutí Freeconomy je věc, kterou lidé buďto vášnivě přijímají, nebo odmítají, a je jen málo mezi tím. Zajímalo mě jen žít způsobem, ve který jsem upřímně věřil; lidi ať si myslí, co chtějí."
"Stopování je v mnoha ohledech dobrou metaforou života."
"Musím se vypořádávat se světem, ve kterém žiju, ne s ideálním světem, jenž neexistuje."
Velmi zajímavé zavzpomínání na magická, známá i neznámá místa Islandu.
Povídky jsou sice krátké, ale originální a výborně vystihují Island - jeho moderní, turistickou část i tu tajemnou, magickou, která snad nikdy nezmizí... Příběh přechází mezi realitou a fantazií, hranice je nejasná, což je pro Island tak charakteristické. Pěkné kapesní vydání je doplněno černobílými fotografiemi podtrhující náladu ostrova i povídek. Doporučuji číst pomalu a nejlépe po dlouhodobější návštěvě Islandu...
Mrzí mě, když se v komentářích napadají jiné komentáře a odsuzují se za to, že se jim nějaká kniha líbí nebo nelíbí. Podle mého názoru dobré hodnocení knihy neznamená souhlas s jednáním postav. Kniha se mi může líbit kvůli stylu autora nebo kvůli tomu, že měl autor vůbec odvahu toto téma otevřít a že čtenáře donutil přemýšlet, což je přesně tento případ.
Myslím, že je kniha hodně o přežití - nejen přírodních živlů, fyzické bolesti či samoty, ale především o přežití ve společnosti a psychického týrání. Autor nastínil několik zajímavých témat - ať už sociální tabu nebo námět ekologie a vlivu "systému". Velmi dobře je popsána atmosféra rozpadu domu (v souvislosti s rozpadem osobnosti) i okolní "rurální divočina" a potěšily mě odkazy na literaturu (pravda, profláklá díla, ale funguje to na mě). Bohužel závěrečná kovbojská přestřelka knihu potopila - byla dost laciná, a i když k ní děj tak nějak postupoval (všechno to zbrojení a zkoušky), doufala jsem, že to nebude až taková "Amerika", do které se autorovi podařilo vecpat i tolik profláklé téma středoškolského večírku...
Jak už zde zaznělo - Divočina počesku aneb kterak se nezkušená holčina vydala změnit svůj život. A změnila. Za to, že PCT přešla, má můj obdiv. Samotný styl je trochu nevyzrálý - zkratkovitý, líbivý, jako příspěvky na sociální sítě. Je zde však vidět velký posun - počáteční povrchnost, křečovitá snaha o vtip a ironii a vyhukaná amatérská póza (brát si s sebou na trail šminky či vycpávat prsa na pohovor pro získání víza snad nemůže nikoho napadnout) je vystřídána hlubšími myšlenkami. Povídání o lidech, tábořišti, obchodech a jídle je postupem více o přírodě, horách a cestě samotné - především od chvíle, kdy se Monika osamostatnila.
Jakkoliv má kniha slabá místa, autorka musí být silná osobnost, protože do cíle přes všechny ty nápady a úlety došla a za to - jak už jsem napsala - klobouk dolů.
Jen mě mrzí moderní způsob "vandrování" - uplave nám ešus, vezmeme mobil a objednáme přes Amazon nový do nejbližšího městečka... neuniká nám tím něco?
Na téma dlouhých tracků doporučuji úžasné knihy Chrise Townsenda (Out There nebo přímo o PCT Rattlesnakes and Bald Eagles). Bohužel nevyšly v češtině.
Velmi pěkně napsaný příběh o rodinné povinnosti, zdánlivé samotě a citové osamělosti, který vůbec nezní tak depresivně, jak to na první pohled vypadá. Uvěřitelně plynoucí děj bez akčních zvratů - asi jako voda v grachtu - z prostředí nizozemské farmy.
Nejprve jsem napsala dlouhý, rozhořčený komenář o autorčině neschopnosti, hysterii, o tom, jak si protiřečí a není nikde spokojená. Pak jsem uznala, že mi nepřísluší z tepla domova soudit někoho, kdo měl odvahu to aspoň ZKUSIT. Ano, štvaly mě komentáře typu: "vypařit se a začít od nuly může kdejaký bezdětný pitomec" nebo "les vás chytne za koule", ale došlo mi jedno: už dlouho jsem nad knihou tak nepřemýšlela, s něčím souhlasila, s mnohým nesouhlasila, neměla tolik otázek bez odpovědí a nesnažila se tolik vcítit do situace.
A přestože kniha nemá ucelenou strukturu (stejně jako autorčiny myšlenky - to jsem si neodpustila), má přinejmenším vývoj, posun.
Doporučuji těm, které téma života v divočině zajímá, a za podnětné čtení dávám 4*
"Útěkář" P. Cognetti nejde do hloubky stylem, ale tím, co vyjadřuje. Popisy i úvahy jsou jednoduché a nijak objevné, ale mají v sobě hodně pravdy a takové "horské"úpřimnosti. Prostě si nehraje na velkého literáta, ale píše, protože potřebuje psát. Divoký kluk je inspirující i smutný a potvrzuje to, co sama zjišťuji - jak je nemožné být v dnešním světě o samotě, a to i na horské "samotě". Tolik citovaný Thoreau to měl v tomto ohledu jednodušší.
Nemohu nepochválit doslov D.J. Žáka, který přináší pěkný, osobní pohled na hory, civilizaci a samozřejmě na knihu, zbytečně ji nepitvá a neškatulkuje, jak to většinou u doslovu bývá.
"To já, říkal jsem si, mám problémy se zbytkem lidstva? Nebo to oni nedokážou přejít přes půdu, aniž by se jí zmocnili? Vtrhli do lesa s násilím svých pachů, barev, zvuků. A obyvatelé lesa se chránili tím, že zmizeli."
J.K-Stefánsson je bezpochyby výborný spisovatel, který dokáže bez patosu zatít do živého a oslovit nejen čtenáře hledající vítr a černá pole Islandu. Jeho úvahy jsou hluboké a - prostě krásné. Starší příběhy (dějová linie z Nordfjorduru) mě oslovují více, ale i vypravění z moderního Keflavíku má svůj smysl a dobře zachycuje posmutnělou atmosféru tohoto místa (a tím nemyslím letiště).
No, podle mě avízovaným leitmotivem knihy není led, ale kňourání. Nerada bych Bratrovi z ledu křivdila, ale při čtení mé počáteční nadšení postupně zamrzalo a nevím, zda si kniha zaslouží i ty 2*. Dokumentární kapitoly o sněhu a polárních výpravách jsou zajímavě VYPSANÉ z rozličných zdrojů (wikipedia) a popisují vcelku obecně známé věci o dobytí pólů. Sníh a led mě fascinuje ve všech podobách, ale v tomto případě to bylo jen opakování známého bez přidané osobitosti či poetiky.
Postiženého bratra autorka okrajově a neosobně zmíní (přirovnání "z ledu" je pěkné), ale z velké části se zabývá sama sebou, a to hodně na přeskáčku. Některé spojitosti s ledem jsem pochopila, jiné kapitoly šly naprosto mimo mě (Šatna R...?). Alicia Kopf se snaží o vysokou literaturu, ale vyprávění sklouzne k ublíženému: R. mě opustil, S. mi nedal lajk na facebooku, tatínek mi nedal peníze (30-leté ženské) a maminka mě nezavezla do Ikei (protože se musí starat o autistického bratra). A celá kniha končí cestopisem z Islandu - to je teď přeci v módě (autorka asi byla v jiném Reykjavíku, když "obešla celé město za 15 minut". Mně osobně trvalo přes 4 hodiny ho přejít napříč). Její "dobytí" Islandu v několika dnech alá turistické hop-on hop-off je vcelku smutné, zvláště když klade takový důraz na těžkost polárních výprav. Prostě mi nesedla osobnost autorky, která se v textu výrazně projevuje, a netuším, proč tuhle knihu vůbec napsala (vypsala)...
Ke knize jsem přistupovala s mírnou averzí kvůli zmínce "šaman" na přebalu. Přeci jenom je knižní trh poslední roky přešamanizován novodobými neošamany, kteří s tím původním přírodním šamanismem mají pramálo společného.
Naštěstí tohle není žádný předuchovnělý výkřik apelující na čtenáře, jak mají odhodit své dosavadní špatné životy a utéct do kamenného kruhu vzývat přírodní síly. Autor pěkně popisuje svůj pohled na svět, místa, která navštívil a kde bydlel, zmiňuje zajímavé (i ty méně zajímavé) lidi a bytosti, které potkal, své zkušenosti se zahradničením, životem v lese. Nikomu nic nenutí. Zaměřuje se na popis přírody, především bylin, a na důležitost kontaktu s přírodou. Člověk si uvědomí, jak moc se odklonil od přírody, procházka po městském parku nenahradí toulání lesem stejně jako truhlík muškátů na balkónu nenahradí celoroční práci na vlastní zahradě, kontakt se zemí.
Velmi zajímavý příběh, blízké, neotřelé téma, dobře vykreslené povahy lidí, které každý člověk pocházející z vesnice má ve svém okolí. Jen to zpracování - autorův styl je na můj vkus příliš základní, jednoduchý, uspěchaný, jako by vám příběh vyprávěl kamarád u piva, nikoliv spisovatel. Za zpracování tohoto tématu bych dala 5*, za styl pouze 2*.
Většina komentářů hodnotí chování postav, koho chápe, koho by "přizabil"...asi je to tím, že v tomto románu Jiřího Hájka je charakteristika postav výrazná a vlastně se nic jiného než vztahy a pocity v rámci děje neřeší, a to tedy v rychlosti blesku. Příběh je velmi zajímavý, stejně jako vnímání kamenů, ale všechno velmi stručné, nerozvité, přeskokové - asi jako mysl hlavní postavy. Možná to byl úmysl. Takže ano, kniha se mi četla dobře a určitě si něco dalšího od autora přečtu, ale není to více než na 3*
Jane Goodallovou, stejně jako Diane Fosseyovou, obdivuji jako člověka, bioložku a v neposlední řadě i jako schopnou autorku, která dokáže příjemným způsobem laikům přiblížit detaily etologie primátů. Je pravda, že kniha Gorily v mlze mě oslovila více, nejspíš je to silnými emocemi, které do ní Diane Fossey vložila. Každopádně se skláním před tím, co obě autorky dokázaly.
Co dodat, odzbrojující příběh utkaný ze slov plných poetiky a hudby, každá věta je propracovaná, živá, žádná není zbytečná.
Dějová linie prozradí hned na začátku tragédii a celou knihu se k ní nenásilně dopracováváme díky malým, všedním příběhům, rodinný vztahům, které ji činí hlubší a tragičtější.
Dětská nekomplikovaná láska je zlomena zlem (kdo knihu četl, ví, koho mám na mysli), nechtěně vytlačena láskou vášnivou a tak pochopitelnou, dětské vnímání kouzelného světa Indie se střídá s neidelizovanou krajinou, životy "kastovaných" lidí... ale koho vlastně odsoudit, když očividně ubližují ublížení lidé..?
Čtivé povídky prostoupené láskou k přírodě a úctou k životu, sympatické postavy žijící ve svém introvertním světě. Ačkoliv povídka nepatří mezi můj oblíbený prozaický útvar, Anthony Doerr mě i v této knize ve většině případu dokázal zaujmout.