pankaplan
komentáře u knih

Skvělá kniha, která mě opravdu překvapila. Není to vlastně historický román, i když se kniha odehrává v 19. století. Autorka píše čtivě, vymyslela velmi zábavný příběh a celé to je prostě hrozně povedené čtení. Více v recenzi: https://medium.seznam.cz/clanek/tomas-fojtik-nejlepsi-kniha-roku-vysel-roman-kniha-kterou-posypal-hvezdny-prach-22221


Kdybyste se mě před rokem zeptali na to, kdo to byl František Kriegel, ve šťastnější chvíli bych ze sebe vysoukal, že to byl komunista, který nepodepsal moskevské protokoly. V méně šťastné chvíli možná ani to.
Článek
František Kriegel nikdy nebyl ministr, prezident nebo premiér. Nebyl to šéf strany, ani šéf disentu. Přesto je ale jeho vliv na dobu v letech 1945-1989 silný. Podobně jako je silný jeho příběh. Ten zaujal publicistu a historika Martina Gromana a výsledek je šestisetstránková kniha, která vám pomůže zahladit bílá místa v historickém povědomí.
Kriegel bohužel nenapsal své paměti, ani pro ně nezanechal podklady. S výjimkou krátkých poznámek. Tím pádem je skládání obrazu Františka Kriegela dost komplikované, zvláště v některých částech života. Autor se musel spolehnout na obraz, který o objektu jeho bádání poskytli Krieglovi nejbližší. Manželka Riva a rodinný přítel František Janouch. Jejich vzpomínky jsou jeden z pilířů, na kterém Martin Groman stavěl svou knihu.
Naštěstí ne jediné. Jsou tu také dobové dokumenty a záznamy z různých stranických jednání. Jsou tu rozhovory s dalšími aktéry dění, jsou tu archiválie a dobový tisk. Poskládat z těchto drobných střípků co nejvěrnější mozaiku muselo být složité, i proto na knize Martin Groman pracoval (naštěstí pro něj ne soustavně) kolem dvaceti let, jak zaznělo v rozhovoru s Lucií Výbornou na Českém rozhlase.
A vzal to skutečně od podlahy. Od prvních let v ukrajinském městě Stanislaviv přes pražská studia medicíny, ohně španělské, čínské i barmské války až po zakotvení ve strukturách stranické politiky. Groman Kriegela a priorně nelíčí jako kladnou postavu. Všímá si a zdůrazňuje jeho roli při založení Lidových milicí, které sehrály klíčovou roli v Únoru 48. Všímá si také jeho pozice při politických procesech v 50. letech, které nakonec semlely i jeho, byť naštěstí ne s fatálním důsledkem.
Autor dopodrobna vysvětluje Krieglův postoj v Pražském jaru i v posrpnových událostech. Těch deset posledních let života je vlastně na knize to nejzajímavější. Sledujeme dost překotný vývoj od věřícího a zapáleného komunisty k nucenému disidentovi, který ale ve skutečnosti nikdy věřícím komunistou býti nepřestal. A nakonec sledujeme represe, které musel snášet a urputnost režimu zavřít mu ústa. Autor se věnuje také síti konfidentů, kteří byli na Kriegla nasazeni a popisuje některé až teatrální historky v režii StB.
Jak z Gromanova líčení František Kriegel vychází? Jako nesnesitelný člověk, který ale nikdy nezradí své zásady, svou víru. Jako člověk, který nikdy nepřestal věřit v lepší svět, který měl přinést komunismus. Z knihy jsem získal pocit, že komunismus pro Kriegla nebyl vstupenka do lepší společnosti, ale šance na změnu k lepšímu životu pro celý národ, ne-li pro celý svět. Napovídá tomu i celý název knihy: Kriegel - Voják a lékař komunismu. Jako by chtěl komunistickou ideologii uzdravit, a tvrdě narazil při střetu s realitou.
Kniha je napsaná čtivě, a tak má šanci oslovit široké spektrum lidí. V částech popisujících vypjaté momenty Krieglova života se čte skoro jako detektivka, kdy máte nutkání číst rychleji a rychleji. Nechybí ani dobový kontext. Když se František Kriegel dostane do španělské občanské války, ve stručnosti se dozvíte, proč tato válka vznikla, a proč tam Kriegel byl. V zásadě platí, že je to kniha přístupná i pro laiky, kteří dosud o tématu příliš nevěděli.
Z toho, jak Martin Groman Františka Kriegla popisuje, vychází, že to byl statečný chlap. Odhodlaný bojovat nejen za lepší svět, ale také za své ideály. Autor se ho snaží pochopit a hledá, co ho vedlo k rozhodování. Nevynáší ale finální soudy, ty nechá na čtenářovi. Poskytuje dostatek informací pro to, abychom si to zhodnocení osobnosti Františka Kriegla mohli udělat sami.
Kriegel - Voják a lékař komunismu je ve výsledku nejen čtivým životopisem jednoho prominentního komunisty, ale také svědectví o velmi dramatické části našich dějin.


První knížka, kterou jsem jako malé dítko četl. Kouzelná, krásná a naprosto nezapomenutelná.


Chcete tip na knihu, která vám otevře obzory, přinese krásný příběh a to hlavní: radost ze čtení? Zkuste tuto.
Mytting se inspiroval pověstí o dvou sestrách, siamských dvojčatech, které pletly přenádherné koberce a když zemřely, na jejich počest nechal otec odlít dva zvony, do kterých nechal roztavit stříbrné peníze. Vznikla tak legenda o zvonech, které chrání celý kraj.
Příběh této knihy je ale mnohem širší - je o novém světě, který se dere na místo toho starého a ne každý je s tím v pohodě. Je to také o silné lásce, o víře a cílevědomosti. Celou anotaci vám převypravovat nemusím, tu si dovedete přečíst sami.
Jsem přesvědčený o tom, že takhle evokativní kniha (toto jsem si musel najít, co znamená) tady už dlouho nebyla. Autorovi se velmi věrně povedlo přenést atmosféru chudého norského horského prostředí koncem 19. století ke dnešním čtenářům. Podmanivý je nejen jeho příběh, ale také způsob, kterým příběh vypráví.
Další inspiraci našel v osudech kostela Wang v polské Karpaczi. Ten totiž kdysi stál právě v horách u jezera, kde byl v 19. století rozebrán a přestěhován právě do Karpazce.
Víc toho o knize asi vědět nepotřebujete. Jen mi věřte, že to je fakt zážitek, na který budete velmi dlouho vzpomínat. Také kvůli skvělému překladu Jarky Vrbové.


Co může být pro dítě horší, než přihlížet vraždění svých blízkých? Takhle drsně začíná děj knihy Němá dívka autorské dvojice Hjorth/Rosenfeldt, která v sobě koncentruje (téměř) všechny silné stránky skandinávské krimi.
Severských autorů, kteří se rozhodli pocuchat naše nervy je již pěkná řádka (schválně, kolik jich dovedete vyjmenovat z hlavy? Napište mi to do komentářů). Většina z nich ale kolem nás proletí takřka nezpozorována, pod vlivem svých slavnějších konkurentů. Němá dívka je však už čtvrtá kniha v sérii s psychologem Sebastianem Bergmanem.
Ten je teď spolu s policejním týmem ze Stockholmu přivolán k případu, který se odehrál daleko od jeho města. Kdosi vyvraždil celou rodinu, ale nevšiml si, že jeho běsnění přihlížel ještě jeden člověk: desetiletá dívka. Jenže, ta utrpěla trauma a nemluví. Sebastian, uznávaný psycholog často spolupracující s policií, má vymyslet způsob, jak ji „rozmluvit“. A aby to nebylo tak snadné, vrah se dozví, že ho ta dívka viděla.
Němá dívka vás bude šokovat. A to ne jednou, ale hned několikrát. Dějové zvraty v jiných detektivkách připomínají školní hru na schovávanou v porovnání s touto. Přesto tam nejsou samoúčelně, aby děj roztočily do dalšího rychlostního stupně, ale v kontextu děje dávají smysl. Příběh je vymyšlen důmyslně a pointa celého případu stojí na pevných základech. Autoři mají u mě malý černý puntík, který nemohu rozvést, aniž bych vám nenaznačil spoiler. Ale když si člověk zpětně promítl chování jednotlivých postav, vše dává smysl.
Němá dívka je poctivá procedurální krimi se silným akcentem na osobní příběh hlavních postav dějové linky. Co tím myslím: Celou touto sérií se vina velmi silná červená linka, která všechny díly spojuje. Každý ze stockholmského týmu má nějaké své události, které se v knize řeší. A že některé z nich jsou hodně působivé, o tom vůbec nepochybujte. Chvílemi se dokonce zdá, že v knize nejde o to, kdo vyvraždil tu rodinu, ale o to, proč je Stebastian tak otravný nebo proč Vanja (nejmladší členka týmu) nesnáší svého otce. Odhadem tyto věci zabírají asi třetinu knihy.
Na této knižní sérii mohu dokonale ukázat, proč je důležité číst ji popořadě (a všechny ostatní detektivní série taky). Popisují se nám tu události z předchozích částí, a ty události mají silný vliv na to, co se děje v Němé dívce. Když ty předchozí části neznáte, budete zkraje tápat a bude vám chvilku trvat, než se chytnete. A když se pak rozhodnete číst ty předchozí, připravíte se o překvapení. Autoři tak počítají s tím, že čtenář bude jejich knihy číst postupně.
Oblíbenou esencí skandinávské krimi bývá společenská kritika. Znáte to z Milénia, z knih Jussi Adler Olsena, Asy Larsson a dalších. Tento aspekt v Němé dívce vlastně nenajdete. I zde je sice nadnárodní korporace symbolem zla, ale že bych v knize cítil nějakou silnou sociální kritiku, to ne. Ne každému to tam ale bude chybět, takže to vlastně neberu za negativum knihy.
Němá dívka, respektive obecně celá tato série nepatří mezi ty knihy, o kterých by se hodně mluvilo a psalo. A je to škoda, protože svou napínavostí, dialogy a vykreslením postav patří na špičku žánru. Michael Hjorth a Hans Rosenfeldt nejsou žádné spisovatelské celebrity, ale jejich jména znát můžete. Možná hlavně Hanse Rosenfeldta, který stojí za skvělým a uznávaným seriálem Most (dánsko-švédský seriál, který si už i u nás našel tisíce věrných fandů). Budu doufat, že čeští čtenáři (snad i díky této recenzi) pochopí, jaký poklad jim autoři nabízejí. Protože musím říct dost jasně, že jsem se u málokteré severské detektivky v poslední době bavil tak dobře, jako u této.
Hodnocení: 90%


Opravdová lahůdka. Petr Stančík se stal králem české prózy. Jeho Mlýn na mumie je koncert smyslnosti, burlesknosti, poživačnosti a schopnosti užívat si života. Hlavní hrdina - komisař Durman - si vás okamžitě získá a vy budete číst stejně poživačně, jak on užívá života. Stančík v této knize spojil několik skvělých esencí. Humor, fantazii, rozkoš. Rozkoš jazykovou, rozkoš gastronomickou i rozkoš sexuální. Některé pasáže jsem si četl opakovaně a pokaždé jsem z nich byl nadšený. Tedy, toto platí o první polovině knihy. Ta druhá polovina knihy je výrazně slabší. Stančík odhodil zábrany a Durmana táhne do jedné větší absurdity za druhou. Dialog s mrtvým králem z úvodu příběhu jsem ještě snesl. Ale rozhovor s mandragorou? Tajný řád založený Karlem IV, jehož současným šéfem je Karl Marx? Durmanova pouť za podezřelým do Mexika, kde shodou náhod vyvrátí Maxmiliánovi jeho sen o propojení Mexika s Egyptem jakýmsi kanálem? A tak bych mohl pokračovat dál. Nicméně, ta kniha je jednoduše geniálně napsaná. Fantasmagorie z druhé poloviny Stančíkovi rád odpouštím, protože čist tuto knihu byla skutečná rozkoš. Z málokteré knihy jsem byl tolik unešený a z málokteré knihy budu čerpat nadšení pro knihy jako takové tak dlouho, jako z Mlýnu na mumie.
Hodnocení: 90%


Osamu Tezuka byl českému čtenáři zatím vzdálen v mlze japonštiny. Pokud tímto jazykem nevládnete, neměli jste šanci si od něj cokoliv přečíst. Možná se ptáte: „A měli bychom?“ Rozhodně měli, protože Osamu Tezuka patří mezi největší klasiky ve svém žánru.
Tím žánrem je manga a velký dluh českému čtenáři začalo splácet nakladatelství Crew. Bylo z čeho vybírat, protože Tezuka toho měl za sebou opravdu hodně. Zpráva pro Adolfa (rozdělená na první a druhou část) byla asi to nejlepší, čím mohli začít. Tezukův styl bývá někdy přirovnáván k západnímu stylu komiksů – a tím pádem je pro západního čtenáře přijatelnější (podobně je u nás oblíbený Haruki Murakami, jehož japonské romány hodně odkazují na evropskou kulturu). Navíc část příběhu (ke kterému se ještě dostanu) se odehrává v Evropě a i to je nám blízké. A třetí důvod, proč je toto ideální vstup do Tezukovy tvorby (ale vlastně i do mangy jako takové): Tezuka se zde krotil, co se týče svých vyjadřovacích způsobů.
Příběh Zprávy pro Adolfa začíná v roce 1936, kde zrovna probíhají olympijské hry. Zatímco v Německu se už Adolf Hitler pevně drží kormidla, svět s ním zatím příliš velkou zkušenost nemá – jeho nejhorší dny mají teprve přijít. A tak zatímco němečtí atleti stoupají na stupínky vítězů, japonský novinář Seiko Tóge sledující olympiádu přímo z tribuny má hovor od svého bratra žijícího v Berlíně. Chce se sejít, protože má dokumenty, které otřesou pozicí německého vůdce. Než ale k setkání dojde, bratr je po smrti. Druhá linie příběhu sleduje dva Adolfy v Japonsku – kamarády, z nichž jeden je syn židovského pekaře a druhý syn významného japonského armádního hodnostáře. Jejich životy, na začátku spojené silným přátelstvím, se pochopitelně vinou dějin rozejdou, ale jak už to u správného příběhu bývá, nakonec se zase shledají. Příběh se ale vůbec nevyvíjí tak, jak čtenář může očekávat. Tezuka se nebojí odbočit z vyprávěné linie a rozehrát jinou, zdánlivě a na první pohled nesouvisející partii.
Kniha má jedno hlavní téma – co s člověkem udělá zlo a jak se mu můžete postavit. V příběhu vystupuje hned několik záporáků – a ten s černým knírkem překvapivě nepatří k těm nejhorším. Protože on funguje víceméně jako lampa – lampa, v jejímž stínu se odehrávají mnohem zajímavější osudy. Příběh má filmové tempo, takže dojde k několika dramatickým obratům a k několika scénám, kdy se čtenářovo srdce zastaví. Silné téma pochopitelně přináší silné momenty, a Osamu Tezuka se jich rozhodně nebojí. Umí jít až na dřeň emocí a na hranici snesitelného. Ale velmi dobře ví, kde ta hranice je a kdy už nedojít do světa emočního kýče.
Dovedu si představit, jak bolestné to musí být například pro Japonce – svůj národ nijak nešetří. Kniha vyšla už na začátku osmdesátých let a k nám jí to tedy trvalo skoro čtyři desetiletí. Pro mangu jsou typické kresby, které zdůrazňují emoční vypětí a často toto zobrazení sahá až někam k parodii nebo k americkým animákům. Osamu Tezuka se ve Zprávě pro Adolfa v tomto směru dost krotil. Stále to sice je manga se vším, co k ní patří (takže se připravte na to, že budete číst „pozpátku, tedy od konce knihy na začátek“), ale protože vypráví vážné téma, s těmito prvky nakládá obezřetně, jako se vzácným kořením. Co se mi hodně líbilo je, že způsob vykreslení postav odpovídá jejich charakteru. Poznáte tak záporáka nebo klaďase – a to dokonce tehdy, když se z klaďase stane záporák. Oceňuji také důkladnou práci s panely, kdy klasické a očekávatelné rozložení čas od času nahradí jiné, které umocní nebo zdůrazní právě probíhající děj.
Vyzdvihnout je třeba také práci překladatelky – Anny Křivánkové. Oba díly – cca 650 a 600 stran – jsou plné japonské faktografie a terminologie. Přeložit to a uvést do správného kontextu muselo být náročné, ale celkový výsledek působí impozantně a pečlivě.
Ať už se na knihu (respektive na knihy, dva díly se prodávají samostatně, byť vyšly jen pár týdnů za sebou) podívám z jakéhokoliv hlediska, nemám ji vůbec co vytknout. Je to má první manga, kterou jsem četl takto důkladně a zažil jsem něco skvělého. Po dočtení jsem začal studovat, jak má manga vypadat, co se zde dělá a jak a otevřel se přede mnou úplně nový svět. Poslední měsíce jsem měl komiksové – jen namátkou: Essex County, Padoucnice, Kosmo knedlíci… Zpráva pro Adolfa toto období završila jako pověstná třešnička na dortu. To dílo je ohromné, bezchybné a dechberoucí. Jestli chcete začít komiksem, nebo přímo mangou, nemáte asi lepší volbu. Vedle zmíněné Essex County je toto nejlepší komiksový počin roku 2019 (do této soutěže ještě patří Providence, která mi leží na nočním stolku). A já jen doufám, že to nebyla poslední manga od Osamy Tezuky, která vyšla v českém překladu.


Pamatuju si na dobu, kdy jsem komiks považoval za nezajímavý. Myslel jsem si, že komiks rovná se Superman nebo Batman. Prostě, hrdinské příběhy nadpozemských rozměrů. Až když jsem objevil Persepolis, Pod dekou nebo Maus (ten v první řadě), začal jsem názor na komiks přehodnocovat.
Ale pak jsem už dlouho nic zajímavého „nepotkal“. Buď jsem nedával pozor, a nebo mne velké komiksové počiny míjely. Ale letos jsem si všiml, že v nakladatelství Paseka vzniká Essex County a začal se po letech těšit na komiks.
Možná by bylo lepší používat termín „komiksový román“, protože ta kniha má všechno, co má správný román mít. Silný příběh postavený na zajímavých postavách. Příběh o lásce, starých ranách a světě fantazie. Kniha ale také přináší mimořádně silné emoce, které ve mně dnes dovede vzbudit už máloco. Je to jako hudba Leonarda Cohena – sedíte a ani nedutáte. A poslední věc: příběh samozřejmě nese i téma k zamyšlení, a to mám na románech moc rád.
Kniha obsahuje tři původně samostatná alba (Tales from the Farm, Ghost Stories, The Country Nurse), které pojí jedno silné téma – a to téma je osamělost a sklíčenost. Osamělost ve světě, kdy je nejbližší farma hodinu autem a kde jediné, co vám může dělat společnost je hukot větru. Ale také osamělost v hokejovém týmu, což je prostředí, ve kterém byste osamělost asi nehledali.
Autor pomalu splétá klubíčko příběhů a osudů, aby nakonec předvedl velkolepé finále hodné velkých děl ruské klasiky. Essex County si Kanaďané zvolili za román desetiletí, kniha tedy porazila i nekomiksové knihy, a to rozdílem parníku.
Essex County napsal a nakreslil kanadský umělec Jeff Lemire. Kresba není kdovíjak propracovaná, jako by jen načrtnul tahy a zbytek nechal na čtenářích. To je ale jen první dojem. Při pozorném studování detailů si všimnete, jak nad každým tahem štětce (nebo čím to kreslil) přemýšlel a každý bod má své místo. Jeho úsporný styl časem vnímáte velmi intenzivně. Emoce nakonec ucítíte tak silně, že se nebudete moct od jednotlivých okének odtrhnout. Kniha vás chytne za srdce, pohltí celou vaši duši.
Já už vím, že po krátké době od dočtení potřebuji celou knihu projít znovu. Příběh už znám, ale znovu chci na sebe nechat působit ducha krajiny a emoce, které jsou častěji vyjádřené obrazem než slovem. Essex County neodložíte po dočtení na poličku přečtených knih. Budet mít nutkání se k ní zas a znovu vracet.
Pokud jste ještě nenašli cestu ke komiksovým románům, Essex County je ta správná cesta. Sluší se dodat, že knihu v perfektní podobě vydalo nakladatelství Paseka a přeložila ji Martina Knápková.


Tato kniha mi dala zabrat. Ne, že by se nedala číst – četla se velmi příjemně a velmi plynule. Přeložil ji Viktor Janiš a napsal autor všem dobře známého románu Mandolína kapitána Corelliho (a celé řady dalších).
Začíná to koncem viktoriánské éry a příchodem éry nové. Ta éra začne výstřelem v Sarajevu a následující Velkou světovou válkou. Osou celého příběhu je Rosie – mladá dívka, která má na frontě svého milého. A doma pak rodinu, která se snaží vyrovnat se změnami, které počátek 20. století přinesl do jejich života.
Tu knihu můžete číst jako epický milostný příběh, ale také jako společenský román o proměně. Proměně společnosti, světa, lidí. O tom, jak válka dokáže proměnit nejen ty, kteří se jí aktivně účastní, ale také všechny ostatní. Na více než čtyřech stovkách stran najdete nepřeberné množství zajímavých postav. Reverenda, který začne pochybovat o své víře. Mladou slečnu, která přišla o svého milého, a brání jí to v lásce jako takové. Váženou dámu, kterou válka změní téměř k nepoznání. Berniéres naťukl i témata jako emancipace, sociální nerovnost nebo kulturní rozdíly. Je tam toho ale mnohem víc.
Při závěrečné úvaze, jak tuto knihu hodnotit jsem rozpolcený. Srdcem chci tu knihu vynést do nebes a prohlásit ji za (další) literární událost tohoto podzimu. Rozum mi ale našeptává, že bych měl zůstat při zemi. Také proto, že příběh není dokončen; na světě je již pokračování (které v angličtině vyšlo letos) a doufám, že Viktor už pracuje na jeho českém překladu :)
Prach, který se snáší ze snů mi opravdu dala zabrat. Ne tím, že by se nedala číst, jak jsem psal v úvodu, ale množstvím emocí, pocitů a příběhů, u kterých nepochybujete, že byly na denním pořádku. Četl jsem ji výrazně déle, než jsem si plánoval, ale o to víc jsem si užil každý řádek, odstavec a kapitolu.
Berniéres napsal barevný a mnohovrstevnatý román, který určitě není "lehké čtení na deku", ale zároveň to není kniha, se kterou byste museli bojovat.


Na začátku to vypadalo jako lyrický příběh s jemným náznakem tajemství. Koho? Hlavní hrdinka odešla z televize po skandálu, který přerušil její zářivě stoupající kariéru. Utekla před drby do náruče staršího muže. Tedy, obrazně. U toho muže uklízí, vaří, stará se mu o zahradu... Nic o něm neví a jejich vztah je mírně řečeno strohý. Později se začne ukazovat, že drahá Allis není jediná, kdo má tajemství.
Ta kniha je koncert představivosti a její zásadní nevýhoda je, že má jen něco málo přes dvě stovky stran. Malý prostor ale stačil pro zajímavý příběh. Autorka ignoruje uvozovky u přímé řeči, takže musíte dávat pozor, kdy k ní dochází. Ale díky tomu je pak přímá řeč, respektive její vyznění a význam, více spjatá s okolním textem a příběhem.
Slabina knihy je poměrně výrazná předvídatelnost. To, co si myslíte že se stane se pak opravdu přihodí. A vlastně to platí i o konci. To je tedy důvod, proč jsem z hodnocení ubral jednu hvězdu. Autorka si mohla dát trochu více práce s motivem celé knihy. Také jsem čekal na osvětlení motivu "Ptačí tribunál", ale buď mi něco uniklo, nebo jsem něco nepochopil.
Nenechte se odradit tím, že se v knize prvních sto stran, tedy celá polovina knihy, nic neděje. Ona pomalá voda norského fjordu vás pohltí svou autentičností.


Na začátku to vypadalo jako velmi příjemná politická satira, ale pak se to zvrhlo do jiných světů. Nemohu se zbavit pocitu, že je to obžaloba "stávající politické garnitury", která má za cíl přesvědčit národ, že je třeba volit nové tváře. Pokud se ale ubráníte podezření z účelovosti a budete to za všech okolností považovat za satiru, může se vám to líbit. Rozhodně je ale úvod vtipnější a zajímavější, než pokračování. Zaplétání mystiky, jakéhosi moudrotrusu mě nebavilo.


„Ještě jednu kapitolu a už opravdu půjdu spát“ nemá cenu u téhle knihy vůbec říkat. Protože ono vám to nedá. Máte potřebu číst další a další příhody dvou lidí v nenormálním století. Fascinuje mě, jak je ta kniha dojemná a vtipná zároveň. Jak v jednom pojmu „karnevalový hysterik“ (tak je líčen někdo, kdo patetickými dopisy uhání svou vyvolenou, která má ovšem o svém protějšku trochu jinou představu) je dojetí i humor.
Je to samozřejmě velmi osobní kniha a my, kteří nejsme v dosahu intimity tohoto příběhu na ní oceníme něco jiného, než potomci vypravěče a postav v knize vystupujících. Není to „pouhá“ rodinná kronika, ani to není popis 20. století a jeho absurdních momentů. Od dramatických (ale současně romantických) momentů první světové války přes meziválečnou dobu nadechnutí a dál klusem 20. století, taková ta kniha je, emotivní, veselá, pravdivá a některých momentech překvapivá.
Jo, a připravte si kapesníčky, budete je potřebovat :)


Nízké hodnocení moc nechápu. Je to jedna z nejlepších knížek Michala Viewegha.


Dokonale zakončení série. Některé kapitoly si přečtu znovu, jak skvěle jsem se u nich bavil.


Byla jednou jedna řeka je pocta starému umění vyprávět. Vyprávět příběhy, jejichž události se časem mění – tak, jak si je ten či onen vyprávěč přizpůsobí. Ta kniha je od začátku velmi temná a temnota ji prakticky neopustí až do poslední stránky.
Co jí škodí je určitá fragmentace. V knize je hned několik postav, z jejichž perspektivy příběh a jeho vývoj sledujeme. Chvilku tedy čteme o tom, co se děje panu Armstrongovi, jindy zase sympatické ošetřovatelce Ritě. Je tam několik velmi silných příběhů, které by obstály jako samostatný příběh a autorka měla co dělat, aby na prostoru necelých pěti set stran příběhy odvyprávěla. Jak ale mezi nimi přepíná, trochu tím trpí přehlednost a do velké míry i čtivost knihy.
Jsou tu ale věci, které tu knihu vystřelily do nebeských výšin. V první řadě zajímavé postavy. Empatií zasažený čtenář si k nim snadno vytvoří pevné pouto a bude se těšit na jejich osudy. Dějové zvraty jsou celou dobu přirozené, až na konci je jakési rozuzlení, které působí jak z levné šestákové detektivky. Přidejte k tomu tajemno a máte knihu, kterou si budete užívat, i když se do jejího čtení budete muset trošku přinutit.
Byla jednou jedna řeka má několik kladných hrdinů a také některé nekladné. Jsou tu ale postavy, o kterých budete muset celou dobu přemýšlet a říkat si, co mají za lubem a jaká je jejich motivace. Je to každopádně mistrně odvyprávěný příběh plný zajímavých motivů a témat. Každému mohu doporučit.


Dočetl jsem KAR a nakonec tedy musím hodnotit třemi hvězdami z pěti.
Až někdy zhruba do konce čtvrté pětiny to bylo na pět hvězdiček. Jakkoliv uznávám, že toto mé nadšené hodnocení mohlo být ovlivněno mým sentimentálním vztahem ke Karlovým Varům, kde se děj odehrává.
Ale bylo to napínavé, zápletka se zdála být krásně urbanovsky temná a čtivé to bylo tak, jak Miloš Urban umí nejlépe. Jenže pak přišel závěr.
A ten je na můj vkus moc překombinovaný a moc složitý. Přiznám se, že u jedné z finálních scén v Císařských lázních jsem měl nutkání přeskakovat řádky a odstavce.
Motivace pachatele byla sice moc zajímavá a do velké míry filozoficky symbolická, ve vztahu ke Karlovým Varům. Ale exekuce motivace už byla prostě moc složitá a moc neuvěřitelná. Když se chcete podrbat na levém uchu, nebudete se tam drbat pravou rukou, ne?
Tedy: potenciál příběhu zůstal daleko vepředu před výsledkem, ale i tak mohu KAR doporučit všem, kteří mají Miloše Urbana rádi. Nebeských kvalit Lorda Morda, ale především Sedmikostelí se teď nicméně Urban nedotkl.


Ach bože, to bylo tak špatné, až se mi chce plakat. Více se dočtete v recenzi zde na DK nebo na mém blogu.


Já vím, proč mám pro Dominika Dána slabost. Jeho knihy jsou skvělé procedurální detektivky, ve kterých se dostaneme i do šedých pater společnosti. Dán přiznává, a tato kniha není výjimka, že bez spolupráce s podsvětím se policie nikam nepohne. Detektiv tak není bezchybný a nechybující Pánbůh, ale člověk z masa a kostí. Cigaretka na dva ťahy je mistrovsky napsaná a nechybí jí nic, co má mít správná detektivka. Koření v podobě odlehčujícího humoru dává celému dílu pomyslnou korunku. Doporučuju! A lidé, ČTĚTE DÁNA!


Když si nějakého autora oblíbíte, obvykle se na jeho knihy těšíte jak na Vánoce. Šesté pokračování příběhů z oddělení Q ve mně podobné emoce vyvolávalo prakticky celé dva roky, co vyšla předchozí kniha.
Olsen pokračuje v rozplétání osudů postav z oddělení Q; zatímco v předchozích částech jsme se dozvídali, kdo je vlastně Asad (a pořád to nevíme), zde přišla na řadu Rose, jediná ženská členka oddělení Q. Ona je tak de facto hlavní hrdinkou celé knihy. Respektive, jedna z hlavních hrdinek.
Protože pak tu máme druhou linii kolem skupiny holek a jisté sociální pracovnice. Víc o ději vám povídat nebudu, protože u detektivek byste si to měli přečíst sami. O té druhé lince nemluvím jen pro úplnost, ale také proto, že na rozdíl od toho příběhu kolem Rose mi tato přišla dost slabá.
Až příliš často jsem si říkal, že tohle by se přece nemohlo jen tak stát. Až příliš často mi motivace hlavního záporáka knihy přišla přitažená za vlasy. A nakonec – až příliš často jsem si přál, aby už byl konec.
Oproti těmto dvěma výtkám ale stojí dva směry chvály. Za prvé: Jussi Adler Olsen prostě umí psát. Od tohoto žánru nečekám stylistické krasobruslení, nečekám jazykové hrátky a tanec slov. Olsen možná píše trochu stroze, ale o to více poutavě. Takže vám to celou dobu příjemně utíká a než se nadějete, jste na konci. A druhá chvála: Příběh kolem Rose je velmi, velmi dobrý. Je dojemný, je strašidelný, je působivý. Pomůže vám to pochopit děj v předchozích dílech (a proto důrazně radím: číst postupně!).
Jussi Adler Olsen i v Selfies (mimochodem, název knihy mi přijde hodně uhozený, protože zatímco předchozí názvy ukazovaly na příběh, tento nikoliv...) nevynechal společenskou kritiku. Možná si pamatujete, jak třeba v Složce 64 pranýřoval dánskou eugeniku nebo v Nesmírném náboženské sekty. Zde je cílem jeho kritiky sociální systém Dánska a lidé, kteří na něm parazitují. Proč ne, jako téma to je dobré.
Mám-li to tedy shrnout, dva plus a jedno velké mínus. Protože ale vím, jak dobré knihy Olsen dokáže napsat, celkové hodnocení musím snížit. V porovnání se Vzkazem v lahvi, Zabijáky nebo Složkou 64 je to opravdu slabý odvar.


Tak pane Browne, takhle ne. Jednou vám to prošlo, podruhé se to dalo tolerovat - ale potřetí napsat knížku se stejným schématem, to už je na mě opravdu moc. nedočetl jsem a nestydím se za to.
