Panpalapax komentáře u knih
Musím napsat, že lovec monster Chad mi není sympatický. Pan dokonalý, sukničkář a velký drsňák. Asi jsem zaujatý, ale prostě to tak vnímám. Podání Johna Ringae mi celkově moc nesedne. Co píše Correia sám se mi líbí víc. Ale přesto jsem během čtení osciloval mezi 3* a 4*. Musí se nechat, že různých military, politických a všelijakých jiných reálií je tam dost, což oceňuji. Možná ale zase až příliš mnoho. Občas má děj i žádoucí spád, i když je vše celkem předvídatelné. A dopadne předvídatelně dobře. Možná až na závěr, ale zase je to úplné klišé, ach jo. Někdy se zase autor zasekne na popisech podružných věcí, které mě nudily. Přesto jsem stále váhal, jaké hodnocení dát. Třeba tipy profesionála se mi libily. Nakonec si autor za o něco nižší hodnocení může sám: já totiž grunge poslouchám, a mám ho rád.
Líbilo se mi to hodně, dobře se mi to četlo, mělo to spád. Nicméně téměř na konci mně to přišlo již trochu plytké. Hlášek k panu Delvinovi a jiným bylo příliš, a zdály se mi trapné. To ale jen trochu snížilo dobrý dojem z knihy.
Kniha se překvapivě strefila do mého aktuálního rozpoložení. Ne tedy, že bych vše zrovna prožíval. Ale podobně jako autor také vzpomínal. Některé vyjádření jsou hlubší zamyšlení, obecná i osobní. Jinde zase až na kost odhalené zdánlivě všední události, které však vždy mají co říci, a jsou nazírány pronikavým vhledem autora.
První kniha od Žemličky, kterou jsem četl. Líbila se mně, i když jsem nečetl předcházející příběhy vlkodlačice Kroany. Dokonce mně inspirovala k dohledání historické mapy Evropy z doby Marobudovi říše. A také ke koupi jiné knihy o Marobudovi - Zlomený meč od Eduarda Štorcha.
Zajímavé myšlenky (samotný pelyněk a souvislosti s ním, knihy ("libry") jako základ měny atd. I příběh mě docela bavil. Postavy jsou jakoby vrženy do dobrodružství z poklidného, ale vlastně neuspokojivého života.
Nejsem zvyklý na takový poetický styl psaní. Nicméně to byl zajimavý a nevšední prožitek. Byť některé slovní obraty a popisy děje byly na mne jaksi příliš a příběh se tak stal spíše fantastickým.
Tato antologie mě mile překvapila. Povídky většinou nápadité a opravdu dobře napsané. A hlavně takové neotřelé, žádná klišé.
Podle mě - a četl jsem už hodně knih ze světa Warhammeru - nejlepší kniha z tohoto univerza. Trpaslíci jsou vykresleni, myslím, velmi dobře. Pamatují si křivdy, jsou neústupní a mají rádi pivo.
Svěží a zábavné fantastické povídky. Autorovy neotřelé nápady mě hezky zbavily. Jo, také pěkná obálka a ilustrace.
(SPOILER) Jako kluk jsem četl verneovek co nejvíce. Některé jsem měl po otci (krásná knížka od Vilímka v červené vazbě), jiné jsem dostal od rodičů (velké knihy z edice Podivuhodné cesty) a co jsem nesehnal, to jsem si půjčoval v městské knihovně. Tolik vzpomínka.
Kniha se mi moc líbila. Dozvěděl jsem se o Verneově životě i dílech, o kterých jsem ani nevěděl. Hodně mě překvapilo, že například v Itálii koncem 19. století nevěřili v existenci spisovatele J. Verna! A že ho postřelil vlastní synovec!
Přehledy a seznamy na konci knihy mě také potěšily. Sám jsem si psal
jako kluk seznamy, které verneovky jsem četl, a které mi ještě k přečtení zbývají.
Autor je opravdový ctitel díla J. Verna. To je znát. Zároveň však přiznává, že některá díla jsou jaksi průměrná, nebo jen kopie již realizovaných nápadů.
Četl jsem od Ondřeje Neffa i jeho vlastní knihy ve stylu verneovek a byl jsem také spokojen.
Kdysi jsem četl knížku Měsíc mého života. Nedávno pak Hu!, povídky Dědka Čucháka a Ultimus. Před chvilkou jsem dočetl Hvězda mého života. Že to tak trochu na přeskáčku mi nevadilo. V knize Hu! je na konci přehled jak to šlo všechno za sebou. Hvězda mého života mi tedy doplnila ságu o další příhody a důležité události, o kterých se mluvilo v následujících knihách. U čtení jsem se rozhodně nenudil. Ba přímo jsem si užíval toho krásného ilustrovaného vydání od Mystery Press.
Za mě skvělá kniha. Napínavé a vzhledem k současné ruské agresi i příjemné počtení. A navíc, jeden z hlavních kladných hrdinů se jmenuje Melichar. Stejné příjmení měla i moje máma za svobodna.
Tato antologie se mi těžko hodnotí. Některé povídky se mi moc nelíbily. To co napsal Correia byl jen takový fragment. Styl povídky Hraničník vůbec není podle mého gusta. Některé povídky byly pro mě tak normál. Více se mi líbil text Jak zacházet se strašidly, Otázka lačnosti a smrti (podle které je i opět povedená obálka knihy) a Vodník. A úplně nejvíce se mi líbila Procházka parkem od Pavlovského a pak (nepřekvapivě) V souladu s přírodou od Kotlety.
Jakože dobrý příběh, byť pro mě v něm pár nelogičností. Jak čtu převážně fantazy, tak v žánru nejsou bohužel výjimkou, spíše zavedeným klišé. Líbil se mi hlavní hrdina i jeho pomocník. Hlavně pro jejich charakterovou realističnost. Což vyvažuje to, o čem jsem psal předtím. A jelikož také hraji počítačovou hru Vermintide ll ze světa Warhammer, kde se to zplozenci chaosu jen hemží, a kde je možno mít i postavu Witch Huntera, tak se mi to pěkně doplňuje.
Řemeslně celkem dobře napsaná kniha. Pro mě však bez překvapení. Dalo se očekávat, jak se dej bude odvíjet, takže jsem vlastně četl jen jakýsi popis. Za celou dobu čtení jsem si v duchu neřekl "tak to jsem opravdu nečekal, to je dobrý!". A tenhle moment mi u W. Kinga chyběl snad v každé knížce. A to jsem jich od něj četl již dost.
Líbí se mi knihy, kde hrdinové nejsou zcela dokonalí. Chovají se prostě jako lidé. Ženy mají menstruaci, starý muž se uprdne nebo lpí na svém domě plném knih... Také pochybují, chybují, prohrávají v boji s přesilou, přichází o ty které mají rádi, a o to co mají rádi. Ostýchají se dát najevo své city, nepadají si ihned do náruče. Věci kolem se mění. Také to, co by se dalo nazvat dobrem, zcela nevítězí tak jako pohádkách. Vzájemné přátelství skupinky dobrodruhů však vytrvalo.
(SPOILER) Ze všech tří knih série se mi tento líbil nejvíce. A to hlavně nápad, s obřím netvorem pod New Orleans. S tím, jak v doslovu Earl shrnul názor na Chada, souhlasím. Také jsem neměl hlavního hrdinu rád. Opět jsem v příběhu postrádal nějaké nečekané zvraty a překvapení. To mi tedy docela vadilo. Tím pádem chybělo nějaké napětí. Většinou bylo vše snadno předvídatelné. Takže celkem dobře napsané, ale rozhodně ne špičkové.
Moc se mi to líbilo. Bylo dobře, že to Correia napsal s ženou, když hlavní hrdinkou je žena. Pan Popelnice byl fajn humorným aspektem. Souboj upíří babičky o "svého" vnuka se mi také líbil. Stejně jako závěr, který byl krvavou tečkou, a který jsem takto nečekal.
No, asi jsem prostě čekal více a něčeho méně. Více propracované v různých ohledech, více zmínek o rozmanitých detailech na dobrodružné cestě dvou hrdinů. Méně fantazy klišé a snadno odhadnutelných vývojů situací. Ale dočetl jsem a doplnil si znalost světa Warhammer.
Mně se tahle sbírka líbila. Takové náčrtky budoucích příběhů. Sem tam je zmíněno město, dávný hrdina, některý z bohů, mocný artefakt... To co bylo v dalších knihách ze světa Warhammer buď rozvinuto, změněno nebo třeba i zcela zapomenuto.