papada
komentáře u knih

Zase jsem se jednou díky anotaci spálila.
Příjemný jazykový styl, ale nevýrazný obsah. Na čtenářských fórech a na instagramu jsem narazila na nízké hodnocení knihy kvůli tomu, že čtenářům byla hlavní hrdinka nesympatická. Já dala proto, že mě její vyprávění nudilo a nijak nezaujalo.


Knihu jsem četla v originále, a tak se mé hodnocení týká anglické verze Four Thousand Weeks.
Kniha nabízí několik zajímavých myšlenek, postřehů a poznatků (ale stejně jako v "Protijedu" je autor strašně okecává).
Zaujal mě třeba postřeh, jak společnost nahlíží na volný čas - jak se tlačí na to, abychom ho prožívali produktivně, jak se na něj dost často dívá(me) jako na další položku v to-do listu. Užívat si volný čas jen tak - bez nutnosti se osobně rozvíjet, bez nutnosti vytvářet nějaké hodnoty, které zužitkujeme v budoucnu, nejlépe v práci - se nenosí. Jako kdybychom museli (i sami před sebou) obhájit, že jsme volný čas nepromrhali. Že jsme ho prožili produktivně. Autor tady radí vrátit se ke kořenům a aspoň část svého volna (když ne celé) strávit marnotratně, zaměřit se pouze na potěšení ze zážitku.
Velmi souzním s autorovým poznatkem, že velká část hodnoty času se neodvíjí od samotného množství, který máme k dispozici, ale z toho, jak je náš čas zesynchronizovaný s lidmi, na kterých nám záleží. Tohle jsem si zažila, když jsem si po návratu z dlouhé cesty po Asii hledala znovu zaměstnání. Měla jsem moře času, ale radost jsem z toho neměla, neb jsem ho nemohla sdílet s ostatními, byli narozdíl ode mě v práci.
Protože nejsem productivity geek, workoholik, ani prokrastinátor - jsem spíš takový "task-oriented peasant" - kniha mi mnoho aha momentů neposkytla. Nicméně jeden zasadní se, pro mě jako rodiče, objevil. Souvisí s naším sklonem mít pocit, že je naším právem, aby se věci hýbaly rychlostí, kterou si přejeme. Z toho, že se nehýbou rychle jak chceme, jsme frustrovaní. A přesně z toho důvodu bývám neštastná občas já. Moje představa rychlosti se totiž nesetkává s představou rychlosti mého dvouletého syna. Tolikrát jsem ho honila, aby se oblékl, abychom mohli odejít z domu! Vždy jsem dosáhla jediného, celý proces trval mnohem déle a já byla vytočená. Tak snad mi tenhle aha moment pomůže snížit míru frustrace v mém životě s batoletem.
Pokud čekáte od Čtyř tisíc týdnů seberozvojovou knihu o time-managementu, nedočkáte se. Je to spíš filozofická knížka o tom, jak jsme přistupovali a jak přistupujeme k našemu vyměřenému času na tomhle světě. A to se mi na ní líbí. Občas jsem sice měla nutkání v knize přeskakovat některé podkapitoly, jak je autor rozvláčný, ale i přesto knihu doporučím k přečtení. Narazíte tam na spoustu zajímavych informací.


Tuze pěkná dětská kniha o životním příběhu Vincenta van Gogha, kterou jsme teď objevili v knihovně s mým dvouletým synem. Kniha nabízí povedené ilustrace a velmi čtivý text. Líbilo se mi, jak dětem srozumitelně podali informace o malířových depresivních stavech.


Kniha neurazí, ale ani nenadchne. Tři příběhy, které se mnou nerezonovaly a patrně za čas budu tápat o čem byly. První povídka byla nejzajímavější, druhá byla fakt slabá a třetí průměrná. To nejlepší vás čeká na začátku.
P.S. Pokud vás od přečtení knihy odrazovaly komentáře, že se jedná o těžké či depresivní čtení, nebojte se, není tomu tak.


Kniha nabízející jiný pohled na hledání štěstí v životě. Najdete tu spoustu zajímavých myšlenek proč je lepší nehnat za štěstím, proč je v životě výhodnější upustit od stanovování cílů ve prospěch nejistoty a proč bychom měli být ochotni prožívat negativní emoce a nedívat se na neúspěch jako na pohromu, ale jako na zápletku, která obohatí náš život.
Když se v životě nebudete honit za štěstím, budete žít tady a teď, vykašlete se na afirmace a optimismus, štěstí dosáhnete snáz.
Tuhle knížku by si měli rozhodně přečíst lidé na vedoucích pozicích v korporátech. Autor tu totiž uvádí výborné argumenty, podložené různými výzkumy, proč je dobré upustit od stanovování (SMART) cílů v byznysu.
Kniha je to dobrá, ale na to, abych ji dala víc jak tři hvězdičky, nešla úplně do hloubky a všechno jen povrchně nakousla.


Těm nadšeným komentářům a vysokému hodnocení tu moc nerozumím. Čte se to sice samo, ale je to takové lehké čtení, klouže po povrchu, jako by ty těžší témata nechtěla autorka rozvíjet, aby neodradila čtenářky (záměrně píšu čtenářky, protože cílovka je tu jasná). První polovina knihy je hodně rozvláčná, ta mě moc nebavila, ale v závěru příběh dostal spád, a tak přečtení nelituji.


"Víte, jak velká fronta by vznikla u přepážky v Miami, kdyby se všichni museli podrobit policejní prohlídce?"
S touhle knížkou se vrátíte do dob, kdy neexistovaly žádné bezpečnostní kontroly na letištích, kdy člověk mohl nerušeně projít z ulice až do letadla (dokonce bez palubní vstupenky) a kdy k únosům letadel docházelo každý týden. Ve světle dnešních bezpečnostních opatření to zní neuvěřitelně.
Je zajímavé sledovat, jak američtí občané jeden čas brali únosy jako nějaké zpestření jejich letu. Aby pak bombardovali úřad pro letectví dopisy, ve kterých popisovali způsoby, jak únoscům zavařit. Třeba tím, že by se na poli na jižní Floridě postavil model letiště José Martí, díky kterému by si únosci mysleli, že se ocitli v Havaně, velmi oblíbené destinaci únosců. Nejvtipnější je, že úřad pro letectví o tomto nápadu vážně uvažoval, ale kvůli jeho nákladné realizaci od něj upustil. Rentgeny a detektory kovů byly zavrhnuty, protože "Lidi by to vyděsilo k smrti. Navíc by si stěžovali na narušování soukromí.".
Četla jsem sice výraznější absyntovky, takže pětihvězdičkové hodnocení ode mě tahle nedostane, ale čtyři hvězdičky udělím ráda. Zajímavá a čtivá kniha to je.


Vymakaná knížka, která přináší spoustu zajímavých informací i pro nás dospělé. Pěkné realistické ilustrace. Na doporučenou věkovou hranici nehleďte, pokud máte zvídavé dítě, co touží po vědění a zajímá ho svět jak funguje, bude si ji rádo číst i ve 2+ letech. A pak ostatní dospělé překvapí znalostí, jak se třeba přepravují banány.


Ač je Bílá Voda bichle, přečtla jsem ji za pár dní, tak moc mě to chytlo. Nejvíc mě bavila ta historická linka, novodobý příběh Leny mě úplně neoslovil, ale bez něj by se to tak všechno hezky nepropojilo a jako celek by to nefungovalo. Výborná práce.


Felix až navěky je kniha určená dospívajícím a já už mám své adolescentní roky víc než pár let za sebou, tak proč jsem po ní v knihovně šáhla? Zaujala mě LGBT+ tematikou.
Ač nejsem cílová věková skupina, příběh mě bavil a téma hledání sebe sama a přijetí tu bylo moc hezky zpracované. Věřím, že kdybych byla teenager, v textu nebudu přeskakovat a budu do něj ponořená od začátku do konce. Takhle jsem dost pasáží přeskočila, neb mě jako dospěláka nebavily.
Suma sumárum je to výborná kniha pro dospívající a jako takovou ji jednou ráda svému dítěti doporučím.


Na tuhle novou knihu Wojciecha Tochmana jsem se tuze těšila a vyhlížela ji bedlivě na pultech knihovny. Nedávno se tam konečně objevila. Bohužel jsem z knihy zklamaná.
Anotace praví: "Sledujete, jak mizí vaši příbuzní. Mučí a vraždí je vaši sousedé nebo známí. Záminka může být jakákoli. Potom to všechno skončí. A teď se naučte s bývalými dozorci a popravčími opět žít. Vítejte v Kambodži."
Očekávala jsem tedy, že autor ve své knize propojí historický kontext se současnou situací v zemi, nabídne nějakou reflexi. Bohužel jsem místo toho dostala zkratkovité portréty Kambodžanů na okraji společnosti. Některá témata by mohla být zajímavá jako samostatné reportáže do novin, ale jako kniha to moc nefunguje.


V roce 1948 přijalo Československo tisíce řeckých uprchlíků, kteří utekli ze své vlasti zmítané občanskou válkou. My sledujeme osudy této řecké komunity v Československu na příběhu dívenky (později ženy) jménem Sotiria a její rodiny. Příběh běží od roku 1948 až do roku 2008, resp. 2018.
Jsem vždy trochu skeptická ke knihám, které obletí sociální sítě, kde je influenceři chválí, ale tohle bylo fajn čtení. Je to nenáročné, ale ne pitomé, hezky to plyne. Někdo tuhle knížku přirovnal k seriálu Vyprávěj. To sedí.


Tři měsíce v Barceloně jsou takovou sbírkou oblíbených míst A. Gebriana a jeho (tehdy dvouletého) syna v Barceloně. Pokud jste tedy rodič, co rád se svým dítětem/dětmi cestuje, můžete tam najít spoustu tipů na pozoruhodná a neprofláknutá místa, kde by se mohlo líbit jak vám, tak dítěti. Ale najdou si tam určitě i své čtenáři, které baví architektura a urbanismus - autor k tomu má spoustu zajímavých postřehů.
Z prvního odstavce by se mohlo zdát, že jsem z knihy nadšená, ale ne, mám pár výtek. Chybělo mi tam víc obrazového materiálu a kniha byla tak halabala strukturovaná - takovému uspořadání by víc slušela forma blogu, to se mi k těmhle 'náhodným postřehům' hodí víc.


Miluju dětské knížky, které pobaví i dospěláka. Tahle to do puntíku splňuje. Mého dvou a půl letého syna kniha baví taky moc.


Sbírka velmi neobvyklých, někdy dost zneklidňujících povídek. Četlo se to samo - některé povídky mě bavily víc, některé míň, občas jsem byla "naštvaná", že končí a chtěla jsem vědět, jak by to pokračovalo dál. Každopádně jsem se na čtení těšila a knihu zhltla velmi rychle. Ráda vám ji doporučím. Třeba na cesty - povídky jsou vesměs krátké a nenavazují na sebe, můžete se tak ke knížce vrátit i po odmlce.


(SPOILER) Přijde mi, že tahle absyntovka je tak trochu v pozadí zájmu - moc se o ní nemluví, zmínek o #ganbareworkshopysmrti je na internetu málo. A to je škoda! Kniha je to totiž výborná. Polská škola reportáže se nezapře.
Zemětřesení, cunami, jaderná katastrofa. Jak se vypořádávají Japonci s těmito velmi extrémními situacemi? Odpověď najdete v knížce Katarzyny Boni, která se tématu věnuje opravdu komplexně.
Knížka je velmi čtivá - u kapitoly Bum! popisující havárii v jaderné elektrárně Fukušima Daiiči jsem ani nedutala. U příběhu dvou Japonců, kteří se naučili potápět, aby mohli hledat na dně moře kosti svých ztracených blízkých, mi ukápla slza. Taky jsem byla naštvaná, kolik lidí zemřelo zbytečně - ať už kvůli špatné informovanosti o výšce cunami (řada lidí zůstala na střechách níže položených budov, protože jim úřady tvrdily, že bude jen 6 metrů vysoké a oni žili v domnění, že tam jsou v bezpečí), či bagatelizování vlivu radiace a důsledků záření (obyvatelé oblastí zasažených radiací tam zůstávali zbytečně dlouho, protože věřili, že kdyby jim něco hrozilo, vláda by nařídila hromadnou evakuaci).
Jedna z nejlepších absyntovek, co jsem četla.


Tohle grafické zpracování románu 1984 mě úplně neuchvátilo. Přespříliš textu, ilustrace postupem času ztrácí dech a jsou tak trochu na jedno brdo. Tuhle knížku můžete s klidným svědomím minout.


Iva jsem poznala na akci Cinema Royal, kde hrál jako Tea Jay Ivo. A později zjistila, že je to ten Ivo Pospíšil, co působil v kapele Garáž.
Čas od času na svém FB profilu zmiňoval svoji vzpomínkovou knihu 'Příliš pozdě zemřít mladý', takže když jsem ji viděla vystavenou v poličce v knihovně, šáhla jsem po ní.
Text je jednoduchý, nekomplikovaný, ale je o zajímavých lidech, setkáních, událostech a místech a doplněný bohatým obrazovým materiálem. Koncerty Plastiků, hraní s Mejlou Hlavsou, Ivanem Králem, vznik Radosti, atp. Zajímavý vzhled do doby minulé, ale ne každý bude cílovka.


Výborný! Postavy mi ožívaly před očima a já se totálně ponořila do příběhu o mladé a talentované skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové. Opět senzační kniha od Kateřiny Tučkové.
"JIŘÍ MUCHA (povýšeně): Hm, Kaprálová ... To mi nic neříká.
VITKA: Tím se netrap. Ostatně těší mě, že můžu prokázat větší rozhled než ty a konstatovat, že patříš bezpochyby k nejzdařilejším dílům svého otce. Jen ty uši ti udělal zbytečně velké."


Laserový muž je reportážní kniha pojatá tuze originálně - jako detektivka. Má dvě prolínající se dějové linky. První je životní příběh muže, který ve Stockholmu v 90. letech střílel na přistěhovalce. Druhá popisuje průběh vyšetřování, při němž se policisté snaží dopadnout vraha.
Knížka je po technické a faktické stránce výborně zvládnutá. Kolik mravenčí práce za tím muselo být. Detektivní koncept skvěle funguje - čtenář se v textu neztrácí, příběh se dobře sleduje. Ale ... mě už to za půlkou začalo nudit a dočetla jsem to jen proto, že jsem chtěla vědět, jak laserového muže chytí.
