Pebra komentáře u knih
Detektivní zápletka dobrá, ačkoli došlo k záměně slov etika a etiketa :). Ale poslouchala jsem jako audioknihu, tak nevím, jestli to nepopletli ve studiu.
Miluju Kožíkův vypravěčský um a jazyk. Tohle dílko spadá do kategorie a la Javořická, a přece je to krásné. Doba, která se nejspíš nikdy nevrátí, cudné dívky a zdvořilí nápadníci, navíc v kulisách neodolatelné Telče. Nádhera.
Fakt bizár. Usmívám se. Při čtení jsem nechtěla věřit, že by tenhle infantilní způsob vyprávění směřoval ke skutečné vraždě. Každopádně mě čtení téhle eknihy zabavilo cestou vlakem z Prahy do Českého Těšína :). A sázím vše na to, že autorkou je skutečná knihovnice.
Je zajímavé, jak autoři, kteří válku nezažili, popisují ona zvěrstva se zvláštní poezií, která čtenáře udrží pět set stran ve střehu.
Kniha je vizuálně krásná, jako malou mě děsila - i ten příběh. Ale je nezapomenutelný, o tom žádná.
Jako každý jeho nápad a text je to skvělé! Mám na jazyku patetickou větu: Ještě, že se toho Čapek nedožil... války, smrti bratra, osmačtyřicátého, zabití Jana Masaryka... Vlastně k němu byl bůh /nebo kdo vlastně/ milosrdný.
Lehké, ale ne hloupé - a lepší než film.
Za mě je fajn, že se Čapek později vypsal a zbavil patosu, který cítím v téhle prvotině.
Buď je to dokonalé jen já to nepochopila, anebo je to úplná konina bez pointy. Každopádně zájem o Santiniho to probudí. --- Abych autorovi nekřivdila, podívala jsem se i na film. Ach...! Vsadím se, že Preiss nečetl celý scénář, jinak by tam nemohl účinkovat.
Obdivuju všechny, kdo jsou schopní psát poezii. Při čtení sbírky Děti deště jsem je doopravdy viděla. Dobré je to!
Trochu obr :). Ale není to pracovní diář, že, nýbrž pomůcka pro zavilé čtenáře, a to je rozdíl.
Ačkoli Murakami bezesporu umí psát a na knihu asi nezapomenu, to míchání žánrů mi trochu pilo krev, o nejasném konci nemluvě. Nerada bych někoho z fanoušků naštvala, ale to neustálé jakoby něčím důležité popisování stravování hlavního hrdiny, mě rušilo v dumání nad originalitou zápletky. Přiznávám, že jsem si často představovala, že hlavním hrdinou není Japonec, ale nějaký český Pepa, který napjatému čtenáři náhle oznámí, že si otevřel láhev pivka, namazal chleba sádlem a pak dorazil gulášek ze včerejška. Uf :) Ale je hezké, jak je čtenář v knize často poučen o nějaké historické osobnosti, ať je to Napoleon či Beethoven.
Kouzlo v těchhle knížkách z minulosti tkví v dobových reáliích. Asi si smutně povzdychne každý, kdo sleduje vývoj od samostatnosti a statečnosti k dnešním zpovykaným dětem, které si v patnácti ani neukrojí chleba. Prý takhle vzdychaly všechny odcházející generace, kdo ví.
Možná jsem jediná, která chápe a má ráda i tu nemožnou tetu :).