Pebra komentáře u knih
I když byl občas otravný, bavilo by mě mít takového dědouška. A každopádně kvituju to množství detailů z života v minulosti, které Rais v příběhu zmiňuje.
Kdyby to nebyl tak silný námět, autorův vypravěčský styl by mě zpočátku odradil. Anebo spíš rozčiloval - ať už mluví o velké lásce nebo o válečném zvěrstvu, obojí popisuje celkem chladnokrevně. Po přečtení však musím uznat, že se to vlastně k příběhu hodí víc než emotivní výlev. Vyjadřovat se ke kolektivní vině je ošidné... vzpomínám si, jak jsem jako dítě sledovala kluky, kteří pochytali stovky šneků a pak je rozsekali kameny. Neudělala jsem vůbec nic. Seděla jsem na bobku a bulela. Bylo mi pět.
Kluci, co bojovali (nejen) v napoleonských válkách, byli nesmírně stateční. Masakrování nevinných mladíků je zvěrstvo. Všichni někde nechávali matky, zamilované holky... a práci. Není špatné porovnat knihy, které se toho tématu týkají, například já jsem shodou okolností narazila na dětskou knížku Tonek z Napoleonovy armády od holandského autora Fabricia. (miluju dětské knihy a čtu je nejen z nostalgie nad uprchlým dětstvím). Odvaha lidem v devatenáctém století nechyběla, obdivuju je.
Znám jednoho Cimburu z Prahy a je to úplný trouba... Doufám, že jde jen o shodu jmen, jinak by se skutečný Jan Cimbura musel obracet v hrobě... Fascinují mě stateční a dobří Češi z devatenáctého století. A do Baara bych se docela jistě zamilovala. Škoda, že jsme se minuli v prostoru i v čase.
Četla jsem někdy ve dvanácti a fascinovala mě Stašova statečnost. Nikdy jsem však na takového kluka nenarazila :).
Kdybych neviděla hru v režii Petra Kracika v Českém Těšíně, nemohla bych tvrdit, že jsem z ní unesená. Takhle to ale můžu odpřisáhnout. Víc jak sto let staré drama, v nářečí, krojích a přesto mi tlouklo srdce. I když se Eva místo do Dunaje vrhla do řeky Olzy. Hráno na Festivalu nad řekou. Bravo!
Zajímala by mě skutečnost. O Němcové už toho bylo tolik napsáno a čím je doba pokročilejší, názory na ni se liší. Jisté je, že zanechala odkaz doby, ať už byla jakákoli, milovala svou vlast, a to je obdivuhodné.
Úplně ho vidím, s kloboukem a zaprášeným pláštěm, rozervanou duší a usmoleným sešitem, do kterého každou chvilku v letu zapíše jednoduchý, ale trefný postřeh. Například: Žádný oběd. Divné světlo. Hnali myslivci.
Elegantní. Nikdy bych to o podobných čmáranicích, jak trefně napsal radusak9806-1, neřekla. Zkrátka fenomén Suchý-Šlitr.
Vtipně a s nadhledem popsané rozdíly mezi skutečným životem a představou filmových tvůrců. Zejména ti na počátku kinematografie se snažili předkládat divákům líbivé nepřirozené situace. Viz Poláček: Umírání je malebná věc a zvláštní požitek pro uměnímilovné obecenstvo. Vojín, zasažený kulí, učiní ještě několik kroků dopředu.
Pak klesá k zemi, mroucí pohled upřený k zapadajícímu slunci.
Mnohdy sklání nad ním hlavu věrný kůň. Někdy líbá umírající
medailonek, jejž mu na krk zavěsila matička.
Byly učiněny pokusy filmovati skutečnou válku. Ukázalo se, že
snímky se k ničemu nehodí. Zejména umírání není dosti malebné.
Skutečný voják umírá nepřirozeně.
Klučičí život za první republiky -- ne, ten v bílých podkolenkách bohatých chlapečků, ale naopak bosého rozervaného ale dobrosrdečného rošťáka. Nic sentimentálního, skvěle převyprávěné, jistě by to bavilo i současné kluky.
Oh, Davídek. Právě na mě vypadl z půdy. Musím ho oprášit a znovu si ho přečíst. Davídka jsem milovala a obdivovala. Byl tak statečný! Chodil sám po lese, nebál se žádného zvířete, do ruky vzal i hada! Už tehdy mi docházelo, že takoví kluci dnes nejsou, že zanikli spolu se starými chalupami, na jejichž místě vyrostly bytovky... Svět se mění, jak by se neměnily děti! Bohužel.
Velmi se omlouvám všem fotbalistům, ale mně - už v dětství - po přečtení téhle knihy přišli všichni fotbalisté tak nějak vygumovaní.
I když skutečnost nebude podle mého tak mystická, u čtení dobře mrazí. Zvlášť, když jde o krásné nevinné dívky v šatech s krajkovou spodničkou a bílých rukavičkách.
Sedm set stran čtení, které vás udržuje v napětí, na hlavního hrdinu hledíte téměř mikroskopem, sledujete každý krok a hnutí mysli. Přechody ze skutečnosti do snu a naopak jsou překvapivé. Já osobně jsem ovšem nedokázala číst bravurně popisované mučení a po přeskákání těch stránek jsem dospěla ke konci se zjištěním, že vlastně nevím oč přesně šlo... Každopádně mě to neodradilo od dalšího Murakamiho.
Jako malé mi Gabra a Málinka ulehčovaly prázdniny u babičky, kdy se mi ukrutně stýskalo po mámě. Teď - po pětačtyřiceti letech - mi pomohly zase. Zase se mi totiž stýská po mámě...
Díky téhle knize jsem dvěma pubertálním děvčatům (hluboce zasaženými pandemií a online výukou :) osvětlila husitství. Nejvíc je ovšem zaujal Želivský.
Sama jsem v zahraničí pracovala jako au-pair, a vlastně nikdy mi nešlo na rozum, s jakou lehkostí tamní matky svěřují ratolesti naprosto neznámým ženám. Příběh je tragický nejen v tom, že jde o vraždu bezbranných dětí, ale hlavně proto, že společnost je takhle nenormálně nastavená ---- bohaté matky odkládají vlastní děti, aby si tvořily kariéru, a chudé matky odkládají svoje děti, aby je uživily hlídáním těch bohatých.
Scénka, kdy dětská prostitutka nachází v pokoji narozeninový dort od mámy, mi uvízla navěky v hlavě jako hnusné memento.