Pebra komentáře u knih
Klučičí život za první republiky -- ne, ten v bílých podkolenkách bohatých chlapečků, ale naopak bosého rozervaného ale dobrosrdečného rošťáka. Nic sentimentálního, skvěle převyprávěné, jistě by to bavilo i současné kluky.
Oh, Davídek. Právě na mě vypadl z půdy. Musím ho oprášit a znovu si ho přečíst. Davídka jsem milovala a obdivovala. Byl tak statečný! Chodil sám po lese, nebál se žádného zvířete, do ruky vzal i hada! Už tehdy mi docházelo, že takoví kluci dnes nejsou, že zanikli spolu se starými chalupami, na jejichž místě vyrostly bytovky... Svět se mění, jak by se neměnily děti! Bohužel.
Velmi se omlouvám všem fotbalistům, ale mně - už v dětství - po přečtení téhle knihy přišli všichni fotbalisté tak nějak vygumovaní.
I když skutečnost nebude podle mého tak mystická, u čtení dobře mrazí. Zvlášť, když jde o krásné nevinné dívky v šatech s krajkovou spodničkou a bílých rukavičkách.
Sedm set stran čtení, které vás udržuje v napětí, na hlavního hrdinu hledíte téměř mikroskopem, sledujete každý krok a hnutí mysli. Přechody ze skutečnosti do snu a naopak jsou překvapivé. Já osobně jsem ovšem nedokázala číst bravurně popisované mučení a po přeskákání těch stránek jsem dospěla ke konci se zjištěním, že vlastně nevím oč přesně šlo... Každopádně mě to neodradilo od dalšího Murakamiho.
Jako malé mi Gabra a Málinka ulehčovaly prázdniny u babičky, kdy se mi ukrutně stýskalo po mámě. Teď - po pětačtyřiceti letech - mi pomohly zase. Zase se mi totiž stýská po mámě...
Díky téhle knize jsem dvěma pubertálním děvčatům (hluboce zasaženými pandemií a online výukou :) osvětlila husitství. Nejvíc je ovšem zaujal Želivský.
Sama jsem v zahraničí pracovala jako au-pair, a vlastně nikdy mi nešlo na rozum, s jakou lehkostí tamní matky svěřují ratolesti naprosto neznámým ženám. Příběh je tragický nejen v tom, že jde o vraždu bezbranných dětí, ale hlavně proto, že společnost je takhle nenormálně nastavená ---- bohaté matky odkládají vlastní děti, aby si tvořily kariéru, a chudé matky odkládají svoje děti, aby je uživily hlídáním těch bohatých.
Scénka, kdy dětská prostitutka nachází v pokoji narozeninový dort od mámy, mi uvízla navěky v hlavě jako hnusné memento.
Nejpůsobivější mi přišlo zasazení příběhu do osmdesátých let minulého století a vztah dárců k sexu - - -
Rozesmál mě příspěvek o knize a o pohřbu. Chápu tyhle dětské asociace, mám jich fůru. Já Kubu milovala, tedy, spíše Barbuchu.
Porušení pravidel se trestá. A vůbec nejde o moštárnu, Irving má skvělé nápady, i když bude nejspíš grafoman. Ale v téhle knize je to ku prospěchu.
Přiznávám, že jsem netušila nic o výbuchu v Bolevci a nikdy se nepídila po tom, kde vzal Čapek námět na Krakatit. Každopádně mě pobavilo, jak se marně snažil něco naučit spratka Prokopa Lažanského, ačkoli nevím, na kolik jde o literární fikci.
O včelách se člověk dozví více ve chvíli, kdy knihu přečte do konce a pečlivě se soustředí. Nebylo asi nejšťastnější střídat tři časová období po docela krátkých kapitolách. Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem přeskakovala a přečetla vždy celý příběh jednoho ze tří hlavních hrdinů. Každopádně jsem se nenudila, pointa příběhu se mi líbila, tedy, pokud se člověku může vůbec líbit, že s vyhynutím včel má člověk skutečně namále.