-Pečivo- komentáře u knih

"Kdo chce vědět, jak se Maxim Biller stal tím, kým se stal, musi si přečíst tuto knihu." Kámen úrazu je uveden rovnou pěkně v přebalu knihy. Problém je v tom, že sem si jej přečetl až po přečtení knihy.

Maxim Biller je německej spisovatel židovského původu a židovský blues je jeho autobiografie. Více či méně. Jelikož jsem od něj před tím nic nečet, tak mě jeho osud a život zajímal asi tak jako osud Mekyho Žbirky.

Biller popisuje život žida v Německu po válce a věčné hledání sebe sama. Toto mi bylo sympatické, protože jsem se jednou ztratil v obchoďáku a dalo mi celkem práci se najít. Škoda, že nepopisuje to, jak šel s kamarádem pro pizzu na Mírák a ten se stihnul ztratit někdy mezi vchodem a východem z restaurace. To by se kniha pak velmi líbila Palimu.

Biller filozofuje o německých Židech a židovských Němcích a prokladá to historkama z jeho žurnalistické minulosti. Zajímavý jak moje historka z obchoďáku. Z čehož teda teď plyne, že mě kniha spíš otravovala než bavila.

29.01.2017

Tak jako většina lidí i Tuculuescu má buchtičku a ta buchtička má jako většina lidí babičku. Babičce je skoro 90 a po dobu pěti let zachycuje Tuculescu jeji vyprávění o rumunský vesnici, která je odříznuta od civilizace, kde sice je elektřina, ale ne telefon a natožpak internety.

Babča vypraví o svém mladí, dospívání, svatbě a ostatních obyvatelích tohoto rumunského zapadákova a co se jim za ta léta stalo, jak se jim tak žilo a kdo s kym prcal. Vlastně to, co by si každej vnuk přál - mě babka bohužel furt jen tlačí do hlavy, jak maj v Kauflandu drahý rohlíky.

Staromama vůbec nenudí - vyprávění babky autor prokladá vlastním objevováním vesnice a interakci s hrdinama babiččina příběhů. Návštěvou hospody tak čtenář dostává jiný pohled na stejný příběh. Obzvlášť příběhy o místní krásce Margolili a o tom jak si máčela kozy do medu se mi velmi líbily a občas mi malém houpnul.

3 29.01.2017

Stasiuk poslal 4 kamarády a jednu přisírku do Nízkejch Beskyd. To je někde na východ od Prahy. Tam se kluci mrcasí mrazem a před něčim utíkaj, i když si většina z nich myslela, že jdou prostě jen na vandr. Vzpomínky na mládí a dospívání s vodkou a snažením se zprcat spolužačky nalitý vodkou, zažil každý z nás a sympatizuje tak s hrdinama.

Náznaky thrilleru jsou naštěstí opravdu jenom náznaky a tak to, že před něčim utíkají, neni nijak otravný a nevyklube se z toho žádná šílenost typu napůl Polák napůl medvěd, žijící po staletí v horách. Stasiukův styl je velmi podobný Topolovo (čestina level 8 - jihočeština) stylu, což mám velim rád. Velmi rád mám taky sekanou, kadění a futsal. Rozdíl vůči Stasiukovi tkví v tom, že Topol má extra body za to, že většinu svý prózy zakomponoval do kulis Prahy.

1 29.01.2017

Penzion někde v Čechách - je dost možný, že zeměpisně gramotný čtenář dokonce z knihy pozná, o jakém místě je řeč. Toto ale neni můj případ.

V penzionu jsou obsazeny čtyři pokoje - v jednom bydlí mladík, kterej čeká na svou milou, která jela prcat na erasmus a za dva dny se vrací zpět. V druhým je ubytován starej děda s kámošem, který řeší každej den v baru totálně na šlupky jestli existuje bůh, 3. pokoj je rodina s dětma a čtvrtej je mladej páreček. Ne ta uzenina, ale hoch s dívkou.

No a tyhle čtyři proudy vyprávění jsou v jednotlivych kapitolách postupně rozváděny, až dojde na konci k propojení všeho. Rozuzlení je dobrý, jednotlivý osudy už tak moc ne. To zejména díky tomu, že řeší až moc boha, což je téma, který mě absolutně nezajímá. 7/10, škoda.

29.01.2017

Jsem velmi rad, že jsem knihu nehodil do kamen ihned po zjištění, že se jedná o španělskou knihu. Jak vidno, tak předsudky jsou občas zavádějící. Mír a slunce všem.

Na útěku je prvotina Joseho Carrasca a je to něco mezi Malým Princem a jakoukoli zhovadilostí od Coelha, akorát surovější, naturalističtější a lepší. Spíš to vlastně připomíná atmosférou Ostrov od Jacobsena a to je dobré.

Paralela s výše zmíněnejma titulama se nabízí zejména z důvodu, že na útěku je malej kluk, kterej se spřáhne se starým pastevcem a bloudí spolu krajinou a utíkaj před zlem. Spoiler alert, zlo prcá do zadku. Carrasco se zdržuje jakéhokoli moralizování a to je taky dobré.

3 29.01.2017

Sbírky příběhů "obyčejných" lidí posbíraný formou monologu s autorkou, bez zásadního historickýho a moralizujícího komentáře. Čtenáři to pomůže pochopit, proč je v Rusku situace taková jaká je, rozuměj, proč se tam děje co se děje a co je rudej člověk. Jelikož je autorka disidentka, tak je jasný, že se nejedná o poctu Sovětskýmu svazu a novodobý historii Ruska.

Rozhovory jsou časově velmi obsáhlé a komentují zkušenosti se Stalinem, příběh o katovi z Gulagu, pád komunismu, zbohatlíky, vesničany, masakry v Čečně až po současné Bělorusko. Zmínka o moji služební cestě na Ukrajinu, kdy mi vodka znemožnila nástup do letadla, protože jsem zaspal o 4 hodiny, se bohužel do užšího výběru nevešla.

4 29.01.2017

Shrnutí života obyčejného norského rybáře do dvou dnů a víceméně dvou souvětí. Tak jak, je u Fosseho zvykem.

Romantická představa smrti mi zkazila celkovej dojem, ale dobrá rajská je prostě dobrá i když člověk nesouhlasí s přípravou rejže.

A todle byla navíc hodně krátká rajská. A to je vždy výhoda.

1 29.01.2017

Podle ohlasů na internetech bych od toho čekal víc. Vypravěč je právník na Wall streetu a Bartleby je písař, kterého si najme na kopírování spisů, protože tenkrát jeste neměli ctrl+c.

Protože neni ctrl+c, tak je Bartleby asi smutnej a nevyvíjí žádnou vlastni iniciativu až proste jednou přestane pracovat úplně. Nastává patová situace, kdy právník neví co s nim a snaží se všema možnýma způsobama ho přimět aby tam nestál jak jouda. Bartleby neodmlouvá, chová se slušně, jen říká, že by to či ono raději nedělal.

Tak trochu Kafka na Wall streetu.

1 29.01.2017

"A domněnka, ze Židé představují celosvětové nebezpečí, se může vynořit znovu, jak se to také skutečně děje u stále významnějších politických formací v Evropě, Rusku i na Blízkém východě. Totéž se může stát muslimům, homosexuálům a jiným skupinám, jež lze provázat se změnami celosvětového významu."
- Miloš Zeman. LOL.

Snyderovu Krvavou zem jsem nečet a dějepis sem nikde extra rád neměl, ale Černá země je čistých 10/10. Dějiny holokaustu, vtěsnaný do 300 stran, tvoří průřez nejen nacistickou diskografií zhovadilostí. Důraz je kladen na fošny z období bezstátnosti východního bloku a prořezávání židovského obyvatelstva a jak k tomu vůbec mohlo dojít. Vesměs známá fakta, jsou podávána kompaktně (ne na kazetě) a bez citů. Knize chybí přesně to, co Exodus od Lea Urise měl úplně zbytečně - fiktivní příběh. Proto taky dějepisná kniha že jo.

Tam kde dějepis končí, pokračuje Snyder dál - kreslí paralelu s poválečnou Evropou a posléze i se světem a novodobýma dějinama - Rwanda, Irák, Ukrajina a další. Nevyhejbá se ani ekonomickým modelům, ekologii a politickým systémům.

Kniha by měla sloužit jako povinná četba všem lidem - bez rozdílu na dýlku vlasů. Já sem třeba plešatej a dost mě to bavilo. S názorem jsem se ztotožnil a dávám knize, jak výše, popsáno 10/10.

3 29.01.2017

Překvapivě skvělá jednohubka - skoro třicátnickej sebestřednej franouzskej pičál si rád hoví v koupelně. Povoláním je historik, ale do práce nechodí. Jeho milá pracuje na půl úvazku v galerii a doma v pařížským bytě žijou tak nějak na hromádce, kde se návštěvy netrhnou.

Poté se děj přesune do Benátek, kde se hrdina povaluje pro změnu v hotelu. Tak nějak trávim dovolený rád i já, takže v této fázi knihy jsem mu velmi fandil. Pak za nim přijede jeho milá a pak zase odjede. Vesměs se v knize neděje nic zásadního, nefilozofuje se nijak okatě a všechno plyne jak plyn. Což je přirovnání jak přirovnání. A teď jsem na sebe pyšnej jak pyš.

Moje nadšení znásobuje patrně fakt, že mi atmosféra připomíná Bertolucciho Snílky, kde Eva Green pořád chodí a ukazuje svoje pepíci. Teď si ho asi budu muset jít přebendit, protože sem si to právě připomněl.

Ještě než se mi načte pornhub bych rád podotknul, že je kniha velmi vtipná a má asi 90 krátkých stran. 9/10.

3 29.01.2017

600 stran, který mi nikdo nikdy nevrátí. Nikdy. Ani nevim jak jsem k tomu přišel - vlastně vim! Letmo sem přelítnul recenzi na Respektu, kde to někdo svým významem pro českou literatruru přirovnává k Sestře od Topola a Dějinám světla od Němce. Retardovanější recenze v historii recenzí se povedla jen Vojtěchu Lindaurovi na desku OK Computer.

Zábranský psát umí, písmena mu jdou, slova i věty na sebe navazujou. Tady žádnej problém. Problém je příběh. Martin Juhás čili Československo je kronika, která pokrejvá období od vzniku první republiky až po konec druhý světový, resp. po rok 1948. Z českýho dějepisu se toho čtenář ale dozví velký hnědý. Na druhou stranu příběh ale obsahuje jako bonus magickej realismus. Což je takový literární reggae (nikdo normální nemá rád reggae). Takže se občas v příběhu vyskytujou letající ryby a Martin si vyleze z matky před porodem a prochází se městem. Pak zase zaleze a počká si na porod. Ano, doopravdy.

Počet postav Zábranský vokoukal od Marquéze, takže už asi po třetině jsem se začal ztrácet v tom, kdo je kdo. Hlavní postava Martin Juhás se v knize vyskytuje asi tak 20% času. To by mi ani tak nevadilo, kdyby knize vládla nějaká snesnitelná dějová linka. Juhásův ocko přijde ze Slovenska do Strakonic - tam se odehrává většina děje - a pak se zase vrátí na Slovensko. Zábranský je občas velmi vtipnej, ale bohužel používá jev, kterej mne vytáčí do běla "Ale kde, ptáte se, kde se k té válce schylovalo? Chcete to vidět, je to tak? Schylování k válce vás zajímá víc ... Že ano?” Adresovat čtenáře je stejně smysluplná disciplína, jako komentovat svoje vlastní honění.

Jako bonus pak v poslední třetině knihy se všechny zemřelý postavy - a že jich neni málo - vrátí v podobě racků. Dalších asi sto stran pak sledujeme debatu racků o tom, co dělali za života. Krom toho taky sledují z výšky žijící postavy příběhu a komentují jejich počínání.

Kniha má od všeho trochu, je to pompézní jak já po 12ti jägrech, je tam opera, je tam techno, je tam reggae, je tam mlíko, je tam písek, je tam chlupatý podpaží - ale je to kokotina jak barák. Hlavně ale to je dlouhý jak Vladimír Dlouhý a proto bych chtěl sám sobě pogratulovat, že jsem to dočet. Nevim co si tímhle sebemrskačstvím furt dokazuju. 3/10.

3 29.01.2017

Krajně nevhodné jako literatura na záchod, kde jsem měl v plánu si pěkně zpříjemnit ranní stolici krásnou poezií. Nezvalovo básně jsou tak dlouhý, že bych se u kadění stihl i nasnídat a tu snídani zase vykadit. Na druhou stranu mne to inspirovalo k tomu, abych si sám po ránu zaveršoval a mohl se tak připojit ke svému nejlepšímu příteli Palivovi do řad básnických:

Slunce zamčené v ranním šeru
Vyčkává dokud se nevyseru

A ptáci nedostanou pokyn vzleť
Dokud nevytlačim svou ranní hněď

Dráha světla se po noci zase srovná
Když vyseru všechny svoje hovna

A neni zač, světe, protože seru rád
Čímž každé ráno startuji tvůj aparát

2 29.01.2017

Jakobych četl literární verzi skvělé a hanebně nedoceněné hudební kapely Pláč hoven. Měrka jsou hovna, potraty, znásilňování, sraní, prdele, drogy, kozy, vraždy v asi 40ti povídkách. Měrka používá velmi přímočarej sloh, takovej Jon Fosse by si z něj mohl vzít příklad:

“Evičká Hlávková byla skromná koktající dívka. Od útlého dětství fičela na toluenu. Takže by se dalo upřímě konstatovat, že byla docela blbá. Bylo ji 14 a na diskotéku odešla jako panna. Vrátila se z ní ovšem těhotná. Rodiče měli ze své holčičky radost, ale i přesto ji motivovali k potratu. .. Maminka se na ni usmála, pohladila ji po líci a řekla ji: `I ty jedna vygumovaná pičko.`"

Ve spousta povídkách vystupuje Měrka sám jako hlavní hrdina a nechává se tak pondat do koncáku, aby mohl vydat svou povídku, jindy se zase vyobrazuje jako idol všech mladých žen z vesnice a celkově si ze sebe dělá dost velkou prdel. Zajímalo by mne co je pravdy na tom, že strávil nějakej čas v bláznici. Kniha je vtipná jak peklo, ale příběhy jsou pořád ve stejným duchu a ke konci už sem začínál ztrácet trpělivost. Proto doporučuju nečíst knihu na jeden zátah - jako literatura na hajzl je víc než ideální. 8/10

29.01.2017

O freudovský psychoanalýze toho moc nevim, ale na druhou stranu uzenář taky nejsem a plesnivou klobásu stejně poznám. Stejně tak můžu s klidem říct, že hlavní hrdina tohoto příběhu je solidní úchyl. Jakožto bystrý čtenář jsem identifikoval i několik pasáží, které mohly mit dopad na jeho vývoj - ať už když jako malý lízal anál důchodkyni nebo nabízel svůj jazyk matce jako náhradu za toaletní papír.

Protagonistův příběh je svázaný s osudem jeho matky a tak tyto dvě postavy kočujou Německem a Švýcarskem, kde jeho matka pracuje jako pokojská v menších penzionech. S postupem času, začíná jeji syn být taktéž výdělečně činný - jako lyžařský instruktor, somelier, zubař a podobně. Plus spousta prasáren.

To že příběh je asi o lásce dítěte k matce a naopak, je celkem vedlejší. Řekl bych, že jsem docela otrlý čtenář, ale Gstaad mi dal zabrat a kolikrát jsem si už v duchu říkal, jestli to už není moc. Je, ale i tak 9/10.

2 29.01.2017

Krev je autobiografickej román Slobody. Sloboda je podle internetu největší slovenskej spisovatel. Než sem si to přečetl na internetu, tak jsem o tom neměl ani potuchy. A to sem čet i jeho Rubato. Krev je 736 stran dlouhá autobiografická zpověď Slobody. Nevynechává témata jako Sametová revoluce, honění, impotence, pečení husy, podnikání, řezání schizofrení manželky, komunismus, církev, bůh, blechy, alkoholismus a tak dále pana krále.

Sloboda svůj osud nezkrášluje a přiznává i všechny svoje chyby a nedostatky. Při čtení pasáže, kdy osvětluje, proč mlátí řemenem svojí schizofrení manželku, nad kterou se neustále povyšuje, se mi otvíral feminista v kapse. Tím se taky kniha líší od biografie Zlatana Ibrahimovice. Zlatan by ženu nikdy nebil.

736 stran je dost. Sloboda je ale dostatečně inteligentní člověk a když zrovna neřeší blechy na ježkách, je jeho filozofování celkem zajímavý - román vyšel v roce 1991 a jeho analýza post-komunistický společnosti u nás, je velmi analytická a znalayzoval sem ji jako velmi dobrou.

O čtyři roky později se Sloboda oběsil na řetězu. Sebevražda je často tématizovaný jev v knize, čímž si k tomuto úkonu Sloboda připravuje půdu. Ale v tomto ohledu mu vyfouk Eduard Levé vítr z plachet, kterej 10 dní po odevzdání svého rukopisu Sebevraždy spáchal taktéž sebevraždu.

29.01.2017

Připadám si znásilněnej a špinavej. Eugenides, autor Sebevražd panen, tentokrát přichází s literární verzí Gilmorových děvčat. Hra o manželství je milostný příběh tří mladých američanů z osumdesátek. Madelaine je rozmachaná pička, co studuje anglickou literaturu 19. století. Určitě vypadá jako mladá Roura Gilmorová. Leonard je depresivní hippie-biolog, kterej nosí šátky a kapsáče. Takže takovej zpěvák Nickelback. A Mitchell je panbíčkářskej ufňukánek, kterej nosí rolák a po škole odjede do Indie, aby pomáhal umírajícím lidem. Načež zjistí, že se mu hnusí utírat prdel starým rozloženým lidem, tak se zase vrátí. Spoiler alert.

Rozmachaná, domýšlivá pička řeší koho bude milovat a proč. Toť hlavní děj. A když si ho nakonec vezme, nasere tim matku, což vlastně trochu chce, aby se chvilku poté zhroutila a volala papá, aby ji koupil jednorožce. Příběh je tak strašně nudnej a předvídatelnej, že si opět gratuluji k mentálnímu sebetrýznění. Jak říkala babička: Well done, pečivo.

3 29.01.2017

První kapitola připomíná Maléry pana účetního, což mě dost navnadilo, než jsem si vzpomněl, že nemám rád humorné knihy.

Další kapitoly jsou pak diametrálně odlišné, protože v třicátých letech v Argentině nebyli malý účetní. Jak název knihy napovídá, hlavní hrdina je mrdlej. Podobně na tom jsou i další osoby. To taky není žádný překvapení. No a ty se snaží vymyslet jak spáchat revoluci.

Problém příběhu tkví v tom, že nedokázal udržet moji pozornost. Zčásti je to asi i moje chyba, ale spíš je to chyba knihy, protože mám jinak pozornost dobrou. Nedávno jsem v práci na hajzlu četl něco na netu a šlo to dobře. 5/10.

29.01.2017

Informace na přebalu knihy z Dánský občanský války dělaj z knihy něco mezi Příběhem pro přeživší od Palahniuka, Možností Ostrova od Houellebecqa a Adeninu od Paliva. Hrdina Dánský občanský války vypráví zpětně příběh svého mládí a občanské války v Dánsku s odstupem 475 let. Jeho nejlepší kámoš je kólie, která umí mluvit a jeho hlavní náplní na světě je mrdat další skoro 500 let starý lidi, který sou tak starý díky účasti v programu kmenových buňek. Takže celý to zní skvěle, ale možná moc skvěle.

Oproti Palimu Colling Nielsen vysvětluje celkem detailně jak a proč vypadá budoucnost, tak jak si ji maluje. I když se opírá o skutečnou hypoteční krizi z počátku tisíciletí, podobá se jeho myšlenkový postup francouzskýmu studentovi VŠE na cvičení z makroekonomie. To Palivo je jinej kalibr, protože jeho vizi budoucnosti sponzorovala Becherovka.

Příběh střídají zběsilé kapitoly, respektive příběhy v příběhu, který jsou velmi zábavný. Hvězdička navíc za příběh židovské rodiny, která byla za války nucena schovat se v prdeli blonďaté paní. Hvězdička dolu za příběh rajčete psaný v ich-formě. 7/10.

1 29.01.2017

Autobiografická esej o dětství a mládí Sartra. Spíš nic, než moc. Co se mi však velmi líbí, je paralela dětství tohoto génia s dětstvím mým. Již jako malý jsem velmi rád kadil. Kadil a při tom si na záchodě četl. Jelikož jsem kadil často, díky čemuž taky teď nejsem tlustý, tak jsem na záchodě trávil velké množství času. Logicky. A do knížek jsem koukal tak dlouho, až jsem se naučil číst. Sám od sebe, jako Sartre.

Poté co se Sartre naučil sám číst, četl si v dědovo knihovně. Jeho děda měl tátu, kterej byl slavnej. Ale ne až zas tak slavnej, abych se dokopal k tomu, si ho vygůglit. Takže zas tak slavnej asi nebyl. Muj děda byl určitě slavnější a měl taky knihovnu. Táta mýho dědy slavnej nebyl, ale i tak je to dost podobný jako u Sartreje.

No a aby toho nebylo málo, tak mi po 10ti jägrech taky šmidrá oko a z toho všeho vyplývá, že jsem vlastně dost podobnej Sartreovi. Myslel jsem si to vždycky a tímto se mi to potvrdilo. Kdybych někdy dostal Nobelovku za literaturu, tak ji dám Palimu. Neni zač, Palijo.

3 29.01.2017

Zolova Paříž koncem 19. století připomínala dnešní Václavák. Šlapky posedávaly u mekáče, fetky chodily krást do knihkupectví a hodně se žebralo. Do tohoto období je zasazen děj Zabijáka, což je jedna z dvaceti (!!) knih série Růžena-McKvartýr.

Hlavní hrdinka je buchtička, která se v útlém věku nechá zbuchtičkovat a porodí dva syny. Protože její starej je k ničemu, musí makat jako pradlena v prádelně. Starej jí uteče, ona si najde jinýho, pučí si prachy, otevře si svojí prádelnu, porodí dceru (Nana - o ní je taky jeden z dvaceti dílů), starej začne lejt, zkrachujou, ona začne lejt. Jak by řekla Lenka Kořínková - story of my life.

I když to nebylo hrozný, tak dalších 19 knih číst nebudu. 6/10

2 29.01.2017