-Pečivo- komentáře u knih

"Nevím zda tento svět ma smysl, který ho přesahuje. Vim však, že tento smysl neznám a že v dané chvíli je zcela nemožné, abych ho poznal."

"Buď jsme svobodní a všemocný bůh je odpovědný za zlo, nebo jsme svobodní a odpovědní a pak neni bůh všemocný."

"Člověk si vymyslel boha, aby se nezabil. To shrnuje veškeré dějiny az po současnost."

No a takhle nějak ty eseje rozkládaj a skládaj člověka a bytí. Ivan Hlinka to shrnul jeste stručněji: "Hlavně se z toho neposrat". Paradoxně právě sedím na záchodě.

Knihu jsem v průběhu čtení ztratil a po měsíci zase našel. Kdyby blikala nebo pípala, tak by se to nestalo. Proto jen 6/10.

1 29.01.2017

Překvapivě svižná jednohubka - Vojta Kotek je zločinec na útěku, cestou omylem vybouchne pumpu a hledá tak místo, kam se zašít.

Co čert nechtěl, nachází se v blízkosti klášter obývaný 5-6 jeptiškami. Umim počítat do pěti i do šesti - ty počty nejsou úplně moje chyba. Vojta Kotek tak nachází útočiště v tomto klášteře, kde se začne odehrávat bizar-porno-brak-náboženská-pošahanost, která se ale pořád více méně drží v mezích. Něco jako Dan Nekonečný a Jana Uriel Kratochvílová.

Jeptišky si sice schovávaj hodinky a kličky od auta na místa, kde bych je nehledal, ale ani jedna jeptiška není napůl kůň nebo tank. Náboženskej přesah sem nezaznamenal, četlo se to svižně až do konce, a hlavně to mělo okolo 100 stran a tak 7/10.

5 29.01.2017

V dobách, kdy ještě neexistovala elektronická evidence tržeb, musel ruskej stát na daně a buzeraci jinak. Velkostatkáři tak platili daně podle počtu nevolníků. Pocuď dobrý. Z revizních seznamů nevolníků stát ale neuměl vyškrtávat mrtvý a daň se tak platila i na mrtvý. V právnický hantýrce se tomu říká lex Babiš.

Krom toho ale počet nevolníků měl vliv i na státní půjčky - čím víc lidi, tím víc mohl člověk zastavit a tím víc peněz si půjčit. Toliko makroekonomická exkurze do duše ruského fiskusu počátku 19. století. Toliko Fiskus by bylo mimochodem skvěle jméno.

No a na pozadí tohohle se hlavní hrdina, obtloustlý vychcánek Čičikov, snaží skupovat mrtvé duše a objíždí za tímto účelem Rusko. Kdyby se už tehdá konalo mistrovství světa ve zmrdství, tak Čičikov má minimálně na bednu.

Celý to má 430 stran a obsahuje kritiku Ruska daného období a satiru společnosti a co já vím coc ještě. Sice se to docela pěkně čte, ale kdybych mohl vrátit čas a rozhodoval se jestli si knihu přečíst, nebo ji podložit stůl, volim stůl. A taky bych si nedal k obědu dneska tu sekanou, ale radši těstoviny.

Dcera Čičičata. Lol. I tak ale platí: jeden lol sobotu nedělá a proto jen 5/10.

4 29.01.2017

Geniální kniha. Martin Pollack popisuje v přítomném čase osud obyvatel Haliče v devatenáctém století. Ano, téma mi znělo nudně jako dovolená v Bibione, ale mýlil jsem se. Stejně tak jsem se mýlil v geografické poloze Haliče. Halič není rozkrok Haliny Pawlowské, ale oblast na území dnešního Polska a Ukrajiny o podobné rozloze (několika stovek, možná tisíců, fotbalových hřišt).

V devatenáctém století nebyl život nikterak fajn. Ještě neexistoval hip-hop a tak se bída, kriminalita, chudoba, cholera, hladomory, pogromy a další horory musely ventilovat jinak. Řešením tak byla masová emigrace převážně negramotných obyvatel - hlavně do Ameriky, později do Brazílie a Argentiny.

Stejně jako u dnešní uprchlické vlny se už tehdá přišlo na to, že na lidském neštěstí se dá skvěle vydělat. Rejdařství v Německu si tak platily agenty, kteří pak v chudých oblastech naháněli chudé, aby se sebrali, prodali statek a šli do Ameriky, kde je čeká lepší osud. Nespočet lidí se proto opravdu pro tento krok rozhodlo, čemuž se ani nedivim, když jim katolická církev dávala rady ať zůstanou radši doma a nesou pánem uložený kříž jako správní křesťané. Ora et labora et cholera. Tleskám.

Pollack skvěle osciluje mezi popisem jednotlivých osudů, společenských témat dané doby (velmi obsáhle popisuje dobovou prostituci, interrupce, vzrůstající antisemitismus atd.), celkové nálady obyvatelstva a historických reálií. Tak skvěle, že to byla po dlouhý době opět kniha, kterou jsem otvíral pokaždý, když jsem měl volnou chvíli. A to je co říct, normálně ve svých volných chvílích buď kadim, anebo spím.

Jak psal už kolega Palivo, člověka opravdu mrazí, když čte, že to, co se děje dnes je skoro identický obraz toho, co se dělo před necelými 150 lety. Pozoruhodná je krátká epizoda, kdy masy přestaly hledat budoucnost v Americe, kde emigranti měli těžkej život, ale mohli se tam nějak zberchat a začít budovat novej život. Alternativu viděli v Rusku, které přeci jen bylo blíž. Nicméně tam je vojáci naháněli s bajonety, že tam je nikdo nezval a pořvávali na ně "zmizte lůzo, padejte odsud!”. Škoda, že se tahle kniha nedostane k lidem, který by si ji měli přečíst. 10/10.

1 29.01.2017

To se nám pan Stančík u Andělího vejce pěkně odkopal, ach jo. Nikomu jeho názory neberu, ať si každej myslí co chce, ale to co u poslední knížky předvádí Petr Stančík je dost silná Brichta. Co je ještě smutnější, je fakt, že se mu jeho názory proti multikulti nevešly do příběhu, tak aspoň nechal blázna v roce 1910 veštit, jak se Evropa sama zničí uprchlíkama a do poděkování vložil rejpnutní stejným směrem. Gratuluji předem k vyznamenání od Zemana.

Tohle humpoláctví by mě jen tak nepřekvapilo, ale od autora skvělýho Mlýnu na mumie to teda překvapení bylo. Podobně bych byl asi šokován, kdyby Eva Green ukázala pinďoura nebo tanky začly jezdit pod vodou. Příběh jinak sám o sobě je v pořádku - respektive nadprůměrně v pořádku - August Hnát je českej Forrest Gump, kterej má v hlavě andělí vejce, zažije obě světové války, dostane se přes půl světa zase domu za svou milou a to je asi tak všechno co k tomu lze říci. Stančík psát umí, sloh má krásnej, je vtipnej, používá češtinu s lehkostí jako já tabulky v excelu, ale z Andělího vejce šlo vykřesat víc.

Pachuť Stančíkova xenofobní agitace mě bohužel nutí hodnotit knihu jen 4/10, i když bych byl rád nad věcí. Jak by řekl muj děda - když se vám vaše holka vykadí do postele, tak to taky prostě bude mít dopad na hodnocení jejího guláše.

5 29.01.2017

Jelikož Jezero bylo za 10/10, tak jsem teď odsouzen přečíst si všechno od Bellový. Stejné prokletí mě postihlo už před 15ti lety s prvním panákem Jägermeistera, ale jsem si jist, že moje nový břemeno bude finančně výhodnější a nebudu po něm tolikrát zvracet a jezdit taxíkem za tramvají.

Celý den se nic nestane je příběh ještě stále sjízdný čtyřicetiletý matky a její už sjízdný šestnáctiletý dcery. Matka se jmenuje Marta a pracuje jako recepčí v hotelu. Krom toho ji před pěti lety zdrhnul mandža. Takže je na tom podobně jako Bayern Mnichov, kterýmu Mandža utek do Madridu.

Marta se ale nevzdává a stále doufá. Marta žije se svojí dcerou. Ta se jmenuje Lola a Bellová z ní udělala tak sečtělou intelektuálku, že je sympatická jak Sparta. Marta to nemá jednoduchý. Upřímě si nedokážu představit ten proces hledání si partnera po třicítce - představa toho, že několik měsíců člověk musí být při každé příležitosti okouzlící a zábavný, aniž by si směl prdnout, je snad ještě vetší noční můra než fandit Spartě.

Jsem rád, že se z týhle Sparty Bianca Bellová vypsala a vytvořila Jezero, tohle mě totiž moc nebavilo. Epilog to navíc úplně zazdil. Tímto zazdívám tuhle recenzi a dávám 5/10. Taktéž si tleskám, že jsem ani jednou nepoužil dementní rým Marta - Sparta.

4 29.01.2017

Den sedmý je čínská alegorie na Sartreho vržený kostky, potažmo na Piano od Jeana Echenoz. Stejně jako v tědlenctěch (takhle to říkal muj děda, takže to je slovo) dílech totiž člověk po smrti nejde rovnou do penálu, ale do čekárny krematoria. Tam si vytahne lístek a čeká na kremaci. Hlavní hrdina Jang Fej, ale zjistí, že nemá ani urnu a ani pořádnej vohoz a tak prostě jde zase ven.

Ven znamená do země nepohřbených. Kdo má hrob, dojde odpočinku v krematoriu, kdo ho nemá, získá věčný život v zemi nepohřbených. Což znamená, že tam bloudí vesměs chudí lidé. Čim dýl tam jsou, tim víc jsou kostra. Jang Fej mezi nima chodí a hledá svého otce a zpětně se čtenář dovídá jeho příběh, kterej je velmi zábavnej - tak například se Jang Fej narodil ve vlaku když matka šla na záchod a omylem porodila dírou rovnou na koleje. LOL. V podobném duchu se nesou i vedlejší dějové linky - osud jeho bývalé manželky, osudy chudých milenců z vedlejšího bytu, jeho pravá rodina a tak dále pana krále.

Krom toho je celá země nemrtvých skvělá popsaná a ke konci mi dost evokovala svět Tima Burtona z jeho raných časů. Což ale taky může být způsobeno vaječnákem, kterej jsem si k tomu při dočítání knihy dopřával.

Už první kniha Žít! od tohoto autora se mi líbila jak video best of Miloš Zeman na youtube a Den sedmý to dokonce předčil! Dávám 9/10.

29.01.2017

Ostrov, Bílý oceán, Dřevaři - geniální. Možná proto jsem si bezmyšlenkovitě koupil i Zázračné dítě abych byl následně potrestán tímto literárním bičem přes moje holá, mužně svalnatá, opálená, čtenářská záda. To je panečku slohový útvar!

Zázračné dítě je příběh z počatku sedmdesátých let z Norska. Finnovi je 8, vyrůstá sám s matkou na sídlišti a jednoho dne se u nich zjeví jeho nevlastní sestra Linda, který je 6 a všichni si o ní myslí, že je lehce imbecilní, protože oblíbené zvíře její biologické matky byl tuleň. A ten se norsky řekne toluen. A její matka k němu ráda čuchala. Bože, seberte mi někdo tu klávesnici.

Pomalu začne vyplouvat na povrch, že to matka Finna neměla v životě jednoduchý, že otec obou dětí zmizel jak pára nad toluenem a že její vlastní dětství nebylo vůbec harmonický. Linda začne chodit do školy, začne šikana, Finn se začne chovat jako brácha, celý je to o jeho dospívání a vztahu k sestře a matce a matka nechce už být sama a hledá si partnera a má špatný rodiný vztahy a celý je to strašně hořkosladký a trochu smutný a takhle nějak si představuju knížky od Jarchovskýho.

Sice chodim v tejdnu spát před desátou a nosim doma bačkory, ale tohle je na mě přespříliš. 3/10.

29.01.2017

Bruno Stressmeyer je postava, která jakoby vypadla z péra Houellebecqa. Tak. A teď jak jsem to myslel. Haha.

Bruno je rakouskej buržoust u kterého se póza vryla tak pod kůži, až mu z toho začne hrabat. Bruno je finančně zajištěnej samotář z vlastní vůle, kterej nemá rád psy a menšiny. Jestli má nebo nemá rád Menšíka nebo Mašíny se bohužel nedozvíme. Ale Židy třeba rad nemá.

Stěžejní částí týhle krátký prózy od polského autora je železniční dobrodružství, kde pan Hubert maluje krásné literární obrazy: "Držela mého ptáka, který zase začal roztahovat křídla" a "Vypadala byste hezky v rakvi".

Lehce otravné je, že se do knihy nevešly odstavce a celý to tak je jednolitej text. Ale i tak jsem si na to po chvíli zvykl a proto 9/10. Myslím, že by to Houellebecq, Kafka a Unger viděli dost podobně.

1 29.01.2017

Do tmy je příběh osamělý pobzíkaný vesnický pani z jižních Čech, která sbírá byliny. Víceméně nedělá nic jinýho, než že sbírá, suší na půdě a v úterý prodává. A je taky čim dál tim víc nemocná. V knize jsou popsaný symptomy i prášky co bere, ale mě nic nedošlo. Ani teda nevim jestli mi to dojít mělo. Ale to že mi to je jedno vypovídá dost o tom jak se mi kniha líbila.

Knize nechybí komplikovaný vztahy v rodině a ve vesnici. Celý je to celkem pěkný, trochu temný, ale ne moc, aby to zbytečně čtenáře nevyděsilo jak černoch v letáku od Lidlu. Oceňuji, že po dlouhé době kniha zvládla jít komplet mimo mě a vzbudit takovou míru lhostejnosti, kterou jsem nezažil od posledního mistrovství světa v biatlonu. 5/10

1 29.01.2017

10/10, 100/100, 1000/1000 a do víc bohužel neumim. Největší českej román všech dob, stejně jako je největší česká fošna všech dob Neurobeat od WWW. Tohle nejde trumfnout.

3 29.01.2017

Peter Pomerantsev se česky řekne Petr Pomeranč. A protože mi je blbě, tak jsem si chtěl dát nějaký vitamíny. No a blbě mi je furt. To nám ten rok pěkně začíná.. Nejen, že je mi už tři tejdny jak psovi, ale ještě k tomu čtu literární díla vhodný tak na vystlání knihovny.

Autor tohoto eposu je televizní producent britsko-ruského původu, kterej strávil v ruský televizi několik let a je teď expertem na současný Rusko. Protože v zemi velký jak Rusko je televize jedinou silou, s níž je možné zemi sjednotit, držet pohromadě a vládnout ji. Ok. Tomu bych i věřil. I tomu, že to bude všechno jedna velká žumpa napojená na Kreml a režírovaná vládou.

Pan Pomerantsev to celý ale podává tak, že z toho je cejtit snaha sepsat halabala to co tam zažil, s kym mluvil a co točil, protože mu dochází prachy a kniha tak bude pěknej přivýdělek. Vůbec žádná snaha o jakoukoli koncepci a nějakou sondu společnosti, jen to co tam sám strejda Petr zažil. Neřikám, že je každej Alexijevičová, ale tohle mi přišlo hodně odfláknutý a hodný tak maximálně nějakýho novinovýho článku. Pokud někdo strávil posledních 20 let v papiňáku a nemá internety, tak toto bude určitě skvělý zdroj informací o současném Rusku. 4/10

3 29.01.2017

Obsah Ouředníkovy knihy krásně v doslovu shrnul pan Vlastimil Hárl. Což je pán, který neháral pravidelně, jen si tak jednou hárl. “Člověk počátku 21. století, vzdělaný, sečtělý a intelektuáně soběstačný jako nikdy předtím, dosáhl součastně dosud nevídaného stupně infantilnosti. Trpí pro nic za nic, touží po uznání kohokoli, opájí se narcisismem, hřeje se na výsluní své zbytečnosti a intenzivně komunikuje s kýmkoli o čemkoli za pomoci znaků, které cosi znamenají, ale nic nevyjadřují. I o tom je tato kniha.”

Europeana je ironickým tónem na sto stran shrnuté století v Evropě. Ouředník používá fakta, která člověk z fleku může vybalit ve výtahu, když jede výš než 3 patra: “A věděla jste, pani, že 96% obyvatelstva světa hovoří 240 jazyky a zbylá 4% mluví 5821 jazyky? - Ne? - A byl váš otec pekař?"

Taktéž jsem se dozvěděl, že nejčastější příčina úmrtí v ruských koncentrákách byla sněť na nohou, protože se vězni báli, že jim někdo ukradne boty a tak spali obutí. Palijo, neboj se! My ti boty krást nebudeme!

Je to esej, je to beletrie, je to 10/10.

11 29.01.2017

Laurent Binet dostal za toto dílo v roce 2010 Goncourtovu cenu za nejlepší románovou prvotinu. To znamená, že v roce 2010 schvátil románové prvotiny ve Francii mor a asi toho moc nevyšlo, protože todle je peklo. "Nechci psát učebnici dějepisu. Proto se mi do prokázaných faktů mísí moje představy. Prostě to tak je.” Největším hrdinským činem české novodobé historie si omývá svou literární prdel. Laurent Binet, francouzský literární bidet.

Největším hrdinským momentem české historie není moje narození, ani Nagano, ani to, že to nad klenotama Zeman nakonec ustál, ale atentát na Heydricha. O operaci Anthrodpoid bylo napsáno bambilion stránek, natočeno nespočet filmů s Geislerovou, ale stále téma přitahuje další a další autory. A právem. Příběh je to totiž geniální - seskok k Plzni místo k Praze, zaseknutej samopal, Lidice, skovka v kryptě v kostele, 7 parašutrů proti 700 ssákům, nakonec sebevražda, smrt kolaborantů a další ssvinstva.

Bidetovým problémem tak není příběh, ale jeho vměšování se do něj. Přemítá jak asi přesně zněly rozhovory a jak přesně co kdo řekl. A celý je to příšerně otravný. Příšerně. Když třeba popisuje moment, kdy se blíží k sepsání atentátu, píše: "Už se to blíží. Cítím to. Musím se do Prahy vrátit. Až se to stane, musím být tam. Musím to napsat tam.” A já bleju. Bidet je informovanej dostatečně, ví o všech všechno, miluje Čechy, Slovensko a některý informace, který předává jsou celkem zajímavý. Jako například informace, že si Heydrich otevřel v Berlíně bordel. Prassák jeden!

Kniha vznikala souběžně s Littellovýma Laskavýma bohyněma a Binet tuto knihu v románu tematizuje, protože cíle knihy jsou si prej docela blízké. Román s despektem označuje za Houellebecqa v nacistickém převleku. A já označuju Bineta za kokota. Nejen za větu "Těch pět právě na úzkém konci narativního trychtýře tohoto příběhu zahlédlo světlo.” dávám 5/10, protože prostě míň dát Anthropoidu nejde. Jarda Jágr taky nemůže nikdy za nic dostat míň než 5.

4 29.01.2017

Liao I-wu je pán, kterej v předvečer krveprolití na Náměstí nebeského klidu napsal báseň Krveprolití! V předvečer!! Nejen za takovýdleho Nostradama pak musel do basy. Čínskej režim moc nefandí kritice a Tvrdík to taky určitě uplně neschvaloval. Čínská basa neni žádnej med a tak tam Liao nemohl posilovat a číst, jako je tradicí v americkejch filmech a místo toho byl mučen a málem byl bičem zničen. Krom toho už během basování začal pracovat na Hovorech se spodinou.

Hovory se spodinou je 25 příběhů lidí, který nevlastní Slavii ani střechu nad hlavou a popisujou Liaovi svoje osudy. To samozřejmě zní velmi zajímavě a dost podobně tomu, co dělá Světlana Alexijevičová a navíc jsem nedavno zjistil, že dost fandim Jü Chuaovi a Liao je taky z Číny a taky tam chodí hrát teď hodně fotbalistů, tak to přece musí bejt dobrý.

Bohužel to tak dobrý nakonec nebylo. Liao vede rozhovory s velkostatkářem, mnichem, maskérem mrtvých, vykradačem hrobů, 14ti letým bezďákem, hajzldědkem, prostitutkou a dalšíma osobama, který by vlastně měli bejt zajímavý a měli mít co říct. Bohužel jsem minimálně u půlky rozhovorů měl nutkání přeskakovat stránky a to se mi naposled stalo, když jsem na záchodě na chalupě čet rozhovor s Jiřinou Bohdalovou o pečení.

Kniha obsahuje i zajímavý momenty. Například jsem se dověděl, že hladomor byl za kulturní revoluce tak šílenej, že chudí vesničani byli nuceni jíst svoje dcery. Taktéž jsem se dověděl o tom, jak to chodilo v čínskejch věznicích, jak čínané pohříbívali a tak dále pana krále. 6/10

6 29.01.2017

Taková rubatovsky milá surreálná oddychovka s lehkým nádechem Pěny dní. Příběh hlavní hrdinky, která je provdána na slepo za vědce s umělým mozkem se rozvine jak štrůdl, kterej sem jednou upekl a úplně se mi rozpad a nedal se žrát. Tohle bylo o dost lepší než můj štrůdl. 7/10.

1 29.01.2017

Po dlouhý sobě skvělej doslov, kterej velmi informativně dosvětluje tento román. Šlo by to i bez něj, ale s nim je to lepší. Jako když jde člověk v noci čůrat a rozsvítí si. Jde to i bez světla, ale já se teda většinou netrefuju a pak je to všude. Na zemi, na prkýnku, v pantoflích a na stropě. A to nemluvím o močení s erekcí. To je teprv noční můra.

Modrý květy jsem přečetl skoro na jeden zátah a to díky Lufthanse, která mi můj let do Madridu zpříjemnila o další dvě a půl hodiny. Naštěstí to platí firma a tak bude spíš nasranej ten seňor, kterej mne vyzvedává na letišti. Já se hlavně těším jak zitra na snídani budu dělat Pepu Vojtka a říkat obsluze u palačinek: "nandej mi to seňorito pro favor!"

Inu zpět ke knize - Raymond Queneau je zakladatel Oulipa, což je francouzský surrealistický sdružení, který má rádo matematiku. Podle toho jsou i Modrý květy dost švíklý: hlavní hrdinové jsou dva, majitel hausbotu v současné Francii (60. léta) Cidrolin a Vévoda d´Auge, který cestuje v historii od 12. Století až do 60. let 20. století.

Pokaždé když Cidrolin usne, zdá se mu o vévodovi a tak má čtenář pocit, že jsou to jen obyčejné alkosny. Nakonec ale dojde k setkání a všichni pak lejou pohromadě na hausbotu a chudák čtenář neví, jestli je to jedna a tátáž osoba, jestli je Cidrolin lehce Džambulka, nebo jestli to vlastně není úplně jedno. Je.

Modrý květy bych asi nejlíp popsal tak, že je to film ve kterým by hrál hlavní role Bill Murray. Trochu to připomíná Dona Quijota, ale to bude taky dost možná tím, že jinou knížku o rytíři neznám. V tyhle knize navíc mluví koně.

V doslovu pak nějakej pán vysvětluje skrytý významy, který normálnímu čtenáři uniknou. Například etymologie jména Auge: francouzsky žlab pro prasata a zároveň reálná lokalita, známa svým calvadosem. Hustý. A taky to, že vévoda skáče historií vždy o 150 let, což je víc než o sto let. To je prej nějaký důležitý schéma, kterýmu já teda nerozumím, ale protože 150 je víc než 100 je víc než Sparta Praha, tak to dává smysl.

Za mne 9/10.

29.01.2017

Nedavno mi někdo doporučoval Maso od Harníčka. Jelikož jsem to ale po 20 vteřinách na gůglu nemohl sehnat, tak jsem si objednal Sametovýho geroje. A chyba to rozhodně nebyla. Já totiž chyby dělám zřídkakdy. I když nedavno jsem zase udělal chybu, když jsem zapil pomeranč mlíkem, ale chybami se člověk učí a tak už se to naštěstí neděje tak často jako dřív.

Sametový geroj je příběh o individuálním zmrdství za minulýho režimu. Je to příběh Vavřince Potáhlýho, kterej se snaží co nejjednodušeji protáhnout životem a zajistit si přes protekce co nejpohodlnější život. Jeho strejda byl po válce docela velký zvíře (větší než medvěd) a tak Vavřinec sází na něj. To se mu vymstí, protože strejda zemře. To už tak starý strejdové dělaj.

Vavřincovi se jako zázrakem nabídne jeho bejvalej učitel z gymplu Žilkovský, že mu pomůže dostat se na školu. Vavřinec neni uplně blbej a tak mu dojde, že to asi nebude zadarmo. Po chvíi přemítání dojde k závěru, že se kvůli tomu klidně nechá vojet do zadku. Proto když přijde Žilkovský s žádostí o donášení, je Vavřinec rád, že nadále zůstane Potáhlý a ne Protáhlý.

Potáhlý zdatně donáší STB až do pádu režimu. Těsně před tim, ho bez dalšího vysvětlení zašijou do basy. To se ukáže jako štěstí v neštěstí, protože po 89 je Vavřinec hrdina, který za minulého režimu trpěl a je teď předurčen pro kariéru poslaneckýho mesiáše.

Pak ale přijdou poslední stránky a na návštěvu za zámožným hrdinou do jeho vily přijde soudruh Žilkovský s jeho spisem, který dokumentuje mnohem víc, než se čtenář od začátku doví. Celej Vavřincův život je orchestrovanej STB - i volba jména Vavřinec - jeho manželka, studium a tak dále pana krále. Poslanec Potáhlý se ale nezhroutí, jen si řekne, že se mu líbí čím je a jak se tam dostal, je vlastně jedno. A že bude dál dělat, co si soudruzi budou přát. A to celý vměstnal Harníček do 78 stran. 9/10

5 29.01.2017