PeterRainhard komentáře u knih

Vpodstatě vše důležité již tu bylo řečeno. Po opěkovném přečtení po mnoha a mnoha letech zakrouhluji nahoru, směrem k pěti hvězdičkám.

Mimo jiné i za autorův humanismus, za optimismus, který tam jasně svítí.

A připíjím za to, aby se nic, nic takového nestalo a vše zůstalo jen v literatuře.

17 11.07.2024

Román 93 nevyznačuje se (obdobně jako "Muž, který se směje") rozmáchlým epickým dějem. Vždyť v podstatě zachycuje velice krátký časový úsek z období Francouzské revoluce, kdy se její kyvadlo nacházelo v krajně levé poloze a běh času se neuvěřitelně zrychlil.

Je to monumentální freska zachycující daleko spíše okamžik, nežli běžící děj a její postavy jsou spíše mohutné sochy, typy, nežli živí lidé. Nicméně, jsou to typy velmi výmluvné, vypovídající, prokreslené do detailů. Romantické jsou jejich rysy, protože ty jsou nadlidské, ba někdy nelidské, přičemž oni i samotné události jsou smyšlené (pozor: každodenní dobové politické i jiné reálie jsou zachycené s nesmírnou péčí).

Jako obraz revoluce je román úžasný. Hugo zachytil podle mého mistrovsky dvojakou, "janusovskou" tvář revoluce - která má dvě tváře - jednu obrácenou do budoucnosti, druhou do minulosti. Jedna je mladá, druhá druhá je stará. Ale v okamžiku, kdy mezi nimi dojde k boji, vše mezi nimi je prostě smeteno - pokud se alespoň jedna strana na moment, na vteřinu neslituje. A pokud to udělá, doplatí na to... Více však neprozradím.

Ach jistě, román je "mnohomluvný": vždyť jeden z monologů Lantenaca zabere skoro půldruhé tiskové strany! Leč - to není zachycení reálné řeči a reálné situace. Ústy markýze hovoří kontrarevoluce, tak jako ústy "pátera vyklouze" Cimmourdaina, revolucionářů Robespierra či Marata hovoří zase Revoluce. Je to metoda, nikoli chyba autora.
A takto, obvykle v párových protikladech typizuje Hugo i další obrazy: konvent v jeho popisu je živým tvorem - je to Revoluce sama. Proto ten podrobný popis, který tak mate a popuzuje moderního čtenáře. A proti němu je na patřičném místě ústrojně symetricky ukázána chmurná tvrz Torgue - rodové sídlo a srdce kontrarevoluce. Není to jen topos, místo děje. Ona je také jaksi živým účastníkem děje - vždyť to ona ukrývá (jako matka) prchající royalisty i s jejich rukojmími.

Jak to říkal "archanděl smrti" Saint-Just? "Teror bez ctnosti je jen tyranií a podlostí. A ctnost bez teroru je bezmocná". V románu devadát tři jsme uprostřed vzedmutého víru právě onoho "teroru ctnosti", pokroku rubajícího bez slitování nalevo a napravo.
Pokroku, proti kterému stojí pověrčivá, negramotná, chmurná, strašlivá, setrvačná, zavilá síla padlého režimu. Vrchol civilisace (Paříž), proti temným lesům Vendée.

A máme tu tři ústřední postavy: Cimmourdain (revoluční komisař, toť pan "Terror"), Gauvain (mladý velitel "modrých", ztělesnění oné revoluční "Ctnosti") a markýz Lantenac (velitel "Bílých", ztělesnění "Kontrarevoluce"). (A svůj velice přesný důvod má skutečnost, že Gauvain je Lantenacův jediný příbuzný, synovec, symbolicky ukazující jak staré rodí nové, z teze se rodí antiteze. A víme, jak lehce může Terror zabít Ctnost)...
Zvláště Lantenac má až nelidské rysy, je to typ starého aristokrata v tom dobrém i tom nejhorším: věkem stařec, strašlivou fysickou silou však více než běžný muž, mohutná osobnost, naprosto nelítostný, krutý, zacházející s lidmi mimo jeho stav jako s otroky, jsa naprosto spjatý se starým stavem, s jeho privilegii, mravy i životním stylem. Ale také člověk rozhodný, osobně nesmírně odvážný, bojovník za ideu, generál...

O posledním boji royalistů (ke kterým přitom nepociťuje žádných sympatií) říká autor toto:

"Sedm mužů zbývajících z oné hrdinné hrstky vidělo, že jsou neúprosně uzavřeni a polapeni v té tlusté zdi, jež je chránila ale zároveň vydávala v ruce nepřátel. Nebyli ještě chyceni, ale byli již uvězněni.
Tu promluvil markýz:
"Přátelé, je konec."
Na chvíli se odmlčel a dodal: "Grand-Francoeur nechť je opět abbém Turmeauem.".
Všichni poklekli s růženci v rukou. Pažby útočníků bušily blíž a blíž. Grand-Francoeur, krvácející z rány po kulce, jež lehce zasáhla lebku a urvala část kůže i s vlasy, vztyčil pravici s křížem. Markýz, ač byl v houbi duše skeptik, poklekl na koleno.
"Nechť se každý zpovídá nahlas ze svých hříchů," řekl Grand-Francoeur. "Milosti, začněte".
"Zabíjel jsem," řekl markýz.
"Zabíjel jsem," řekl Hoisnard.
"Zabíjel jsem," řekl Guinoseau.
"Zabíjel jsem," řekl Brin-d´Amour.
"Zabíjel jsem," řekl Chatenay.
"Zabíjel jsem," řekl Imanus.
A Grand-Francoeur pokračoval: "Ve jménu nejsvětější Trojice vám odpouštím. Duše vaše nechť odejdou v pokoji."
"Amen!" odpověděli všichni.
Markýz povstal.
"Nyní můžeme zemřít."
"A zabíjet," dodal Imanus.
***
Myslím, že takto vypadá krásná próza.

13 15.04.2023

Jepice v jantaru

Román Kurta Vonneguta Jatka č. 5 (napsán r. 1969) není lehká a příjemná četba, která se nachází kdesi na pomezí mezi klasickým a postmoderním románem. Postmoderním, či spíše pozdně moderním jej nazývám proto, že jeho syžet se vzpírá popisu a děj (jak by tomu bylo v klasickém románu) neběží rovnou čarou k cíli, nenalezneme v něm žádnou rovnou cestu s ukazateli narodil se -žil – zemřel. „Jatka“ jsou spíše obrazem lidské paměti. Však vypravěčem je Billy Pilgrim (angl. Poutník), který, je zcela obyčejný, avšak vyznačuje se „výjimečnou“ schopností volně přecházet v prostoru a čase. Objevuje se v různých letech i místech, je přítomen coby divák i účinkující v jednotlivých nenavazujících scénách, které spojuje jako Ariadnina nit jeho přítomnost... Leč důležitým není ani tak on sám, ale sám labyrint lidské mysli sám, bludiště Paměti, kde se nalézají brána i východ vedle sebe, ba jsou jedním a tím samým, jen oddělené nesčíslnými prázdnými chodbami beze světla, chodbami, které tu a tam mají dveře náhle otevírající průhled v jedinečné okamžiky. Román je filmem, který je však sestříhán neobratným střihačem bez ladu a skladu, kde budoucnost je za minulostí, kde jsou okamžiky rozesety jako listy opadané ze stromu. I labyrint paměti má nesčíslné zákruty. Je pustý, mnohé v něm je dávno rozpadlé v prach. A přece jsou tu a tam porůznu rozházené zamrzlé okamžiky, strašné a drásající, banální a nudné, avšak Poutník navštíví nejen zemi, ale i mimozemskou planetu. Rachotí střelba a vojáci se vlečou sněhem do zajetí, lidé trpí. Umírá se strašně a nesmyslně, hoří města. A skok k banální scéně všednodenního života. A další skok, a Billy na cizí planetě pod cizím sluncem rozpráví s mimozemšťany… Přečasto Vonnegut uzavře krátkou scénu prostou „zatmívačkou“, stručným konstatováním „tak to chodí“. Přichází střih. A poutník je na jiném místě, v jiném čase. Stačí zavřít oči, krok, zavzpomínat… a o krok dál je zamrzlý v čase okamžik docela obyčejný, banální, groteskní, ba nudný. A v každém jednom z nich jsou lidé uvíznuvší již pro věčnost v krystalu času.

„Billy si přelízl rty, krátce se zamyslil, posléze řekl: „Proč zrovna já“? „To je věru pozemšťanská otázka, pane Pilgrime. Proč zrovna vy? A proč zrovna my, když se to tak vezme? Proč vůbec něco? Prostě proto, že tento okamžik je. Viděl jste někdy brouky lapené v jantaru?... „A právě tak jsme my, pane Pilgrime, polapeni v jantaru tohoto okamžiku. Neexistuje žádné proto…"

Osamělý (snad poslední) výtisk "Dětí srpna" jsem vzal v Levných knihách spíše mimochodem, takříkající levou rukou. Aniž by mě kniha na první pohled (a po zběžném prolistování) nějak zvlášť zaujala. Ach ano, říkal jsem si. nebude to nic moc, ale může to být přeci jen místy jak tak zajímavé. Obvykle jsem schopen říci, TOTO je dobrý text velmi rychle. V případě Lebeděva mě ale první dojem docela zmýlil.
Ne, není to tklivé slzení nad tím, kterak jacísi "zlí ONI" ukradli, skryli a dále odpírají Rusku onu báječnou možnost ocitnout se konečně mezi "civilizovanými zeměmi" (ehm), jak se stát takovým malým Západem, alespoň jeho periferií, mladším bratříčkem, vděčným za každé euro investic a nadšeně hltající kulturní "výdobytky" těch vyspělejších (ehm).
Po čemž nyje specifická skupina ruských intelektuálů (část upřímně, část už zcela nepokrytě za prebendy, zahraniční ocenění a dolary z různých vlivových agentur), aniž by sebeméně pochopili, že prostě není žádné Země zaslíbené.
Kdepak.

Budu se muset k tomuto románu ještě vrátit a znova si jej pečlivě přečíst. A napsat opravdovou, pořádnou recenzi knihy samotné. Nyní alespoň několik postřehů.

Potíž pro našeho čtenáře spočívá v tom, že Lebeděvův text si vyžaduje dobrou, ba takříkajíc "pod kůží" zažitou znalost sovětských a novějších ruských dějin a reálií - ač to není ani reportáž ani politická publicistika, natož historický román - a co víc, je třeba mít vztah k ruské kultuře a mentalitě - ač to není filosofický esej natož psychologie ruské duše...
Doslova desítky postřehů a úsporně psaných pasáží je tak neuvěřitelně , drásavě přesná, tak dokonale vyslovuje ono "cosi" za pouhými fakty, suchými daty, papírem šustícími floskulemi, až z toho mrazí.

Je to každopádně jedna z nejlepších knih, jaké jsem četl za velmi velmi dlouhou dobu. Autor nevyžaduje, aby mu bylo dáno za pravdu, není to mravokárce se zdviženým prstem, neusiluje rozestavět figurky a onálepkovat je - zde je dobrý, zde zlý, zde je bílá, tamhle černá...

Jím popisovaný svět je, když nad tím uvažuji, opravdu světem ruským, jehož topologickou specifikou - jak to velice výstižně říkal v jedné ze svých přednášce Alexandr Dugin - je rovinnost, horizontalita, nedozírnost horizontu. Narozdíl od vertikality stísněného zbytku Evropy.

Představme si nedozírnou, nepředstavitelně rozsáhlou pláň, na které najdeme celý svět, s horami, lesy, řekami, pouštěmi, ale i Zásvětím. Svět kde se nalézá Nebe i Peklo vedle sebe; kde koexistuje staré i nové takříkajíc v jedné ontologické rovině bytí, pospolu. Je to pláň, kde se prochází zvíře, člověk, Ďábel i Bůh. Jenže nepoznáte, kdo je kdo...

9 26.08.2023

Tuto knížku (v podstatě se rozsahem jedná spíše o dlouhou novelu, než román v pravém slova smyslu) jsem přečetl po doporučení. Sáhl jsem po ní i toho důvodu, že mě docela zajímalo, jak dnes vypadá bestseller mezi duchařskými romány. Nu, váhám trochu, nakolik spoilerovat a nakolik nikoliv... Každopádně tento komentář prosím nechť každý chápe jako ryze subjektivní hodnocení.

"Duch domu Ashburnů" rozhodně patří mezi knihy, které se čtou lehce a rychle, což není samo o sobě ani chválou, ani hanou. Na knize Coatsové mě každopádně zaujalo, nakolik obratně je to vzorně vydestilovaná průměrnost.

Tím mám na mysli, že jsem nezaznamenal jediný motiv (opuštěný dům na samotě, záhadná rodinná historie, tajemné úkazy nastupující se soumrakem, opuštěný hrob, odkaz na čarodějnictví...), který by už nebyl stokrát použitý v různých "duchařských" příbězích od dob Sheridana Le Fanu až dodnes. Nicméně, připouštím, že i nepřekvapivost má svou svéráznou uklidňující estetiku - jak dobře vědí všechny spanilomyslné čtenářky červené knihovny.
V tomto ohledu mi celý text velmi připomíná některé čerstvě výtvory umělé "inteligence", která prostě jen obratně zkompiluje nejblíbenější motivy a dává je dohromady. Pokud čtenář touží po nějakém originálním motivu, obávám se, že bude zklamán.

Co je jistě pozoruhodné psychologicky - v celé knize není jediná mužská postava. Autorka si vystačí s hlavní hrdinkou, jejím kocourem (jej za muže nepočítám) a několika kamarádkami.
Text je psán oním (pro mě dosti sterilním) magazínovým jazykem, vzorně spisovně, bez většího odlišení různých postav (lexikem, stylem). Vyprávění, takto ústrojně členěno do krátkých kapitol, je striktně lineární, bez disgresí či retardujících reflexivních pasáží.

Hlavní hrdinka představuje každopádně vzorné, skoro "viktoriánsky vzorně" vychované děvče: nekleje, nepije alkohol, nekouří cigarety (těmto neřestem ostatně neholduje žádná z postav, ba není o nich ani zmínka), nezajímá se o chlapce (žádné nemravnosti, prosím) a nemá také žádné další zlozvyky, tedy snad krom jedné.
Jejím miláčkem je kocour, o nějž se hrdinka (potažmo autorka) stará natolik, že místy jsem uvažoval, zda za něj není vdána. Jedinou společenskou starostí je získat si "kamarádky". Alespoň, že její zranitelnost a křehkost je zcela ženská - a tudíž věrohodná.

V tomto smyslu jde vlastně o příběh dospívající dívenky v těle dospělé ženy, která si představuje dobrodružství - jaké by to bylo, kdyby zůstala sama, daleko, v pustém domě, kde straší, bez mámy (a táty).

Jako čtení (čtivo) pro nezkaženou dospívající dceru, která se chce trošku bát (ale ne zas moc) - a není příliš náročná čtenářka - to vlastně je docela prima volba.

9 28.01.2023

Tento krásný dvojromán jsem ještě jako hoch ukořistil (jako četné jiné) z knihovny mojí babičky, předplatitelky kdysi špičkového nakladatelství ODEON. Je to velmi kultivovaná, jazykově bohatá próza, opatřená v doslovu pro srovnání originální verzí báje o Theseovi. Jelikož jsem oba romány kdysi četl několikrát, tak i po těch dlouhých desetiletích ve mě dojem zůstal a považuji je dodnes za špičku minimálně té lehčí, pro mládež určené historické prózy. Ne, není to seštrikovaná "fantasy", ale z hlediska reálií archaického Řecka velmi poctivě a s velkou láskou k předloze (a rovněž s velmi solidní znalostí antické literatury a materiální kultury) sepsaný příběh Thesea, od dětství až po jeho smrt. Autorka se přitom vyhla velmi pečlivě všem fantastickým motivům a vystačila si i bez kouzel a zázraků. I když...

Je skoro neuvěřitelné, jak krásná, AECHETYPÁLNÍ je to látka, jak ty prastaré příběhy stále fungují. A jak mnoho z nich je stále součástí našeho povědomí dodnes - vždyť Minotaurus v podzemí stále čeká na hrdinu, který se s ním vypořádá. A Theseus zase potřebuje svou Ariadnu, která jej provede labyrintem k vtělenému býčímu bohu, s nímž se utká v boji na život a na smrt.

Doplnění ex post: po opětovném přečtení doplňuji, jak zajímavý náhled do kultů a mystérií starověkých náboženství, které tvořily samozřejmou součást světa tehdejších lidí, oba romány nabízejí.
Co mi kdysi přirozeně zcela uniklo, je velmi citlivě a zajímavě popsaná epocha zlomu, přechodu od prehistorického (snad) matriarchátu (kult bohyní) k patriarchátu, od časů prastarých kultů doby kamenné, k časům homérských héroů, velikých mykénských válečníků zakovaných v bronzu, bohatýrsky si připíjejích už ze zlatem tepaných pohárů.
A konečně jsem též ocenil neobyčejně citlivě rozeseté odkazy na řecké mýty, kdy se tu a tam zatřpytí známé jméno - Daidalos, Médeia, Faidra, Meleagros...

9 20.12.2022

Znova jsem knihu přečetl po mnoha a mnoha letech a nebyl vůbec zklamán. Narozdíl od Clancyho "Honu na Rudý říjen" je zde mnohem méně onoho amerického přímočarého, hvězdopruhatého reaganovského "hurápatriotismu" a hry na "hodné a zlé hochy", zato mnohem více psychologie, s řadou velice živých, zajímavých postav - Renslow, Cullinane, Harris, samozřejmě van Meer, Warden, Schulman, Bailey, Meslinsky... každý z nich je naprosto jiný, má svou psychologii, historii, motivace, ale i frustrace, slabiny...

Perfektně je zachycené, jak k obrovským, šíleným technickým katastrofám dochází nepatrnými přehlédnutími - tím spíše, čím je systém komplexnější, složitější, automatizovanější... Nejslabším článkem jsou lidé, jak výslovně napsal už dávno (1971) anglický novinář Charles Douglas-Home: "... jediný nespolehlivý prvek systému, jediné zranitelné místo a jediný poněkud nepředvídatelný faktor na ponorce je 150 mužů její posádky".
A kniha zdůrazňuje zcela správně, jak otřesné následky může mít politická nezodpovědnost, jak odpudivé mohou být následky chování, když se s lidmi začne (ať je motivace jaká chce) zacházet jako s laboratorními potkany. Což jsme si recentně mohli tvrdě ověřit na vlastní kůži.

Knížka je ke konci až příliš filmově vygradovaná, ale v zásadě je zápletka zcela uvěřitelná - zvláště pokud si uvědomíme, že několikrát stál svět opravdu vlásek od jaderné války během podobných supertajných akcí (nejen) na moři...
A i coby technothriller z "blízké budoucnosti" - byť přímému soupeření vyrovnaných supervelmocí je v zásadě učiněn konec - román stále funguje, je stále neuvěřitelně živý.
Je navíc (a to velmi oceňuji) psán pečlivě, po důkladné předběžné přípravě obou technicky vzdělaných autorů, což je (alespoň pro mě) velké plus.

8 04.02.2023

Bizarní, nekonzistentní text roztříštěný do množství ironických glos, postřehů, epigramů, výrazně zaostřených na (americkou) každodenost sedmdesátých let v její nejtrapnější podobě... Próza je to jistě zvláštní, bezdějová, těkavá jak reklamy pálící na diváka během přenosu superbowlu. Znova se vracím k tvrzení, že jde o nikoli literání, ale spíše filmovou metodu rychlých střihů, kdy se krátké nesouvisející záběry střídají tentokrát již raketovou rychlostí a vytvářejí surralistickou koláž.

Zkrátka a dobře, poetika pozdního Vonneguta mi prostě nesedí ("Mechanické piáno" či ještě ne tolik experimentální "Jatka č. 5" mě zaujaly mnohem více) a kniha samotná mě absolutně nevtáhla - ani po opakovaném pokusu, kdy jsem ji rozečetl v tištěné podobě, a pak přešel k audioverzi (výtečně připravené na Vltavě).

Příliš mnoho odkazů padalo do prázdna zřejmě i vzhledem k neznalosti reálií, na které se Vonnegut odkazuje, přiliš mnoho žertů se mi zdálo příliš přímočarých...
Inu, snad té knize ještě dám šanci později, ale nevím nevím...
Hodnocení, které dávám je tedy ryze subjektivní a už vůbec ne relevantní. Ale jaká měřítka lze zrovna na Vonneguta nasazovat ? K čertu s tím :)

8 30.01.2023

Pokud chce kdo pochopit "ruskou duši", její ukotvení, specifika mentality tohoto obrovského národa a jeho kulturu, tak tato kniha svou neobyčejnou sevřeností a bystrými postřehy patří k nejlepším. A navzdory názvu se ani tolik netýká jen tématu radikálně socialistických myšlenek, ale její záběr je mnohem širší.

Neobyčejně plasticky je zachycena tendence Rusů ke krajnostem (v dobrém i zlém - vzpomeňme Dostojevského!) a naopak chybějící smysl pro buržoasní hodnoty. A to v dobrém i zlém - vždyť pracovitost, soustavná píle a praktičnost, pořádkumilovnost a systematičnost, stejně jako jejich rub - tedy puritánství, úzkoprsost, kramářská omezenost a vypočítavá shánčlivost jsou typické měšťácké hodnoty, které obecně Rusům vždy scházely. A schází. Vzpomeňme na protiklad Oblomova a Štolce.

Rusové jsou radikálové: ve svatosti i hříchu, ve schopnosti páchat strašné zločiny a na druhé straně podstupovat neuvěřitelné oběti. Berďajev vidí v ruském upnutí se k ideálu komunismu prodloužení eschatologického cítění, vlastního ani ne tak oficiálnímu /oficióznímu/ pravoslaví, jako spíše pravoslaví (a sektářství) podzemnímu, lidovému, živelnému...

Jde každopádně o velmi inspirativní čtení.

8 10.01.2023

Jestliže ruská literatura je skutečně vyjimečným jevem a vskutku celým (samostatným) literárním světem čili vesmírem (ves´ mir), tak se zajisté neobejde bez své fantastiky. Ta nicméně vždy byla poněkud ve stínu klasických děl ruské a ruské-sovětské krásné prózy. Zda tomu tak je zaslouženě, či ne, to nechci soudit. Přeci jen, vědecko-fantastická literatura se vyvíjela typicky spíše v anglofonní oblasti. Pro mě byl každopádně velkým autorem právě Ivan Antonovič Jefremov (1908-1972), z jehož díla kladu vůbec nejvýše dvojici románů o kosmické budoucnosti lidstva. Prvním z nich je Mlhovina v Andromedě (1958), kterým tento autor založil celý nový směr v tehdejší sovětské vědeckofantastické literatuře. Po vydání tato kniha zapůsobila prý na sovětské literární scéně jako zjevení svým rozmachem, smělým pohledem do daleké budoucnosti, panoramatem děje, spojujícím dramatický popis putování hvězdoletu "Tantra" s fantastickým obrazem nádherné budoucnosti Země, kypící životem a touhou po poznání. Co při čtení jeho románu bije do očí, je svérázné uchopení role techniky. Technické vymoženosti, "supertechnologie" jsou pro Jefremova vlastně nedůležité, neboť hlavní pozornost (a naděje) upírá na antropogenezi. Přitom nic není duchu románu vzdálenější, než představy současných extropiánů o kyborgizaci lidského organismu. Jefremov ve své vizi vidí lidské bytosti veliké rozumově, eticky, ale i fysicky. Krásné duše a nádherná těla, plná přirozené vnitřní síly a mystického ohně života (ne nadarmo v jeho knihovně prý byly spisy Agni jogy); lidé zrození pro plný, smysluplný život naplněný tvůrčí prací a poznáváním - to je podle Jefremova cíl vesmírné evoluce. Technika je opravdu pouze nástrojem, nikoli samoúčelem, natož fetišem V druhém vědeckofantastickém románu Hodina Býka (1968), se pak Jefremov specificky vyrovnal i s antiutopiemi, když popsal mimozemskou civilisaci, ocitnuvší se ve slepé uličce technického i mravního vývoje.
Stojí za to vrátit se k jeho dílu už jen pro srovnání s fantastikou současnou, takřka bez vyjimky popisující budoucnost lidstva jen a jen v podobě děsivých diktatur a ukazující lidstvo zubožené - samozřejmě obvykle s výjimkou několika vyvolených de facto mutantů, či kyborgů.
Ne, kniha to není dokonalá. Jak už to bývá právě u sci-fi, spousta popisů nesmírně zastaralo (střediskový počítač Tantry působí takřka úsměvně archaicky, stejně jako kabelem ovládaný robot). I styl má nedostatky, děj náhle skončí tam, kde by mohl být nejnapínavější...

Ale přes to vše nemohu hodnotit níže, než činím - kdyby pro nic jiného, tak pro optimismus, oheň a lásku k budoucnosti lidstva, kterou ze sebe tento starý román vyzařuje.

8 30.11.2022

Existuje banální fráze, často užívaná recenzenty. Ta zní, je to autor, kterého musíte nenávidět, nebo milovat. Stejně banálním ekvivalentem tohoto sousloví je pojem ROZPORUPLNOSTI. Obvykle, pokud si něčím nevím rady, nedokáži to přesně pojmově zachytit, tak to pro jistotu označím jako "rozporuplné".
Pokud však hodnotím přečtený román „Druhé město“ Michala Ajvaze, tak je velmi obtížné najít pro ně jiný výraz.
Druhé město je svou povahou fantaskní, surrealistický text, jehož námětem je setkání s „paralelním“ světem, jež prostupuje ten náš všední, každodenní a my jej spolu s autorem objevujeme a seznamujeme se s ním. Onen druhý, paralelní svět má často charakter snu, s groteskními proporcemi, s chybějící kauzalitou, s absurdními prvky a situacemi (zelená tramvaj brázdící zasněženou louku a mizející v lese). Vstupenkou, klíčem do „druhého světa“, respektive do „paralelní polis“, „města za městem“ je záhadná kniha, respektive její nesrozumitelný text psaný „oblými a špičatými písmeny, jejíž stránky „jako by vyplouvaly z temné tůně“. Tato tajemná kniha funguje coby magický klíč, jež otevře cestu hlavnímu (a jedinému) hrdinovi románu k stále se množícím hrozivým i fascinujícím zážitkům.
Na straně jedné se jedná o text nesporně výjimečný svou kultivovaností, bohatostí jazyka, obrazivostí a snivostí. Leč tato pozoruhodná forma (kongeniálně ilustrovaná Pavlem Čechem), zahleděná do metafor spojených především s vodou, mořem, nocí, tedy s chtoničnem povýtce, prostě z mého pohledu neodkáže zastřít jistou nedostatečnost, kterou jsem pociťoval poměrně záhy: autor trpělivě, skoro s knihovnickou pečlivostí popisuje nezemské zážitky s „druhým městem“ a navléká je za sebe na linku děje jako korálky růžence. Činí tak však bez jakékoli gradace, v podstatě mechanicky, bez toho, že by čtenář měl pocit, že text sám k něčemu spěje. O samotném „hlavnímu hrdinovi“, jediném subjektu mezi objekty, nevíme nic. Není to žádný Lautréamontův Maldoror, vzpínající se s divokou vášní v odporu vůči Bohu samému a křivící svět v souladu s touhami svého titánského Já. Ajvazův hrdina je pouze Pozorovatel, lhostejné Oko zaznamenávající děje – ať již groteskní, bizardní i hororové (v podstavcích Karlova mostu ukrytá okna do „mořského světa“, tajuplné a nesrozumitelné obřady neznámých tvorů, bizardní flóru a faunu „zeleného“, archetypálního „mořského světa“) – které však na něj vlastně nijak nepůsobí. Pozorovatel sám se nevyvíjí, pouze to, co vidí, eviduje a katalogizuje, přičemž prožitkem vlastně nijak ovlivněn. Nepociťuje úžas, děs, nadšení, pochyby, natož vášeň či strast. Nic necítí nic, krom lehkého údivu a občasné únavy. Nemá vztahy s jinými lidmi, ba jiní lidé se vyskytují pouze jako nutné rekvizity každodenního světa. Náš Pozorovatel sice potká dívku, která má dvojnici Alweyru“ z „druhého města“, leč tento motiv zůstane jen nahozen a nijak nevyužit. Dívka samotná mu je a zůstane vlastně zcela lhostejnou.
Nemohu si pomoci, ale pokud by „Druhé město“ byla dlouhá povídka, pak by byla okouzlující. Na celý román prostinká fabule a patrné okouzlení autora vlastními slovy, vlastní fantasií a snad i samotnou (namnoze velmi pozoruhodnou) fabulační schopností prostě nevystačí. A pocit z textu tak je pouze – rozporuplný. Autor v rozporu s vlastními slovy vede čtenáře k závěru, jež je v rozporu s jeho vlastními slovy až příliš zjevný, a po cestě, která je naopak až přespříliš jasná.
„Cesta je nejvíc cestou právě tehdy, když se ztrácí v krajině. Když se nám zdá, že už nevede dál: tehdy se rozplývá cíl, cíl, který nás na cestě jenom mate, protože je naší představou vrostlou do místa, z něhož vycházíme, a neustále nás k němu stahující zpět; teprve tehdy máme naději, že dojdeme na konec cesty, když na cíl i cestu zapomeneme, když vstoupíme do prostoru a necháme se vést jeho tichými proudy, královský palác se zablyští na prahu noci mezi kmeny stromů tehdy, když jsme již dávno zapomněli na své sny o tom, že jej jednou spatříme.“ (M. Ajvaz)

Nikoliv, Herman Hesse se nikdy mým oblíbeným autorem nestane. Žel, speciálně tato kniha mi tedy k srdci nepřirostla a prokousal jsem se jí svého času spíše z čiré tvrdošíjnosti (a připusťme také trochu čirého snobství), nežli estetického či intelektuálního potěšení. Samotný námět je jistě zajímavý a podnětný. Nevadí jistě, že Hessem užitá vědeckofantastická premisa je spíše záminkou pro uvažování nad smyslem duchověd, které jsou "věděním pro vědění", nad jakýmsi klášterem, do kterého se tak často a rádi uzavírají vzdělanci, jen aby neviděli svět kolem sebe (domnívám se, že v tomto ohledu kupříkladu můžeme poukázat na akademickou filosofii, která skončila v intelektuálním ghettu víceméně svou vlastní sebereprodukcí). Jenže autor vše uchopuje po svém - s pravou německou těžkopádnou vážností mudruje a přežvykuje na desítkách a stovkách stran v zásadě velmi prostou myšlenku, kterou převaluje donekonečna jak těsto v díži. Jakýkoli náznak odstupu, humoru, nadsázky v díle nehledejte. V zásadě román sám je takovou "Hrou se skleněnými perlami". Což by bylo vtipné, kdyby si to ovšem sám autor uvědomil. Mám žel silné podezření, že mu to ani nenapadlo.

Připomíná mi to živě starou anekdotu: Angličan, Francouz a Němec dostanou úkol napsat něco o slonech.
Angličan si zapálí dýmku a během měsíce ve volných chvílích nadiktuje svému tajemníkovi dramatický cestopis se spoustou ilustrací "Jak jsem lovil slony v britské Indii".
Francouz ve své mansardě u skleničky vína a v dýmu gaullioisek, konečně se vymaniv z náručí půvabné grisetky v záchvatu inspirace nahodí za večer tenounký svazek dekadentních veršů: "L´éléphant et l´amour" čili "Slon a láska".
A Němec se zavře do knihovny. Po třech letech se znova objeví a předloží osmisetstránkový kvartový svazek "Eine kurze Einführung in die Elefantenforschung. Erster Teil" neboli "Stručný úvod do vědy o slonech. Svazek prvý"...

6 22.08.2023

Kultivovaná, zajímavá a faktograficky nesmírně zajímavá biografie, již shrnula ve své recenzi velmi pěkně JulianaH.
Tak snad jen několik slov...

Je fascinující sledoval, jak ostré barvy dávných skandálů vybledly během let do sépiova a kdysi skandální a šokující podrobnosti již vzbudí u současného čtenáře sotva více, než pozvednuté obočí.
Byron, tak jako mnozí další romantici z jeho generace (jejich literárním prototypem budiž Stendhalův slavný Julian Sorel) měl tu smůlu (či snad štěstí?), že se pro svůj temperament a touhy narodil buď přiliš brzy, nebo příliš pozdě.
Prožil svůj krátký tvůrčí život v restauračním bezčasí, kdy (parafrázuji disertaci mladého Marxe) "zašlo slunce veřejného zájmu" a zbyl jen blikavý plamen individuální revolty, kolem kterého jak můry létali Byron, Shelley a jejich souputníci, dokud se o něj nespálili..

Slavný dandy a básník, muž s tolika chybami a slabostmi přitom na samém konci života přeci jen dokázal svou velikost.
Přeci jen usiloval o něco vice, než oslňovat vytříběnými verši, ohromovat luciferskou krásou, množstvím milenek a skandálů a žít si přitom v zásadě pohodlný, přepychem a požitky naplněný život. Budiž Byronovi ke cti, že v britském parlamentu se svého času jako takřka jediný statečně zastal zubožené a bezprávné dělnické třídy, nad kterou jiní aritokraté tak leda štítivě křivili ústa a odtahovali se ve strachu - jakkoli neúspěšně a marně.

Nakonec po dlouhém čekání Slunce zdánlivě znova vyšlo, Řekové se začali zoufale bouřit proti brutálnímu tureckému útlaku.
A když už Byron konečně mohl ukázat "kým skutečně je a zač stojí", umírá předčasně, rozčarovaný, po dlouhém utrpení, bez peněz, beze slávy, nikoli v boji a s mečem v ruce jak tolik chtěl, ale na vyčerpávající horečku, v cizí zemi...

6 17.07.2023

Když kniha vyšla, tak byla jednou z nemoha novinek, kterou jsem si okamžitě chtěl obohatit knihovnu. Don DeLilo má samozřejmě mimořádnou pověst literární hvězdy první velikosti v oblasti "vážné literatury". Leč ouha. Mám postmoderní texty VÝBĚROVĚ rád - přiznaně patře naturelem mezi "passati" mnohem více nežli mezi "i futuristi" - leč preferuji spíše postmodernu ruskou (zejména Pelevina a Sorokina), případně starší (Barthelme). Chápu oč autor usiloval v novelce "Ticho" (její text není opravdu dlouhý). Zachycuje takříkajíc neuvěřitelnou banalitu života, složeného už dnes opravdu jen vesměs z pasivního konzumování, nežli vlastní aktivity. Postavy nejsou skutečné charaktery (celkem nic o nich nevíme), ale jsou to jmény označené monology synopticky postavené vedle sebe. Nekonají, necítí, nemilují se, (také nevyměšují), ale zato hodně hodně mluví. A mluví o mluvení. (Což je mimochodem pro Američany typické, přesněji pro jejich filosofii jazyka). Autor přitom skutečně nechává otevřenou otázku, zda skutečně zobrazuje "konec světa", či jen banální blackout. Což v kontextu dramatického vzestupu tzv. "klima-alarmismu" není vůbec nevtipné. Důležité je spíše co to, NENÍ autorem řečeno a co si čtenář jen domýšlí.
Tím žel není řečeno, že DeLilův text jako takový je nutně čtivý, či příliš dobrý. Já bych řekl, že spíše nikoli. Zaslouží si komentář, zaslouží si zamyšlení - snad. Leč nijak vyjimečný není a pro mě rozhodně srdcovou záležitostí nebude.

p.s. Mimochodem, kniha opravdu patři více XX. století než tom XXI. - už jen proto, že centrem dění (a symbolem zkázy) je vypnutá televize. Což je na počátku třetí dekády nového tisíciletí již ten nejviditelnější (nikoli jediný) anachronismus.

p.p.s Oceňuji, že ke knížce je připojen zajímavý a poučený doslov.

6 07.12.2022

Fundamentální historická práce, které se dnes již těžko která může rovnat, ať již z hlediska rozsahu (oba díly mají dohromady bezmála 1300 stran - bez poznámek a rejstříků) či z hlediska poctivé práce s archivními materiály a dobovými prameny. Jinak viz anotace, kterou jsem přípojil.
Tolik bych snad ještě doplnil, že při čtení "Krymské války" do očí bijí natolik zřetelné paralely se současným (2022-24) děním, až mrazí. Marxův bonmot, o dějinách, které se opakují vždy dvakrát, poprvé jako tragedie, podruhé jako fraška se ukazuje být ne zcela přesný - neboť i to opakování je obrovskou tragedií.

Těmi paralelami samozřejmě myslím zvláště kapitoly, kde Tarle popisuje ruského imperátora, který postupně ztrácí kontakt s realitou, prohnilý, zkorumpovaný systém v Rusku, podlézavost a systémovou neschopnost carových rádců, strašlivou korupci za fasádou velmoci, zoufalou nepřipravenost "nejsilnější armády světa" na skutečnou válku. A proti Rusku stojící perfidní, agresivní, sebevědomé mocnosti, kterým jejich obratná diplomacie (a ruská nadutost) umožnila vystoupit v roli "ochránců" napadeného Turecka, které si přitom fakticky kolonizovaly a použily pro boj s Ruskem. Ba Anglie a Francie se mohly tvářit (a také že pro to dělaly vše, co se dalo) jako bojovníci za "civilisaci" a "svobodu", ač jako vždy šlo o trhy, kdo kde bude mít svou vojenskou základnu, kdo koho vytlačí - z trhů Balkánu, z poddunajských knížectví, od úžin, z Černého moře.

Co jen to připomíná...

5 02.03.2024

Již dosti dlouho jsem nepřečetl knihu s takovou chutí a lehkým mrazením, jako Merleho "Madrapur". Dějově sevřený román, s lehkým, opravdu jen lehkým motivem vědeckofantastickým (či chcete-li horrorovým), pro mě byl především kultivovaně filosofujícím, existenciálním obrazem lidského života. Oceňuji výborně prokreslené charaktery "High society" (původ, povahy, ba i počet pasažárů má svůj význam) i ostré konflikty mezi nimi, prohlubující se jakmile situace přestane být "normální". Zvláště ostře vyvstává v kontextu situace úžasná banalita naprosté většiny lidských nenávistí, předsudků i tužeb - jen se na ně podíváte sub specie aeternitatis.
Merleho román je především mrazivou metaforou. Podivný letoun mířící do polomytického Madrapuru, o kterém však není ani jisto, zda vůbec existuje. Letoun s pilotní kabinou, avšak, jak zjišťujeme, bez pilota. Tedy je řízen na dálku? A cestující hašteřící se mezi sebou zatímco jsou unášeni kamsi bez vlastní vůle, přičemž teprve postupně přicházejí na to, že nevědí KÝM je let řízen, nevědí KAM míří, PROČ byli nastoupili pouze oni... pouze ví, že jejich let nutně a brzy skončí. A kolo se točí...

Ne, neprozradím, zda cestující do Madrapuru nakonec doletí a zda zjistí co je "tam". To si už musíte přečíst...

"V obyčejném životě se kolo času nespokojuje s tím, že se točí a vás unáší ve svém kruhu. Je to kolo ozubené a věčně se do vás zakusuje zuby a zoubky starostí. Nežijete. Bez oddechu pobíháte v kolečkách obav, týchž posedlostí...Proto je po požití onirilu tak lehko. Jeho zásluhou máte pocit, že se kolo zastavilo (A není to jen pocit, nýbrž pravda stvrzená naší vlastní zkušeností): čas stojí a vy se smíte těšit z přítomnosti, zprostěni závratného kolotání".

5 05.01.2024

Knihu jsem četl už před delší dobou a naprostou náhodou jsem narazil na "retro" recenzi která mi ji připomenula...

Nu... posledních letech se románů odehrávající se v "kontrafaktuálních" dějinách objevilo více, než kdykoli předtím a tento žánr rozhodně nepostrádá atraktivitu.
Žel, román "Otčina" bych osobně neoznačil za špičku žánru - dokonce ani toho poněkud pokleslejšího. Na to se mi detektivní zápletka zdála přeci poněkud mdlá. Nejasnou pro mě byla především motivace Marche. Jinak jde o naprosto klasické krimi - nesourodá dvojice (samozřejmě nechybí atraktivní americká reportérka) pátrající po zločinu, všude kolem zrada...

Typické žel je, že (jakoby) jediným velezločinem Třetí říše je likvidace Židů. Kteří však představovali jen zlomek ze všech všech obětí naprosto nestvůrného německého plánu na vytvoření "Lebensraumu" (Lze si dohledat, kolik bylo likvidováno občanů SSSR, Poláků, Jugoslávců, Čechoslováků... atd. atd.). Anglického autora ovšem toto bohužel vůbec ani nenapadne.

Apropos, při čtení mě napadlo mě zprvu, zda autor záměrně neodkázal naprosto neobvyklým jménem Xavier March na Marxe, leč pochybuji :)

Bod si román zaslouží za několik málo vtipných šlehů (New York hlavní hrdina Xavier March viděl na vlastní oči... tedy v periskopu svého U-Bootu, jak suše poznamená) a relativně poctivou práci s reáliemi.

5 23.10.2023

Gurevičova kniha byla pro mě bezmála zjevením svého druhu. Pojala totiž celou problematiku středověku (chcete-li "feudální společensko-ekonomické formace"), jeho společnosti a institucí způsobem, který jsem do té doby u nikoho jiného nečetl a který se mi zdál - a dodnes zdá - jako mimořádně novátorský a originální.
Sovětský historik totiž analyzuje kulturní kategorie. Pochopitelně nejde o kategorie v Kantově chápání, tedy nějaká apriorní schémata. Jsou to na bohatém emprickém základě vybudované modely základních hodnot, v nichž se pohybovalo myšlení, tvorba, život a smrt středověkého člověka.

Klasická medievistika zkoumala hlavně nashromážděný materiál a "velké dějiny" (od dob, kdy Leopold von Ranke a jeho škola začala kriticky zkoumat písemné prameny), křesťansky orientovaní badatelé zaměřovali pozornost na pohyb idejí a pohyb náboženského vědomí. Marxismus pak obrátil pozornost na nesmírně důležitou hospodářskou základnu a začal opravdu do hloubky zkoumat podobu ekonomických vztahů. Nejnověji je velkým hitem mikrosociologie resp. mikrohistorie (viz např. klasická kniha "Sýr a červi").

Gurevič byl už sice poučený všemi těmito postupy, ale na problém se podíval z jiného hlediska. Tedy, položil si otázku, jak vypadal ten nejobecnější obraz světa středověkého člověka.
K tomu, aby takový obraz zrekonstruoval si pomohl základními kategoriemi a položil sérii otázek, umožňující popsat, v jakém světě vlastně středověký člověk žil. Respektive, jak jej on sám viděl a hodnotil.

Tedy co pro něj znamenalo "rychle a pomalu", "daleko a blízko"? Jaké bylo vnímání času? (Kap. "Mikrokosmos a makrokosmos", "Co je čas"?)
Na jedné straně zažíval cykličnost přírody (mikrokosmos) a na druhé straně tu existovala perspektivace daná Stvořením světa, který má svůj počátek i očekávaný konec (makrokosmos)
Gurevič dále klade otázku po měřítku. Jak tedy vypadala mapa světa, kde neexistovaly vzdálenosti abstraktní, ale jen a pouze konkrétní? Vždyť ujít pěšky (našich) sto kilometrů není docela totéž jako jako je ujet na koni; jít den po stepi je zcela jiná vzdálenost, než jít tentýž jeden den hustým lesem či dokonce v horách. Takže si představme mapu kreslenou měřítkem subjektivním, kde mírou je námaha člověka - hory se velmi protáhnou, pláně zúží..)
Je to mapa méně adekvátní než ta s kilometrovníkem?

A takto si vědec klade otázky další: po spravedlnosti - tedy, co bylo podle tehdejšího vnímání spravedlivé? Pro koho? (Kapitola "Zákonem je nutné budovat zem...")

Nesmírně zajímavé jsou pak kapitoly o bohatství a práci (Kap. "Dar si vždy odplaty žádá a "Hřích ziskuchtivosti"). Tam například spisovatel ukazuje, že "poklad" znamenal především "štěstí" a "moc". Zakopat poklad neznamenalo zdaleka jen jej pragmaticky skrýt pro pozdější požití- šlo o ukrytí "štěstí", aby jej nepovolaný nemohl uloupit - jako Kostěj Nesmrtelný, který má pečlivě ukryté své srdce...
A máme tu feudální morálku, jíž bylo cizí kupit bohatství pro bohatství. Feudálové byli chtiví a rozhazovační současně. Peníze nebyly kapitálem, ale měly se utrácet (kap. "Sloužit a rozdávat"). A utrácet okázale, velkoryse, směle - a tak stavěli nejen hrady a tvrze, ale i kláštery, chrámy, kostely, zakládali nadace. Neoddělitelnou stránkou často zoufale rychlého a krátkého života bylo budování památníků čnících do věčnosti...
Atd. atd.

Pokud řekneme, že lidé ve středověku byli v podstatě stejní jako my, je to zajísté očividná hloupost. Nikoli proto, že by se od nás lišili biologicky. Co bylo jiné, to byly hodnoty, jimiž žili a způsob, jakým vnímali ty nejzákladnější kategorie - svět, prostor, čas, život, smrt. Ale také práci, spravedlnost, bohatství....

Každopádně, Gurevičova kniha vzbudila v sovětské (ale nejen v ní) medievistice zaslouženě malé furore a byla v sedmdesátých letech velice diskutovaná.
Jistě, lze namítat, že pracuje s příliš obecnými pojmy, příliš velkoryse generalizuje, neobrací dostatek pozornosti na rozmanitost podob tehdejší společnosti...

Každopádně je v každém případě nesmírně podnětná. Alepoň pro mě. A jak tak čas oponou trhnul a staré spory dávno utichly, tak tato kniha rozhodně přetrvá.

5 29.09.2023

Dnes pravděpodobně vůbec nejaktuálnější z knih Egona Bondyho. Méně teoretická a filosofická, než "Příběh o příběhu", méně literární než "Cybercomics", leč po bezmála dvaceti letech stále palčivě aktuální.
Byť s globalizací je zdánlivě ámen, řada tezí vyvozených v knize jsou plně vývojem potvrzené. Včetně (de facto genocidních, jak Bondy správně upozorňuje) úvah o nutnosti "redukce" světové populace, které v kontextu recentního vývoje nabývají zcela reálných obrysů.

Nicméně, je třeba upozornit, že se jedná se skutečně o text relativně hodně stručný, zlomkovitý a vysloveně esejistický - a tedy bez poznámkového aparátu, který (alespoň mě) hodně schází. To je ovšem starý Bondyho zlozvyk - leccos cituje po paměti a mlhavě, leckdy čtenář jen může uhadovat, z čeho vůbec při svých tvrzeních vycházel. A chybí tu také jakákoli ekonomická analýza, podložená tvrdými statistickými daty. Nu, standardům klasických marxistů by takový text tedy nevyhověl.
Pokud například Bondy pracuje se zásadním tvrzením o vládnoucí (finanční) superelitě o několika tisíci členech, o neexistenci vládnoucí třídy (ta je tak nepočetná, že přestala mít charakter třídy a je to jen nepatrná skupina), pak by dle mého mínění bývalo dobré opírat se konkrétní prameny - nebo je minimálně ukázat.

Nicméně, mým cílem není být přehnaně kritický.

Knížečka "O globalizaci" neměla ambice být skutečně hlubokou analýzou - je to spíše podnět pro vlastní uvažování. A v tomto ohledu funguje perfektně.

5 29.08.2023

Poměrně vzácný, málo známý výbor povídek kdysi velmi slavného maďarského autora z dob monarchie. Jeho život byl ostatně skoro stejně dramatický, jako polozapomenuté dílo, znovuobjevené v roce 1940 Šándorem Maraiem, který publikoval s velikým úspěchem román "Sindibád se vrací domů", beletristicky popisující poslední údobí spisovatelova života. A stal se malý zázrak, neboť Krúdyho znova začali číst a vydávat...
Povídky ve výboru (jedná se opravdu jen o skromný zlomek ohromného korpusu, vždyť Krúdy jich napsal doslova stovky) jsou většinou krátké, v podstatě lyrické imprese, vzájemně propojené jen postavou "Sindibáda" - zvolna stárnoucího dekadentního milovníka žen, bezcílně putujícího však nikoli po mořích, nýbrž po soumračných městech staré Rakousko-uherské říše a zažívajícího znova a znova krátké milostné epizody.
Povídky jsou psychologicky vytříbené, jemně vybroušené klenoty, s citlivým zachycením filigránských detailů dávno zemřelého životního stylu, které dávají procítit život velice specifické vrstvy maďarské gentry a drobné buržoasie.

Jako když otevřete dveře do jiného světa... světa kočárů a parních vlaků, těžkých závěsů, zdobných secesních fresek, květin, vůně lilií, vytříbeného chování, šepotu i dívčího smíchu, tichého šustění zažloutlých fotografií, se stoly, jejichž zásuvky jsou plny hedvábnými stužkami převázaných milostných dopisů psaných kaligrafickým rukopisem, vonící liliemi... a sexem. Sindibádovy lásky tam někde stále marně čekají na návrat svého milence. Leč vítr se opět opřel do plachet korábu a Sindibád opět vyplouvá na své nekonečné putování. Tentokrát již asi definitivně do zapomění...

Dodejme, že s nesmírným estetickým citem zdánlivě nezfilmovatelné téma adaptoval pro stříbrné plátno v roce 1971 Zoltán Huszárik. Hlavní roli si tehdy zahrál tehdy již slavný, předčasně za tragických okolností zemřelý maďarský herec Zoltán Latinovits.

5 17.08.2023