petrarka72 komentáře u knih

Druhý případ doktora Pivoňky - a pořád se čte výborně. Pomalé tempo, spousta odboček, vražda důstojníka Činovského a sebevražda jeho údajné milenky Zuzany, překomplikované řešení a trochu nejasný konkrétní důvod zločinů - ale houstnoucí atmosféra, humor, spousta literárních odkazů a parafrází (báseň ala Ortenova elegie výborná) a motiv velkých dějin válcujících malé lidské tragédie působivý.

11 24.01.2023

Překvapivě použitelné komedie autora, který bývá divadelníky právem pravidelně "znovuobjevován". Díky za vysvětlivky, chronologický soupis Klicperových her a obšírný a pozoruhodný komentář Přemysla Ruta.

4 23.01.2023

Padající muž překonán. "Považte, považte, jsme na Zemi, to je beznadějné!" (Samuel Beckett: Konec hry) DeLillo zaměstnává všechny smysly - kontrast blikajícího, oslňujícího, pulzujícího světa a takřka černobílého ticha; fantazii - co se to okolo asi děje, jak vypadá realita, co je za vyřčenými i zamlčenými slovy; i mozek - čtenář si stále musí předefinovávat, co je to za situaci, co je to za lidi, co je to za ticho, co bude následovat... Umím si představit na jevišti jako sólo pro pět skvělých herců.

8 20.01.2023

Nechutná, vtipná a potřebná kniha. Pomíjím to, že na rýži, čistič odpadů a vlastní prsa už nikdy nebudu pohlížet stejným způsobem... Pomíjím to, že Chris Carter i Graham Masterton jsou oproti Mary Roachové v druhé a přírodě a určitému zvídavému typu lidí v první řadě žabaři... Ale některé věci o vlastním těle by člověk vědět měl. Nakonec jsem nezvládla jedinou kapitolu, a to tu, která se jmenuje Jenom hlava (dvouhlaví psi byli moc). Varuji choulostivé povahy! Ale zprávy o tom, jak člověk odchází a mění se v mrtvolu, která může být k ledačemu užitečná, a poslední část o současném progresu ve způsobech pohřbívání jsou pozoruhodné.

8 18.01.2023

Vynikající čtení, díky za čtenářskou výzvu (bez ní bych po této knize nesáhla). Příběh nejen tematicky, ale i formálně naplňuje to, co slibuje v názvu. Autorka zručně dávkuje míru napětí, odhaluje tajemství toho, co se stalo, nikoli popořadě, přitom nenechá vydechnout; od poloviny jsem knihu přímo obžerně hltala, i když se mi ne vždy dobře polykalo. Když čtenář přežije neobyčejně drásavých prvních padesát stran (to je ono citované neštěstí v Aberfanu), vydá se na cestu s Williamem a jeho blízkými, retrospektivně od smrti otce přes studium zpěvu a rozkolu s matkou a úhybu k balzamování a... a tak dále, spoilerovat úplně nechci, ale tady příběh ani zdaleka nekončí. Baví mě popisovaný svět, v němž laskavost, vzájemnost a pochopení ne vždy vítězí, ale rozhodně mají navrch. V němž jde přistoupit na fakt, že vlastní úhel pohledu nemusí být přesný a že lidé se mění. A že s bolestí se lze vyrovnat, i když to trvá a stojí hodně sil (a začíná se od zjištění, že ta moje není ani ojedinělá, ani největší na světě). Doporučuji velmi! A pokud vás tahle knížka zaujme, navažte Nepravděpodobnou poutí Harolda Frye...

15 16.01.2023

Jednohubka na večer. Krchovský potěší, i když nepřekvapí.

7 15.01.2023

(SPOILER) Ten pocit, ta atmosféra - přesné. "Velké" dějiny nepotřebuji, bohužel pamatuji (a na zbytek mám Wikipedii) - ty "malé", skrze rodinnou historii od října do prosince 1989 (s neurčitými odkazy na minulost i konkrétními průhledy do budoucnosti), budí silnou úzkost a beznaděj v části první (pracovně zvané Fízlové, kam se podíváš), hrůzu a nejistotu v části druhé (Revoluce? Vážně?) a vztek a smutek ve třetí (Happy end ala východní Evropa). Srovnatelné s Šedými tóny, i když je tu zdánlivě méně mrtvých... (Pro pořádek - Sůl moře je pro mne stále top.)

13 13.01.2023

Na obálce je poznámka "Základní text teorie fotografie"; pokud "základní" znamená "elementární", jsem pěkně v háji - ta míra abstrakce je vražedná (i když fascinující a respektuhodná, pro mne uchopitelná nikoli v celku, ale v detailech). :-) Kromě řady konkrétních fotek důležité kapitoly (odkládám si): 4. Operator, Spectrum a Spectator, 10. Studium a Punctum, 23. Slepé pole, 30. Ariadna (bravo!) a 46. Zdomácnělá fotografie. A cituji z výborného doslovu Miroslava Petříčka: "... realita, ke které se tak zjevně zdá každá fotografie ukazovat, je nedosažitelná, všechny znaky, které o ní mluví, ji skrývají, jakmile k ní vytvoří cestu. S fotografií je to jinak: jakmile vyslovím užaslé 'to je ono!', pozoruji už cosi, co minulo. A ono punctum, které nás zraňuje, nám současně naznačuje naši zranitelnost - právě naši smrtelnost. Cítíme, jak říká Roland Barthes nesmírně přesně, mrazení z katastrofy, která již nastala. Uprostřed života již umíráme."

7 12.01.2023

Obdivuhodné, souhlasím s karol.cadex. Všednodenní, mytická i detektivní část ve vyváženém poměru, Sára, Juka a Miju uvěřitelné ve všech svých podobách, propojení světů (reálného, démonického, mezisvěta-vodoprostoru, osobního vnitřního atd.) velmi chytré, tempo od pomalého po strhující, finále dechberoucí. Probudím se na Šibuji překonáno a mnoho japonsko-českého plesání před námi, knižnímu bohu díky.

13 12.01.2023

Knížka, se kterou se nelze nemazlit. A která uspokojí smysly, emoce i rozum. Poprvé jsem ji četla jako svého prvního Barnese cca před dvaceti lety - a kupodivu jsem si pamatovala průvodce červotoče a plavbu (nejen) po moři jako metaforu života i smrti. Připomněla jsem si nejednoznačnost starce Noema, drama ztroskotání Médusy (díky za Géricaultův obraz Výjev ztroskotání lodi přímo v knize), nekonečné úvahy nad vztahem skutečnosti, historie, vzpomínky, obrazu a umění a podivnost závěrečného snu o ráji. Ano, je to román, ale román v povídkách, a tak mě kromě hledání průběžných motivů a různobarevných nití baví i žánrová pestrost, ta procházka od apokryfní bajky přes tragikomickou reportáž, dobrodružnou povídku, esej nebo grotesku po deník. Tentokrát si budu dlouho pamatovat žalostnou Trosečnici a ironickou Proti proudu! - tyto dvě se trefily do momentální nálady; za vrchol ale považuji stále ústřední Ztroskotání lodi.

7 10.01.2023

To je ale hodně pěkná práce! Kateřina Surmanová je Kingova žačka, nepopírá to, některé postupy Mistra napětí si přiznaně půjčuje a zkouší je s větším či menším úspěchem obohatit. Příběh z Orlických hor o ztrácejících se dětech, zkaženém lese, novináři vracejícím se domů, vesnickém společenství a bytosti zvané Veles funguje, hororové části mrazí. Optika ala druhá polovina Kingova opusu magnum To (mám na mysli knihu, nikoli film). A Imbus forever!

28 09.01.2023

K doktoru Pivoňkovi a Ostrozraku se tak jednou za desetiletí vracím - baví mě Zábranova melancholie, Škvoreckého smysl pro napětí a humor, umění slova a zručnost v budování atmosféry obou. Vražda pro štěstí, i když v poslední třetině šmodrchaná až příliš a vrah evidentně a trochu na sílu střižený podle klasických noir příběhů, je asi z celé trojice nejpovedenější. Smála jsem se nahlas a procházky starou Prahou a setkání s jejími svéráznými postavičkami stály opět za to.

12 02.01.2023

Příjemné, poklidné čtení. Navíc má tato série vzestupnou kvalitativní tendenci.

5 31.12.2022

(SPOILER) Poslední kniha roku 2022 (do půlnoci daleko, ale nejen literaturou živ jest člověk) - a jednoznačně kniha měsíce, ne-li celého roku (ale proč přehánět, že). Život a smrt rozumného Paula jako záminka k zobrazení světa, který je vykloubený, přitom logický a můžeme s ním nesouhlasit, ale to je asi tak všechno... Při všem pinožení v politických kruzích - neboť osou knihy je prezidentská kampaň Paulova šéfa a ministra hospodářství a financí, který se jmenuje, jak jinak, Bruno - ho určují především technologie a ekonomika... Kdy člověk umře, určují odbory a nárok památek na údržbu zájem čínských turistů... Když chcete člověku zajistit aspoň trochu lidskou péči, musíte si zjednat aktivisty, aby ho unesli ze zařízení ala podprůměrná LDN... Vztahy kromě těch v užší rodině - protože dění mezi Paulovými nejbližšími příbuznými je další osou románu - pokud k nim vůbec dojde, nic neovlivní a nic neznamenají... Sex je stejně (ne)důležitý jako otec v kómatu nebo terorista rozesílající dopisové bomby (pokud zrovna nesouložíte s neteří)... Mezi hledáním boha, sektářstvím a směskami pohanských rituálů a magických praktik není rozdíl... Do toho mediální hvězdy, auta, sny prostupující realitou a bolest zubů. A najednou, zničehonic znovuzrozená láska mezi dlouholetými manželi, rodinná vzájemnost, sex jako nástroj snesitelné existence a opatrná naděje na přežití. A když jste v nejlepším, přijde funebrák - a ani se neusměje... A přesto je to, hned po Platformě, Houellebecqova nejlaskavější kniha. Mám radost. Ať je rok 2023 taky takový.

14 31.12.2022

Velmi invenční, chytrá a návyková kniha. Jako by ji napsali dva generačně rozdílní autoři - vklíněny do sebe jsou detektivní příběh ala Agatha Christie v kombinaci s případem jedné zvědavé redaktorky ala Caroline Graham. Obojí prošpikované odkazy na postupy různých detektivních autorů, klasické postavy včetně soukromého detektiva a ženské hrdinky, co přijde k vraždě jako slepá k houslím, množství klišé v dějích, v popisech i situacích, to vše kombinováno s humorem a velkou láskou. Zhruba od poloviny nemůžete přestat číst - a dočkáte se i úvahy, proč nás příběhy o zločinu nikdy nepřestanou fascinovat, i když to vlastně nemá logiku.

9 29.12.2022

Kdybych už dříve nepřečetla Stvůru i Vesnici, napíšu, že tohle je nedomyšlené, naivní cvičení stylu. Vzhledem k tomu, že jsem si byla při čtení vědoma, kam autorka dokázala dospět a leccos jí odpouštěla, řekněme, že tohle je roztomile neohrabaná, odhadnutelná detektivní červená knihovna. Číst se to dá, jako oddechovka v pořádku, ale zázrak to není. Takže se těším na Vetřelce.

12 27.12.2022

Jedním ostřím meče osudu jsi ty sám, druhým smrt... Opět chytré variace na mytické/ pohádkové motivy, procházky po světech zimní královny, najád, dryád, proměněnců, osudových setkání, Grálu a vášnivých vztahů (ne)končících svatbou, všechny vtěleny do světa Geralta z Rivie. Tentokrát akce a humor, melancholie a dálka ve vyváženém poměru. Pro mne nejpoutavější část Trochu se obětovat, v níž se setkávají "vodní" motivy - příběh rusalky, Bludného Holanďana, Atlantidy, pirátů (skoro z Karibiku) a další.

26 26.12.2022

Skvěle napsáno, čtenářsky návykové - přitom je hlavní postava nesnesitelná a často nesrozumitelná a do hlavní, pozoruhodnější role se vtírá spíše Kristianie, její ulice a uličky, zákoutí, ubytovny a hostince, zastavárny a kvelby, obyvatelé všech sociálních vrstev, denní i noční čas, počasí povětšinou nepřívětivé... Čtyři části, čtyři výseky ze života bezejmenného poutníka. Má hlad a dost mu z toho hrabe, takže není úplně jasné, co je reál, co halucinace a co jeho "umělecká" vize; dvakrát se "zázračně" zachrání před totálním kolapsem (prodá článek a najde snesitelné bydlo), prožije pouličně milostný příběh (či alespoň jeho imitaci), a i když více píše než žije, nakonec dá přednost vodě před inkoustem. Po celou dobu řeší elementární existenční problémy (co jíst, kde spát, jak se dostat k penězům), uvnitř těká kolem otázek existenciálních (kým je, kým se může a kým se má stát), zmítá se mezi pýchou a komplexy a jeho reálné, vnější projevy nejsou nikdy autentické, vždy jde o pózu a lež. Jazyk vytříbený, styl poutavý. Tak proč mě to vlastně moc nebaví? - Díky za inspirativní komentář Forestwalkerovi.

10 22.12.2022

Exkurs do historie Československa, od druhé republiky a prosazování se fašismu po únorový převrat a počátek neméně temných bolševických padesátek, optikou karikaturistů různého politického a osobnostního zaměření, jak je sebral a jazykem vědecké práce popsal Petr Karlíček. A protože karikatury charakterizuje zkratka, nadsázka a aktuálnost zejména politická, tu a tam je to paradoxně neveselé čtení. Názvy časopisů ze sledovaného období člověk většinou slyšel, ať už jde o Humoristické listy, Kvítko, Simplicissimus, Šejdrem, Ejhle, Šidlo či Dikobraz (o jeho necenzurované zahraniční verzi jsem dosud nikdy neslyšela). Kromě jmen známých také z jiných oblastí (Franta Bidlo, Josefové Lada a Čapek, Václav Lacina, Ondřej Sekora...) se objevují i ta, které zavál čas a která nemají z různých důvodů příjemný zvuk (František Voborský, Josef Opluštil, Josef Rejthar, Karel Rélink...)... Pepap má pravdu - lépe se listuje než čte - ale informace o proměnách mediálního prostředí, cenzuře nebo propagandistických úkolech humoristických tiskovin jsou pozoruhodné. "Než opustíte výstavu, rozmyslete si, kterou z vystavených karikatur si zakoupíte na památku napínavé doby, ve které žijete." (Katalog výstavy v Mánesu, Praha 1934)

7 20.12.2022

Velký oheň v Praze 21. června 1689 a mnohé, co k němu vedlo, plus vhled do duší těch, kterým život nenabídl vůbec žádnou naději. Potomek kata Mydláře a jeho trable s láskou a se sebou samým, bezradná Aneta, pasák a Velký hejtman Vavřinec Procházka a jeho kumpáni, z nichž většina schází tím, čím zachází, žoldácký agent Sedmihradský, píšící páter Beckovský, Tříprstenový Francouz Reymont, spor Francie s Rakouskem, co vůbec není to hlavní... A plameny ve všech možných podobách. - Knížku jsem si sehnala kvůli informaci, že jde o zachycení prvního případu terorismu v Čechách, nečekala jsem nic zásadního - a nakonec si čtení velmi užila. Je to evidentně dobře ozdrojované, míra reality a fikce v uvěřitelném poměru a příběh koncentrovaně a zručně napsaný.

8 19.12.2022