petrarka72 komentáře u knih

Díl srovnatelný co do zábavnosti s jedničkou - a Daniel Gris mě opět dostal. Je to o kontextu - když člověk čte často (nejen) české detektivky, začne mít pocit, že všechno ví a nic ho nepřekvapí - a ejhle, zápletka, která se tváří jednoduše jako Hodor, cca třicet stran před koncem hodí několikrát šajtli jako... prostě Lars. Ta přiznaná práce s klišé mě zkrátka baví. A mnohé sentence zaslouží zapsat do Zlatého fondu hlášek.

12 03.11.2022

Příběh odvyprávěný krásnou češtinou, s množstvím metafor a s dávkou napětí, které probublává mezi zdánlivě nevzrušenými řádky. Několik postav, jejichž provázanost je silnější, než to na první pohled vypadá... Několik časových rovin, jež od sebe nejsou až tak vzdáleny - a přesto mnohé se ztrácí, mění, mnohé upadá do zapomnění... Jan Štifter zraje jako víno, sleduji si ho a hodlám to dělat i nadále. A ilustrace Sabiny Chalupové jsou skvělé.

"... vnímám sebe samého jako falešnou vzpomínku někoho budoucího, který může stát za sto let v našem obýváku a představovat si u jídelního stolu mě a moji rodinu. Nakonec si říkám, jestli se to všechno skutečně neděje současně, jestli se navzájem nepřekrýváme, jestli nepotkáváme sami sebe ze včerejška, každým dnem jen přidáváme nové trajektorie, nová slova a slovům nové významy." (Jan Štifter v rozhovoru pro iliteratura.cz)

25 31.10.2022

Romantika podle Marie z Kostky - a povinná četba pro všechny, kdo někdy pocítili potřebu vyrazit ze své ruiny všechny muflony i s Olinem a Laďou! Šestka si s jedničkou nezadá...

15 30.10.2022

Podnětné čtení, s pečlivými rešeršemi, radostí z přemýšlení a vydařenou stylistikou. Spoustu pasáží jsem si takříkajíc "brala osobně". Nicméně co se pointy týče, je dobré si uvědomit, že autorovi nebylo v době napsání ani třicet.

9 30.10.2022

Podmanivé a pomalé čtení, vzbuzující jak "aha", tak "wow" efekt, a to snad u všech kapitol. Encyklopedické znalosti, z nichž plyne chytré a smysluplné myšlenkové řetězení, se správnou dávkou smyslu pro fakta (sociologická historická psychologická...) a jejich nezbytnou nadstavbu, která dělá umění uměním. Chvála ognóze a překladatelů vhled a empatie jako nástroje poznání, problematizace milovaných Phinease Fogga a kapitána Nema, jakož i Indiana Jonese, olizování soli z prstů, zkoumání psychologie vypravěče jako základu románu, jak se tvoří literární svět, jak se rodí postavy, jaké jsou spisovatelské motivace, pozadí vzniku Knih Jakubových, Vozu a pluhu, Nočního domu, denního domu... A židovské inspirace, odkládám si zde. Čtyři klasické způsoby chápání a výkladu posvátných textů. 1. Prostý smysl ("co?"). 2. Remez čili náznak ("co to znamená?"). 3. Deraš čili hledání ("co to znamená v kontextu" včetně hodnocení). 4. Sod čili tajemství (mystický význam poznatelný díky vhledu nebo zjevení). A naprostý vrchol je poslední esej Vnímavý vypravěč - doporučuji každému, kdo se snaží porozumět literatuře - a světu.

14 28.10.2022

Zámek a klíč je vždycky zážitek. Ale spojení se Sandmanem - to je chuť naprosto speciální! Asi si tuto Gaimanovu klasiku budu muset připomenout... Jinak viz zcela vyčerpávající Terva.

11 27.10.2022

Pozoruhodná práce s časem a márquezovská obraznost.

5 26.10.2022

Skvěle napsané - ale diskomfortní, odporné čtení. Užila jsem si to, tu atmosféru a čím dál temnější příběh, ale doufám, že mě nenapadne se k této knize vracet.

12 25.10.2022

Vyprávění o horách a lidech; zemitost, věcnost, nezdolnost; množství doprovodných fotografií; svérázná filozofie, podle níž je horolezectví životní stav, skalní stěny nádherné bytosti a motto veškerého konání "a pak že to nejde". Navíc ta lehká proměna hodnot v průběhu času, mimochodem mezi dvěma prvovýstupy, je nenápadná, přitom fascinující.

"Vylézt na osmitisícovku je pro lidské tělo možná největší záhul, jaký existuje. Děláme to ale dobrovolně, kdo jednou horolezecký bacil chytne, odmítá se léčit. Svou nemoc naopak přikrmuje, seč mu síly stačí, protože hory byly, jsou a budou - my ne. A pak že to nejde." (s. 224)

8 24.10.2022

I když jsem věděla o velké řecké komunitě v Ostravě (ale také třeba v Brně...) a měla jakési vzdálené povědomí o tom, že jsou to potomci emigrantů z padesátek, ani zdaleka jsem si neuměla představit, co se za tím skrývá - jaké množství doprovodných faktů, emocí, příběhů, osudů... A to tak barvitých, že věcný až strohý styl vyprávění S. W. bude nakonec jediný, který z toho neudělá přepjatý blábol. Spletenec životů Sotirie, Kouly-Karly, Janise, Elpidy, Makise a dalších přečten na dva zátahy - a už dlouho jsem neměla na konci románu tak silný pocit katarze...

20 21.10.2022

Vynikající! Mrtvý kluk a ztracená sestra, zajímaví vyšetřovatelé, minulost, která zrcadlí přítomnost a vyšetřování, při kterém nedýcháte. Jiří Březina Forever!

15 20.10.2022

Podmanivé čtení. Výprava Carla Weyprechta a Julia Payera k Zemi Franze Josefa v sedmdesátých letech devatenáctého století - a pokus o rekonstrukci téhož o století později Italem Josefem Mazzinim. Antihrdinské pojetí - v hlavní roli není čest a sláva, ale nelidské polární podmínky a příšerná dřina v zimě a tmě. Četné citace z deníků posádky, zachycení těžko představitelné skutečnosti téměř den za dnem, odvrácená strana dobrodružství (jež podle Amundsena není cílem podobných výprav, ale spíše překážkou seriózní vědecké práce), omrzliny, vředy, kurděje, nevypočitatelnost počasí a krajiny a led, led, led jako každodenní realita. Česká stopa - mimo jiné zesnulý strojník Ota Kříž. A proměna podoby a vnímání polárních výzkumů či turistických návštěv Severu jako bonus. Jo! A skvělé ilustrace, remasterované, převzaté ze zprávy Rakousko-uherská výprava na severní pól v letech 1872-1874, vydané ve Vídni v roce 1876.

8 18.10.2022

"Jsme malá země a máme velkého přítele. Ani se mi nechce věřit, že někdo tak velký má zapotřebí malého přítele. Ve škole se velké děti s malými nezahazují. Musí v tom být nějaký háček, že se o nás zajímá největší země světa." (s. 115) Příběh dospívajícího děvčete a rodného jazyka, který ji ochraňuje, ukrývá, vede, zároveň mate, znejisťuje - a pomáhá přežít... Oproti Budžesovi hořčí a nemilosrdnější čtení.

9 17.10.2022

Zamlada jsem hltala Ladislava Klímu a vnímala ho jako filozofického génia s tušením jiných světů a silným erotickým podtextem. Později jsem ho odložila, protože Lovecraft mi přišel přesnější a emocionálně působivější. U Jozefa Kariky se potácím mezi Klímou a Lovecraftem, mezi českou buranskou skepsí a totální vesmírnou opuštěností, obojí kořeněné špetkou kingovsky dobrého hororutvorného řemesla. Baví mě mystika (kterou spousta čtenářů vnímá jako "zbytečnou a navíc") - pro mne je svorníkem Karikových realistických děl (Na smrt) a... těch druhých. Hlad jsem přelouskala, když vyšel poprvé, a považovala ho za pozoruhodný příspěvek hororové literatuře, ale v zásadě jsem měla pocit, že autor má na víc. Až v kombinaci s Žízní vystoupil do popředí ten zvláštní odcizený a smrtelně nebezpečný i přitažlivý kosmos, v němž se bytosti ve žlutých větrovkách potácejí liduprostým vlakem, z propastí, na jejichž dno hned tak nedopadneš, se line neznámý zápach, jutová maska s uhlem namalovaným úsměvem mění vědomí napříč věky a z podzemí vynořené hromady zohavených mrtvol ti poslouží jako pohodlná postel, v níž si před spaním zalistuješ ve starých občankách svých či cizích obětí... Užila jsem si.

12 17.10.2022

Prudká romantika - ale kromě povinné dávky emocí, přijatelné dávky nepravděpodobnosti, špetky srdceryvnosti a aspoň dvou špetek sentimentu tam člověk najde ironii, která ho s ledačíms smíří. A pro zacházení s časem a generační rozšíření mám docela slabost. Takže při četbě "dejte na sebe pozor. Kvůli mně."

12 13.10.2022

Silný příběh o životě, co uplyne, člověk ani neví jak... a vyrovnání se se zármutkem je jeho neodmyslitelnou součástí. Chlapec v prázdném domě, Agnes jako žena s mnoha dary, lektor latiny, co najde způsob, jak změnit svůj osud, matky a otcové a děti, jazyk dílem moderní, i když stavěný na starobylých základech, styl košatý a přinášející spoustu vůní, barev, emocí a pocitů... Přečteno téměř na jeden zátah, jinak to nešlo...

11 11.10.2022

Příjemné čtení. Dětství ve Strašnicích, láska a nenávist mezi babkou Máňou a matkou Arankou, barvy komunistických základek, dětská (ne)přátelství až za hrob a prodírání se ke svobodě dospělosti. Atmosféra a vůně vzpomínek přesná. Jen zacílení rozmazané...

8 10.10.2022

Pravda, velmi nekomfortní čtení, stejně jako Willard a Pro tvoje dobro. Na to, že bývá Wiseman označována za autorku knih pro ženy, má nadstandardní smysl pro vystižení drsných až drásavých skutečností a pro kruté detaily... Myslela jsem, že na mne budou nejvíce působit fakta o epidemii španělské chřipky, která v roce 1918 trvala v zámoří, konkrétně ve Filadelfii, jen necelý rok, přesto změnila chápání světa, jak ho všichni znali a uvrhla ho do chaosu a hrůzy. Válka se postarala o ledacos, ale tak bezprostředně smrt mezi civilním obyvatelstvem neúřadovala nikdy... Ale ač bezdětnou, drtily mě osudy dětí - a daleko nejděsivější pro mne byla ne životní nejistota a beznaděj u Pii, ale bytostná bigotnost a xenofobie u Bernice. Tak konkrétní a srozumitelný popis následků nenávisti vůči všemu, co neznám, co mne podle mých představ ohrožuje a co nepovažuji za sobě rovné či alespoň srozumitelné, a tak to eliminuji, převychovávám, předělávám k obrazu svému, si člověk hned tak nepřečte. Navíc zde emoce stříkají z každého řádku, i když popis faktů je víceméně věcný. A spousta věcí mi docházela a dochází postupně...

13 04.10.2022

Lehké zklamání. Titulní povídka a Černý jezdec výborné, Skartovačka a Cikády ucházející.

6 29.09.2022

Zločin jako následek opojení životem na prahu dospělosti, sebeobětování, existence s vinou a pomsta, co jako obvykle není sladká. Sledovat rozpad osobnosti/ osobností je fascinující, k tomu je kupodivu popsán empaticky - nejvíce mě bavila nejednoznačnost, to, že všichni, vrahové i oběti, tančí tak rychle, jak dokážou. A autorčin smysl pro humor je ve vypjatých okamžicích neodolatelný. ("Zahradníkovi, kterého paní o osm hodin později poslala vyčistit ohniště, úplně pokazilo den, když našel jeho tělo.")

17 27.09.2022