petrarka72
komentáře u knih
Magořina
Carlton Mellick III
Z Mellickových knih nejslabší, i když nechuťáren, bizarností, absurdně opulentních nápadů a masakrózních žánrových klišé stále víc než dost.
Pád
Albert Camus
(SPOILER) Literatura v nejlepším slova smyslu, jazykově vybroušená, metaforická a velmi inspirativní... Nespolehlivý, ale podmanivý vypravěč, Jean-Baptiste Clamence, t. č. v Amsterodamu, konkrétně v hospodě Mexico-City a na pouti kolem pekla kanálů, líčí svůj idealizovaný obraz kdysi mondénního pařížského advokáta, okázalého lidumila a donátora a neodolatelného svůdce. On sám se začne rozkládat, a budovaný obraz následuje, po situaci, kdy se jako svědek ani nepokusí pomoci ženě, páchající sebevraždu skokem z mostu... nebo když ho začne pronásledovat odsuzující smích... nebo když zrazuje tělo a choroba zaútočí... nebo když paměť vyvrhne vytěsněné životní epizody, na něž nemůže být pyšný? A kdo je jeho naslouchající a téměř němý partner - a jakou roli hraje v Clamencově životě a smrti? A jak vlastně všechno skončí? Sartrovské "peklo jsou ti druzí" zde neplatí, ve skutečnosti "sám jsi svým peklem". Nějak tomu rozumím lépe... A celkové ladění, atmosféra i interpret monologu plného paradoxů a absurdity s vnitřní logikou je mi dnes jednoznačně bližší než Cizinec před dvaceti lety.
9. listopad
Colleen Hoover
Ve svém žánru nepochybně nadprůměr, emocionální nálož - i když se člověk snaží být nad věcí, kombinace zjizvených duší a mladé variace na Příští rok ve stejnou dobu ho dostane. Nicméně zdařilý cliffhanger ve dvou třetinách, který všechen ten cukrkandl posouvá do jiné roviny (ve dvě ráno mi připadal geniální), zničí uspěchaný konec.
Tvář naděje
Věra Chytilová
Filmová povídka z let 1968-1972, která stála na počátku posedlosti Věry Chytilové natočit film o Boženě Němcové. Napsaná jako by jedním výdechem, podle záměru vyprávět životní příběh svérázné spisovatelky, pevné v emocích i postojích, skrze záblesky a reálné situace, a kde by historické zdroje nestačily, skrze inscenované citace z jejího díla. Bála jsem se, aby tento záměr nevedl ke zjednodušením freudistickým a podobným - ale drsná paní Věra se tomu neubránila jen na několika málo místech. Jinak slovy modelovala budoucí potravu pro všechny smysly, a třebaže zachycené reálie jsou logicky velmi podobné těm z epické čtyřdílné televizní Boženy (2021, režie Lenka Wimmerová), vychází z nedlouhého svazku díky autorčinu nemilosrdnému smyslu pro paradox a velmi barevnému obrazovému vidění energie znepokojivé až provokativní zprávy o výjimečné ženské planetě s množstvím obíhajících měsíců, s větší či menší schopností odrážet její sílu.
Ruce houslisty
Alena Ježková
Malý člověk a původně soudržná rodina v průběhu dvacátého století plus banalita každodennosti s velkými dějinami na dosah. Všeobecně známé konkrétní situace (vánoční příměří v zákopech první světové, život v terezínském ghettu, poválečné vzpatovávání se židovských zdecimovaných rodin, budování socialismu se zapíráním nepohodlných příbuzných a uranovými lágry v pozadí a komplexně vylíčený konec Pražského jara plus dvě kapitoly čistě rodinné) jsou však popsány tak obecně a zároveň líbezně (jiné slovo mě nenapadá), že emočně ve mně nevzbudily vůbec nic. A ilustrace, které mě přiměly si knihu půjčit, odpovídají.
Dům v blankytně modrém moři
TJ Klune (p)
Něco mezi Sirotčincem paní Peregrinové a Pratchettem, vtipné a zároveň tématicky hutné, přitom laskavé. O jinakosti a sounáležitosti, lásce, domově a ohnivých křídlech. Čtením jsem se prousmívala a na konci si musela několikrát důrazně připomenout, že už jsem velká a hned tak něco mě nedojme ;-)
Přitažlivost planety Krypton
Jiří Mádl
Je vůbec něco, co Jiřímu Mádlovi nejde? Jako "snowborďák" a "rafťák" mě generačně minul, ale v Gymplu, Vlkovi z Královských Vinohrad nebo Modeláři podal respektuhodný herecký výkon. Z jím režírovaných filmů mě Pojedeme k moři potěšilo a Na střeše nadchlo. A Přitažlivost planety Krypton je oddechovka v nejlepším slova smyslu, která se výborně čte a při tom citlivě, s mužskou rasancí i nesmělostí na příběhu (virtuálního) vztahu Veroniky a Martina ohledává důležitá témata. Dominuje potřeba a celoživotní hledání domova, co pro nás znamená v dětství a dospělosti a jak ho vlastně poznáme; k tomu se váže otázka poznání vlastní identity a její přijetí včetně respektu vůči jejím nepříjemným stránkám a chybám, které člověk cestou naseká. Také schopnost důvěřovat, již si budujeme od dětství a pěstují ji hlavně naši nejbližší, než jsme schopni ji sami kultivovat; a následně schopnost oddat se tomu druhému i s vědomím rizik, která z toho plynou. Nebo "supermanská" volba - Země nebo Krypton (jejichž význam se během příběhu proměňuje)? - Ne všechno je dokonalé, hvězda dolů za užvaněnost poslední třetiny. I tak díky - a těším se na další knížku.
Život jako dým
Jü Chua
Pro mne objev měsíce - prozatím šla tvorba Jü Chua mimo mne, přitom už u nás vyšlo množství jeho poutavě vypadajících děl (když už na nic jiného, tak na Bratry mám rozhodně spadeno). Z časového hlediska je ale tato sbírka dobrý začátek, protože obsahuje povídky z osmdesátek a počátku devadesátek; a jako ochutnávka slibuje velmi různorodé menu. Co v poledne kvílel severozápadní vítr je čistá kafkárna (vynucená noční pouť za údajným přítelem skrz vyražené dveře - optika Josefa K. je přesná). Do světa v osmnácti, Nemám vlastní jméno, Dva za soumraku a Kamarádi zase připomínají I. B. Singera (zejména ten beze jména nápadně připomíná hlupáka Gimpla, všechny minipříběhy pak líčí situace, které jsou běžné ve společnosti s danými, předvídatelnými pravidly, ale detail, úkrok stranou nebo nepatrné gesto je vrhají neočekávaným směrem). Titulní povídka je vynikající sondou do světů živých a mrtvých a jejich pronikání, s atmosférou děsivou a zároveň zvláštně přitažlivou, v níž mysterióznost je vyvažována zemitou surovostí; podobně, i když v menší míře, je tomu v Jak jsem umřel a Předurčení. A Slepé střevo je výborná drastická anekdota. Doporučuji všem, kdo mají rádi větrné noci s branou na hřbitov na dosah a s chutí procházet se kolem domů, z nichž probleskuje studené světlo jen odkudsi z podkroví.
Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
Skvělé čtení o víře a naději, jejichž nositelem je především stroj. A o tom, že třetí vrchol trojúhelníku - láska - není hodnotou už vůbec, ať už ji vnímáme jako partnerskou či třeba mateřskou; v našem (ne budoucím) světě ji nahradilo ratio a nezbytnost uspět jako základní podmínka přežití... Depresivní? Ano. Protože vypravěčka, úpéčko Klára, je na rozdíl od lidí schopna oběti, byť z důvodů, které jsou mimo rozumové chápání, a cítí (?) i ve Dvoře. Triviální? Ano. Příběh i jeho zpráva o robotech vypadá tak čitelně a sdělně. Jednoduché? V žádném případě. Klára je nespolehlivý vypravěč, a to nejen proto, že je naladěná hlavně na "svého člověka" Josii, při některých událostech je vzdálená nebo při nich není vůbec, a její záměrné (sebe)poškození a opotřebení časem taky vedou ke zkreslení. Jednoznačné? Vůbec. Když si některé situace promítám zpětně, vidím "díry" z logického i smyslového hlediska... Upozorňuji na skvělý doslov Aleny Dvořákové, plný spíše otázek než odpovědí (zejména úvahy o samozvanosti subjektu jako míry všech věcí je inspirativní)... Tahle kniha zarezonovala jako celek až neskutečně, i když důvody ne zcela chápu. A těším se, až se k ní časem vrátím...
Emily z Novoluní
Lucy Maud Montgomery
Jako dítě základní školou povinné jsem dívčími romány hluboce pohrdala, moje četba se se skládala ze Salgariho, Verna, Foglara, francouzských romantiků obecně a Tří mušketýrů konkrétně a rodiči zakazovaných autorů typu Villon, Merle nebo E. S. Gardner. Přesto se mi tam nějak proplížila Anna ze Zeleného domu, byla prolistována a shledána ucházející. Emily z Novoluní jsem si naordinovala jako reakci na úlek, že znám jméno autorky a nevím, že napsala i další věci, a také jako terapii na přesycení jinak milovanými thrillery, horory a YA a nesnášenými zprávami... A na tento opulentní úvod můžete volně navázat přesným komentářem Arlienen... A až ho dočtete, vraťte se a vezměte na vědomí - čím jste starší, tím víc si Emily užijete. Včetně uznání práva na existenci tetě Alžbětě a dalším nemilým příbuzným (kteří se nestačili napravit), včetně mysteriózního motivu a Emilyna autorského tápání.
Staré odrůdy
Ewald Arenz
Skvělé čtení. A to je příběh s tématem trvání na svobodě a vzájemné nečekané záchrany vlastně tuctový, dostatečně rozdílné holky se docela nadřou, k tomu spolu akorát mlčí nebo na sebe křičí, tajemství nejsou tajemná dlouho... ale ta atmosféra vesnice, kde se všechno dělá jako vždycky a s jinačími se prostě nemluví plus úžasně popsaná rozkoš ze všemi smysly vnímaného přirozeného světa (od hrušňové zahrady po kostnici) je opojná, tu a tam bolestná, ale vždy dechberoucí. Takže díky, čtenářská výzvo, a díky, Hoste.
Najdi mě
Anne Frasier (p)
Originální tady není pachatel - ten je opravdu odhadnutelný velmi záhy - ale téma vztahu rodičů (vraždících či těch, kteří se stali obětí zločinu) a dětí (zneužívaných či opuštěných, v každém případě traumatizovaných) a fascinující prostředí pouště. Psáno nekomplikovaně a čtivě, psychologicky zajímavé, poslední pětina příběhu je mimo moji představivost, ale Daniel a Reni jsou přitažliví snahou překonávat svou křehkost a zranitelnost a ještě u toho přemýšlet... Na příští díl Vnitrozemského impéria si počkám.
Pro tvoje dobro
Ellen Marie Wiseman
Příběh připomíná kombinaci filmu Voda pro slony a viktoriánských příběhů o divnolidech ukrývaných před světem a jejich nábožensky fanatických věznitelích. Podobně jako u Willardu jsem měla do poloviny příběhu pocit, že autorka prezentuje jistý potenciál spíše než hotové literární dílo - ale od Média Lilly příběh nabral rychlost a grády a na posledních padesáti stranách se odehrává skutečná emocionální smršť. A tak se těším na moment, kdy se ke mně dostane knížka hotové, vyzrálé autorky, jíž zůstane přesně ten smysl pro drama, který osvědčuje už teď...
V noci je každá krev černá
David Diop
Neobyčejně silné vyprávění o tom podstatném, co život nabízí - o dětství, rodičích, přátelství, ztrátě panictví, lásce, smíchu, vzájemnosti - a o tom, jak všechno ztrácí na významu tváří v tvář surovosti a šílenství války. Neboli Alfo Ndiaye a Mademba Diop, smrt z ruky polomrtvého nepřítele s modrýma očima, šílenství třímající mačetu, sedm useknutých rukou, ženy zírající na střed těla a ztráta identity. "Boženamouduši, neměl jsem." Ajla5 to vystihla přesně - připravte si kapesníky a antidepresiva.
Trieste Centrale
Jaroslav Rudiš
Kouzelné. "Smutné, smutné." A ilustrace úžasně atmosférotvorné.
Než natáhnu brka
Antti Tuomainen
Moc hezká práce. Tenhle zvláštně ironický noir příběh o houbách a jejich lidech má humor - ale veselý nijak zvlášť není. Zapůsobí temnotou namíchanou s jasnými barevnými záblesky, mixem přemýšlivých pasáží s akčními a téměř čistě buranskými a nejednoznačným melancholickým vyzněním. Vyšetřovat vlastní vraždu, to chce celého chlapa (i když má břicho a neumí se oblékat).
Poslední přání
Andrzej Sapkowski
Audiokniha skvělá - ta v režii Jakuba Taberyho, s hudbou Petra Hanzlíka a s Jiřím Dvořákem jako Geraltem. I žehlení je s ní snesitelnější. :-)