petrarka72 komentáře u knih

Příběh o dívčím/ ženském přátelství, se všemi ingrediencemi, které má mít romantický příběh. Oproti Slavíkovi a Velké samotě více klišé a banalit, ale smysl pro uvěřitelné zachycení srdceryvných situací autorce zůstává, stejně jako schopnost stavět pozadí příběhu z přesných detailů hudebních, výtvarných, politických, společenských... Mimochodem, pobavilo mě, jak je móda sedmdesátek a osmdesátek ve zpětném pohledu úděsná. :-)

11 18.12.2022

Hladomor 1923, bezprizorné děti, šest týdnů na kolejích, nemoci, hlad, smrt - a naděje. Neslučitelné? Ano. Ale Guzel Jachina spojovat paradoxy prostě umí. A její příběhy jsou o to silnější, že se vždy inspiruje realitou... Zulejka a Děti Volhy byly překvapivější, ale Vlak do Samarkandu čtivější a ze všech tří románů nejmilosrdnější. "Slabocha" Dějeva, drsňačku Bílou a felčara Buga, stejně jako sestry a všechny přepravované včetně Kapitolské vlčice nelze nemilovat. A některé situace, od Zagrejkovy sestry přes čokoládové gangstery po bloudění pouští, spolehlivě nezapomenete.

20 12.12.2022

Výborná kniha, nejednoduchá, přitom nedokážete přestat číst. Hrdinové všedního dne v dobách, kdy krysy opouštějí loď a doslova ztrácíte vědomí dne či hodiny, hlavní roli hrají strach, smrt, vnitřní exil a opuštěnost a individuální příběhy získávají symbolickou platnost. Doktor, úředník, novinář a rentiér, pět kapitol - pět fází morového dramatu. Camus mě znepokojuje - a zároveň baví.

14 11.12.2022

Cesta k dospělosti v tom pravém slova smyslu je trnitá - a Hedvika je toho jasným dokladem. Od pubertální rozmazlenosti k vyrovnané ženě se prodírá těžce a tu a tam je arogantní, nejistá, nesnesitelná, než ji, banálně řečeno, život naučí. Na druhé straně, jako středobod ašských (vernéřovských) příběhů slouží dobře, u ní se sbíhají životní story souputníků předešlé i soudobé generace. Autorka píše průměrně, ale oceňuji střízlivost a cit pro zachycení všednodennosti a plynutí času bez laciných dramat.

11 08.12.2022

Příjemné čtení, volně navazující na Kriminál pro hodný. Tentokrát jsou povídky melancholičtější, často přecházejí do svérázného, ale stále vtipného podobenství (Bílá kniha, Není všechno zlato, co se třpytí, Víc štěstí než rozumu, Změna povolání), neopracované verše spolehlivě pobaví, ať už jde o drobničky ze života (Nedělní ráno, Středeční génius), lehce načrtnuté nápady (Slovo jako zbraň, Super Job) nebo rozvinuté povzdechy (Těm, co serou v síni). Jen je škoda, že se stejně jako do papíru neinvestovalo do korektora - množství překlepů a chyb je tristní.

7 08.12.2022

Silná sága tří žen. Cesta na Goli otok - zdejší lágr měl vliv na život všech tří (je rostlina víc než člověk?). Vera - veliká láska mezi Židovkou a Srbem (nebo závislost?), síla v postojích a schopnost opečovávat a být opečovávaná, stát se zaslouženě středobodem rodinného klanu (život v kibucu popsán nevtíravě, ale zřetelně). Nina - oběť zrady (nebo Sophiiny volby?), vyrovnávání se zdánlivým permanentním odmítáním a připravující se na rozpad osobnosti kvůli nemoci (ale ještě žijeme! - to gesto na konci je neobyčejně silné). A Gili, co se nestačí divit... A jejich mužové, pochopitelně. A natáčený film. A to, o čem se mlčí- dokud se to neprodere ven v jednom mučivém výkřiku... Podmanivý příběh, inspirovaný skutečným životem Evy P., napsaný vytříbeným jazykem. Člověk intenzivně vnímá, jak běží čas - a jak se mění vztahy, touhy, způsob života, priority. Užila jsem si, vrátím se.

14 07.12.2022

Oddechovka jak má být. Zejména "mateřské" a "ženské" fejetony ve mně probouzelo smějící se bestii.

6 04.12.2022

Chlapsky autentické, přitažlivě neohrabané vyprávění ve verších i próze o světě, v němž byl sice Ježíš zachráněn a stal se králem... ale vzpomínky na tříštící se křišťál a jeho potomky trvají. A fejsbůk určuje skutečnost víc než vaše reálná existence. A hodní panikáři hledají domov v kriminále. A smysl ve všem nachází snad jen kos...

Řeklo mi děvče z malé vesnice: / "Jednou nebudem, ač bylo nás tisíce." / Řekla mi Venuše Venuše z Věstonic: / "Jednou nebudem, ač bylo nás na tisíc." / Jen ona se zachová - soška hliněná / jak vzpomínka minulých věků. (Venuše z Věstonic)

7 04.12.2022

První audiokniha, kterou jsem po dlouhé době nenechala "viset", ale zvrátila se k ní a zhltla ji na tři posezení. Nejen proto, že mi sdělila několik nových informací a nabídla pár důvodů k úvaze (na vztahy skutečně nikdy nebudu odborník), ale i pro autenticitu autorova podání.

10 03.12.2022

Vynikající čtení. Sczygiel knihu označil nikoli za slabikář, ale za univerzitu, a ono to odpovídá. I člověk, který se českou literaturou dvacátého století zabývá systematicky, tam najde pár nových informací; když ne faktických, pak alespoň nezvyklý úhel pohledu, postřeh, myšlenkový konstrukt. Pro mne zásadní kapitola Přízraky Moskvy a částečně Před čím utíká Milan Kundera. Což neznamená, že se vším souhlasím, jen si říkám "aha, i takto to může být"...

12 28.11.2022

Motáky nezvěstnému byly skvělé a patří do pomyslné povinné četby. Tohle je spíše libůstka, ale také zdařilá, průzračná, výborně napsaná, pohybující se po elipsách mezi Nerudou (včetně jeho ulice) a Hrabalem (ač spíše U kocoura než U tygra). "Nebudu remcat proti režimu, kde se dveře dají otvírat i zevnitř."

7 26.11.2022

Velmi slušná oddechovka s pár za vlasy přitaženými detaily.

10 23.11.2022

Těžké, přitom uhrančivé čtení. Možná o velkých dějinách očima malého člověka, možná o unikavosti paměti, možná o slovenské národní povaze, možná o vztahu společnosti a jejího zřízení a víry, možná o tom, jak se rodí zlo... každopádně o událostech v roce 1938 a v letech dalších, s průhledem až do vzniku Slovenské republiky v devadesátkách. S těžištěm v řešení židovské otázky v Bánovcích nad Bebravou (autor je dobře zná, kromě toho v mnohém představují modelové malé město). Zabydlené jsou nejen "Monsignorem" Tisem, jeho šachovým partnerem panem lékárníkem a jeho "moudrou, hodnou, krásnou" paní, ale také autistickou Aničkou a její tvrdou matkou, sestřenicemi Alicí, Sidonií a Matildou a mnoha dalšími dobrými Slováky, kteří se snaží žít a přežít. Jedinou skutečně odpornou postavou je "doktor Dolfi"... Čas plyne, věci se dějí a navzdory nespolehlivosti vypravěčky se čtenář leccos dozví, mimo jiné díky citacím Tisových projevů, novinovým útržkům včetně reklam a vyčištěným dobovým fotografiím - třebaže v poslední čtvrtině se stírají hranice mezi realitou, noční můrou a sněním za bílého dne (viz prezident sebeobětující se a vykupující Slovensko). Osobně bych uvítala úspornější styl, méně opakování a zhutnění textu tak o 150 stran. Ale to je asi můj problém...

13 21.11.2022

Elaine připravuje v rodném městě bilanční výstavu - jak banální záminka k bilancování životnímu - a na románu přitom není banálního vůbec nic... Protože Atwoodová má lahodný, přitom nemilosrdný styl, jako stvořený pro vyprávění o hledání, paměti, ztrátách, (sebe)klamu - i zcela konkrétní druhé polovině minulého století, se všemi vzestupy a pády na pozadí jednoho konkrétního života. Mrzí mě, že popsaná výtvarná díla nikdo nenamaluje (stejně jako mě to mrzí u jiné kanadské autorky se skromnějším stylem, ale neméně sdělné, Louise Penny). Na druhou stranu, obrazotvornost pracuje na plné obrátky, emoce se střídají a poletují po široké škále od nostalgie i zlosti po zmrtvění a beznaděj - a mimo jiné kvůli tomu se budu ke Kočičímu oku vracet.

9 19.11.2022

Velmi mě to bavilo. První čtení - nerozumím ničemu, chápu spíše intuitivně a asociačně, ale ten rytmus, ty melodie, ta práce s jazykem, to je velká paráda. Druhé čtení - přerušované, s dohledáváním nejen smyslu poznámek autora, ale také překladu a zdroje všech těch citací, odkazů, útržků z klasických více či méně známých nejen literárních skvostů, banálních seznamů, dětských říkaček... Třetí čtení - nahlas; nejenže se proud slov v různém tempu a rozdílné hlasitosti spojuje jinak než při tom tichém, ale zase se nasvětlují významy, které tam dosud nebyly. Čtvrté čtení - jsem schopná jakési interpretace, nepochybně velmi osobní, která nemusí být "správná" - což je mi ale dost jedno, protože s poezií to tak je: buď se čtenář napojí a něco k němu promluví, nebo se v jeho očích báseň stane jen nesmyslným shlukem náhodných slov... Co se mne týče, další čtení budou následovat.

14 14.11.2022

Vynikající. Čtení o skutečných chlapech. Ráda jsem si doplnila informace, Gabčíka s Kubišem člověk minout nemohl, ale jména jako Bublík či Hrubý, případně Zelenka, Aťa Moravec či Gerik (z druhé strany) by neměla být zapomenuta.

11 14.11.2022

Malý princ putoval po planetách - Rintaró po knižních labyrintech s pány, kteří mají knížky rádi stejně jako on - ale... A ve zdánlivě pustém světě kocour Tygr, kamarádka/ přítelkyně Juzuko, spolužák Akiba, velkorysá charismatická tetička... Člověk by měl pečovat o svoje růže... Krásné čtení.

18 12.11.2022

Výborně odvyprávěný příběh o padesátkách v New Orleans, cílevědomé Josie a všech, kdo ji mají rádi (s výjimkou její matky), také o naději a sebeklamu a o tom, jak tenká je hranice mezi nimi. Emocionální zásah se konal, i když jde o jedinou autorčinu knihu s proklamativně pozitivním vyzněním.

9 09.11.2022

Můj první Follett - a můj první politický thriller takového rozsahu. A ano, asi se, po nutné relaxační přestávce, pustím do dalšího. Navzdory tomu, že se zejména v této době nečetl lehce; navzdory tomu, že dobré tři čtvrtiny knihy útočí spíš na rozum než na emoce; a navzdory tomu, že mi sakra trvalo, než jsem se těmi více než sedmi sty stranami prokousala (pravda, od DEFCON 2 to šlo samo). Zástupné postavy světonázorů těch dole i těch v nejvyšších patrech politiky, od Číny přes obě Koreje po USA, fungují přesně tak, aby eskalovaly (strašné, v ději často frekventované slovo) drama s takřka šachovými pravidly; prezidentka Greenová, jakož i prezidentka No jsou přinejmenším v románu na svém místě, kontrast mezi ženským a mužským myšlením je nepochybně natolik nesmiřitelný, že by byla chyba ho pominout (ať si Forrest ve svém jinak zajímavém komentáři říká, co chce :-). Za mne doporučuji.

7 08.11.2022

Ztotožňuji se s ostatními - tohle je opravdu příjemné překvapení, čtivý a inteligentní apokryf, pohled na historické události z doby kolem roku 33 z pohledu Římanů, především méně známé osobnosti, setníka Cassia Longina (jenž, podle Jana, "mu probodl bok kopím a vyšla ven krev a voda."). Líbí se mi autorova pokora, s jakou k látce přistupuje, rešeršní vytěžení tématu, téměř klasická schopnost zachycovat poutavě myšlenkové pochody, z nichž staví vnitřní monology (nejen) hlavního (anti)hrdiny, i smysl pro vizuální stránku vyprávění.

12 07.11.2022