petrarka72 komentáře u knih

Spíš než 50 odstínů všelijakých nesmyslů připomíná tento bravurní román o závislosti Poslední tango v Paříži - nebo jednu linii Tichých dnů v Clichy. Spoustu věcí čtenář musí dohledat mezi řádky, ústřední vztah, v němž Gordon a Louisa bojují, každý svými zbraněmi, o uspokojení v dominanci, se vyvíjí velmi neznatelně a jako by každým setkáním začínal s překvapivou kličkou znovu. Není to lehké čtení, ale ve svém zdánlivém chladu přitažlivé - stejně jako hlavní mužská postava - a stejně jako ona umí v nejméně očekávatelných momentech udeřit.

7 10.10.2019

Možná zbytečně dlouhé, možná plné zbytných informací. Moc rozvláčné na detektivku, moc naivní na společenský román. Ale v tomto formátu je množství dat o Robinině a Strikeově osobním životě a jejich napojení na případ snesitelnější než v minulém díle; možná proto, že se něco děje, nejde jen o mnohastránkové hrabání se v (po)citech, které se pokouší stavět milostný příběh nad krimi. A téma, zločin i řešení jsou dost hutné na to, aby čtenář přivřel oko nad některými za vlasy přitaženými momenty (situace mezi Strikem a policií, stav některých zbraní...).

10 08.10.2019

Chvílemi drásavé, chvílemi zábavné - a velmi, velmi autentické. Ironicky (ale jen trochu) vzato, tématem je víra (čili prodírání se k té osobní), naděje (že nic horšího než následky rakoviny a ACH už nenastane) a láska (k tomu, co zbylo z rodiče, k tomu, co zbylo z přátel, k tomu, co zbylo z vypravěče). Jako základní pocit vnímám únavu. Oceňuji jazykovou vytříbenost. A doporučuji přečíst najednou - k té bolesti, zlosti a zároveň smíchu se člověku dost špatně vrací...

11 08.10.2019

Velmi dynamické a akční. Znalost historie pomůže, ale užít si tento černobíle kreslený, přesto plastický komiks "pouze" jako dobrodružství, to je taky přijatelná možnost.

3 06.10.2019

Je to zábavné a dojemné - a je to nudné a ufňukané. Zasazení jednoho čtyřiapadesát let trvajícího života se všemi rodovými a rodinnými vazbami do sociologických a politických souvislostí a popis cesty k deziluzi až k jakémusi vyhnání z ráje kvalitativně kolísá a nepomáhá ani smysl pro ironii, ani bezvadně působící paradoxnost - ale emocionální dopad se nakonec, byť téměř nečekaně, projeví.

4 06.10.2019

Příběh není primární, ale je tam, byť složený z mnoha epizod, dialogů, zdánlivě odtažitých informací, přednášek na rozličná témata, bizarních historek, erotiky, snů, nočních můr, fantasmagorií apod., tušený mezi řádky, přitom velmi konkrétní, tu a tam směšný či groteskní (válečná část, něco mezi Jak jsem vyhrál válku, Hlavou XXII a Hájili jsme hrad), tu a tam zdrcující (třetí raušová část či závěrečná kvazisvatba ala Scott Fitzgerald nebo Henry Miller), i když pozorovatel Serge Carrefax je všechno, jen ne sympaťák. Formální provokativní těkání sjednocuje právě jeho postava, vše je podřízeno záležitostem spadajícím pod jeho iniciály, "C" jako uhlík, jako cesta, jako kokain, komunikace, krev, "S" jako styky, jako spojení, jako seance, sperma, smrt. Četla jsem dlouho, protože kniha chutná báječně, ale nekonzumuje se snadno - a je dobré se k ní vracet bděle a pozorně.

4 03.10.2019

Parádní a silná kniha o jinakosti, o tom, že nic není takové, jak se na první pohled zdá, o tom, že když se chce, všechno jde, i když je třeba celý svět proti tomu... Gorila adoptuje malou Jonnu z dětského domova, bydlí spolu ve sběrném dvoře a po počátečním odstupu se z nich pomalu, ale jistě stává tým. A čtenář se postupně dozvídá, jak prodat hliníkovou kliku za dvě stovky, aby bylo na volská oka, proč je mezi třemi tisíci knihami nejlepší Oliver Twist, jak poznat Opičí hvězdu, která ukazuje těm, kdo o to stojí, cestu a jak vypéct "Pokrokové město", aby člověk... nebo lidoop a člověk mohli žít po svém. Je to zábava - a zároveň trochu smutný a promyšlený příběh, jenž svá tajemství vyjevuje postupně. Takže - "žádnou paniku na Titaniku".

6 02.10.2019

Návrat, který potěšil. Klasická detektivka, tentokrát příliš rozbíhavá a chvílemi nudná, ale s obvyklou nečekanou surovou situací před koncem. Zachraňují to průběžné postavy a jejich ironicky, přitom laskavě líčené obyčejné životy; aspoň já mám vždycky pocit, že večeře u Rosie, záliba v Chardonnay a domácího jasně modré oči patří do světa, který ač fiktivní, přece je mi důvěrně známý. Kinsey je sice mezi čtyři- a sedmatřiceti lety už čtvrtstoletí a Henry je evidentně nesmrtelný, ale stejně umějí být zábavní - i v případě, že řešený případ je poněkud nezajímavý...

3 01.10.2019

"To jsem se zas jednou dožral..." V mnoha případech mi povídky v této antologii připomínají křik. Něžná či nostalgická lyrika většině autorů/ autorek nejde, zajímavá jsou spíš vyprávění nesentimentální, rasantní, ostrá, s vyhraněným tématem a pohledem na svět, s podmanivými obrazy a velkou mírou tajemství. Top 3: 1. Anu Silfverberg: Přebytečná kila, 2. Katja Kettu: Zahrajem si se zvířátkama?, 3. Virpi Hämeen-Anttila: Finský les.

3 29.09.2019

Příběh Mišky, Marie a Jeroma. Odkrývání minulosti v ubíhající přítomnosti. Ztrácení, ubývání a odcházení. Stárnutí především skrze dialogy. Silné, kruté, empatické a zvláštním způsobem něžné.

10 29.09.2019

Jedna ze slabších Kingovek - ale zachycení dusné atmosféry obecné paranoie kolem atomu a dalších (zne)užívaných energií (kniha byla vydána rok po Černobylu!) a strhující finále stojí za to.

5 28.09.2019

Téma slibuje více, než čtenář nakonec dostane. Nenadchne - neurazí.

5 25.09.2019

Silná kniha s každou kapitolou, každým odstavcem, každým souvětím promyšleným a vybroušeným, řada příběhů propojených nejen obrazem provazochodce mezi dvojčaty v roce 1974, ale i silným důrazem na to, že "nikdo není ostrov"... Muž na laně jako metafora. Žánr nostalgicky tragikomický. Řada situací, řada životů, byvší život New Yorku, New York po klinické smrti v roce 2001 v poslední kapitole. Čistá krása literární i obrazová.

5 21.09.2019

Užila jsem si. Pratchettova, ale nejen jeho, teorie mnohovesmíru zde vzata vážně a rozvinuta v dobře napsané, i když v podstatě jednoduché detektivce. Autor má smysl pro humor a travestování žánrů plus cit pro popis a míchání charakterů; hlavní postava (hádejte která) má v sobě vábivou směs bezbranné autenticity a rádobycynismu, nehledě na všechny ty hříčky se stavem reality a s literárním stylem jeho (?) deníku/-ů... Zmatek? Rozhodně. Ale s přesnou vnitřní logikou - a velmi, velmi zábavný.

3 20.09.2019

Zábavná jednohubka. Taková, jaké King umí - absurdní situace, do které se hlavní postava dostane a v očekávání strašlivého konce jí při řešení jako vedlejší produkt vznikne něco pěkného - a i ten konec je nakonec jinak... Hledání odpovědi na PROČ není na místě alespoň u ústředního problému - logika zabíjí rozkoš z příběhu - a zkusila bych přistoupit na to, že překorektnost a zároveň odpor k přiznané jinakosti není jen americký problém... Jo! A konec je jako ze snu. Nebo Hillova Pop Artu.

18 18.09.2019

Možná je to překombinované (i když pohrávání si s rovinou "teď jsem postava" a "teď jsem autor" je zábavné, včetně odkazů na Bradburyho povídky)... Možná je to jen ze strany autora rezignace na budování napětí... Možná by to chtělo nový překlad... Nevím. Končím na straně 102.

2 17.09.2019

Mezi Goyou a Celníkem Rousseauem, bdělým snem a noční můrou, road movie a iniciačním románem. Barker je neuvěřitelně všestranně talentovaný - a Abarat je po Knihách krve jeho nejlepším dílem... Svět této jeho knihy je o poznání barevnější než temný svět Harryho Pottera - což ovšem neznamená, že je méně depresivní. Bolí z něj oči a zesilující tikání ze všech ostrovů zejména chvíli před půlnocí nedělá čtenáři dobře...

4 17.09.2019

V té kruté věcnosti a minimalismu je síla. Míjení se čtyř postav, jejichž samoty se protínají. Od poloviny se při čtení špatně dýchá...

12 15.09.2019

"Stalinova kráva je koza." A tak je to se vším... Celá třísetpadesátistránková první část, zachycující na individuálních příbězích autorčiných předků, převážně silných žen, poměry v Estonsku, ve Finsku i v SSSR, a kombinovaná s historií autorčiny bulimarexie, je jenom předehrou k druhé části, v níž vypravěčka nachází domov, a té třetí, současné, v níž se smiřuje sama se sebou. Je ostře osobní, na všechno má názor a tu a tam nadmíru zvrací nejen jídlo, ale i slova; jako by nutkavě potřebovala vyprávět, ale nevěděla, jak vyprávění zacílit - a nakonec jí na ty dvě závěrečné části, kvůli kterým byla myslím kniha napsána, stačí padesát stránek... A čtenář může přemýšlet, jaké téma je svorníkem toho všeho; a když se přes kontrastní obecné formulace typu život-smrt, hlad-přesycenost, bezprostřednost-póza dobere k nesvobodě-volnosti, uvědomí si těkavost napsaného, onu epizodičnost, o níž psal hroubek, která ztěžuje orientaci v příbězích a tím i v tom, cože tím chce "provokatérka Sofi Oksanen" vlastně říci. Na mne kniha působila studeně a chvílemi jsem se jí doslova prodírala - ale čtenářský zážitek to byl rozhodně nevšední a za čas možná zkusím Normu nebo Očistu...

8 11.09.2019

Příjemná napínavá jednohubka na dlouhý večer. Miko, zabásnutý parťák, bývalá láska a giboni. A ano - všechno je o důvěře.

9 11.09.2019