petrarka72
komentáře u knih
Zlodějka mýho táty
Petra Hůlová
Vynikající a nesnesitelné. Skoro jedenáctiletý parchant ve zparchantělém prostředí. Na co máme právo? A kdo o tom rozhoduje? A prooooč?
Kaštánek
Søren Sveistrup
Brutální a podmanivé, varuji slabší povahy... ale začnete číst a hned tak nepřestanete. Severská záliba ve vražedných dětských traumatech a extrémních dospělých posedlostech na hranici uvěřitelnosti je nepřekonatelná...
Svědectví
Stephen King
Parádní čtení. Nejednoznačná zpráva o lidstvu skrze množství různorodých osobních příběhů, snesitelná i pro čtenáře nezvyklého na postapo. Uvěřitelné jak ve své první části (vyprávění o plíživém počátku plus neodvratném šíření superviru a brutálním závěru lidstva ve své původní podobě), tak v části podobenství o boji Dobra a Zla; co do čtivosti a napětí bych se obešla bez "politické" části, ale chápu, že v celku má svoje místo... Toto je návrat ke Svědectví po dvaceti letech; naposledy jsem je četla na přelomu tisíciletí - a kupodivu je nové setkání vcelku šťastné - i když korektor ve mně úpěl a vyl nad množstvím překladatelských i tiskových kiksů (týká se prvního vydání v Laseru).
Finklerovská otázka
Howard Jacobson
Vina - úzkost - smutek - vědomí smrtelnosti - schopnost řešit vyvolenost národa stejně intenzivně jako nesmrtelnost chrousta - smysl pro humor. Řešení finklerovské čili židovské otázky "gójským klukem" Treslovem, inspirované bizarním přepadením, plus závěr životní pouti jeho přátel a inspirátorů Ševčíka a Finklera. Jistěže ne všechno je v této knize k popukání - ale přistihla jsem se, že se při čtení nepřetržitě usmívám. Zdá se, že trojlístek explicitně židovských knih, těšících se u mne mimořádné oblibě (Roth: Portnoyův komplex, Singer: Nepřátelé, příběh lásky a Heller: Bůh ví), doplňuje další nesmrtelný kousek...
Vše, co jsme si nikdy neřekli
Celeste Ng
Silný příběh o žalu, bolesti, míjení se, o tom, co lze napravit a co už ne, o jinakosti, předstírání a (ne)milosrdných lžích. Zručně napsáno, s velkým porozuměním a empatií.
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Jsou Bradburyho dílka, která stojí na příběhu, jiná na atmosféře, další na emocích zachycených ve slovech, mnohá na rozvedené myšlence. K posledním patří tato kniha; nabízí konstrukt budoucí (možná) společnosti jako vystřižené z Orwella či nověji ze Sorokina skrze osobní příběh požárníka (čti: státem placeného paliče knih) Guye Montaga, jenž se vymaní z obecně diktované bezmyšlenkovitosti a vydá se na cestu za individuálně prožívaným, i když těžším osudem. Apelativnost knihy je respektuhodná, osobně mám raději nostalgii Marťanské kroniky.
Marná práce
Karel Haloun
Parádní kniha o ne-parádní době. Tři zprávy - první skrze dopisy Olze, druhá skrze IS o ZO sledované kvůli NO (obzvláště výživné) a třetí skrze komentáře devítiletého rozumbrady - se výborně doplňují a vyplývá z nich něco podstatného o konci padesátých let, jeho atmosféře, zradách a křivení lidí, nicméně bez laciné jednoznačnosti a s vědomím, mnou banálně formulovaným jako "všechno je o lidech"...
Medvědi objevují oheň
Terry Bisson
Autor má výborné nápady - a nepochybuji o tom, že vyprávět anekdoty umí skvěle... Top five bez určení pořadí - 1. Medvědi objevují oheň, 1. Jsou celí z masa, 1. George, 1. Dva chlápci z budoucnosti, 1. Vzkaz.
Noc nic nezadrží
Delphine de Vigan
Zvláštní směs emocí a odtažitosti, zpráva o matce a vztahu k ní, o jejích vazbách, jejích lidech, její nemoci a samotě... Autorka sama přiznává, že částečně šlo o autoterapii, nepochybuji o tom, že psaní pro ni bylo nadmíru osobní a bolestné. Přesto, nebo možná právě proto, mě kniha nezasáhla; ovšem nevylučuji, že jde o sebeobranu.
Sněžný měsíc
Michaela Klevisová
Velmi příjemné čtení. Detektivka s myšlenkovou nadstavbou, navíc české, příjemné prostředí horských samot, svérázných silných postav a divokých zvířat. Všechno plyne poklidně, i vyšetřování několika vražd - a i když řešení není úplně překvapivé, atmosféra to vynahradí.
Musíme si promluvit o Kevinovi
Lionel Shriver
Kniha stejně odpudivá jako skvělá. Dopisová terapie, hledání odpovědi na otázku, kdo je můj syn, kdo jsem já a jaká logika přivedla život do té fáze, v jaké je. Metoda téměř dokumentaristická, spousta otázek zarývajících se do duše. Docela dlouho jsem se snažila pochopit... což nelze; autorka předkládá tolik úhlů pohledu a píše tak chytře, že úleva z pochopení, případně katarze po citovém prožití příběhu se nekoná. Nedoporučuji slabším povahám a matkám pubertálních synů.
Konečné řešení
Michael Chabon
Pozoruhodná jednohubka, jež svedla dohromady zestárlého S. H., nově se zálibou ve včelách, židovského chlapce prchnuvšího z Evropy a šedého papouška žako. Čte se těžce, jako všechno od Chabona, odměnou je ten okamžik, kdy vám všechno dojde...
Absolutní miláček
Gabriel Tallent
Fascinující, nejednoznačná a odpudivá kniha, nad níž intelektuál vzpomene nejen na Thoreaua a Nabokova, ale také na McEwanovu Betonovou zahradu či filmové westerny z padesátých let. Julie-Turtle, jež by měla dospívat, přitom ve svých třinácti vnitřně rychle stárne pochybnostmi, izolací a (sebe)nenávistí, její otec, bizarní stvořitel a láska Martin, bezstarostní studenti Jacob a Brett, Anna, co chce pro druhé (zbytečně?) to nejlepší, Cayenne, tolik dětská a v tolika ohledech unesená... Co postava, to silný osobní příběh, z nichž vystupuje ten o ambivalenci lásky, o (ne)možnosti se vymanit z pout utkaných z náklonnosti, jakkoli pokřivené či zvrácené, o tom, že život mimo systém nezaručuje svobodu - a hlavně o kráse a lhostejnosti přírody, o tom, jak zabít boha a o budování zahrady na troskách starého světa. Jazykově vytříbené (včetně chytře používaných vulgarismů), smyslové a obrazově bohaté. Užila jsem si snad každou větu.
Noční směna (20 povídek)
Stephen King
Návrat do středoškolských let... Tehdy jsem měla pocit, že není nic lepšího než Římsa, Jahodové jaro a Poslední příčka žebříku a nic děsivějšího než Děti kukuřice a Trávníkář. Dnes mám pocit, že není nic lepšího než Římsa, Jahodové jaro a Poslední příčka žebříku a nic děsivějšího než Noční směna, Mrtví se někdy vracejí a Žena v pokoji - a nechápu, jak jsem mohla vytěsnit (a to tak, že zcela) Já vím, co potřebuješ. Člověk se mění, ale ne zase tak moc...
O prašivém houfci
Václav Jamek
Příručka, jež se pokouší shrnout téma homosexuality, jak se historicky a literárně vyvíjel vztah většinové společnosti k ní i jak se vyvíjel vztah homosexuálních autorů k tématu i k sobě samým. Inspirováno knihou R. Nenadála, se snahou o co největší úplnost, se zachycením homosexuálních motivů explicitních i přenesených. Pro mne některá tvrzení diskutabilní, některá příliš divoká - ale to k podobně originálním studiím patří; tu a tam se objeví drobná nepřesnost nebo podivný překlad toho kterého díla. Nakonec je pro mne nejpozoruhodnější kapitola AIDS jako svízelný rozměr, a to hlavně pro úvodní zhodnocení existenciálního rozměru smrtelné nemoci jako takové.
Marťanská kronika
Ray Bradbury (p)
Je úplně jedno, jestli jsou Bradburyho technické popisy naivní nebo ne, myslím, že ani on je nevnímal jako něco zásadního. Podstatná je modelová situace - existence neprozkoumaného světa, do něhož je možno se dostat - a pak situace konkrétní, do kterých je člověk stavěn nebo které způsobuje a ze kterých čteme sdělení o lidskosti (ať pozitivní nebo negativní) a o tom, kam může vést. Ať už jde o intimní zprávu o samotě bez konce (Dlouhá léta), o marné snaze porozumět si (Noční setkání, Pozemšťani) nebo touze dělat svět lepším (Zelené ráno), zprávu o surovosti plynoucí ze strachu (Ylla), rasismu (Má duše se vznáší ve výši), bezmoci (Pozorovatelé), zmaru (Přijdou vlahé deště) a nakonec naději (Výlet na milión let). Mlčící města připomínají smutnou anekdotu, Usher II je hodně roztomilá pocta E. A. Poeovi - a kdyby mu v době vydání povídky nebyly dva roky, tipla bych si, že Marťana napsal Stephen King...
Jediný příběh
Julian Barnes
Přečteno jedné neděle... Po zklamání, které mi způsobila předchozí kniha přeložená do češtiny (Než potkala mě), je tohle pro mě návrat k Barnesovi ve vrcholné formě. Velmi naléhavá, bolestná a bohatá kniha, opravdu Jediný (jedinečný a výlučný, zároveň osamělost a vzdálenost evokující) příběh o celoživotním dospívání, neodhadnutelných následcích, které nekompromisně přicházejí po příčinách, srdcích trochu kýčovitě planoucích a brutálně realitou kauterizovaných - a o tom, jak "život uplyne, člověk ani neví jak"... Užila jsem si. A kdyby se korektor, byl-li jaký, trochu pochlapil, užila bych si ještě více...
Neztrácejte víru
Mitch Albom
Mimořádně působivý, průzračným stylem napsaný a prožitý/ procítěný/ pronikavý příběh o víře, lidskosti a o tom, že nejsme jen naší minulostí. Rabí, pastor Henry a hledající novinář. Přečtete rychle, strávíte pomalu.
Bloudění
Jaroslav Durych
Opus magnum Jaroslava Durycha, opus magnum české (nejen) historické literatury. Freska o třicetileté válce, soustřeďující se na období 1621-1635, s velkým počtem historických figur, které se jakoby vynořují a zase mizí tu z mlhy nad Vltavou, tu z dýmu nad bojištěm u Lützenu... Především Albrecht z Valdštejna, který se nenápadně a postupně stává hlavní postavou, díky němu román kulminuje a také končí; tři nehistorické postavy, Jiří, původně rebel zasnoubený s temnotou a ženou spasený, panna Andělka jako symbol pokorné křesťanky, jež do Čech přišla z Katalánska, a rejtar Kajetán, jenž se ve vyprávění jaksi rozpouští, skrze ně zobrazeno fyzické bloudění po celé Evropě s odskokem do Ameriky, jež doplňuje bloudění duchovní, hodnotové a morální... Celé je to narváno fakty, jež je dobré si osvěžit předtím, než se člověk pustí do dalšího úseku (díky Bohu za hodně podrobné heslo "třicetiletá válka" na Wikipedii! - vydání z Atlantisu bohužel postrádá jakýkoli poznámkový aparát). Durych si hraje s číslem tři ve formě i obsahu (tři části románu po deseti kapitolách, trojí opakování některých dějů - třeba návratu na Staroměstské náměstí nebo vojenských masakrů; tři hlavní prosté postavy, tři Kajetánovy ženy, samozřejmě Svatá trojice atd.), zároveň nezapře dramatika - pro každou kapitolu vymyslel konkrétní, často osobně drásavou situaci, do níž postavy postavil, konflikt, který je nutí řešit, a jednání, jehož se dopouštějí... Po prvním, fascinovaném a překotném čtení mám úseky, kterým vůbec nerozumím (že se ke knize musím vrátit, je jasné - ale později, trvám na delším časovém odstupu) a úseky, které už teď zařazuji do zlatého fondu mnou zvládnuté české literatury... Připomněla jsem si inscenaci Národního divadla z roku 1998, tehdy to byla první pražská práce J. A. Pitínského, s vynikajícím Borisem Rösnerem v roli Valdštejna a s hlavní dvojicí Motloch-Etzler; zbyl mi program z té inscenace s poměrně vyčerpávajícími informacemi o Durychovi a způsobu práce na Bloudění knižním i divadelním... Ovšem kniha vede... Ten smysl pro metaforu... ten cit pro napětí... a hlavně ten jazyk - ten jazyk...