Petrush komentáře u knih
Knížka se četla dobře, příběh je poutavý. Ale myslím, že za nějakou dobu už si z děje nic moc pamatovat nebudu.
Kniha se čte dobře, ale nemůžu a nemůžu a nemůžu se zbavit dojmu, že je celá jakási laciná.
Knihu jsem četla už poměrně dávno, ale ten pocit, který mi po přečtení zůstal, nebyl pocit po přečtení dobré knihy. Zkrátka mi nesedla.
Obsah knihy bych shrnula asi takto: láska je volba, je to rozhodnutí (zamilovanost ne, ale láska ano). Pokud se rozhodneme pro lásku, může tato kniha pomoct v tom, jak dávat partnerce/partnerovi najevo lásku tak, aby to chápal, tj. v jeho primárním jazyce lásky. Pokud je pro manžela důležité a považuje za projev lásky to, že má navařeno a je uklizený botník, tak manželka mu bude vařit (ač vaří nerada) a uklízet botník (ač jsou jí rozházené boty úplně jedno). A pokud je pro manželku důležité a považuje za projev lásky to, že si s ní manžel bude povídat a pozorně jí naslouchat, tak manžel jí věnuje denně třeba čtvrt hodinu plné pozornosti a půjde kutit do garáže o něco později (ač by se svému kutilskému projektu nejraději věnoval 24 hodin denně).
Autor rozebírá jednotlivé jazyky lásky vč. jejich dialektů - slova ujištění, pozornost, přijímání darů, skutky služby a fyzický kontakt. V závěru knihy dává tipy, jak poznat svůj a jak partnerův primární jazyk lásky, krátce se věnuje také tématu rodičů a dětí.
Hlavní poselství knihy je v tom, že máme sami možnost zlepšit vztah a atmosféru ve vztahu. Po změně našeho přístupu je velká pravděpodobnost, že partner zareaguje ve stejném duchu. Podobnou myšlenku rozvíjí např. kniha Vztahy bez stížností.
Kniha je celkem útlá, ale klidně mohla být ještě stručnější. Způsob psaní mi moc nesedl.
Těžko se mi hodnotí. Autor bohatě cituje a je vidět, že si dal práci s dohledáváním informací. Nicméně se nemůžu zbavit dojmu, že je to hlavně o vybrání těch správných argumentů a správných zdrojů. Když přímo napíše "Vím, že existují četné studie, z nichž vyplývá, že... Přesto se domnívám, že těmto poznatkům nesmíme přikládat příliš velký význam.", tak to opravdu působí jako cherry picking.
Nicméně i přesto je to zajímavá kniha, která podle mě stojí za přečtení, už jen kvůli tomu druhému, méně obvyklému, pohledu.
"Zpravodajství je v současné době jedním z hlavních zdrojů odstupu mezi lidmi. Člověk, který se dívá na zprávy, získává pocit, že se přibližuje realitě, ale ve skutečnosti dostává její pokroucený obraz."
Od knihy jsem čekala víc. Některé kapitoly a pasáže výborné, jiné slabé. Víckrát jsem měla pocit, že na položenou otázku vlastně nakonec nepřišla odpověď. Ta byla třeba i dlouhá a rozvláčná, ale vyzněla jaksi do ztracena. Některé názory či závěry mě zklamaly, protože mi přišly hodně zkratkovité.
Kniha se hodně zaměřuje na rodiče. Vyzývá je k tomu, aby analyzovali svoje myšlenky, které jim v situacích s dětmi automaticky naskakují (jako např. v tomto věku už by přece ne/mělo dělat to a to, nikdy se to nenaučí, co když mě nebude poslouchat, co si o mně/něm pomyslí ostatní, nebude mě využívat? apod.).
Autorka popisuje emocionální potřeby dětí a jak je naplnit, konkrétně lásku, svobodu sebevyjádření, samostatnost a moc, emocionální bezpečí, sebevědomí. Každé potřebě věnuje jednu kapitolu. Celá kniha se dá shrnout jako buďte bezpodmínečně milující, laskaví a chovejte se k dítěti tak, jako byste se chovali k dospělému, kterého si vážíte.
Praktické příklady i překlad jsou poněkud kostrbaté. Ale celkově knížku určitě doporučuji. Nečekejte až tak moc konkrétní rady, jde spíš o směr nebo ideál. Nutí k zamyšlení, sebereflexi a motivuje ke změně přístupu.
Namátkově pár citátů:
"Rozlité mléko není výzva ke kritice, ale k pomoci s utíráním."
"Vzdor vyplývá z bezmoci."
"Mnohokrát denně dáváme dětem signál: Nejsi tak důležitý jako něco jiného (telefonní hovor, návštěva, večeře atd.), jsi úplně dole na mém seznamu priorit."
Zajímavá kniha, to každopádně. Dozvíte se podrobnosti z jednoho náročného oboru, historky z ošetřování vrcholových sportovců či prezidentů (bez tohoto bych se v knize obešla), o souvislosti psychiky a těla, o nevýhodách medicíny založené na důkazech a mnoho dalšího. Odbornější pasáže vyžadovaly víc soustředění, ale celkově se kniha četla snadno. Pěkně napsaný úvod.
Nejdřív jsem se pustila do knihy Nejsou stejné, ale poté, co jsem neurčila ani svůj typ ani dítěte a celkově jsem měla pocit, že tomu moc nerozumím, jsem začala číst Ani mámy nejsou stejné. Tady je postup určení typu popsaný daleko přehledněji, srozumitelněji a svůj typ se mi podařilo určit. Celkově jsem teorii typů podle této knihy pochopila lépe než podle Nejsou stejné, ke které jsem se pak vrátila.
Ani mámy nejsou stejné je čtivá knížka, je v ní hodně příkladů, příběhů a popisů. Bylo zajímavé si u jednotlivých typů přečíst charakteristiku, výzvy v mateřství, co spouští stres, jak se stres projevuje a co s tím. Když člověk projde víc typů, zjistí, že se najde trochu také v jiných typech, což je ale vlastně v pořádku.
A není to jen o ženách, podle knihy lze určit třeba i typ partnera.
Už jsem to psala v recenzi na Nejsou stejné a patří to taky sem: největší přínos knihy vidím v tom, že krásně ukazuje, že lidé nejsou stejní a že co vyhovuje jednomu, to nemusí vyhovovat druhému. Vede to k lepšímu pochopení a hlavně přijmutí odlišnosti ostatních.
Velmi pěkná, pozitivní, inspirativní kniha o tom, jak v životě prožívat více radosti. Myslím, že kdyby se člověku podařilo aplikovat byť jen pouhé jedno procento přečtených doporučení, tak už jen to určitě povede k větší spokojenosti.
Kniha motivuje k tomu, abychom si přestali stěžovat (a kritizovat, pomlouvat a mluvit sarkasticky), což je věc, kterou skutečně většinou děláme. Kniha mohla být klidně kratší a styl psaní mě nenadchnul, ale stěžejní myšlenka je vynikající. Nevím, jestli autor nepřehání ohledně pozitivních důsledků nestěžování. Zatím jsem se do "nestěžovací výzvy" nepustila, tak nemohu posoudit. Ale vlastně i kdyby člověk s "nestěžovací výzvou" nezačal, tak přečtení knihy je přínosné, protože si uvědomí negativitu a škodlivost stěžování.
Kniha citátů a úvah, jen náznak příběhu. Není to tedy moc na čtení od začátku do konce, spíš jen tak zalistovat a popovídat s dětmi o pár stránkách. Ilustrace se líbily, hlavně jejich množství. Mě příliš nezaujala, i když s mnoha moudry souhlasím.
Kniha se tváří vědecky, ale je to spíše filozofie místy podložená vědeckými studiemi. Na množství tvrzení obsahuje na můj vkus málo odkazů. Autor se často odkazuje na Ramtha School of Enlightenment, do které se zapsal a poté tam také několik let učil.
Poměrně rozsáhlá část věnovaná podrobnému popisu částí mozku, neuronům, axonům, dendritům apod. pro mě byla celkem nudná a ačkoli autor píše, že je pro pochopení zbývající části knihy nezbytná, tak mně to tak v kontextu celé knihy nepřišlo. Poslední třetinu knihy považuji za nejzajímavější.
Kniha je nevyvážená co do podrobnosti jednotlivých úvah. Někdy jde autor krok za krokem a je snadné sledovat, jak vyvozuje závěr. Jindy udělá krátký úvod, megaskok a najednou závěr. Autor občas odvíjí své myšlenky od počátečního tvrzení, se kterým se ne vždy dá souhlasit nebo je nejasné. Také si někdy protiřečí a často se opakuje. Místy to nedávalo smysl a nechápala jsem to.
Autor říká, že neurální sítě, které spouštíme svými myšlenkami nejčastěji, posilují, a proto se postupně spouští snáz a snáz - stačí i velmi slabý podnět (příklad: někoho potkáme a ten nám vzdáleně někoho připomene... a spustí se sekvence myšlenek, přičemž končíme zas a znova např. u myšlenek, že jsme k ničemu, že jsme rozčílení, cítíme se jako oběť atd.). Myšlenky a pocity jsou navzájem svázané - myšlenka (či vzpomínka) vyvolá v těle pocit (tj. vyloučení určitých peptidů, které se navazují na receptory buněk) nebo naopak pocit vyvolá myšlenku (vzpomínku). Buňky těla se stávají závislé (autor to zdůvodňuje potřebou homeostázy, v tomto případě chemické) na těch látkách/pocitech, které dostávají nejčastěji. V buněčné genezi se ale vyvine méně receptorů na tyto látky (jako obrana proti zahlcení těmito látkami), a proto postupem času potřebují k uspokojení své závislosti více těchto konkrétních látek (určitá forma otupení vnímavosti buněk). Takže časem "je potřeba" se rozčílit víc, cítit se víc jako oběť, mít větší obavy atd. Produkci těchto látek řídí mozek a tyto potřebné látky/pocity jsou spjaty s myšlenkami, a proto je těžké vystoupit z koloběhu "tělo potřebuje - a mozek si proto myslí...". Stáváme se tím, co si myslíme.
Dál autor mluví o tom, že hodně lidí má většinu času mozek v tzv. stavu přežití (chronický stres) - mozek neustále vyhodnocuje podněty a predikuje budoucnost na základě vzpomínek na minulost, přičemž jde v podstatě o emocionální způsob fungování. V tomto stavu tělo jednak upřednostňuje jiné činnosti než kvalitní trávení, regeneraci buněk, rozmnožování (plodnost) ad. a jednak upřednostňuje rutinu (tj. pokud možno žádné nové situace, protože neznámé vyžaduje ke zpracování větší zapojení mozku, který je ale momentálně ve stavu chronického stresu a na tohle nemá energii). Autor nejrůznější dysfunkce a nemoci odůvodňuje chronických stresem.
Dále autor např. říká, že pokud nebudeme neurální sítě rozšiřovat a posilovat učením nových věcí a novými zážitky, bude převládat jejich genetické nastavení (aneb budeme stejní jako naši rodiče).
Autor doporučuje jako první krok ke změně mentální nácvik, tj. v klidu si sednout a představovat si sebe nově (např. trpělivého nebo takového, na jaké vlastnosti chceme pracovat). Představovat si situace a naše nové reakce, přemýšlet o lidech, kteří tuto novou chtěnou vlastnost mají apod. Potom přejít od mentálního nácviku k činům, tedy začít se tak chovat. A dělat to tak dlouho, dokud se to nestane automatickým.
Závěrem stručně mluví o kvantové fyzice, hmotě a mysli a směřuje k tomu, že naše osobní realita je odrazem naší osobnosti, tedy změníme-li sebe, změníme svou realitu.
Ke knize mám určité výhrady, ale stála za přečtení a zamyšlení. Kdybych to měla shrnout stručně: Všechno je to o tom, jak si to nastavíme v hlavě. Dávám jen dvě hvězdičky, protože ačkoli je to uvedeno v názvu, nelze se na ni dívat jako na vědeckou.
"...stejně jako si dovedeme vypěstovat zvyk cítit se v depresi, vzteklí, nabručení, trpící či plní nenávisti, dokážeme být i šťastní, spokojení, veselí a plní života. Přebíráme od svých rodičů a dalších předchůdců negativní stavy mysli a reprodukujeme je. Pak je na základě svých předchozích zkušeností ještě posilujeme."
Líbil se mi autorův dovětek: Hodně lidí knihu nepochopilo. A každý si v ní najde to svoje.
Těžko hodnotit. Sice dobře napsáno, ale výraznější rezonance u mě chyběla.
Krásná knížka o hledání a nehledání, plynutí, splynutí, nalezení, přítomném okamžiku, jednotě, jedinečnosti, naukách, slovech, myšlenkách, moudrosti. A tak dále.
"Krásný byl svět, když jej tak člověk pozoroval, tak beze všeho hledání, tak prostě, tak dětsky. Krásný byl měsíc a souhvězdí, krásný byl potok a břeh, les i skála, koza a střevlík, květina i motýl. ... Všechno to zde věčně bylo a on to neviděl; nebyl při tom. Teď přitom byl, teď k tomu patřil."
"Zakusil jsem na svém těle a na své duši, že jsem velmi potřeboval hřích, potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost, a potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, nýbrž abych jej nechal takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu náležel."
K Summerhilu jsem se dostala díky zmínce v knize Bdělost. První polovina popisuje fungování školy (samosprávu a školní schůze, hry, práci, stravu, přístup k sexu, k náboženství, hraní divadla, učitele atd.), druhá část je autobiografie. Obojí mi přišlo hodně zajímavé a čtivé, navíc autor měl smysl pro humor, takže kniha je občas fakt vtipná. Summerhill byl založen cca 1920 a knihu autor napsal kolem roku 1970 ve svých skoro 90 letech. Po tolika letech vedení školy se snaží zmínit úspěchy i neúspěchy a fungování školy co nejobjektivněji popsat. Základní myšlenka celé školy je v tom, že emoce dítěte jsou důležitější než jeho intelektuální pokroky. Dával větší váhu životu, svobodně prožitým emocím a štěstí než výuce a vzdělávání. Proto také např. byla v Summerhillu docházka do vyučování dobrovolná.
Nejsmutnější mi přijde, že se toho vlastně od doby, kdy knihu napsal, ve školství nic až tak převratného nezměnilo. Pořád musí žáci poslušně sedět a poslouchat výklad, který je obvykle vlastně nezajímá, raději by běhali, něco vyráběli nebo se učili něco jiného. Výborné mi přijde, že tu knihu napsal po tolika letech zkušeností, takže nemluví jako teoretik, ale z praxe.
Knihu určitě doporučuji. Silně narušuje naše přesvědčení, konvence a představy. Prostě skvělá kniha.
"Upusťte od všech konvenčních domněnek ohledně čistoty, nepořádku, vyvádění, nadávání, sexuální zvědavosti a neúmyslného ničení hraček (zdravé dítě by naopak mělo v průběhu dospívání zničit značné množství hraček zcela úmyslně). "
"Nenapadám zde studium, ale učení by mělo přijít až po hře."
Kniha je vhodná spíš pro rodiče starších dětí a teenagerů. Hlavní myšlenka je v tom, že máme dětem předávat zodpovědnost a nechat je rozhodovat ve věcech, ve kterých na to už stačí (tj. jsou schopné vyslechnout pro a proti a zhodnotit to) - i když se rodičům kontroly vzdává těžko, rozhodnutí potomka se jim nelíbí nebo si myslí, že nejlepší by pro něj bylo něco jiného. Autoři nabádají k principu být konzultantem místo být šéfem.
Dále radí, jak nebojovat u domácích úkolů (hlavně konzultujte, nešéfujte), upozorňují na důležitost spánku, doporučují nechávat odpočinout hlavu (denní snění, meditace), věnují se nástrahám technologií (začněte u sebe, snažte se pochopit nová sociální pravidla, podporujte pobyt v přírodě, místo peskování raději informujte atd.), vnitřní motivaci (nastavení mysli, autonomie, kompetence, sociální začlenění, úroveň dopaminu, prožívání stavu flow), systému školy a výuky, přístupu k dětem s poruchami učení, ADHD a autismem, zvládání testů ad. V každé kapitole je bohatě odkazů na zdroje a nejčastější otázky rodičů k danému tématu.
Jde sice o americkou knihu, nicméně gró zůstává použitelné určitě i u nás. Četla jsem ale také výrazně lepší knihy na téma výchova, takže dávám jen tři hvězdičky.
"Myslete na to, jak vašim dětem s vámi je. Jak chcete, aby se cítily?"
Nejdřív se mi nepodařilo žádný typ určit, svůj, dítěte ani nikoho jiného. Až potom podle lépe popsaného postupu v knize Ani mámy nejsou stejné se mi podařilo určit svůj typ. A díky této druhé knize jsem tomu i celkově víc porozuměla a potom jsem se vrátila ke knize Nejsou stejné.
První část pro mě byla těžko srozumitelná, asi mi nesedl způsob výkladu. Hlavně kapitola o tom, jak určit svůj typ, mi přijde jako ta nejméně srozumitelná kapitola z celé knihy. Opakovaně jsem se ztrácela v dominantních, sekundárních, tandemových a překompenzovaných funkcích.
Druhá část je čtivější, věnuje se podrobně popisu jednotlivých typů v předškolním věku, v mladším školním věku, v dospívání. A jak podpořit dítě konkrétního typu v učení, co potřebuje a co naopak mu bere energii nebo jaké povolání by mu mohlo vyhovovat.
Ale ono je vlastně jedno, jaký je kdo typ. Ostatně autorka sama píše, že se v průběhu času typ může projevovat různě, že ve stresu/pubertě člověk reaguje "netypově" atd. Největší přínos knihy vidím v tom, že krásně ukazuje, že lidé nejsou stejní a že co vyhovuje jednomu, to nemusí vyhovovat druhému. Vede to k lepšímu pochopení a hlavně přijmutí odlišnosti ostatních.
Dvě hvězdičky ubírám za tu nesrozumitelnost a nutnost vyčíst další věci ze zmiňované druhé knihy.
Přijde mi to jako taková docela průměrná fantasy. Pravda, trochu filosofická. Zaobírá se tématy jako jsou vzpomínky, odpuštění ad.
Doslov jako obvykle nezklamal a pobavil: pár nic neříkajících stránek napsaných vyšperkovaným jazykem.
Od prvních stránek knihy bylo jasné, k čemu to celé směřuje. Příběh na mě působil nerealisticky, naivně, natahovaně. Ale dočetla jsem to.