Petrvs komentáře u knih

O joj... Podivnost, veliká podivnost... napadá mě až výraz "antikomiks".

V knize najdete mnoho pobídek k tomu, abyste zničili desky, vyměnili obal a z několika stránek si udělali vystřihovánky jako z "Ábíčka". Hlavní hrdina není rozhodně žádným klasickým komiksovým superhrdinou, není ani nejchytřejším klukem na světě (on už dávno není ani klukem, alespoň po fyzické stránce), jak je na čtenáře zpočátku neustále vyřváváno - hlavní antihrdina je ubohý emocionálně narušený ztroskotanec a při sledování jeho počínání budete zažívat pestrou škálu emocí a stavů - vlny trapnosti, bubliny surreálna, palčivou nerozhodnost, paralyzující zmatenost, usedavou lítost (sebelítost?), depresivní beznaděj, všudypřítomný kyselý pach prohry, ale možná i zarezonuje vlnka souznění, která přejde do výbuchu vzteku na autora "jak si mně tohle může někdo dovolit udělat"?!

Jimmy Corrigan je velmi překvapivě náročné, dosti osobní, velmi hluboké, zhusta expresivní, silně existencialistické a bohužel extrémně depresivní počtení. Výtvarná stránka je chirurgicky precizní, chvílemi připomíná přísnou formou periodickou soustavu prvků, chvílemi lze zaznamenat doznívající vlivy stylu art-deco, resp. plakáty z padesátých let o atomových hrozbách (ano, narážím na Fallout) a již zmíněné absurdní vystřihovánky.

Vzhled knihy je fantastický. Nejprve zaujme obal rozložitelný do formátu středně velikého oboustranného plakátu, který piktograficky a pomocí všelijakých schémátek ukazuje život hlavního (ne-)hrdiny a něco na způsob jeho seznamovacího inzerátu, dále je naprosto fascinující předsádka, která obsahuje snad deset normostran, mj. i návod, jak (a zda-li vůbec) číst komiks... mimochodem, klidně se mi smějte, ale chvilkami jsem si skutečně nebyl úplně jist správným pořadím okének, což se mi snad ještě u žádného komiksu nestalo.

Velká zvláštnost, formálně nemilosrdně precizní, obsahově drásavě otevřená a pro slabší povahy možná až příliš silná. Ať tak či onak, zážitek.

8 11.11.2012

"Poleťme, kamarádi, napněme křídla. Láska miluje vše obtížné."

Krásná artová knížka, která upoutá především po výtvarné stránce.

Spousta detailů. Poetičnost, formální čistota, úspornost, vybroušenost. Jednoduchost, ne však banalita. Čím se mě Petr Sís skutečně získal, tak je motiv labyrintu, který se objevuje i v jiných jeho dílech, ale sem se dokonale hodí. Povinná četba pro existenciální zasněné ornitology :-)

Autentický příběh člověka, který strávil 10 roků (ve věku 9 - 19 let) v severokorejském koncentráku. Syrová nepřibarvovaná záležitost se země, která spojila stalinistickou myšlenku s korejskou důkladností. Tak trochu Orwell naživo. Z toho asi zatrne nejvíc. Orwell je fikce. Nacistické koncentráky jsou minulost. Tábor Jodok v Severní Koreji je realita a současnost.

Knížka, kterou bych doporučil každému a její četbu takřka nařídil zejména sympatizantům se severokorejským režimem a nejrůznějším duševním mrzákům, kteří posílají kondolence tamním vůdcům. Zajímalo by mě, jak by kondolovali po měsíci stráveném v Jodoku - tedy za předpokladu, že by dokázali tak dlouho přežít...

Lehká konverzačka, ve které se tlachá od začátku do konce.

To by mohl být první dojem a byla by to škoda. Ono to zdánlivě prázdné a nudné tlachání obsahuje spoustu postřehů, životních pravd (jakkoliv se mi to sousloví protiví), absurdních momentů, skrytých i neskrytých traumat, gagů, filozofování i bláznivých historek. Vše zabaleno ve vkusném kabátku odpolední procházky, kterou lze vnímat jako krásný a současně trefný symbol.

Doporučuji i stejnojmenný film, který vyniká vizualizací (vpravdě "walk-movie") a hereckým výkonem Josefa Somra; bohužel má i své slabé stránky, kterými jsou alespoň pro mě vcelku zbytečná linie se slovenským synem a družkou, která film táhne jinam, což je škoda...

Rozporuplné pocity. Je to nadprůměrná knížka, rozhodně však nebudu tvrdit, že jde o vynikající, neřku-li dokonce nejlepší dílo S. Kinga. Vůbec nerad o něčem či o někom prohlašuji, že je nejlepší, je to dost neúprosná definitiva, ale pokud bych to měl prohlásit o něčem z Kingova repertoáru, bude to jednoznačně Temná Věž.

Nespavost je prostě rozporuplná. Z "nevěžových" knih je asi tou "nejvěžovitější" - to vnímám rozhodně kladně. Téma je velmi zajímavé a až do určité části knihy i zajímavě servírované. Výkres postav jako vždy vynikající, o "derryovské" atmosféře ani nemluvě. Povedený konec! - to je u Kinga třeba zdůraznit, neb koncovky se mu až nepříjemně často nedaří. Určitá zde zmíněná rozvleklost mně příliš nevadí, ke Kingovi to patří a není to samoúčelné.

Co mně vadilo byla jakási polopatičnost - skoro vše čtenáři až pod nos. Málo prostoru pro vlastní invenci. Otrávily mě nerealistické postavy "doktůrků" - jakkoliv mám často u Kinga pocit, že si nevymýšli, ale popisuje "skutečnost" stejně jak ji vnímám já, tak s doktůrky jsme si až nemile nesedli. Totéž platí o teorii Účelu/Náhody. A zmínky o dlouhověkých. Co je za oponou, má zůstat za oponou. Také bych čekal napojení na "To", častokrát se to přímo nabízelo... a nic. Ale to už je jenom detail. Stejně jako ne úplně dokonalý překlad, kdy je tatáž postava jednou doktorem Harperem a posléze doktorkou Harperovou. Nic, co by se ale nedalo přežít.

Možná už jsem moc zmlsaný nebo jsem na mistra moc náročný a za mým brbláním je pouze nesplněné přání, aby dobré bylo ještě lepším a silný potenciál byl využit ještě lépe (mimochodem, přesně totéž si myslím i o Věži).

8 11.08.2011

Zaráží mě, že k tak pěkné a pohodové knížečce tu není ani jeden komentář...

Neprávem ztracená perlička české humoristické tvorby. Jedna z představitelek kategorie "(duševní) vohřejváček na zimu". Trefné a vtipné charekteristiky postav (skoro se chce napsat figur a šarží) a jejich vnitřních pochodů, které pak na plátně mistrně ztvárnili (nejen) Josef Abrhám a Libuše Šafránková. Kromě výstižných charakteristik plná laskavého (a občas i rýpavého) humoru a jako bonus nejoriginálnější svatební oznámení, které jsem zatím viděl.

Jak už bylo zmíněno, existuje i film téhož jména a nemohu se výjimečně rozhodnout, co mám raději, zda-li film či knihu. Kniha (alespoň vydání z r. 1992) má příjemný styl, vtipné ilustrace a knižním výrazovým prostředkem dovede vytvářet krásnou atmosféru; zatímco film ji dovede vytvářet zase svými prostředky, k tomu se přidávají vynikající herecké výkony obou hlavních protagonistů a navíc diváka počastuje hrstí - aspoň pro mě osobně - již kultovních hlášek "hoď ho dolů", "kontruj" a "topoly - rychle rostoucí dřevina" případně "to je ženská, sežene i drezínu"...

Příznivcům lehčího počtení a humoru jednoznačně doporučuji knihu i film, ne nutně v tomto pořadí...

8 13.03.2011

Moc pěkné. Z "čechovek" určitě nejvýživnější a nejdotaženější. Nevím, co napsat, něco mezi poezií, komiksem, výtvarným dílem... jo, napadá mě Šmídův slavný výraz: o čistých radostech života, i když těch radostí tam zase tolik není, spíše toužení... ale je to čisté, průzračně. Ano.

6 18.12.2014

Tohle je prostě scifíčko mého dětství... teď znovuobjevené v bazárku, znovupřelouskané... a kupodivu mě stejně bavilo, jako když mně bylo osm. Je to hezky napsané, samozřejmě poněkud poplatné době (ostatně ta politická agitka v jinak pěkném technicko-fyzikálně-popularizačním doslovu je celkem na ublinkutí, resp. na chápavě pokleslý ret a ironicky povytažené obočí).

Jo. Má to pořád svoje kouzlo. A to je fajn :-)

6 15.12.2014

Zajímavá knížka, zajímavý autor.

Určitě se neztotožním s názorem, že se jedná o klasické sci-fi (jedná se prakticky o čistý post-apo styl, poslední povídka je ale žánrově úplně mimo post-apo či sci-fi). A nezlobte se, ani si nesednu na zadek z originality. A jak už to tak bývá u povídkových sbírek či "výhodných balíčků", spolu s kvalitou dostanete jako "bonus" i to, co by se samostatně prodávalo dost špatně.

Tím mám na mysli především první povídku, která není ani originální (nebýt exotického prostředí je jak přes kopírák od P. Dicka), ani stylově dechberoucí - jak naznačují marketingové vzkazy na přebalu knížky a nadšená předmluva z pera pana překladatele. Pak ale přečtete další povídku, Flétnovou dívku, a nastane šok. Popravdě řečeno, přečetl jsem toho už dost na to, aby mě jen tak něco šokovalo... Flétnová dívka to ale dokázala. Stylem, geniálním minimalismem, skrytou perverzitou, dekadentní vybroušeností. Pointou.

Podobný, byť slabší efekt, na mě měla povídka Čerpadlo 6, která tvoří kvalitativní vrchol knížky. Přesvědčila především šokující uvěřitelností - má v sobě obrovsky silný "potenciál odehratelnosti" - čtenáři si až bolestně uvědomí, jak blízko pravdy autor možná je.

Mírným zklamáním je pak dvojice Kalorik/Na žlutou kartu; představa "pružinokliček" navíc působí úsměvně (budiž, je to scifi) ovšem nechápu, proč je týž tvor v jedné povídce přeložen jako "šklíba" a v další jako "čertokočka". Stejným případem je dvojice Popkomando/Drobné obětiny - nemám rád, když autor použije navlas stejné reálie ve více povídkách. Působí to dojmem, jako když má příliš nápadů a je si vědom rizika, že jejich natláskáním do jednoho kastrolu ukuchtí nevábný eintopf. Osobně zkrátka upřednostňuji pestrost.

Pašo a Lovec tamaryšků jsou výborné povídky, podmanivé a čtivé - byť můžeme opět konstatovat, že myšlenka Paša opakuje Čerpadlo 6 a Lovec tamaryšků surfuje na stejné enviromentální vlně jako Kalorik či Žlutá karta (která neoslovila prakticky vůbec rozvleklostí a nedějovostí).

Perličkou je závěrečná povídka Jemnější... která působí částečně dojmem meskalinového experimentu... každopádně je vskutku neotřelým zakončením celé sbírky.

Čerpadlo 6 není pěkná knížka ve smyslu podbízivé líbivosti. Je však dobře napsaná, podmanivá, možná burcující a až šokující. Šokující poznáním, že doba, kterou autor nastiňuje, už možná klepe na dveře. Pro fandy post-apo jasná trefa. Milovníci klasického sci-fi pozor, i když může jít o váš šálek čaje, vězte, že tenhle čaj je pořádně silný a černý jako bota.

[
Mám ráda všechny ty larvičky, co žijou u tebe v břiše...

Vrtí se červík, vrtí v bříšku.
A tím tě krmí - nesměj se, smíšku!
Nosatci zbaští vše, co je zlé,
Bříško samé dobré věci dostane.
]

6 18.08.2011

Velmi zdařilá "moderní pohádka". Na rozdíl od moderního a rovněž zdařilého Šrutova "Pana Kdybycha", který mi připadá přeci jen jako převlečená dospělácká knížka, je Kiko určena opravdu jen dětem.

Ač nejsem kocábovským zastáncem multi-kulti, oceňuji, že knížka dovede citlivě vyprávět příběh o japonské holčičce, která začíná chodit do české školy, i když neumí ani slovo česky... Těch výchovných aspektů je tam víc, ovšem žádné morality, které mě obyčejně silně iritují, jsem nenašel. A tolerance není nikdy dost, zvlášť mezi malými dětmi...

A ještě bych vyzdvihl autorčinu snahu o kombinaci moderního (rozuměj současného příběhy) a staré české pohádky - navíc ještě s prvky japonské mystiky. Ač to může znít neskutečně, je to citlivě skloubeno a čte se to dobře.

Text navíc výborně doplňují výborné ilustrace Dana Michalíka, pěkné a dobře čitelné bezpatkové písmo a kvalitní vazba knížky.

6 30.03.2011

Na rozdíl od Dvou roků prázdnin a Ocelového města aj. mně tahle kniha v dětství utekla. Nevím, zda je to tím, že jsem příběh a jeho formu vnímal již staršíma očima nebo tím, že jsem knihu četl na Kindlu jen jako ebook (bez formátování a ilustrací), ale připadala mně navzdory výbornému námětu nějak slabší.

Na rozdíl od filmového zpracování na mě postava Fogga svým úporným gentlemanským minimalismem působila mírně karikovaným dojmem, ale asi to byl účel, přeci jen byl Verne Francouz (francouzský sluha, každá cifra v librách je vždy ihned vyjádřena ekvivalentní sumou ve francích, atd.).

Nicméně světová klasika (která inspirovala několik filmů, seriálů a dokonce i oblíbenou moderní deskovou hru) a pěkný návrat do dětsví i do století páry, kdy se na dnešní poměry mluvilo málo, spěchalo pomalu a dámy nevnímaly projevovanou úctu jako sexistické obtěžování...

Nádraží Perdido je chameleon stylů a žánrů a jeho forma do jisté míry odráží jeho obsah.

Román se odehrává ve fiktivní metropoli Nový Krobuzon, který připomíná na jednu stranu pratchettovský Ankh-Morpork, na stranu druhou pak viktoriánský Londýn ovšem s kapitalisticko/totalitním politickým uspořádáním. Na ulici můžete spatřit kromě banálních lidských občanů i cheprijky, vaďanoje, kaktusíky a další "xeňany". Setkáme se s párou a děrnými štítky poháněnými analogovými konstrukty, s thaumaturgy a komunikátory, s přetvory, s démonickým Vyslancem a surrealistickým TKÁČem... takový steampunk říznutý Clivem Barkerem. Aby toho nebylo málo, tak nad městem ční jako varovné prsty miliční věže spojené jednokolejkami, po kterých se řítí miliční kapsle. Obyvatelstvo je pod stálým dohledem převážně neuniformovaných milicionářů... Jsem jediný, komu tento aspekt i s vrchní fízlovací věží zvanou Bodec připomíná atmosféru Half-life 2 a City 17?

Miévillova síla tkví především v atmosférickém expresivním popisu města a jeho obyvatel. I když dlouhé popisy trpí určitou rozvkleklostí a nedějovostí, jedinečná atmoséra stojí opravdu za to. Trochu mi vadí, že ze slibně se rozjíždějícího konspiračního thrilleru/dramatu se časem stává akční honěná, která nápadně připomíná dobrodružství RPG hry. Děj sice nabere na pořádném tempu, ale na úkor hloubky a zajímavosti - postavy se mění v superhrdiny, na řešení neřešitelného stačí najednou jen pár hodin a když se to hodí, přichází ve správnou chvíli deus ex machina. Člověk skoro vidí, jak postavám nad hlavičkami naskakují "expy". Konec přichází příliš rychle, jakoby uspěchaně a vnímám zde určitou tendenci poněkud klišoidní zakončovačku říznout šokantním a rádo by nečekaným osudem jedné z postav.

Závěrem - dobrá a zajímavá knížka, ne však taková pecka, jak se dočtete vzadu na obálce či nadšených recenzích. Má to jedinečnou a velmi silnou atmosféru a mohl z toho být opravdu kvalitní strhující román hravě balancující na pomezí žánru fantasy, sci-fi, dystopie, hororu - a kdoví čeho všeho. Vzhledem ke slabší druhé polovině beru Perdido jen jako kvalitní zábavu, která jednoznačně stojí za přečtení, ale asi jen za jedno...

6 18.02.2011

"Alpy, ty tě ohromí, ale tohle, Karle, to tě dojme".
Tahle krásná knížečka dokáže obojí.
A mimochodem, "Muž, který sázel stromy" je jeden z nejkrásnějších animovaných filmů, co znám. Vřele doporučuji pojíst knihu i film, vaše duše si pochutná.

6 30.11.-0001

Hehe... nádherná legrácka a sběratelská nutnost pro skalní fandy Pratchettovy Zeměplochy. Moc nesouhlasím se zařazením "dětská knížka", protože tohle dílko je vážně pro (pravda mírně infantilní) dospělé.

Je tohle má kravička?
Dělá na mě "nenechte se mnou déle zržovat".
To není má kravička, je to Havelock Vetinari, vládce města :o)

6 30.11.-0001

Kraken je trefným potvrzením pravdivosti rčení "méně je někdy více":

- MÉNĚ gejzírů tvůrfanty - Miéville bezesporu patří k neobyčejně obdařeným autorům fantastického žánru - z čeho by jiný měl látku na dvě tři knihy, to nacpe Miéville do prvních pěti kapitol. Ale čeho je moc... už v Perdido jsem měl pocit, že autor nápady vytahuje jako králíky z klobouku - je to efektní, ale časem už to může nudit, zvlášť, získá-li čtenář pocit, že je to jen grif na oko

- MÉNĚ stránek - Kraken by zasloužil trochu přistříhnout svá mnohostránková chapadla. Do půlky paráda, konec paráda, ale kolem šedesáti procent se dostavila určitá potřeba přeskakovat a brblat na temporytmus

- MÉNĚ lexikálního exhibování - hrátky s jazykem (ale no tak...) mám sice rád, ale pokud se musím během čtení beletrie několikrát koukat do slovníku cizích slov, mám pocit, že je něco špatně; zvlášť, neshledávám-li nutnost použití právě těchto - pro mě poněkud obskurních - výrazů jako je eschatologie, apostaze či exegeze...

- MÉNĚ point - nevím, odkud berou autoři pocit, že čím více point, tím více adidas, obzvlášť rušivě to působí, když jedou pointy sériově jedna za druhou a ta následující je vždy o fous šokantnější než její předchůdkyně. Ještě víc ruší, když hrdina dojde podivného "verbum ex machina", čímž dosti neelegantním způsobem popře drtivou část děje. Ono vůbec pointování, byť dramatické a čtivě podané, ve mě vzbuzuje určitou pachuť nečisté hry se čtenářem: buďto Miéville nevěděl, jak se ze všeho vyvléci, nebo jsem ho nepochopil, nebo popírá vlastní lagiku nebo je to nějaká vyšší hra se čtenářem na jakořto miliontá šestá variace na téma "kdo tu koho přechytračil"

- MÉNĚ mixování žánrů - Kraken mohl být skvělou lovecraftovkou poctou, novodobým pastišem. Ale bohužel není. Bere si jen slupku, několik kulis a rekvizit, u kterých je na první pohled poznat jejich jevištní provedení. Atmosféra příchodu prastarého, utajovaného kultu, rituálů, šílenství... ta se nedostavila, vše uvedené je považováno za normu, na které se dál staví. Žádná horrorová atmosféra zde není, celý román ze všeho nejvíc připomíná Gaimanovo Nikdykde (zjevná je inspirace panem Vandemarem a Croupem v postavách Gosse a Subbyho) s notnou dávkou okultního koncentrátu

...asi pro pro představu stačí. Napadá mě, čeho by naopak mohlo být více: prokreslení postav. Opět jsem měl dojem, že se k postavám Miéville chová svébytně přehlíživě: pouzí pěšáci v jeho záplavě imaginace, hybatelé z donucení, loutky, co se nedovedou vzepřít inkoustu...

Závěrem: pokud bych měl dojem, že Kraken nestojí za přečtení, nerozepisoval bych se o něm. Jen mně připadá škoda, že není lepší, protože potenciál na lepší verzi sebe sama v sobě rozhodně má. Trochu autocenzury, odvážnějšího redaktora a nesnažit se za každou cenu předvést na posezení sežrání řízku i s talířem, ubrusem a pinglem. A bude to ono... ;-)

Po Jimmy Corriganovi můj snad druhý nejpodivnější komiks, o to zajímavější, že se rekurzivně odkazuje sám do (na?) sebe, resp. lze s přimhouřením očouší prohlásit, že je v zásadě knihou o vzniku a tvorbě Logikomiksu vlastního (a cítíte? šnečí ulita se uzavírá sama do sebe v nekonečné spirále). Pro dílo zabývající se logikou a matematikou nemůže snad být příhodnější formy...

Bertrand Russell byl pozoruhodná a snad až renesanční osobnost a alespoň pro mě je fascinující jeho touha po logickém vysvětlení prostého jevu, kdy se jedna a jedna rovnají dvěma, sysifovské úsilí položit a ustanovit základní logická pravidla matematice a najít absolutní pravdu...

Logikomiks Russellovo lopotění (profesní i osobní) předkládá čtenáři velice zajímavou formou, čtivou, atraktivní a přesto ne příliš banální a až příliš zevšeobecňující - ačkoliv je pochopitelné, že od určitého okamžiku se hlubší znalosti matematické logiky hodí, přesto nejsou nebytně nutnou podmínku pro pochopení Logikomiksu a jeho sdělení.

Tleskám a křičím bravo - po pro mě nezáživných a v zásadě nudných komiksech s archetypem superhrdiny v pláštíku, tohle je pro mě komiks, který zpracovává extrémně složité téma a dovede to na jedničku!

5 02.07.2013

Petra Síse mám rád. Dokonce moc rád a každá jeho nově zakoupená knížka je pro mě malý svátek. Ale popravdě ze Zdi úplně nadšený nejsem, byť je mi jasné, že na sebe strhnu takovým komentářem vlnu nevole.

Na jednu stranu je čistě samotný fakt, že takovéto díl(k)o bylo zrealizováno a vydáno, jistě bohulibý a netřeba, myslím, zdůrazňovat, jaký to má přínos a že to nese jistou naléhavou zprávu o jistých ne právě dobrých časech. Ostatně jeden z důvodů, proč jsme knihu kupoval. Samotné provedení je po formální výtvarné stránce naprosto skvělé (prostě Petr Sís) a ich forma deníku a další autobiografické prvky dodávají punc autentičnosti a jakési naléhavosti.

ALE má to i stinnou stránku - dle mého názoru zhusta subjektivní pohled. Zeď prostě vnímám jako výrazný umělecký projev, ale rozhodně ne jako objektivní historicko/politický dokument. Rok dva po revoluci bych bral, resp. chápal. Ale po dvaceti letech už některé pasáže a výjevy působí poněkud rozpačitě, některé akcentované společenské jevy nebo projevy, myslím, nemají s totalitním režimem žádné explicitní pojítko. Zejména rozpačitě pak působí pohled na dvě země rozdělené zdí...

...možná to tady není z USA není tak vidět, ale mám pocit, že až na nesvobodu jsme si všechny ty pojmenované nehezké věci ponechali a některým se bohužel daří obzvlášť dobře. Zvláště korupce způsobila v mé tváři lehký ruměnec. Ne proto, že bych něco nabízel nebo dokonce vzal. Ale proto, že si někdo zvenku myslí, že je ta věc desítky let mrtvá a ne rozbujelá jak rakovina...

5 06.02.2013

Milé, chytré, úsměvné počtení, přičemž jednou jsem se smál doopravdy nahlas. Děj se sice potácí jako flamendr nikam odnikud, ale zase čtenáře potěší humor, střídání forem a vůbec celkově přívětivá atmosféra. Saturnin je sice srdcovka (s houbičkami shi-take), ale tohle počtení spadá do podobného ranku...PS: byť byl chytře podaný a sofistikovaně zabalený, stejně jsem autorovi ten otevřený závěr neodpustil. Já to prostě beru jako podraz...

Obávám se, že nejsem pro konzumaci či chcete-li nasávání umění tohoto druhu uzpůsoben. Především mám rád příběh, pak jazyk, atmosféru. Rozhodně pointu. Vše v těch správných poměrech.

Postmoderní existenciálně/depresivní vývary vedoucí odnikud nikam a dusící čtenáře k zalknutí podivným kroucením jazyka - to nebude zrovna můj šálek čaje. A nezlobte se se, většinou jsem v tom nenašel ani hlubší myšlenku či sdělení. Jsem jen prostý sekáček trávy a preferuji jednoduché klasické literární postupy. Příběh. Jazyk. Sdělení. Pointa.

Jestli je tohle moderní umění, prosím. Pak ovšem šup s tím do galerie a nikoliv do mé knihovny...

Nicméně bych jen nehaněl... jsou tam i zajímavé kousky, třeba hned ten první o starém otci a návštěvě jeho dětí... Druhá povídka mě též zaujala, i když méně a pak už to s každým kouskem bylo čím dál intelektuálštější a umělečtější (nebo co) a čím dál méně čitelné, což vyvrcholilo poslední povídkou, u které bych opravdu velmi rád slyšel od autora co se mu honilo hlavou a co tím myslel...

5 23.07.2012

Vše výstižné už napsal paulhunter...

...tedy velmi chytlavý román (otevřeno a dočteno na jeden zátah během sobotního odpoledne) ve formě zřetězených povídek, který je neuvěřitelně aktuální i po více jako 50 letech od svého vzniku. Bradburyho sci-fi je prostě jiná... řekl bych silně humanistická a v jistém smyslu to vlastně sfi-fi ani není, hlavně ve srovnání např. s Clarkem. Ale možná o to více obsahuje myšlenek a témat vhodných k zamyšlení.

Je pravda, že některé povídky osloví více, některé méně; tak už to u povídkových sbírek bývá. Já kromě těch, o kterých psal paulhunter, zmíním ještě jednu povídku: „Přijdou vlahé deště“. Pro mě velmi, velmi silná minimalistická záležitost a mistrovský literární kousek. Poprvé jsem se s ní setkal už v páté třídě základky a už tenkrát mi učarovala, hlavně scénou stínových postav na zdech domu...

5 03.06.2012