Pett komentáře u knih

Spousta všeho a vlastně tak trochu ničeho... nějaké hlubší dojmy se bohužel poztrácely někde cestou mezi řádky... zůstal jen podivný pocit z toho zvláštního sázení slov a života všech zúčastněně nezúčastněných... ano, chytla jsem se zase jednou na uhrančivou obálku a úplně se nepotkala s myšlenkovými pochody daného mikrosvěta... moje culpa.

10 13.01.2021

Mile objímající jednohubka o důležitosti emocí v našich duších... pěknost zpracování hřeje oko a sdílené poselství zase moc hezky obaluje chlopeň... sice se mi možná pár myšlenek rozpustilo po cestě do té správné srdeční komory, ale i tak je člověku při pozorování cvrkotu na břehu jezera Kněhyně tak nějak vlídně a milo.

10 06.11.2020

Nejedna záložka mojí duše se rozplynula už v první větě tohoto krásného poselství vyslaného do našeho neutěšeného světa... však potřeba laskavé velkorysosti a empatie k veškerému "jinému" bytí je bohužel stále tak moc aktuální téma.
Hledání toho svého doma, které mi zaťukalo na mysl a vyvolalo někde uvnitř mého já nekonečné debatní seance, při kterých mi úplně veselo nebylo... tak nějak citlivě a s láskou odvyprávěno něco, co si jen málokdo z nás umí představit a přitom se tak rádi stavíme do rolí soudců ze svých pohodlných gaučů. Více takových ťukanců nám všem, prosím ♡

10 10.09.2020

Zpočátku jsem se zkusila opatrně ponořit do vodních Přebytků něhy... a že to tedy byla velmi důrazná něha s velmi bolestivým dopadem do zatraceně tvrdé vody... vyprávění bylo tak moc těžké... topila jsem se ve víru slov a beznadějném zmaru bolestí zmítaných duší, vězněných na úplném dně Koboldovy temné duše... a možná právě to zatěžkání samotným textem docílilo toho, že ta největší vlna katarze mě smetla až když jsem zavírala tuhle část... skončila jsem zírající do prázdna... absolutně paralyzovaná tou všeobecnou krutostí a tak smutnou apatií společnosti... lapala jsem po dechu a nenáviděla všechny koboldy světa...
Uvnitř mé pohmožděné duše se vytesalo přání, abychom všichni dokázali být silnější, vážili si svých já a nedovolili už nikdy žádnému monstru držet nás pod vodou!
Pak přišel oheň s Přebytky lidí... stále velmi tíživě znepokojující osudy... ale mé já zůstalo zalité vodou a ta bohužel udusila veškeré pokusy o silnější emoční žár, který sálal zase z této strany Kobolda... bylo mi to líto... měla jsem si dát čas na proschnutí. To však nic nemění na tom, že s velkou pokorou děkuji za tyto dokonale vysoustružené sondy do toho nejhlubšího bahna lidské existence... je to vždy pekelně silný čtenářský zážitek.

10 04.04.2020

Další příběh z letitého seznamu "tohle si prostě musíš přečíst!" a ano... ta plíživá znepokojivost se mi chvílema dost zadírala pod kůži, ale zvrácenou úchylárnu si asi představuju o píď úchylně zvrácenější... tohle je vyprávění o jednom víceméně dost svérázně nešťastném osudu jedné rodiny nerodiny... pročtete se nenávistí i drsným smutkem a nakonec z vás poslední písmenko udělá jen hrstku nechápajícího popela, což je tak nějak fakt hustý.
Každopádně nečíst v létě... dochází k jasnému vosímu zúčtování... v průběhu čtení jsem jednu málem pozřela a několik dalších mělo tendence útočit ze zálohy :)

10 15.10.2019

V záchvatu duševního masochismu jsem sáhla po další člověčí bolesti a ta mé já bez pardonu uvrhla do nejhlubší temnoty sebe sama... v jednu chvíli mi dokonce ta obrovská krutost z ublížení urvala kus srdeční chlopně a už jí nevrátila zpátky... čeho všeho jen jsme schopní pod záštitou svých vlastních životních šrámů... ta myšlenka sakra bolí!
Velmi silné a tíživé čtení, které mojí duši nemilosrdně podrželo nějaký ten čtvrtek pod hladinou v akváriu plném vzteku a nespravedlnosti jednoho smutného žití... ALE... nenechte se odradit... i tak stojí za přečtení, jen je třeba se před ponořením zhluboka nadechnout!

10 07.08.2019

Vyprávění z těch koutů duše, o kterých se nemluví... možná se i nabízí myšlenka, že by bylo pro svědomí mnohdy pohodlnější zapomenout než jen mlčet? Ale když zapomenete na své já, kde ho pak vlastně začít hledat aneb příběh o takových malých ztrátách a nálezech sebe samých i svých blízkých...

10 19.01.2019

Putování dvou osamělých duší za láskou a nesmrtelností... přes lesy bloudící, přes luka vonící a mořské pláně plující... k řece Kžar... té, která teče pozpátku a dá vám možnost žít navždy... dobrodružství, které je tak mile odvyprávěno a zdobí ho tak moc hezká myšlenka...
Pro mojí rozbolavělou maličkost teď a tady velmi aktuální téma... představa té trošky živé vody pro jednu mojí pěnkavičku, která uletěla hodně hodně daleko a zanechala za sebou prázdno, je více než lákavá... ALE... využili bychom opravdu této možnosti, kdyby přišlo na lámání života? Toť otázka...

10 16.07.2018

Ta obálka... ach, ta skvostná obálka... právě ta mě přitáhla do života jednoho podivuhodného poštovského panáčka Biloda a jeho nestydatě uloupených dopisů plných křehkých haiku... podotýkám, že haiku je mé mysli japonskou vesnicí... ale tady s těmi osamělými řádky se tak krásně prolnulo... a ten magický konec... ach, ten konec byl už jen pomyslnou ovoněnou sakurou v mé dlani... myšlenka, která mě neopouští...

10 15.03.2018

Umírání někoho blízkého každého z nás tak trochu přizabije... vyprávění mi rozčeřilo fantazii... a i přes tak trochu bolavo jsem se s velkou chutí nořila do té řeky plné emocí... tolik krásných a trefných obrazů samotného žití... až mi z toho šla duše kolem... takové... uhrančivě magické to bylo... krása!

10 07.03.2018

Jostein vytřepal z božího rukávu andělský příběh o nemocné zatrpklé Cilce, které visí na krku celý svět a nejde jí smířit se s myšlenkou, že z něj krůček po krůčku odchází... je to přeci taková nespravedlnost... tiché vyprávění o lidské podstatě... o dětech v nás... o životě... o smrti... o světě... pohladilo... děkuji za Tebe, Arieli! Pofoukal jsi jednu bolavou duši a naplnil ji nadějí, že i její nejbližší takto láskyplně vystoupili z řady a stali se z nich skvostně odění motýli za zrcadlem...

10 21.02.2018

Trochu mi trvalo pochopit styl psaní, kdy chvíli jste tady a pak bez mrknutí oka zase jinde... ale když se mi konečně rozsvítilo, že jedna linie je současná a ta druhá "osudová" vyprávěná náznakově pozpátku, tak si mě ta ponurá atmosféra a hozené indicie minulosti omotaly kolem záložky...
S gustem se propadám do těch rádoby obyčejných příběhů, kde se vlastně nic neděje a přitom se děje úplně všechno... a tohle je jeden z nich... plyne nenuceně, jako děj nezávislého filmu a přitom vám nedovolí ho na chvíli pustit z ruky... je to příběh drsný, nekompromisní a vlastně tak moc lidský....
Ideální ke čtení v ušáku u krbu s pořádnou dávkou whisky v ruce, dřevo praská a venku chči...ehm... prší a prší!

10 10.03.2017

Tohle byla trochu hořká masala... sžít se s příběhem mi trvalo malinko déle... možná za to mohlo přílišné přeskakování v čase nebo přehršle politických detailů, o kterých bohužel vím tužku... inu, není to časopisové čtivo, ale stojí za to vydržet, protože vygradování příběhu je jednou velkou jízdou do horoucího pekla... ve finále každé písmenko perfektně zacvakne do celkového osudu všech zúčastněných a s vámi to cloumá... a cloumá...a cloumá!

10 10.11.2016

Tak dlouho jsem okolo ní kroužila... mám jí číst... nemám jí číst... a? Ve finále příliš povyku pro nic... začátkem jsem se namlsala, ale pak se to tak divně rozplizlo a ztratilo to mojí pozornost... ztratilo to na naléhavosti... čtete o zbytečně moc lidech, kteří nejsou pro příběh důležití... a Klára? Bože můj, to byla marnost sama... možná by vyprávění bylo zajímavější formou povídek o válečných osudech... ale z tohohle jsem byla jalovice a za chvíli jsem už nevěděla, komu jak kdo umřel nebo se kdo narodil... trochu jen takové zbrklé sázení slov, které mi ve finále nedalo moc velký smysl... síla příběhu se vytratila mezi řádky... škoda... velká škoda!

10 11.07.2016

Četla jsem ho jako malá holka a... nic... po letech jsem se k němu vrátila a.... ach, jsem okouzlena... musela jsem k němu dospět a možná si i něco odžít... asi... však, kdo z nás nemá někde tu svojí jedinečnou růži, která mu občas leze pekelně na nervy či se nenechá tu a tam ochočit... dokážeme ještě vidět srdcem nebo jsme věkem dočista zahnali své "malé já" a uvěznili jsme se v nemilosrdném světě čísel? Kdo z nás se někdy necítí opravdu osaměle?
Je to dětská knížka a mě bylo po dočtení ouzko a tolik smutno... měla jsem potřebu říct hned všem svým blízkým, čím pro mě jsou a jak jsou výjimeční... a jak moc výjimečný je tenhle příběh!

10 04.03.2016

Ano, přiznávám se... je to laciné, ale uhranula mě obálka a navíc... Šumava a King? Předběhla všechny ostatní stojící tak dlouho ve frontě, aby mě mohla tak maximálně nakrknout... mám toho za sebou načteno už hodně, ale tady mě fantaskní prvek vyloženě namíchnul... měla jsem chuť příběh odložit, jak moc mi to přišlo absurdní... byl by dokonalý, kdyby se jednalo o psychopatickou realitu, která vám vezme dech, ale toto?
Neříkám nic... našlápnuto lehce měl... atmosféra a tohle a tamto... ale bohužel... ten konec to totálně zabil... milého Martina bych zabila nejradši už v první kapitole, jak strašně mi lezl na nervy... Máji vyprávění se dalo lépe snést, ale zase ten syndrom nesmrtelnosti... jí snad i kdyby někdo rozsekal na kousíčky, tak ona se zpět bez mrknutí oka složí :) Velká škoda, mohlo to celé vyznít daleko naléhavěji...

10 11.12.2015

Už týdny se přemlouvám k tomu si vytvořit na Stehlíka názor... ja totiž vůbec nevím, co si o něm myslet... chvíli mě to bavilo a chvíli toho všeho bylo příliš... bohužel i přes obsáhlost příběhu... emoce mnou zahýbaly pouze v jednom jediném momentu a smrt tímto momentem nebyla... nešlo mi se do příběhu jakkoli ponořit... i přes tak náročná témata mi to chvílema přišlo jako zbytečné, ploché a překombinované sázení slov... škoda... velká škoda! Méně je prostě někdy opravdu více... chyběla mi tam ta naléhavost a fatalita...

10 29.11.2015

Ach, téma mi tolik připomnělo mojí milovanou Ženu, která prchá před zprávou...
Ač zde jsem si musela zvykat na židovské superhrdiny a jednu absolutně nesympatickou hlavní hrdinku, což mi občas nervy podrásalo... ale... pokud se dokážete odprostit od té "lacinější" povrchnosti, tak má příběh přeci jen obrovskou sílu... vyvolá ve vás otázky, touhu vědět víc... opravdu to všechno proběhlo tak černobíle? Jedni jsou jen zlí a druzí jen dobří, chvílemi máte až pocit neuvěřitelnosti... padá do vás spousta informací a vy máte potřebu pátrat dál, jak to tedy doopravdy bylo... jste šokováni, znechuceni... pohlceni...
Ta atmosféra vás doslova přiková a po kouscích vám krade klidný spánek... protože i kdyby tohle byla "jen" prožidovská agitka, tak někde přeci takto lidé opravdu žili a bohužel stále žijí... v zoufalství svádějí každodenní boj o svojí holou existenci... a ve stejné chvíli je nám pohodlným "v peřinách" opět něčeho málo a jsme nespokojení s tím či oním...
Ta bezmoc, smutek, oddanost a síla mi budou dlouho rezonovat v mysli...

10 09.03.2015

Líbilo se mi to nebo se příběh jen ocitl v ten správný čas v té správné melancholické mysli... chvíli jsem nemohla vystát June, pak Tobyho, pak Gretu, pak mámu, tátu a zase June...ale... zhruba v půlce mi něco spadlo do oka, pak do druhého a už jsem se vezla... i když je pravda, že ke konci jsem měla chuť celou knížku pověsit za stránky do průvanu... jaký vztek mnou cloumal...
Vyprávěno s citem, láskou a péčí všem poraněným a bolavým duším, které vzpomínají... takže ano, mé melancholické já zaplesalo...

10 12.01.2015

Ach, ta Aljaška...skvělá atmosféra! Z příběhu je cítit obrovský smutek a beznaděj nad neuskutečněným rodičovstvím a chlad, který tato událost po sobě zanechala...ale s plynutím děje se rozvíjí obrovská láska a pochopení...vystačila bych si s touhle neuvěřitelně silnou kostrou příběhu dvou lidí...ale i tak jsem spokojena!

10 25.08.2014