Pihtipudas komentáře u knih

Krásná knížka. Text, kterému se musíte naprosto oddat, vnímat ho na 100 % a nenechat se rušit ničím okolo (ono když se začtete, tak si to román zařídí sám). Všechno se děje tak nějak nenápadně, prolíná se minulost se současností, pořád čekáte, co se stalo, co nám autorka tají a kdy to odhalí. Čekáte, co bude s domem, který hlavní hrdinka zdědila, co bude s jejím dalším životem, co bude v knize na další stránce. Vyprávění vás strhne a nutí vás, abyste se naladili na správnou vlnu a tempo.
Do knihy jsem se pustila, aniž bych o ní dopředu cokoliv věděla. Nečetla jsem anotaci, nečetla jsem žádné recenze ani komentáře. Jen jsem prostě nechala Iris, aby mi povyprávěla svůj příběh. Jedním slovem: úchvatné!

12 07.08.2014

Kniha je zajímavá především svou formou, obsahově autorka zvolila poměrně oblíbené téma, které ovšem zpracovala dobře. Jde o příběh malé El, jejíž život je od narození určován nenávistí mezi rodiči, otec je alkoholik, který matce neustále vyhrožuje, matka je (snad jí to ani vzhledem k situaci nelze zazlívat) hysterická ženská, jež si vybíjí vztek na svůj život na vlastní dceři. El tak neustále slyší, jak je k ničemu a nic neumí, až tomu sama podléhá a trpí jak doma, tak ve škole.

Na knize je však rozhodně nejzajímavější to, jak si autorka pohrála s formální stránkou. Každá kapitola je koncipovaná jako krátký vypointovaný příběh, který má přesně 50 slov. Tento minimalistický přístup sice poměrně osekává dějovou složku, na druhou stranu ale dokáže všechno podstatné sdělit. Nehledě na to, že tato forma skvěle nahrává autorčině smyslu pro detail, tragikomický humor a určitou melancholii plynoucí však také z tématu knihy.

Prvotina české autorky rozhodně není textem pro masového čtenáře, své příznivce si však zcela jistě najde.

10 20.05.2013

Výborná kniha. Vtipná a zároveň smutná, skvěle napsaná, hlavního hrdinu si nejde nezamilovat. A stejně tak toulavého kocoura, který hraje v knize podstatnou roli jako Oveho žena a noví sousedi. Ove je takový ten protivný chlápek, který je konzervativní až hrůza a puntičkářský snad naprosto ve všem. Jeho bizarní snaha ukončit svůj život je vlastně neuvěřitelně tragická, přesto se u jednotlivých scén musíte smát. Opravdu krásně napsané, tak upřímné a opravdové. A ten kocour - každý milovník koček ho bude zbožňovat, to je jasné.

9 30.04.2014

Jsem asi jediný člověk na světe, koho tahle kniha neuchvátila. Možná to bude tím, že jsem od ní moc čekala, těšila jsem se na ni a ono TO nepřišlo. Téma výborné, ale jeho zpracování... asi nejsem cílová skupina nebo co. Mrzí mě to, ale Hvězdy mě nějak minuly. A chyby v textu mě vyloženě štvaly! Třeba někdy příště s jinou knihou, Johne Greene.

9 01.04.2014

Román o botanice v kulisách 19. století, v němž sledujeme osudy dědičky bohatého panství Almy Whittakerové, si mě poměrně snadno získal. Četl se výborně, bavily mě kupodivu i mnohdy zdlouhavé popisy orchidejí či mechů a přestože botanice vůbec nerozumím, četla jsem se zaujetím. Jediné, co bych románu vytkla, je absence vyvrcholení děje, který v průběhu kolísá nahoru dolů a vždycky čtenáře akorát navnadí, aby ho vzápětí zase zklamal tím, že vše nesměřuje k jedinému cíli a závěru (nebo možná směřuje, pak jsem to ale neodhalila). Asi někdy v polovině knihy jsem se s tímto způsobem vyprávění smířila a dočetla bez dalších velkých očekávání. Kdybych ale měla říct, jestli se mi román líbil, neváhala bych. Ano, líbil. A mimochodem, obálka, vnitřní ilustrace a vůbec celá kniha jako artefakt je nádherně provedená, dobrá práce!

7 25.03.2015

Nádherná knížka, dojemná, rozkošná, pravdivá. Potěší i dospělé čtenáře. Vůbec nevadí, že jsou ilustrace černobílé, možná spíš naopak - díky tomu vše lépe vynikne. Krásný příběh.

7 21.11.2014

Číst Čistého je čtenářská radost. Je to kniha, která je literaturou s velkým L, kniha, kterou charakterizuje nádherný jazyk, kniha, která dokáže popsat vše tak, až si připadáte, že jste součástí děje, že s Barratem žijete v té smradlavé Paříži, která se ani trošku nepodobá té dnešní. Děj plyne jaksi sám o sobě, přestože v něm jsou důležité zvraty, nijak vás neochromí, prostě jsou a vy je berete tak, jak přichází. Je to tak plné života (ač to zní divně vzhledem k tématu knihy), opravdovosti, lásky ke slovu i místu, že román chcete číst znova a znova a dál si užívat to krásné proplouvání mezi slovy a větami. Existuje hodně dobrých knih, které přečtete, líbí se vám, ale za pár měsíců už si stěží vzpomenete na název. Na Čistého jen tak nezapomenete!

7 08.10.2013

Jedním slovem: umí. Petra Soukupová opravdu umí, naprosto mě fascinovalo, jak mě naprosto obyčejným příběhem o naprosto obyčejných lidech dokázala přikovat do židle a nutila mě číst a číst. Ten její jazyk: měla jsem sto chutí jí dát pár facek za to, že "neumí" napsat normální větu, nedejbože souvětí! Ty věty bez přísudku, pane bože! Jenomže ono je to neuvěřitelně čtivé, dodává to příběhu tu správnou atmosféru a rytmus a vlastně si po dočtení ani nedokážu představit, že by to byla bývala napsala jinak. Akorát si teda teď jdu vzít do ruky něco úplně jiného (jak tematicky, tak stylisticky), na další Soukupovou to bude chtít čas na oddych.

6 21.08.2014

Úchvatný román, který chci číst znovu a znovu! Zatím jsem to stihla dvakrát a přemlouvám se, abych se nezačetla potřetí, protože se mi to zdá už trochu divné...Skvěle vykreslené prostředí, postavy i krimi zápletka. Jedna z nejlepších knih, co jsem četla (a že už jsem jich četla!)

6 04.04.2013

Od knihy jsem asi očekávala víc, jako celek ji nehodnotím negativně, spíš bych řekla, že jsou výrazné rozdíly mezi jednotlivými kapitolami - ty, v nichž se přímo setkáváme s Hattiie (matkou rodiny, hlavní postavou knihy, kolem níž se veškeré události točí), jsou výtečné, propracované, čtivé, opravdové. Kapitoly, v nichž se setkáváme s Hattiinými dětmi a v jejich příběhu se Hattiie vyskytuje jen zřídka, jsou slabší. Těžko říct, jestli je to proto, že osobnost Hattiie všechny převyšuje a zastiňuje, nebo to autorka nedokázala pohlídat. Možná je to jen můj osobní dojem, protože propracovanost a uvěřitelnost jednotlivých postav autorce nemůžu upřít. Ale zkrátka tam, kde je Hattiie, tam je Mathisová nejpřesvědčivější a nejlepší.

5 22.05.2014

Když se vám hodně moc líbí jedna kniha autora a pak přijde druhá, máte zcela logicky velká očekávání. To jsem u Backmana po předchozím Muži jménem Ove měla - a kupodivu mě nezklamal. Babička je skvělá, v něčem stejně dobrá jako Ove, v něčem úplně jiná. Ale dobře jiná. U Oveho jsem se s dojímáním držela, u Babičky už jsem slzy potlačovala hůř. Přestože jsou v ní úžasné fórky, vyznívá dle mého smutněji, než Ove, zároveň mi přišla propracovanější. Nebudu se ale rýpat v drobnostech, obě jsou to skvělé knihy, které stojí za to si přečíst.

4 25.06.2015

Pálenku doporučuju všem, kdo "učtou" hutný lyrizovaný text neveselého obsahu, který je pohladí na duši svou krásou a hloubkou. Je třeba dávkovat si jednotlivé kapitoly po malých kouscích, číst více kapitol najednou je náročné. Nelehké čtení, které jsem si po celou dobu užívala. Zklamala mě jediná věc (pro mě celkem podstatná, proto jedna hvězda v hodnocení dolů) - závěr. Tak nějak jsem čekala, že autor knihu zakončí stylověji. Když už si dal tu práci a vypiloval celý text k dokonalosti, chybějící třešnička na závěr mi chyběla o to víc.

4 25.03.2015

Trilogii Peter May završil přímo skvěle. První Skálu absolutně miluju, četla jsem dvakrát a chce se mi do ní pustit zase znovu. Druhého Muže z ostrova Lewis jsem přelouskala s nedočkavostí a nadšením z prvního dílu - a ano, dostala jsem to, co jsem očekávala, ale přece jen tam už chyběla nějaká ta jiskra, která doprovázela Skálu. Ale Šachové figurky? To je zase naprosto skvělá kniha! Moc se mi líbilo, nemůžu jinak, než doporučit. Najdete tady to nejlepší z obou předchozích knih a k tomu další skvělý příběh z minulosti, který do přítomnosti zasahoval celý tak nějak nejvíc ze všech tří knih. Už se moc těším na další Mayovy knihy.

4 13.11.2014

Hosseini je moje srdcová záležitost, po dočtení Lovce draků jsem prohlásila, že je to nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla. A tou zatím zůstává. A hory odpověděly je krásná kniha, přečetla jsem ji jedním dechem a hodně na mě zapůsobila. Bohužel na rozdíl od Lovce draků měla slabá místa (příběh o řeckém lékaři byl pro mě vyloženě nadbytečný) a tak trochu se mi zdálo, že se autor opakuje. Nečekala jsem, že by Hosseini překonal Lovce draků a proto nejsem po dočtení zklamaná. Doporučuji k přečtení všem!

4 10.01.2014

Nonstop knihkupectví pana Penumbry je román, ve kterém si najde to své snad úplně každý.
Je psaný živým současným jazykem, ale zároveň v pasážích o starých knihách a tajném spolku nepůsobí rušivě - jakoby autor dokázal vše propojit bez jakýchkoli problémů.
Ostatně propojit nepropojitelné mu jde velmi dobře - jak jinak vysvětlit román o starých knihách, počátcích typografie a nejmodernějších systémech Googlu? Nejsem žádný odborník na moderní technologie a možnosti Googlu, ale mi vše vyznělo opravdově a uvěřitelně.
A zmínky ze "starého" světa pět 500 lety, kdy Aldus Manutius vydával své knihy, to je parádička pro všechny milovníky literatury, typografie a skvělé oprášení znalostí z dob studií - kdo by to byl čekal, že si na staré dobré "aldinky" vzpomene při četbě románu, který napsat mladý Američan, co se živil na Twitteru?
K tomu všemu je úžasná postava pana Penumbry (není to hlavní hrdina, kdo vás nejvíc upoutá, ten je jen jakýmsi vypravěčem a hledačem pravdy, který se do víru událostí dostal tak nějak náhodou a zalíbilo se mu v něm). Pan Penumbra je postava velice sympatická, milá, odhodlaná, ale zároveň jaksi zranitelná a nenápadná. A taky trošku nepropracovaná (jako vlastně všechny postavy). Každopádně autor to snad napraví v nové knize, která vychází v USA a v níž se bude věnovat právě postavě Ajaxe Penumbry v době předtím, než se událo to, co se událo v Nonstop knihkupectví.
Knihu rozhodně doporučuji a moc ráda bych se dočkala i jejího zfilmování - nemohla jsem si pomoct, ale během čtení jsem prostě všechno viděla tak živě a filmově (přestože bych román neoznačila za "filmově napsaný"). Tak třeba se dočkám. Nebo alespoň toho pana Penumbry v nové knize. V češtině.

4 03.12.2013

Trilogie z ostrova Lewis to není, ale čte se to dobře, francouzské prostředí mě nadchlo, bavilo mě to, oblíbila jsem si hlavního hrdinu, který mě dostatečně navnadil na druhý díl. Číst znovu to nepotřebuju, ale doporučit rozhodně musím!

3 25.06.2015

Tuhle knihu by si měli přečíst všichni. Všichni, komu není lhostejné, co se kolem nich děje, všichni, kdo chtějí vědět, jaké to je žít v pekle. A snažit se s tím něco dělat. Izzeldin Abuelaish je palestinský lékař, který své dětství i většinu života prožil v pásmu Gazy. Celý život se snaží bojovat za lidská práva a za právo Palestinců na lékařskou péči. Snaží se spojovat izraelské a palestinské obyvatelstvo tím, že jim jde příkladem. Pracoval v izraelských nemocnicích, léčil neplodné izraelské ženy a kvůli bojům mezi Izraelem a Palestinou se téměř nedostal zpátky domů k nemocné ženě. A kvůli nesmyslnému bombardování mu přímo před očima zemřely tři dcery. Přesto ho to nezlomilo a za dobro bojuje dál.
Kniha je neskutečně silná, opravdová, plná snahy o rozšíření toho, co se děje, a snahy to změnit. Autor líčí svůj příběh od dětství až po ztrátu svých dcer a následný odchod do Kanady. Dokázal mě do děje vtáhnout (za nejsilnější moment považuju chvíli, kdy mu zemřela žena), vzdělat mě, zaujmout. Doporučuju každému! Přestože mě Izzeldin neskutečně iritoval tím, jak se za každou cenu snaží všem pomoct a být tím nejúžasnějším chlapem na světě (místo aby křičel a chtěl pomstít své dcery - jako by to udělal každý jiný), je to právě jeho naděje a odhodlání, co knihu pozvedává ze svědecké výpovědi na něco vyššího.

3 01.12.2014

Annie a berlepsové je úžasná dobrodružná knížka, u které budete sedět, zapomenete na všechno kolem sebe a budete číst a číst a číst. Vůbec nevadí, že třináctiletá hrdinka se chová spíš jako desetiletá, ani že je to příběh pro děti. Autorka umí čtenáře zaujmout, dopřát mu hezký příběh i naservírovat nějaké zajímavosti, které dosud nevěděl. Borůvková řadu míst, kterými v knize malá Annie cestuje, sama projela a zužitkovala to více než dobře. Svižné, zábavné, chytlavé. S touhle knížkou nešlápnete vedle. A to nemluvím o úžasných ilustracích, které knihu doplňují. To je prostě radost otáčet stranami.

3 13.11.2014

Od Petry Soukupové jsem zatím přečetla jen jednu knihu pro dospělé, která mě hodně zaujala. Dětská kniha je psaná vlastně úplně stejným stylem, jen je v ní něco dětského. Autorka umí dokonale vystihnout pocity nešťastného a vzdorovitého kluka, který si svým zlomyslným chováním a naschvály chce jen vydobýt matčinu pozornost a návrat k tomu, co bylo dřív - k rodině, do níž patřil i jeho táta. S hrdinou se dokáže ztotožnit každý, nezáleží, jestli je mu devět nebo třicet. Vyzdvihla bych také reálnost celého příběhu, jeho aktuálnost a moderní pojetí. Text, nad kterým se zamyslí malí i velcí.

3 13.11.2014

Lovec draků je moje absolutně srdeční záležitost, knížka, která mě dostala a pochybuju, že ji něco jen tak překoná. Jako druhou Hosseiniho knihu jsem četla nejnovější A hory odpověděly. Byla jsem lehce zklamaná, ta knížka je prostě výrazně slabší, než Lovec draků. Ale teď jsem si spravila chuť. Tisíce planoucích sluncí, to je prostě něco neuvěřitelného... Četla jsem dlouho, po kouscích, nezvládala jsem to najednou. Hodně silná kniha, nebylo mi při čtení lehko. Všichni by si měli přečíst, jak ženy v Afghánistánu žily a žijí. Když jsme to četla a viděla nadepsán rok 2000, nemohla jsem uvěřit, že se něco takového v roce 2000 mohlo dít. Tak nedávno takové hrůzy, takové bezpráví... Nečetlo se to lehce, ale jsem moc ráda, že jsem si tuto knihu mohla přečíst. Budu ji doporučovat úplně stejně, jako Lovce draků. Přečtěte si to, ať víte, jak se máme dobře...

3 06.10.2014