pistalka komentáře u knih
Podobně jako v Pražské zimě se i tentokrát M. Albright snaží čtenářům čtivou a jednoduchou formou přiblížit zla totalitních ideologií dvacátého století. Zatímco v Pražské zimě se však věnovala jen několika letům ve vývoji Československa, tentokrát se snažila podchytit celou politickou doktrínu v průběhu dlouhého času.
Nevytýkám tomu jednoduchost, neboť kniha je evidentně psána popularizační formou pro méně zasvěcené publikum, textu však chybí ucelenější provázanost pojmu ,,fašismus“ s celkem. Dostáváme tak v podstatě několik kapitol, věnovaných Hitlerovi, Mussolimu, Erdoganovi, Putinovi nebo Orbánovi, tento výběr je však selektivní a akceptovat jej lze jen s velkými výhradami. Kdyby se kniha jmenovala „O těch, kteří nejsou liberální jako já“, neřekl bych půl slova. Mezi neliberálním a fašistickým však nelze klást rovnítko, byť k tomu situace mnohdy svádí. Uvědomovat by si to měla především samotná autorka, která v úvodu naříká nad tím, že slovo fašista dnes slouží jako nálepka, kterou jedni očerňují druhé. Bohužel, svou knihou k racionálnější diskuzi nepřispěla.
Jsou autoři, o kterých byste nemuseli znát vůbec nic, přesto by stačilo přečíst pár z jejich řádků, abyste věděli, že se vám do rukou dostalo něco velikého. A s takovými pocity jsem louskal Mannovy novely a povídky, přičemž každá pro mě byla takovou „malou osmitisícovkou,“ obrovským literárním požitkem. Myslím, že tady asi není třeba dodávat vůbec nic, o tomhle se nedá psát, tohleto se musí číst, velmi pomalu číst a vychutnávat každé slovo.
Magnesia Litera? A za co?!
Asi je v módě vznešené psaní o ničem, ve kterém je ono "nic" schováno v těžko uchopitelných, abstraktních pasážích plných cool věcí, ze kterých si stejně nic nevezmete, protože autor jaksi necítí potřebu vodit čtenáře za ručičku. Jasně, to určitě ne vždy musí, a velikáni světové i české literatury to mnohdy nedělali, to ovšem byla kvalitní díla, při kterých jste se po třech větách rozplynuli blahem. No a teď držíte v ruce knížku, jejíž vyprávění stojí za prd, příběh jakbysmet, sjíždíte jakési útržkovité segmenty příběhu, které ani nedávají smysl, tak si aspoň po dočtení přečtete anotaci, abyste měli šajnu, o co tam jakože šlo. Chtěl bych vidět člověka, který si četbu tohoto románu upřímně užil, odnesl si z něj něco (a nebyla to póza). Snad jen to poměrně vzhledné vydání z Arga za něco stojí.
Románem Carrie King debutoval a ač se na jazyk derou slova vesměs pochvalná, nelze Kingovu první knihu nevnímat v kontextu pozdější tvorby. Kdyby té nebylo, asi by nám poměrně jednoduchý a krátký příběh o mladé dívce, tyranizované fanatickou matkou i netolerantními spolužáky, přišel skvělý, svěže, originálně a kvalitně napsaný. On takový do určité míry je, děj pěkně odsýpá, struktura románu, doplněná o různé úryvky z novin, policejních spisů apod. nedovolí knížku mnohokrát odložit, dokud ji po krátkém čase nedočtete. Je vidět, že King se s talentem narodil a do budoucna ho už jen piloval, Carrie zkrátka není špatná knížka. Na druhou stranu jsme u autora přeci jen zvyklí na detailní a intimní svázání s postavami, na propracovanou psychologii, zálibu v detailech každodenního života. Desítky a stovky střípků, které poskládané dohromady tvoří ty špalky z našich knihoven, na které nedáme dopustit; To, Nezbytné věci, Nespavost, Svědectví a jiné. Ty mi zkrátka u Carrie chyběly a bylo to poprvé, co se mi jich u čtení některé z Mistrových knih nedostalo. Carrie je zkrátka příliš stručná, než aby mě jí King nadchnul, a kdyby byla jen mírně delší a obsáhlejší (padesát stránek řekněme), přispělo by to k větší bohatosti románu a mně ke spokojenosti.
Nelze než (také s odstupem času) hodnotit průměrně: 6/10
Dvanáct povídek sbírky Smrtonoš obsahuje prvky nadpřirozena, čímž se kniha vymyká běžné autorčině tvorbě. Kdyby se podobného tématu ujal méně zkušený autor, asi by byl výsledek poloviční a některé povídky by působily poněkud trapně a směšně. Agathě Christie se však podařil vytvořit zdařilý kompromis mezi spiritismem a tím, v čem byla nejlepší. Výsledkem je velmi čtivá a po stránce kvality vyvážená sbírka, která neobsahuje vyloženě špatný kousek; dobrá polovina příběhů je za plný počet.
Nejlepší je samozřejmě (jak jinak) Svědkyně obžaloby, která se sbírce poněkud vymyká (jako jediná neobsahuje motiv nadpřirozena), přesto by bylo nespravedlivé opomenout tento skvost detektivní literatury ve výčtu nejlepších autorčiných povídek.
Sám nemám moc, co bych vytknul, přesto při průměru hodnocení všech povídek mi vyšlo 83% (2x ***, 6x **** a 4x *****), což jsou silnější čtyři hvězdičky.
Smrtonoš nedosahuje kvalit čtyř poirotovských sbírek (Poirotova pátrání, Herkulovské úkoly pro Hercula Poirota, Vražda v postranní ulici a Rané případy Hercula Piorota), je však lepší než nedávno vydaná antologie "Třináct záhad" nebo trochu suchá "Parker Pyne zasahuje". Nechť příznivci Agathy Christie zbystří, trochu netradiční Agatha vaší knihovnu skvěle osvěží.
( 13 x 5 + 6 x 4 + 1 x 3 ) / 20 = 4,6 = * * * * *
U povídek nehodnotím ani tak děj, jako spíše nápad a pointu. A v tom se Kingovi Noční směna (jeho sbírková prvotina) povedla a jsem rád, že i já jsem si ji vybral jako první. Zároveň je to taky mou dvacátou přečtenou autorovou knihou.
Za nejpovedenější kousky považuju: Děti kukuřice (naprosto výborná atmosféra), Římsu a Mrtví se někdy vracejí. Výborné jsou ale skoro všechny a i ty nehororové mají něco do sebe. Jediná slabší byla Noční příboj; ta mi přišla bez jakékoliv pointy.
S odstupem času si z tohoto dílu Temné Věže moc nepamatuju. Vím, že se děj zamotal ještě více (Kdo by to byl po pětce čekal?) a skoro nic se nevysvětlilo. Myslím, že tady King velmi velmi zapojil veškerou svou fantazii. Výsledkem je exhibice šílených nápadů s naprosto ojedinělým dějem (viz Rolandova návštěva jednoho spřádače příběhů...).
King má to štěstí, že je opravdu dobrý a zkušený vypravěč. Proto to všechno utáhl a Zpěv Susannah drží dokonale pohromadě. A jestli byl Pistolník prologem k celému cyklu Temné Věže, je šestý díl malým úvodem k velkolepému vyvrcholení celé ságy.
Naprosto luxusní záležitost a povinnost pro všechny majitele koček :) Kdybychom doma taky nějakou měli, hodnotil bych nejspíš o hvězdu výš. Naprostá smršť hlášek a vtipů, parádní a odpočinková četba. Přečteno na jeden zátah.
Šestnáct let čekali fanoušci autora syrových a drsných románů na nový materiál, až se s nimi největší hvězda americké literatury půlrok před smrtí rozloučila přepisem rozhovoru o matematice a mrtvých lidech, který u čaje v nějakém kamrlíku psychiatrické léčebny vedou doktor a pacientka. Pár letmých poznámek:
1) Napsal si to podle sebe, aniž by se potřeboval ohlížet na kohokoliv, přizpůsobovat se obecnému vkusu nebo dostát různým očekáváním. V tom vidím obrovský krok oproti oběma románům, vydaným po roce 2000, které s odstupem vyhlížejí téměř jako popina.
2) Přijde mi opravdu zajímavé, že se rozloučil s románem, ve kterém je 50 procent postav ženských, respektive ve kterém je jedna z celkem dvou postav žena, nota bene žena ve vztahu k muži intelektuálně dominantní. K takovému milníku jiný dědek světové literatury, který zemřel asi měsíc po McCarthym, nedošel.
3) Stella Maris i Pasažér by absolutně zapadly, kdyby je nenapsal McCarthy. Na druhou stranu, právě proto, že je napsal on, v nich čtenáři možná marně hledají něco, co tam nenašli a co si myslí, že tam snad někde je. Těším se druhé čtení někdy příště.
Hledání dějin jsem přečetl velmi rychle. Rozhovor jsem nosil kde se dalo, zajímavé pasáže jsem si podtrhával. Ve výsledku se kniha stala jednou z nejvíce podtrhaných v mé knihovně. K tomu snad ani není třeba nic dodávat. Úžasně vystavěné myšlenky. Kniha teď bude kolovat mezi mými kamarády.
Kvalita knihy je v silném nepoměru k mládí autora – od debutového románu bychom čekali začátečnické chyby, od dvacetiletého mladíka nevyzrálý text plný klišé. Ale to by nebyl autor monumentálního Muže bez vlastností! Místo toho jsou Zmatky chovance Törlesse plnohodnotnou literaturou, která sebevědomě obstojí v silné konkurenci středoevropského románu dvacátého století. Kniha je silně neobvyklá i svým námětem – homosexuálními praktikami mladých mužů na internátní vojenské škole, respektive přesvědčivě prokreslenou psychologií hlavní postavy, pohybující se myšlenkově na hraně filozofie, morálky, etiky i estetiky.
Kniha Evropský mezičas se snaží nahlížet na evropskou integraci z jiného pohledu, než je v mainstreamu zvykem. Vzhledem k odborné erudici autora a jeho schopnosti přesně vystihnout pointu i jádro věci je kniha velmi dobrým pohledem na některé současné otázky. Doporučil bych ji každému, který sdílí ústřední autorovu premisou, a to že současné směřování integrace EU je… nedobré. Autor přesvědčivě argumentuje, že vlivem stále sílícího i zrychlujícího integračního tlaku se celé společenství veřejnosti více znepřehledňuje. Narůstá demokratický deficit společenství: veřejnou diskuzi nahrazují hotové ,,politické produkty“ politicko-administrativního aparátu, kterým běžný občan nerozumí. A pakliže vyvstane zjevná chyba, je skoro nemožné ji napravit, protože společenství se do té doby integruje do nové (svázanější pro některé, demokratičtější pro druhé) podoby.
,,Pokus dotvořit na evropské politické rovině nadnárodní stát není projevem politické vůle evropského národa, protože se žádný nekonstituoval. Místo něj se vytvořila jen evropská nadnárodní elita, která je částečně nositelem i vědomým recipientem integračních procesů. Má přirozený společenský zájem na prohlubování integrace. Pro politiky a členy politicko-administrativního aparátu tento proces nabízí podíl na globálních rozhodovacích procesech a rozšiřování moci. Pro reprezentanty zvláště velkých podnikatelských subjektů přináší zjednodušení pravidel, zvětšení prostoru a zpřehlednění mocenského centra, na nějž je možné vyvíjet tlak při prosazování vlastních zájmů. Intelektuálové pak mají pocit, že mohou spoluvytvářet novou sociální realitu, přičemž zpravidla věří, že integrační proces je progresivním vývojem, který odstraní nedokonalosti stávajících států. (strany 116 – 117)“
POLITIKA BY NEMĚLA BÝT REALITY SHOW, proto je tato kniha pro hodně lidí nudná, pro velkou část společnosti dokonce i zbytečná. Protože nejde čtenáři pod ruku, je plná rad, vizí, ideálů, jde svou koncepcí proti mínění převažující části české společnosti (autor je ostatně pravicově orientovaný konzervativec, zatímco dnešní realita je silně socialistická). A proč taky neříct z plných plic, že českou společnost politika vlastně vůbec nezajímá, a pokud ano, sklouzává se k tendenčním a velmi povrchním hodnocením. Kniha Petra Fialy, jednoho z nejvýznamnějších českých politologů, je v podstatě deskripcí ideální formy (z onoho pravicově-konzervativního pohledu, což je čestné přiznat). Formy, které je ta reálná stále více vzdálená. To ale nic nemění na oprávněnosti takovýchto knih, zvlášť v kontextu hloupých receptů ve stylu Okamury a podobně. Boj o ideály má vždycky smysl, ať už se výsledek může jevit sebevíce ztracený v mlze. Schválně se někdy zkuste začíst do spisů Tomáše G. Masaryka, které nově vycházejí už dobrých dvacet let a je jich už několik desítek svazků, tisíce stran. A jsou to tisíce stran o morálce, o tom, co je správné, o tom, co je špatné. Nudné teoretické věci, řekli byste, ale já myslím, že právě tyto věci měly a mají smysl, i kdyby to byl jen fetiš pro pár stovek intelektuálů.
Třetí svazek reprezentativního výběru Nezvalovy tvory nám přibližuje pozdní tvůrčí období básníka. Asi nejzdařilejší část monografie tvoří již v prvorepublikové době vytvořený soubor 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, zbylá poválečná poezie je již kvalitativně o stupeň horší. Myslím, že nemá cenu připomínat notoricky známou autorovu pouť, Nezval patřil k těm, kteří se plně ztotožnili s poúnorovým směřováním nového režimu a svou tvorbou i jinou činností jej pomáhali legitimizovat. Editoři naštěstí kulantně vynechali nejkontroverznější (a myslím, že i z hlediska umělecké hodnoty nejméně zdařilé) články autorovy poezie – Stalina, Zpěvy míru apod., socialistický realismus je zde tedy zastoupen o poznání přijatelnějšími a do očí méně bijícími soubory.
Nelze opominout (zvlášť ne u tohoto výtečného trojdílného výběru Nezvalovy poezie, kdy první dva svazky zahrnují autorovy sbírky 20. – 30. let) srovnání různých období jeho tvorby. Z té vychází jeho pozdější sbírky jako daleko slabší, méně invenční, jakoby šedivě průměrné, a porovnávat je s jeho geniálními surrealistickými a poetistickými pracemi mi přijde takřka až nepatřičné.
Jako velká část současné světové literatury je i Telegraph Avenue román, který je rychle přečten a rychle zapomenut. Nejvíce bych mu vytknul absenci nosného příběhu, Chabonův text naopak zcela souzní se stále sílící tendencí psát o jakémsi postmodernistickém bloudění v širých vodách, které někdy dopadne dobře (Palahniuk, Cunningham, Houellebecq), od kterého se ale v poslední době čím dál více odkláním, protože mám dojem, že se s podobnými knihami doslova roztrhl pytel. A už skoro nikdo nemá o čem psát, všechna velká témata již literatura obsáhla, takže je i tak trochu smůlou současné generace, že ač se mantinely do všech stran podstatně rozšířily, témata se i vlivem doby stále opakují. Jako vylovený rybník, kterému vypustíme stavidla. Zůstane mělká sračka. Co autorovi jde, je vytvořit živé a nesmírně plastické postavy, které považuji za největší pozitivum poměrně rozsáhlého díla. To by mohlo být tak o polovinu kratší, nejspíš by se až tolik nestalo.
V úsporné románové bibliografii George Martina patří Sen Ockerwee k dílům, řazeným k hororu, především to je díky upírské tématice. Příběh je zasazen do poloviny 19. století, kdy americkými veletoky křižovaly parníky se zbožím i cestujícími, železnice byly teprve na vzestupu a letadla vlhkým snem. Vzhledem k rozsáhlosti celého území to byl jeden z nejpohodlnějších způsobů cestování, buďme k sobě upřímní: zadek otlačený od koně nebo osla není úplně ono. No a v tomto prostředí se román odehrává.
Upřímně, poprvé se mi dostavil pocit, že je GRRM jaksi bez fantazie. Autor, který mě především ve své povídkové tvorbě dlouhodobě uchvacuje neskutečnou imaginací, upletl standardní příběh, sice žádný průser, který od autora podobného formátu neočekávám, ovšem i tak je to asi nejslabší věc, se kterou jsem měl z jeho tvorby co do činění. Silná atmosféra (jo, plavíte se taky), absence výraznějších nápadů, slabší a ne příliš zajímavý děj, který bohužel nezaujal. Nevyhnu se srovnání s jiným upírským románem, ve kterém jsou upíři vykresleni dosti podobně (klasická variace na Stokera): Prokletí Salemu je daleko mrazivější, podmanivější a dějově propleteno s mnohem větším umem. Možná bych se hádal i o tu nálepku „horor“, bát se zkrátka rozhodně nebudete, komorněji laděný román vás mnohem spíše zaujme popisem prostředí, paroplavbou a reáliemi s ní spojenou.
Přestože kniha stojí ve stínu obří fantasy série a slavnějších Martinových povídek, doporučuji k přečtení, mnohé zaujala daleko více a třeba budete zrovna takový případ.
(5. října 2012 – 17. října 2012)
Hodnocení: 65%
Nula stupňů volnosti byla pro mě, stejně jako pro uživatele Fiza, první bondovka, kterou jsem četl. A stejně tak jsem se k ní dostal proto, že ji napsal můj oblíbenec - Jeffery Deaver. Osobně si nemyslím, že bych ještě v budoucnu nějakou další knihu s Jamesem Bondem četl (pokud ji nenapíše Deaver), jelikož mi tento agent nikdy k srdci nepřirostl.
Ale předsudky stranou, já se u čtení bavil a osobnost božského, nepřekonatelného a nepřemožitelného agenta 007 mi nikterak nevadila. Kdo má načteno více autorových knih, jistě potvrdí, že Deaver zůstal věrný svému stylu, vyznačujícímu se zvraty. Ty už tak nějak dopředu očekáváme a proto ničím nepřekvapí. Osobně mám na ně už docela čich a při čtení dopředu vím, že se na další stránce něco 'zvrtne'.
Nula stupňů volnosti je dobrá špionážní kniha, která fanouškům Jamese Bonda přinese kvalitní příběh, který se přímo vybízí k filmovému zpracování. Příznivci Jeffery Deavera dostanou řemeslně skvěle odvedenou práci, která sice už ničím nepřekvapí, ale na několik večerů vystačí a přinese dobrou zábavu.
(26. srpna 2011 - 2. září 2011)
Hodnocení: 85%
Hlavní výhodou Simmonsovy sbírky je různorodost. Dost světů a čas obsahuje pouze pět povídek, ty však mají v průměru okolo padesáti stran a bohatě tak zaplní prostor, potřebný pro regulérní knížku. Potěší i „drobné“ předmluvy k jednotlivým povídkám, které se sice většinou povídek vůbec netýkají, přesto je náhled do autorova soukromí zajímavý a vtipný.
Osobně si myslím, že autorově imaginaci nejlépe prospívá velký prostor a tudíž dlouhé romány, které jsou ostatně pilířem jeho tvorby. Právě tam dokáže nezapomenutelným způsobem splétat osudy svých hrdinů, spřádat drobné nitky děje a dovést je do velkolepého finále. Povídky v Dost světů a čas za tímto zaostávají a místy působí jako trochu nedotáhnuté do konce, což je škoda. Přesto se mi čtyři příběhy z pěti líbily.
__
Lov na Kelly Dahlovou je zdařilá novela, ve které je středoškolský pedagog donucen k „lovu“ své bývalé žačky, to vše ve světě měnící se reality (ne naposledy jsem si vzpomněl na Ílion).
Nejlepší povídkou sbírky jsou asi Sirotci ze Šroubovice, jakýsi dovětek za románovou hyperionskou tetralogií. Sirotci však obstojí i jako samostatná novela a čtenář nepotřebuje znát děj oněch čtyřech knih.
To se ovšem nedá říct o povídce s názvem „Devátý z Av“, která je spojená s románem Ílion natolik, že je často označována jako jeho prolog. Nejsem si jistý, jestli ji čtenáři naplno pochopí, pokud zmíněný Ílion nečetli (obsahuje poměrně dost originálních nápadů a cizích slov, které nejsou blíže vysvětleny). Nicméně rozhodně stojí za přečtení, už jen kvůli povedené tajuplné atmosféře.
Předposlední „Na K2 s Kanakaredesem“ nás zavede do hor, kde se lidská výprava snaží dobýt nejnebezpečnější horu Himalájí, za doprovodu podivuhodné bytosti z kosmu. Poslední „Konec gravitace“ pak byl jediný kousek, který mě nezaujal (a bohužel – přiznávám se – asi mi i unikla pointa).
Dost světů a čas je velmi čtivá sbírka (já ji přečetl za dva dny), která se sice nemůže řadit k autorovým nejlepším pracím, přesto by neměla uniknout pozornosti příznivcům tohoto pána.
Experimentální vnitřní monolog o 90 stranách bez jediné tečky za větou, což je pro Hrabala dost typické (Hrabal tečky nerad). Velkým plusem je autorův excelentní smysl pro humor, vykreslení postav i typické české nátury. Na druhou stranu si myslím, že této próze především v druhé části dochází šťáva a hrozí, že se v ní postupně ztratíte. Hodnotím průměrně, jako zpestření na jeden večer je však kniha dobrá.
Výborné jako první díl. Jsou tam občasné stylistické neobratnosti, ty ale nesráží čtenářský zážitek, protože umocňují Etzlerovo hektické a zběsilé tempo v nehostinné a nepřátelské Číně. Čte se to jako napínavá detektivka. Skvělé postřehy a velmi dobré pozorovatelské oko – snahy o popis chování a smýšlení Číňanů jsou cennější než případné politologické rozbory. Zároveň je to i demonstrace toho, co s člověkem udělá nekočírovaný workoholismus.