pistalka komentáře u knih

Úžasně propracovaný, působivý, strhující a myšlenkově bohatý sci-fi román o pouštní planetě, jehož hloubku doceníte až s uvědoměním si, že celý ten geniálně promyšlený imaginární svět je pouhou alternativou světa našeho a lidských dějin obecně.
Mistrovské dílo.

Musím souhlasit s názorem, který tady vyslovilo již několik lidí. Murakami je výborný psycholog a perfektně ovládá své řemeslo. Čte se to krásně, přímo z toho vyzařuje ta japonská mentalita a prostředí. Zkrátka je to kouzelné, úplně se zasníte a sžijete s postavami; přiznejme si však, že mnohem více tuto sbírku ocení Japonci, lidé s jiným smýšlením než my Evropané. Myslím, že jen málokdo z nás si umí představit, kolik hrůz si obyvatelé Japonska vytrpěli v prvních měsících roku 1995. Nedokážu to ani já a proto jsem si povídky neužil tolik, jak by se u takto kvalitní prózy slušelo.

Hrozně se mi ve všech Murakamiho knihách líbí dialogy. Až je mi líto, že nemám žádného japonského kamaráda (na naší školu chodí jen Vietnamci).
Nejvíc se mi líbily "Medovníky" a poněkud netradiční "Žabák, zachránce Tokia". Většina povídek ve mně dokázala vyvolat poměrně silný pocit smutku, prázdna.
Co se hodnocení týká, je to přesně na pomezí tří a čtyř hvězdiček. Dám tři, protože jsem si jistý, že v budoucnu najdu ještě spoustu autorových knih, které mě osloví a zaujmou více.

8 23.06.2011

Ješitný a samolibý Hercule Poirot je zde prostě neodolatelný. A vůbec: všechno v tomto románu mi přijde nedotknutelné a perfektní, což je na oddechovou knihu co říct!

8 15.12.2010

V roce 2004 jsem byl z tohoto pátého dílu mírně zklamaný a přišel mi poněkud nudný, ale po druhém načtení této ságy se stal dílem nejoblíbenějším. Rowlingová nikdy nebude bezchybná spisovatelka, ale tady se jí povedlo snad vše, skvěle pracovala s atmosférou i chováním postav a nic nezkazila. Navíc Dolores Umbridgeová je při vší své obludnosti skvělá postava. O to víc mě pak mrzel paskvil Davida Yatese, který je příliš zkratkovitý.

8 23.11.2010

Modrá sféra - to je Deaver ve své nejlepší formě. Zajímavé prostředí internetových a počítačových sítí, sloužící jako podhoubí pro kriminální živly, spousty překvapivých zvratů a hlavně parádně zběsilé tempo.
Jsem uživatelem internetu a přiznávám se, že mě tento román docela vyděsil. Zatím se sice jedná o fikci, ale kdo ví, na jaké úrovni bude počítačové hackerství za deset nebo patnáct let. Osobně mám z toho trochu strach.

8 30.11.-0001

S Houellebecqem to mám jako s Palahniukem. Třebaže mě oba nejdříve nadchli a přinesli do mého nočního čtecího koutku svěží vítr, postupem času - mluvím za sebe - jsem se jen těžko mohl zbavit pocitu, že to celé není nic víc než jen stylisticky ucházející performativní negativismus. Proto se jeho knihy líbí všemožným kritikům současného směřování západní civilizace.

7 10.10.2023

Jako všechny knihy nakladatelství Petrklíč i tato je katastrofálně odbytá, horkou jehlou šitá. Úplně vidím někoho v Petrklíči, jak burcuje: ,,Máme tady koronu! Rychle něco vydejme!"
Soubor blábolů, u kterých chybí jakékoliv zdroje či odkazy, což je u knihy tohoto typu neodpustitelné.

Neutěšenci jsou nejradikálnějším Ishigurovým románem a nejspíš bych knihu nedoporučil těm, kteří od autora nic nečetli. Souhlasím s uživatelem puml: je to dobrá kniha, ale. Ta kniha baví, ale nudí. Utíká, ale taky se táhne. Postavy mně přišly místy k nevydržení, pak se ale ve mně jako čtenáři vždy něco sepnulo - a spokojeně jsem pokračoval.
Kniha je napsána bravurně a byť je poměrně dlouhá, Ishiguro s velkou sebejistotou dávkuje tu a tam nějaký zvrat, který umožní pohlížet na již přečtené v novém světle a nutí ve čtení pokračovat. Tak se kniha hned v začátcích láme z realistické prózy v obskurní spletenec bizarních situací. Autor zde vycizeloval svůj tradiční námět - nespolehlivost paměti. Hlavní hrdina prochází neznámým městem, které však, jak později zjistí, zná. Náhodně potkává osoby, ze kterých se stávají jeho dávní známí. Přestože se však od hlavní postavy doslova neodtrhneme, je těžké k ní zaujmout stanovisko - nedojímá, nerozčiluje, neburcuje, prochází románem jako bez duše a ve čtenáři nevzbuzuje emoce, což je u šesti set stran textu přinejmenším divné. Dokonce se ani nedokáže plně projevit, protože je téměř vždy ztracen v moři dialogů ostatních postav. Až v závěru románu se stává asertivnějším, to se však již rychle schyluje ke konci. Musím však říct, že tuto svou výtku považuji za poměrně nespravedlivou, neboť jakási odcizenost je bezesporu tvůrčím záměrem, a bylo by podivné klást na silně alegorizující román nároky realistické prózy.
Neutěšenci jsou zkrátka dost rozporuplní a vy si je někdy budete muset přečíst.

7 13.04.2020

Typická práce nakladatelství Dobrovský s knihami pod značkou OMEGA: překlad poezie vydavatel svěřil překladateli bez zkušeností (překládal jen omalovánky a příručky o golfu a fotbalu).
K samotné poezii: chápu, k čemu se chtěla autorka vyjádřit, zpracování ale nepovažuji za šťastné. Jak se motivy básní stránku po stránce opakují, nepřinášejí již nic nového a nabalují na sebe kýč. V závěru je již těžké uvěřit, že nečtete výběr „citátů“ a ,,mouder“ Paula Coelha.
Jako lehká četba pro lítostivé plačky to na knižním trhu obstojí, ale srovnání s kvalitní poezií to nesnese.

7 04.04.2019

Při čtení Bezbarvého Cukurua Tazakiho a jeho let putování se dostáváme do světa, který již tak nějak důvěrně známe. Neznamená to, že vstupujeme do magického realismem a podivnými imaginacemi prosyceného příběhu, s jakým si autora nejběžněji spojujeme, přesto se znalec jeho děl cítí tak nějak ve svém revíru. Tento pocit Murakami udržuje až do konce, aniž by čtenáře jedinkrát nahlodal pocitem ,,tady něco nehraje, tady je něco jinak“. Vybízí se tedy otázka, jestli se Haruki Murakami neopakuje. Opatrně bych souhlasil, protože Bezbarvý Cukuru v podstatě nenabízí nic, s čím bychom se v předešlých románech nesetkali. Autor oživuje důvěrně známé archetypy, jen celková konstrukce románu působí oproti minulosti komornějším dojmem. Já sám bych (možná poněkud vágně) řekl, že Bezbarvý Cukuru je nejobyčejnější autorova kniha, jakou jsem četl (mám za sebou kompletní česky vydané autorovo dílo). Román má daleko k rozvětvenosti 1Q84 nebo Kroniky ptáčka na klíček, autor dal tentokrát přednost umírněnější formě, která je úspornější hned v několika ohledech: kromě menší rozsáhlosti je to i cesta, skrz kterou Cukuru dojde svého cíle. Autorův prototyp (ano, opět introvertní muž, který tak nějak bloudí a nemá se ani dobře ani špatně, jen vstupuje do středního věku a z mládí jej tíží jedno nedořešené břemeno) tentokrát nevstupuje na dno studny, aby došel k poznání, ani nemusí putovat na konec světa. K zacelení ran mnohdy stačí jen málo, obyčejné shledání se s dávno ztracenými kamarády, několikadenní cesta do Finska. Pro mnohé může dílo díky absenci výrazných odboček (k alternativním podivnostem nebo ,,nelogickým“ proudům vědomí) působit koherentněji, smysluplněji. Abstrahováno zůstalo i od nenormálností magického realismu, odkazů na japonskou kulturu (kterýžto fakt jakoby demonstrovalo přistání na helsinské letiště; ve Finsku se pak odehrává nemalá část děje), díky čemuž se kniha může líbit i těm, kteří měli s jinými autorovými pracemi problém. Pokud ovšem bude dotyčný čtenář akceptovat, že i přes to všechno se stále jedná o zvláštní příběh, ve kterém se (optikou jistě nemalé části čtenářské obce) vlastně nic neděje.
Závěrem bych rád dodal, že jsem potěšen jednotností grafického stylu všech autorových románů, které Odeon vydal, respektive že nepřistoupil jako u jiných autorů na změnu. Srovnání přebalu nového Murakamiho s obálkami souběžně vydaných knih Světové knihovny mluví za vše. Děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.

7 06.05.2015

Myslím si, že Odcházení je nejlepší Havlova divadelní hra, řadím ji k nejlepším divadelním hrám, které jsem kdy četl a vůbec bych se nebál zařadit ji na piedestal her velikánů absurdního dramatu, po bok Ionesca, Albeeho, Becketta nebo Dürrenmatta, což je společnost, kam dramatik Václav Havel bez jakýchkoliv pochyb patří.

Přečetl jsem i souborné vydání všech Havlových her, takže oceňuji, jak nenápadně krásně a elegantně Havel svou literárně-uměleckou pouť završil, protože Odcházení je doslova prošpikováno odkazy ke hrám předešlým. Já bych to nazval jakýmsi „best of the best“, esence jeho díla. Jedna z her, jejíž divadelní adaptaci bych viděl moc rád.

7 09.10.2014

Jak koukám, budu první, který nebude vyzvedávat vizuální stránku (ilustrace, obálku) před samotným obsahem knížky. Protože obrázky jsou příšerné a z přebalu nadšený rovněž nejsem. A tak vyvstává otázka, jestli tato kniha není trochu zbytečná. Rozhodně se nejedná o žádnou samostatně vydanou povídku, ale součást povídkové sbírky „The Elephant Vanishes“ (vyšla v roce 1991), a ta si k českému čtenáři najde místo tak jako tak, neboť Odeon plánuje vydat celé Murakamiho dílo. A tak zatímco bychom mohli mít celou výše zmíněnou sbírku v polici (a třeba jen o pár desítek korun dráž než těch 249 Kč za cca padesát stran textu a několik zbytečných ilustrací), máme v knihovně podivnost, zavánějí tak trochu pohodlným pocitem „vždyť lidé si to stejně koupí“. A kniha se prodává velmi dobře, stejně jako se bude za pár let prodávat i Elephant Vanishes.
Odhlédnu-li od této mé deziluze, je samotný text dobrý. Problémem je, že na samostatně vydanou povídku se z logiky věci koukáme jiným prizmatem než na tu stejnou věc v povídkovém souboru. A jestliže v druhém případě můžeme Spánek vnímat v kontextu jiných příběhů a čistě jako povídku, vydání od Odeonu je již knihou. Knihou, obsahující pouhý výsek mnohem bohatšího celku, který pravděpodobně ani samotný autor neplánoval vydat takovýmto způsobem. Dostal jsem se tak k dilematu, jak celý výtvor hodnotit: jako kvalitní povídku, v níž si nespavost užívající žena čte ruskou klasiku, konfrontována se zvláštním světem okolo, který ne náhodou připomíná atmosféru Kafkových prací (ať neukončeností, nezájmem vysvětlovat apod.)? Protože – s klidem to přiznávám – Spánek není natolik výrazná, svébytná a nezapomenutelná práce, aby si zasloužila toto výsadní vydání.
Odeonu nezbývá než poděkovat, že českému čtenáři představil jednoho z nejvýraznějších a nejzajímavějších autorů současnosti, že již více než deset let pravidelně ve výborném překladu Tomáše Jurkoviče přináší nová i stará díla tohoto velikána japonské literatury, byl bych ale rád, kdyby pro příště pokračoval v dříve započatém trendu, a než vydáváním takovýchto knih zpestřil naše dny něčím, co bude důstojně doplňovat mou sbírku Murakamiho knih a nebude v ní razit jako pěst na oko.

Hodnocení: 70%
Přečteno 8. ledna 2014.

7 08.01.2014

Severská krimi prožívá plodné časy a při své rozpínavosti zatlačila v regálech knihkupců dříve velmi masivně populárního Deavera a jiné autory. Na začátku boomu stály tři poměrné objemné svazky trilogie Milénium švédského autora S. Larssona. Ke knihám je nejlepší přistupovat nepředpojatě, protože žádná masivní reklamní kampaň kvalitu nezaručí a o vkusu široké veřejnosti bych taktéž polemizoval. Proto jsem i k Larssonovým knihám, jakémusi opus-magnum severských detektivních románů, přistupoval s čistým štítem, jako kdybych například rozečítal klasickou českou detektivku od Veroniky Černucké.

Zřejmé je, že Larsson byl prvně žurnalista a až pak romanopisec, čemuž na jednu stranu nasvědčuje zcela uvěřitelné prostředí redakce měsíčníku Milénia, na druhou stranu ale i poměrně nesourodé odvyprávění příběhu (neustálé střídání ich-formy s er-formou, místy až únavně nepodstatné, rozvleklé a nikam neposouvající žurnalistické pasáže knihy apod.). K tomu se už podrobněji a lépe vyjádřila uživatelka kiddlinka, jejíž kritiku v podstatě sdílím. Taktéž si osobně nepamatuji, kdy naposledy jsem se v žánru setkal s tak rozsáhlou expozicí, prakticky do poloviny knihy. Jisté výhrady bych měl i k nepravděpodobnosti děje. Přestože jsem si již zvykl na nesmrtelnost hrdinů krimirománů, Dívka, která si hrála s ohněm je v některých pasážích nad dosud známé fyzické možnosti člověka, což vrcholí v posledních kapitolách, kde (MALÝ až STŘEDNĚ VELKÝ SPOILER!) jedna z postav schytá dvě kulky z pistole do těla a třetí do hlavy, mužové ji pohřbí do země, ale co se nestane chudákům gangsterům, ona se jim po čase sama vyhrabe a málem je zabije sekyrou! Někdy má člověk bohužel smůlu a už ani ta chladná švédská hlína není tolik tíživá jako za starých časů (KONEC SPOILERU).
I přes spíše kritický komentář hodnotím vysoce, neboť román splňuje běžné požadavky na dobrou detektivku a nebýt takřka až kultovního postavení celé trilogie na piedestalu současné krimi-literatury, neměl bych vlastně ani důvod nějaký komentář páchat. Larsson nabízí nenáročnou, čtivou a zábavnou knihu, která se k horkým letním dnům hodí stejně jako ke svátečním chvílím u krbu.
(Přečteno během tří dnů, od 1. do 3. srpna 2013.)

7 04.08.2013

Časté opakování námětů povídek a drobné nedostatky sbírky se dají omluvit, zohledníme-li skutečnost, že se jedná o Dickovy rané příběhy, napsané během poměrně krátké doby. Tématicky se zde poněkud tendenčně objevují podobné motivy jako v pracích jiných SF autorů oné doby, což se dá vzhledem k vyhrocené bipolární situaci USA vs. SSSR a neustálé hrozby nové světové války a jaderného konfliktu pochopit. Neubráním se srovnání s například Aldissovými povídkami padesátých let: psal o podobných věcech (cesty časem, konflikt lidského s technickým, úplné odlidštění) a užíval podobných motivů (svět po nukleární katastrofě apod.), Dick ale v čase obstál daleko lépe a jeho povídky jsou i po šedesáti letech čtivé, psané svěžím jazykem a vybavené výbornými (ač třeba snadno odhadnutelnými) pointami, které zachraňují i ty slabší kousky (kterých však v poměrně vyváženém souboru mnoho nenalezneme). Těším se na další autorovy knihy.

Stařenka s koláčky (3/5), Za dvířky (2/5), Typ číslo dva (5/5), Jonův svět (5/5), Vesmírní pytláci (4/5), Nové pokolení (4/5), Některé formy života (3/5), Mračna Marťanů (3/5), Cestující (4/5), Svět, který si vysnila (3/5), Výprava na povrch (4/5), Projekt Země (3/5), Trampoty se světy (4/5).

7 15.06.2013

King opět dokázal, že je nejen výborným psychologem, ale i mistrem situačních minimalistických thrillerů. Popsat necelé dvě stovky stran o holčičce, která se ztratí v lese, bloudí a neví kudy kam, není zrovna jednoduché. A ještě těžší je vcítit se do její dětské mysli, odhadnout, jak přemýšlí a co se jí honí hlavou. Stephen King zvládne obojí bravurně a na úrovni, což dokazuje v každém svém románu a dokázal to i tady. Příjemná jednohubka na jeden večer, na druhou stranu, opravdu jen jednohubka. Hodnocení: 7/10

7 28.05.2011

Někteří považují Hladové hry za velkolepý a strhující román, jiným přijde zbytečně zdlouhavý a nudný. Já se nemohu přidat ani k jednomu tvrzení, protože úroveň čtivosti a zábavnosti není po celých 900 stran vyrovnaná. Román má však spousty zajímavých míst, díky kterým stojí za přečtení. Nyní konkrétněji:

Zahájení má asi nejblíže k hororu, seznámíme se s většinou postav a určitě potěší několik letmých zmínek o Československu. Pro mě to byla nejvydařenější třetina knihy, za obvzláště působivou považuji poslední schůzi psychických upírů, dále Saulovo líčení minulosti a první šachovou partii.
Střední hra má svým dějem blíže k thrilleru (a byla to taky část, u které jsem původně zamýšlené pětihvězdičkové hodnocení začal snižovat).
Koncovka zavání politickým thrillerem a po poněkud rozpačité Střední hře byla vítaným zlepšením. Co mě ovšem zklamalo, byl samotný závěr. Děj na Dollmanově ostrově byl zajímavý, avšak samotný konec knihy jsem si představoval úplně jinak - daleko velkolepější a snad i více strhující. Posledních několik desítek stránek mě bohužel - opět - nudily.

Hladové hry byly teprve druhým Simmonsovým románem a prvním vstupem na pole hororu. Poprvé si zde uzmul o něco víc, než kolik tehdy dokázal zvládnout. Oproti pozdějším autorovým dílům tak kniha působí poněkud nevyrovnaně. Přesto je to řemeslně nadprůměrně napsaný román, který stojí za to si přečíst a který díky nádherné grafické úpravě v knihovně krásně vynikne. Celkové hodnocení: 70%

Na závěr bych rád pogratuloval Paulhunterovi, který ač začal později, dočetl o dva dny dříve. Naše "hra" však byla (narozdíl od té oberstovy) naprosto neškodná :D

7 08.04.2011

"Když něco chceme, celý Vesmír se spojí, abychom toho dosáhli. Bojovník světla to ví."

Soubor blábolů, na kterých je nejhorší to, že je autor myslí vážně. Rukověť bojovníka světla není obyčejná knížka. Je to vlastně dost užitečná příručka pro každého z nás. Možná vás osvítí a poradí, jak žít radostnější, smysluplnější a lepší život ve víře v Boha nebo v nějaké víře obecně. A možná taky ne.
Já jsem ten druhý případ; podobné knihy mi brnkají na nervy. Neholduju takto podaným nesmyslům o lásce, víře, duchovní cestě, statečnosti a vytrvalosti. A už vůbec ne, když je někdo podá tak podbízivým způsobem jako Coelho.

Nemůžu si pomoci, ale tato kniha mi oproti většinovému názoru tolik vtipná nepřišla, nudila mě a postavy neuvěřitelně iritovaly. Můj názor je možná ovlivněn tím, že jsme ji ve škole povinně četli v hodinách slohu, nahlas a před celou třídou, a číst Saturnina týden co týden čtyřicet pět minut opravdu nebyl dobrý nápad. Byl to ovšem dobrý způsob, jak mi nějakou knihu zprotivit do konce života a já se Saturninem už nechci mít nic společného. Fakt.

7 15.12.2010

Lehké fantastično plynule navazuje na předešlou Barvu kouzel. Opět se setkáváme s okouzlujícím Mrakoplašem, jehož pud sebezáchovy i talent dostávat se do malérů je stejně okouzlující jako zavazadlo, které na stovce malých nožiček pronásleduje prvního zeměplošského turistu Dvoukvítka. Nádherně vtipné fantasy, skláním se před panem Pratchettem.

7 23.11.2010

Čaroděj a sklo byl úžasný díl. Ta atmosféra celé knihy byla nezapomenutelná. Spousta krásných postav, úžasné (chápej: geniálně promyšlené) prostředí a téměř až hypnoticky podmanivá plynulost děje. Mejis mi přirostl k srdci, včetně specifické mluvy, se kterou jsem se jen nerad loučil. King je génius a čtvrtý díl Věže je přehnaně dokonalá kniha. Říkám díky, sai King!

7 30.11.-0001