pixiepickpocket
komentáře u knih

Kvalitu titulu Trhlina posuzuji ve dvou rovinách. Na straně jedné je dobrý potenciál námětu, na straně druhé je jeho ucházející zpracování v čele s postavou Igora, který má ději dodat hlavní prvek autentičnosti. Igor ve mně ale právě naopak vyvolal dojem absolutně nedůvěryhodného a arogantního blbečka, který nám dokola omílá, že už od začátku ví, že se řítí do problémů. Rovněž mi přijde žalostné, že má autor potřebu si v knize dělat "pod čarou" reklamu na své další tituly. Navíc způsobem, že čtenáře s jejich existencí "nenuceně" obeznámí prostřednictvím "Igora".
Neustálým připomínáním pravosti příběhu si autor sám pod sebou podřezává větev. Tato nežádoucí repetice ubírá na žádoucím a pravděpodobně i záměrném dojmu věrohodnosti. Když už se děj začne rozbíhat nezapomene do něj autor "trefně" vložit připomínku, že tohle všechno není žádný výmysl. Autor tak svému příběhu pouze škodí. Neskutečně mi lezlo na nervy, když "Igor" už posté nezapomněl zmínit "možná moje vyprávění nějak využiješ"... v těchto momentech jsem měla chuť nacpat si pěst do pusy a křičet z plných plic.
Lezla mi na nervy autorova chabá přirovnání a metafory, u kterých jsem nemohla jinak než protáčet oči v sloup. Podprůměrné tropy se pak v průběhu čtení buď vytratily, zlepšily (sem tam se nějaká dobrá vyskytla), nebo jsem je prostě jen přestala vnímat s tím, jak začínalo přibývat děje.
Samotná záhada je pak podle mě fúzí Záhady Blair Witch a Djatlovovy expedice. Zajímavé bylo sledovat dynamiku skupiny v krizové situaci a chování jednotlivců. Důležité bylo si připomenout, že každý má právo na vlastní názor a že ustrnout ve svém vnímání a nebýt otevřený jiným interpretacím svědčí jen o naší zabedněnosti.
Na konci autor zmiňuje, že už se k věci nebude nikdy žádným způsobem vyjadřovat. Takže spíš než závěrečnou validaci, že se autorův příběh mohl skutečně stát, jsem dostala přiznání toho, že celý děj je autorův výmysl. Pokud byl autorův záměr podsunout čtenáři myšlenku, že je jeho příběh fikce (nepočítám novinové články) a že chce, abychom to tak brali, tak mohu říci pouze "bravo". Mám ale dojem, že se pletu.
Kdyby si autor některé věci ušetřil, mohla být Trhlina parádní pecka. Celkový dojem titulu ve mně budí spíše zklamání, přestože potenciál námětu je skvělý.


Zajímavá kniha, ke které jsem se dostala vlastně náhodou.
Nejvíce mne bavily pasáže, kde se Jeho Jasnost, Trottl, Sternenhoch potýkal se svým duševním stavem. Bylo dost komické pozorovat všechno to jeho bláznění. Musím rovněž vyzdvihnout právě autorův (černý) humor. Zpočátku jsem se domnívala, že pro mne bude problémem "zastaralejší" jazyk, je ale tak zajímavý a bohatý na adjektiva, že jsem si na něj velice rychle zvykla.
Co mne tak úplně nezaujalo bylo, na mne až moc komplikované, zabředávání do filozofie. Až později jsem si přečetla, že autor byl především filozof (a taky alkoholik) a jeho myšlenky mi tak v návaznosti na knihu dávají větší smysl. Při samotném čtení mě to ale tak úplně nebralo.
"Ještě bych rád něco duchaplného připsal – – čury mury ťumťumťulum – –"


Bezprostředně po dočtení jsem chtěla hodnotit třemi hvězdami. Musela jsem se ale nad sebou zamyslet. Popřemýšlet nad tím, co v knihách hledám, co od nich očekávám a porovnat tato moje očekávání s tímto románem. Přehodnotila jsem svůj původní záměr a hodnotím lépe, než jsem původně zamýšlela a to z toho důvodu, že téma Osvětimi by mělo zůstat nesmrtelným a mělo by nám být opakovaně předkládáno, ať již formou knižní, či filmovou.
V románu Mischling sledujeme cestu dvojčat Zamorski, Staši a Perly, do koncentračního tábora v Osvětimi. Hlavní část příběhu se zaměřuje na jejich strádání v rámci "výzkumu" vedeném Josefem Mengelem, jenž si za objekt svého "lékařského" zájmu vybíral dvojčata, liliputány, albíny nebo např. osoby s heterochromií. Nakonec jsme svědky toho, jak dvojčata koncentrační tábor opouštějí.
Netrvá nám dlouho, abychom pochopili, že Stašina touha po pomstě, její honba za jejím mučitelem, je jen její dětské (chtělo by se místy říct až dětinské) přání. Musíme ale vnímat to, že je to motor, který ji žene vpřed. Staša nutně potřebuje uzavřít nedokončenou kapitolu Osvětim-Mengele.
Děsivé byly okrajové vstupy z pohledu dospělých vězňů - doktorky Miri a "Otce dvojčat", kteří participovali na chodu dětské části koncentračního tábora a měli tak šanci pomáhat dětem přežít. Nesou si v sobě ale výčitky za všechny ty, které se jim nepodařilo zachránit a tíží je, co museli v táboře na úkor přežití sebe nebo někoho jiného, vykonat.
"Z jeho mlčení zaznívala ztráta, přesvícená a bez hranic, ztráta, která věděla: hodina toho, kdo přežil, je jiná než všechny ostatní, v každé její minutě rezonuje historie, která se nedá změnit, napravit ani přetvořit ve snesitelnější."


Mám teď takové období, kdy se vracím ke knihám, které jsem již v minulosti četla a zajímá mne, jestli mne budou stále oslovovat. V případě tohoto díla se nic nezměnilo. Opět jsem se od knihy nemohla odtrhnout a byla nucena číst dál a dál, ačkoliv jsem si mnohé pasáže pamatovala a věděla jsem, jak to celé s Christiane skončí.
V životě Christiane se neděje nic neobvyklého do chvíle, kdy se s rodinou přestěhuje do Západního Berlína - do betonové džungle na sídliště Gropiusstadt. Rodina se postupně rozkládá. Z dysfunkční rodiny se stává rodina neúplná. Christiane a její vrstevnící hledají útočiště v přírodě. I ten poslední kousek půdy je ale postupem času zabetonován. Tam, kde si děti mohou hrát, platí nekonečné množství zákazů. Christianin svět se tak čím dál tím víc smršťuje. Její matka se soustředí na práci a na to, aby mohla své dceři poskynout zázemí. Okrádá ale sebe i Christiane o čas, který mohou trávit spolu. Christiane chybí pozornost a vzor. Znuděná a nezaměstnaná začíná velmi rychle žít dvojí život a její matka dlouho nic netuší. V Domě středu a později v Soundu se Christiane postupně "propracovává" od měkkých drog až k heroinu. Ten, kdo užívá tvrdší drogu je totiž "logicky" větší frajer a výš na společenském (čti drogovém) žebříčku. Christiane neustále posouvá nastavené hranice a klesá do většího bahna: jen to vyzkouším; budu to šňupat, tak se na tom nestanu závislou; vypěstovat si závislost trvá dlouho; píchnu si jen jednou a budu to držet na uzdě, můžu si přeci lehce odvyknout... Kéž by! Pak už se vše jen točí v nekonečném kruhu: šleha - absťák - krádež - šleha - odvykačka - šleha - absťák - prostituce - šleha...
Autorům patří dík za to, jak skvěle zvládli převyprávění Christianina příběhu. Nepochybuji o tom, že se k němu zase jednou vrátím.


Do četby jsem se pouštěla s velkým očekáváním. Na základě kusých informací z dob studií jsem si ale nejspíš vytvořila o autorčině tvorbě mylný obrázek. Po několika stránkách přišlo zklamání. V první polovině se odehrává jakási anabáze zhýčkané, frustrované slečny z vyšší střední třídy. Moc jsem nechápala, co to vlastně čtu - připadalo mi to jako deník nevybouřené ženy, rozčarované tím, že život není takový, jaký by si ho přála mít. V druhé polovině se děj přesouvá do psychiatrické léčebny, kdy byla četba trochu zajímavější, ale nijak hluboko se mě nedotkla.
Velmi se mi líbily trefné metafory, nad kterými jsem se nemusela půl hodiny zamýšlet, co vlastně znamenají a nakonec jim stejně neporozumět.
Asi jsem se nedokázala na Sylvii dostatečně naladit a ponořit se jí do hlavy. Rozhodně nechci bagatelizovat problematiku psychických problému. Jen mne neoslovilo autorčino zpracování tématu a její výpověď tak pro mne zůstává zastřená. Tak možná příště, Sylvie.


Nenáročné a tak trochu i strašidelné čtení. Linka propojující příběhy se mi jevila o trochu povedenější, leč opět lehce odhalitelná, než tomu bylo u dílu předešlého. Mému oku lahodily sugestivní detailní ilustrace, které povídky doplňovaly. Jen škoda, že jich nebylo více... V mnoha příbězích vnímám důraz na hlubší - vztahovou rovinu mezi protagonisty jednotlivých příběhů. Jakoby to neblahé a leckdy kruté, co se nám v životě může přihodit, záviselo hlavně na našem vztahu k lidem, kteří do našeho života vstupují a které svými rozhodnutími a činy ovlivňujeme.


Bohužel nesdílím nadšené komentáře níže. Kniha je sice dobře napsaná, čtivá, námět je zajímavý, ale... bohužel jsem odhadla, jakým směrem se bude děj ubírat (hlavně ve vztahové rovině), takže jsem v podstatě jen čekala na to, až se mi má domněnka potvrdí. Autorčino zpracování detektivního vyšetřování paranormálního případu se příliš nezdařilo. Rozum a logika na straně jedné a nepochopitelné nadpřirozeno na druhé... Nefungovalo to. Sorry.
Tři hvězdy dávám jednak proto, že byla kniha čtivá, ač mne obsah příliš nenadchnul a taky za to, že mě ta islandská zima v těch letních pařácích příjemně osvěžila.


Zajímavá myšlenka, ale nepříliš chytlavé zpracování. Knihu jsem louskala asi dva měsíce. V polovině jsem se zasekla (před tím, než přišel twist s vejcem). Pak ale děj nabral větší spád a četlo se to samo. Všechny dějové obrazy jsem si představovala v tmavěmodré barvě. Jakoby se vše odehrávalo pod vodou. Jediné, co v mé mysli barevně vyčnívalo byly Elisiny střevíčky a Gilesovy obrazy.


Čtivý, ač dějově předvídatelný, příběh, ve kterém nám autorka ukazuje, že chování lidí za války nemuselo být vždy černobílé. Narativ je romantizovaný, ale to se podle anotace dalo očekávat.
Od podřízených se očekává bezpodmínečná loajalita a tedy i to, že vykonají jakýkoliv rozkaz ve jménu nacistické politiky. A protože Befehl ist Befehl není vaším úkolem nad ním přemýšlet nebo se proti němu bouřit. Bojovat lze tedy jen tajně a s neustálým a bezprostředním rizikem odhalení. Ze zlomených andělů tak vystupuje na světlo opak bezpodmínečné (chce se mi říci až tupé) poslušnosti - ochota riskovat a konat to, co považuji za správné. Můžete zachraňovat životy, přestože zrovna stojíte na špatné straně.


Vzpomínám si, že jsem jako dítě viděla film, na jehož jméno bych si nikdy nevzpomněla, pokud bych si Malou princeznu nepřečetla. Už tenkrát mi ten filmový příběh učaroval a díky shodě náhod jsem měla šanci se k němu po letech vrátit - tentokrát v knižní podobě.
Při čtení mě neustále něco vyrušovalo a tak pro mě bylo místy těžké se začíst. Jakmile se mi to ale podařilo, autorka mě zas a znovu uchvacovala svým kouzelným a líbezným vyprávěním o malé Sáře. I přes těžkost své situace je Sára dobrosrdečná a snaží se na všem vidět to dobré. Její sebedůvěra a optimismus je jí kotvou v těžkých situacích a zároveň k ní přitahuje spoustu dobrých lidí. Sářino sebeobětování se pro druhé, její láska k lidem a moudrost jsou rysy, které mohu jen skrytě obdivovat.
Překvapuje mě, jak málo hodnocení a komentářů u této knihy je. Rozhodně jsem ji nečetla naposledy a doporučila bych ji každému k přečtení.
"Are you learning me by heart, little Sara?"
"No, I know you by heart. You are inside my heart."


"Better never means better for everyone... It always means worse for some."
Ke knize jsem se dostala přes seriál, který se po první sérii dostal daleko za obsah knižní předlohy. Sáhla jsem po knize zejména proto, že jsem chtěla pochopit některé souvislosti a pozadí opresivního gileádského režimu. Jednoduše zjistit, jak Gileád funguje a jak vznikl. To bylo, k mému zklamání, v knize osvětleno jen velmi málo. Má očekávání sice naplněna nebyla, ale to nijak neubírá na vážnosti palčivých a stále aktuálních společenských témat, které autorka v knize předestírá od potlačování ženských práv, zneužívání žen a práva žen rozhodovat se o vlastním těle (současné zákazy potratů v USA), přes stigmatizaci neplodnosti k náboženskému fanatismu (gileádskému klerofašismu), patriarchální společnosti a táborům nucených prací (kolonie). Okrajově se objevuje i téma ekologie.
Zaujalo mne, jak autorka v narativu šikovně pracuje s konceptem věrohodnosti. Jelikož se jedná o (fiktivní) vyprávění (v originále "tale"), je zde spousta prostoru pro úpravu faktů, pozměnění toho, co se v očích samotné hrdinky stalo a je hrdinkou samou popisováno. To dává čtenáři prostor pro to pochybovat o tom, co Offred líčí. Můžete Offred věřit všechno, něco, anebo nic...
Příběh je zakončen bagatelizujícím epilogem, po kterém se mi téměř vařila krev v žilách.
NOLITE TE BASTARDES CARBORUNDORUM


"Mám to pod kontrolou, nepiju doma ani v práci, ta jedna sklenička bílého mi přece nic neudělá."
Různé úhly pohledu na jeden problém - alkoholismus. Autorka se nesoustředí pouze na hlavní "hrdinku" - matku alkoholičku, jak tomu většinou u podobnách děl bývá, ale dává hlas i ostatním zasaženým členům rodiny - dětem a babičce, kdy si každý musí najít vlastní způsob, jak s nastálou situací naložit.
Dobrá přípomínka toho, že alkoholismus, stejně jako jakákoliv jiná závislost, neničí pouze osobu, která je závislá, ale postupně i všechny osoby, které jsou jí blízké.
"...otevřu vodku a zhluboka si loknu. A je mi krásně a na všechny se usmívám a nikomu neubližuju. A je to jenom moje věc."


Z dobrých přátel se pod vlivem nacistické ideologie stávají odcizené bytosti. Do popředí se dostávají osobní zájmy a zoufalá touha zachránit své nejbližší.
"We are vain and we are dishonest because it is necessary to triumph over other vain and dishonest persons. If I do not sell Mrs. Fleshman our horror, somebody else will sell her a worse one. We must accept these necessities."


Nesmírně čtivá kniha. Děj byl poutavý, i když byl lehce předvídatelný. I přesto mne závěrečná fáze knihy nezklamala. Vyprávění z pohledu Miry a posléze i Hany bylo velice věrohodné, jakoby autorka zažila všechno na vlastní kůži.
"Radili mi, že mám zapomenout, protože nechtěli slyšet to, co bych mohla vyprávět. Báli se zbytečně. Zapomenout jsem nemohla, vzpomínky mám vytetované v hlavě navždy jako číslo na levém předloktí. Mluvit o nich bych ale nedokázala."


Většina z nás si nejspíš už prošla obdobím dospívání, kdy je všechno buď extrémní hype, anebo totální depka. Emoce jsou umocněné a všechno to s náma uvnitř i navenek prostě cloumá. Hlavní "hrdinka" Šárka je místy otravná jak muchomůrka, ale kdo je v pubertě v pohodě, že jo. V druhé polovině začíná děj ztrácet na dynamice. Knížka by si zasloužila osekat o nadbytečné a opakující se pasáže, které děj nikam neposunují ani ho nerozvíjí. Méně je někdy opravdu více.
Podle názvu titulu jsem očekávala drsnější průběh. Popravdě jsme si ani nevšimla, že se jedná o YA, ale oproti jiným knihám tohoto žánru mi nepřišla tak plochá.
Šárka na mě působila jako taková emoční kopie Avril Lavigne. Když si pustíte písničky z jejího prvního alba "Let Go", věřím, že mi dáte za pravdu.
A kdo že je to sakra ta Sandra?


Zatoužila jsem si zase po čase přečíst něco z kouzelnického světa a čekalo mne příjemné překvapení. První díl této série se mi nelíbil formou, ale u tohoto dílu mi to vůbec nevadilo (nechápu?). První díl je lépe zfilmovaný. Druhý je lepší ve své knižní podobě. Opět jsem si potvrdila, že je lepší si nejdříve přečíst knihu a až potom se podívat na film.


Je mi kolikrát stydno, že toho o českých dějinách a jejich významných představitelích nevím mnoho. Ve škole mě dějepis nikdy příliš nebavil (že by to bylo tím uspávajícím výkladem?). Události 20. století jsou pro mě ty nejzásadnější z naší historie a tak jsem ráda, že jsem narazila na tento působivě zpracovaný komiks, protože ve škole na ně nikdy nezbyl čas...
O Masarykovi jsem se toho dozvěděla dost, abych ho neviděla už jen jako bělovlasého pana prezidenta a člověka, po kterém je pojmenovaná brněnská univerzita. Nevím, do jaké míry odpovídají popisované události skutečnosti, ale i kdyby byly zkreslené, nijak zvlášť mě to netrápí. Co mě trochu vyvádělo z míry bylo množství osobností, jejichž výskyt s přibývajícím stránkami začal prudce narůstat. Ztrácela jsem ve všech těch představitelích české inteligence a rychle mi začali splývat. Lehce mě též iritovalo, že příběh byl místy retrospektivní. S množstvím událostí, které se v komiksu vyskytují jsem se tak ztrácela v jejich sledu.
Co bych ráda vyzdvihla jsou bombastické ilustrace - jsou jednoduché a přesto detailně propracované. Zvolená paleta barev také velmi lichotila mému oku.


Milá knížka o tom, jak děti vnímají (nevnímají) čas. Občas si vzpomenu, jak to bylo fajn neřešit v kolik hodin a kde musím být a kolik mám na jakou činnost času. Čas prostě byl a využívali jsme ho tak, jak jsme zrovna chtěli. Když se šlo ven, domů se došlo až na večeři, když mamka zavolala z okna, nebo když museli ostatní domů. A bylo nám úplně šumafuk, kolik hodin zrovna bylo. To dospělí hlídali ten "pravý" čas na všechny ty "důležité" činnosti. Vrátit se tak k dětské perspektivě vnímání času, byť jen na malou chvíli (knížku máte za odpoledne přečtenou), bylo vskutku kouzelné.


Nebudu tentokrát hodnotit hvězdami, protože obsahově si to kniha nezaslouží a z autorky mám nepříjemné dojmy, takže by bylo zavádějící.
Obsahově kniha zpracovává velmi aktuální problematiku chování sexuálně frustrovaných predátorů na síti (i mimo ni) a mladých obětí těchto agresorů. Forma rozhovorů byla zvolena adekvátně, ale paní Pecháčková mi neskutečně lezla na nervy. Její styl vedení rozhovorů mi připadá neprofesionální, místy bulvární a povrchní. Ve vhodných momentech se dále nedoptává, a naopak tam, kde já cítím potřebu se ptát dál, autorka tak nečiní. Některé její komentáře vůči dotazovaným jedincům (tam, kde bych to nečekala), byly útočné, kousavé a cynické. Bylo evidentní, kdo se jí zamlouvá a kdo ne. Chápu, že je těžké zůstat u tak citlivého tématu objektivní, ale za mě je to žádoucí.
Rozhovor s panem doktorem Brzkem na mě působil zvláštně. Na mě má pan doktor velmi tradiční, až zkostnatělé názory na vztahy a rozmnožování. Co mě zarazilo je výrok "dříve jsme využívali i dětskou pornografii, dokud nebyla trestná, jako léčebnou pomůcku...nařizovali jsme jim (pacientům): sežeňte si to, protože máte právo si něco užít ve vaší preferované oblasti"... tohle se mnou vcelku mává a přestože má jít o rovinu sebeukájení se v říši fantazie, tak nedokážu přejít to, že se neřeší, že to dětské porno musel někdo natočit. Fuj.
A jaká nám z knihy plynou ponaučení? Jsem-li dospělý, musím dbát na bezpečnost dětí - moje první otázka při jakémkoliv online setkání za účelem seznámení má směřovat na věk protějšku. Pokud máte děti, vytvořte si s nimi pravidla toho, jak se mají na síti chovat.
Zarážející informace nakonec: „usvědčená osoba si může po nějaké době zažádat o vymazání zápisu z rejstříků trestů“. Koho tohle do háje chrání?

"Za války byl málo Němcem, po válce málo Čechem."
