Podravka komentáře u knih
V období dospívání pro měl byly Burroughsův Feťák a Teplouš zcelá zásadní knihy. Nálada tomu chtěl a po asi patnácti letech jsem znovu po Feťákovi sáhl. Ano, již to nebyla taková literární rána jako tenkrát. Už to nepůsobilo jako naprosté zjevení. Přesto ale jde o syrovou výpověď člověka, který bojuje s neustálým kolotočem vnitřních démonů, jež se snaží vypudit drogou, která je přitom tím největším démonem. A toho se bohužel nepodaří nikdy zcela porazit. Feťák není pěkná četba. Bolí to a až dokumentární popis drogové závislosti patří k tomu nejlepšímu, co bylo na tohle téma napsáno.
Pár povídek je takřka geniálních, např. ta o taxikáři. Zbytek spíše prošedivělý průměr, kdy jsem při čtení té další pomalu zapomněl, o čem byla ta předešlá. Avšak jistou poetiku to stále má.
Zásadním problémem při četbě této knihy byl nejspíše fakt, že jsem předtím několikrát viděl stejnojmenný film od Sidneyho Lumeta. Jako čtenář jsem se pak neubránil neustálému srovnávání filmu a knižní předlohy. Bohužel pro knihu je Lumetův snímek jedním z příkladů, který mnohonásobně převyšuje kvality literární předlohy. Ray Rigby nenapsal špatný román. Jen z něj nejde tolik cítit autentičnost utrpení, kterou hlavní protagonista pociťoval při souboji jedince a vězeňské a autoritativní mašinérie. Tak třeba někdy příště.
Jedna z mnoha dalších variací na Romea a Julii, která se nepovedla. A to je co říct, protože ani originál není zrovna zdařilý. Celá novela se táhne asi jako život na švýcarském venkově. Pořád dokola stejné dialogy, nulové tempo vyprávění a celková zkostnatělost hlavních figur dělá z Romea a Julii na vsi právem zapomenutou knihu.
Smrt je mým řemeslem má jednu nevýhodu. Většina čtenářů již tak dopředu tuší, do čeho jde, protože si kniha nese cejch něčeho "šokujícího". I já to měl stejně a docela mě to během četby mrzelo, protože jsem se ochuzoval o více intenzivní zážitek. Tím samozřejmě nechci říct, že bych po přečtení cítil nějaké zklamání. To vůbec ne. Merle bravurně znázorňuje vývoj postavy, její proměnu a mimoto v pozadí jen tak vykresluje procesy konečného řešení židovské otázky. Není to nejlepší kniha o holocaustu, co vznikla. Neřekl bych ani, že je to primárně kniha o něm. Je to procedurální, takřka žurnalistický popis člověka, který se stane monstrem, i když jím v nitru nejspíš ani není a sám si to i přes mnohá morální dilemata neuvědomuje.
Takový ten etalon knihy, co ji rád čte její autor po kavárnách a vnitřně se dojímá nad sebou a svým uměleckým výplodem. Je to špatné, nedá se to skoro číst. Nuda.
Petr Šabach měl svého času vytříbený cit pro vystihnutí ducha doby. Jeho starší knihy mají punc jakési "zázračné" atmosféričnosti, kde se čtenář může snadno ztotožnit s hlavními protagonisty, i když mu nemusejí býti na první pohled sympatičtí. A nakonec Vánoce je poslední kniha vydaná před Šabachovou smrtí a ač by tomu jeho fanoušci zajisté chtěli, nejedná se o žádnou labutí píseň. Spíše naopak. Tři krátké příběhy postrádají dynamiku, vtip a vlastně cokoliv, co by vás nutilo si četbu užít či dokonce se k ní jednou vrátit. Takže bohužel, je to spíše labutí tryzna.
Andrej Tarkovskij je dost možná největší filmový režisér, co kdy byl a pod pojmem největší si nemusíme nutně představovat nejlepší. Jeho tvorba se vymyká všemu ostatnímu a pokud se někdo nebo něco přirovnává k jeho dílu, tak je to ve skutečnosti jen derivát toho, co Tarkovskij již natočil. Pojmout nějak koncepčně život a práci ruského solitéra je těžkým úkolem, avšak Filimonova monografie to dokázala a sama o sobě je dílem kongeniálním. Nejde o rutinní životopis, který je jen nudným výčtem faktografických údajů a plochou deskripcí filmů. Jde o komplexně pojatou knihu, jež pracuje s dobovými kontexty, hledá paralely, pokládá otázky a nabízí odpovědi. Čtivo je to náročné, ale ne akademické. Pokud není čtenář alespoň rámcově seznámen s Tarkovského filmografií a reáliemi, bude nejspíš lehce tápat, ale zároveň bude nakažen neskonalou touhou zhlédnout filmy Andreje Tarkovského - padlého anděla, který své veškeré utrpení obtiskl do sedmi variací na základní otázky lidského bytí.
Nevzpomínám si na knihu, který by mě tak silně minula...
Příběh staré dámy je velice důstojná sonda do zevrubné historie jedné z nejúžasnějších sportovních akcí vůbec. Nemá smysl analyzovat, do jaké míry byla či stále je zahalena rouškou dopingu. Tohle nemá s knihou nic společného a přestože se i tomuto tématu bohatě věnuje, tak to dělá velmi šetrně a nikoliv skandalizujícím či bulvárním přístupem, jak je tomu u mnoha jiných knih na toto téma. Tomáš Macek je zřejmě největší český odborník na silniční cyklistiku a jeho články čtu s radostí již mnoho let. Proto jsem od této monografie nečekal nic jiného než precizně odvedenou novinářskou práci plnou vkusně podaných informací. A skutečně je tomu tak. Těším se, až se ponořím do jeho další bichle - Příběhy Corsa rosa - tedy historii Giro d’Italia.
Nepřestává mě udivovat, kolik lidí spíše než knihu hodnotí Klusákův názor na Karla Gotta. A on to ve výsledku není ani názor autora, nýbrž "pouze" monografické zpracování, které se neztotožňuje s obecně platným dogmatem o tom, co je Karel Gott. Bohužel tohle dogma vytvořil a upravil! sám zpěvák či novináři, kteří léta po sobě bezmyšlenkovitě přebírají informace, aniž by si ověřili jejich původ a validitu. Pavel Klusák mi nemusí být nutně sympatický, ale velmi oceňuji jeho práci, kdy si opravdu dal záležet na podrobné analýze a výzkumu Gottova života, kde má informace náležitě ověřené a ocitované a netahá je někde ze středečních čísel Chvilky pro tebe. Není to dokonalá kniha, ale je dost možné, že se v kontextu materiálů o Karlu Gottovi dokonalou stane.
Kundera zde napsal příběh tak trochu o každém z nás. Možná proto se nečte lehce, ale o to je čtenářský zážitek intenzivnější.
Konec civilizace je další z příkladů, kdy jsem si při čtení říkal, zda jsem dement bez dostatečné mozkové kapacity a nebo je to prostě jen špatně napsaná kniha. Na jednu stranu se jedné o nesmírně ambiciózní dílo s širokým přesahem, avšak celé je to napsáno jaksi nešikovně. Mnohovrstevnatost, která může být jinde známkou geniality autora, je tady bohužel na škodu a dělá román dosti nepřehledným. Je to škoda, protože na četbu Konce civilizace jsem se dlouhá léta těšil a o to bylo mé zklamání větší. Co se dá dělat, třeba někdy příště, až budu já nebo kniha v jiném rozpoložení.
U takových osobností jako byl Václav Havel je vždy poměrně náročné sáhnout po knize, která by byla pro čtenáře opravdu nějak přínosná. Vznikají totiž desítky různých titulů od spisovatelů, o kterých jste nikdy neslyšeli a nejde si o nich ani dohledat relevantní informace. Jakou mají motivaci pro psaní o Havlovi nikdo asi přesně netuší, ale obrázek si každý udělá sám, neboť je jasný z toho, jak knihy ve výsledku vypadají. Životopis od Michaela Žantovského je naopak zcela jiný případ. Nějak takto si představuji dobře odvedenou práci na téma života jedné osobnosti. Autor pracuje se zdroji, citacemi, je nezaujatý a přehledný. Neobjevují se žádné bulvární vsuvky a Žantovský se jen málo vyjadřuje k samotné osobě Václava Havla a hodnotí ji. Což je pro mě velké plus a když už se k tomu uchýlí, tak mu to odpustím, protože přeci jen to byl jeho blízký kolega a kamarád.
Ladislav Klíma měl, krom jiného, jednu vynikající literární vlastnost. A tou je geniální schopnost napsat text, který na jednu stranu působí jako naprostá filozofická a moralizující manýra, která však působí aktuálněji, než většina knih, jež byly doposud napsány. Lidská tragikomedie není žádné světové drama, ale přesto, i přes výše zmíněné atributy, se jedná o tepající satiru, kterou lze aplikovat na téměř cokoliv v dnešní společnosti.
Je lehce paradoxní, že tuhle knihu jsem si koupil v pankráckém nákupním centru, abych si zkrátil následnou cestu tramvají domů. Proč paradoxní? Protože pro tento druh odreagování jsem si vybral jeden z nejkomplexnějších životopisů, po kterém jsem mohl tehdy v knihkupectví sáhnout. Nemá smysl dokola opakovat, jak je zpověď Vlasty Chramostové autentická, upřímná či sebereflexivní - to dokonce považuji za bytostně vlastní tomuto druhu literatury. Co mnohem více oceňuji je fakt, že Byl to můj osud je kronikou - svědomím národa - minulého století v Československu. Je to reminiscence československé společnosti zasazená do příběhu jedné paní. A je napsaná tak, že se ji máloco vyrovná.
Slepé skvrny Daniela Prokopa by měly patřit mezi povinnou četbu na středních školách. Neříkám, že je to kniha bezchybná - zejména v některých pasážích by se měla více zaměřit na příklady z praxe a ubrat na teorii. Přesto se aktuálně těžko najde lepší kniha, jež je sžíravou sociologickou sondou do české společnosti a nastavuje nám zrcadlo všední problematiky lidské existence.
Moc lepších dětských knížek se u nás za poslední roky, možná i desetiletí, neurodilo. Bez přehánění se jedná o dílo, které může směle oslovit i zahraniční čtenáře. O to víc je cennější, že se nutně nemusí jednat o figury dětské, nýbrž i o ty dospělejší. Poselství a krása tradic je určena totiž všem bytostem.
Takhle nějak by asi měla vypadat kniha pro děti. Po grafické a typografické stránce hledá u nás knížka těžko konkurenci. Dějová linie sice není tak na výši, přesto obsahuje ucelené vyprávění s edukativním přesahem a naštěstí zde nenajdeme žádné infantilní mluvící metra. Jen houšť.
Sex, disco, revoluce je někde na pomezí knižní události sezóny a „cheesy“ pokleslé literatury. Já osobně jsem se na Jonákovu autobiografii nesmírně těšil, a to hlavně z toho důvodu, že mám na autora až příliš nekritický pohled a jeho životní cesta mě dlouhá léta fascinuje. Kniha je od začátku neskutečná jízda plná nekorektního špinavého humoru, sexu, šmeliny a přesného zachycení ducha doby se všemi patřičnými náležitostmi. Důležitý je samozřejmě fakt, jak k „biografii“ přistupujete. Nesmíte ji rozhodně brát pohledem naprosto autentické výpovědi, ale spíše jako román, který je silně inspirován životem Ivana Jonáka. Po formální a stylistické stránce to není žádná hitparáda – autor jednoduše není spisovatel a vystačí si s triviální slovní zásobou a lakonickým vysvětlováním. A ono je to dobře. Pokus o nějaké „vyšší umění“ by mohl skončit špatně. Přesto Jonáka neberte jako tupce, co si svoji existenci dokazoval jen tím, kolik žen osouložil. Byl velmi inteligentní, ovládal několik světových jazyků a svoji pílí spojenou s častým oportunismem a pragmatismem se vypracoval ve velmi úspěšného „podnikatele“. A byl to i velký čtenář! I když ho média vyobrazovala jako mafiánského hospodského, tak Jonák po večerech četl antickou filozofii, Dostojevského, Balzaca nebo Gogola. Stejně jak je do určité míry předpojatý můj obraz vůči Ivanu Jonákovi, tak jsem stejným způsobem přikročil i ke knize. Prostě jsem dopředu věděl, že se mi bude líbit a hotovo. Jasně, není to Bukowski, se kterým je román občas spojován. Ten je přeci jenom na vyšší literární úrovni a dokázal být i krásně poetický. Ale i tak je Sex, disco, revoluce už teď mým knižním guilty pleasure.