potok komentáře u knih
Po zaklapnutí knihy se nabízí otázka: "Co všechno lze prožít za jediný život?"
Kdo si první přečte autorčinu Pustinu, Stříbrná cesta se mu možná nezavděčí.
Atmosféra drsného severního Švédska je ovšem nabuzena opět prvotřídně.
Povinná četba pokračování Howeyho Písku na pláži senegalského MBour měla setsakramentsky něco do sebe.
Deník mladého kulometčíka wehrmachtu, který vzhlíží poněkud jinou optikou na hrůzy války.
Jakoby se mi při čtení zarývalo lepkavé bláto pod nehty.
Syrové, melancholické, ponuré a já nevím co ještě... V prvé řadě ovšem čtivé severské drama.
Respekt rodině Martelů. Kniha chytne za srdce železným úchopem.
Nabízí se otázka: "Jak dlouho by vydržela současná společnost žít v takovém marastu?"
Andy Weir má svůj osobitý sarkastický styl, kterým se zejména na Rockym setsakramentsky vyřádil.
Takový ten pocit, když dočtete knihu -- v tomto případě trilogii -- zavřete ji a ještě pár minut nad jejím koncem přemýšlíte.
Jak je život pomíjivý až nicotný.
Není to jednoduché čtení (bez ohledu na čínská jména). Není to uvěřitelné čtení. Je ale budoucnost lidstva jednoduchá a uvěřitelná?
Písek skřípající mezi zuby, v uších, nose, botách... Jednoduše je písek všude.