PrincaListicka komentáře u knih

Autorovou specialitou je vytváření velice uvěřitelných postav. Nečekejte ale žádné příjemné hrdiny, se kterými budete sympatizovat. Ba naopak, v jeho knihách se setkáte s lidmi, se kterými se život nepáře a dost často se nepářou ani oni s ním. Bojují s nejrůznějšími posedlostmi, dělají věci, které obvykle zůstávají veřejným tajemstvím, stojí na okraji společnosti. Ani Simon Hinch není výjimkou. Živí se dosti pochybnými činnostmi, to však není jeho jediným prohřeškem proti morálce. A něco takového bývá dlouhodobě těžko udržitelné.

Zároveň také umí bravurně budovat napětí, a to i u takto krátkého příběhu. Při čtení se budete cítit nepříjemně. Budete takřka hmatatelně cítit, že se nevyhnutelně blíží to, co už tak nějak od začátku očekáváte, a přesto vás nakonec dokáže překvapit.

Virální životy nejspíš přelouskáte v průběhu jednoho večera, dojem ve vás ovšem zanechají poměrně dlouhotrvající. Přimějí vás polemizovat nad tím, kde je hranice mezi lidskostí a hyenismem. Budete se snažit sami sebe představit na Simonově místě a uvažovat, jak byste se asi v jeho situaci zachovali vy. Některé scény vás znechutí, z jiných vám půjde mráz po zádech. Pokud ovšem patříte mezi fanoušky gore hororů, rozhodně nebudete zklamaní. A pokud mezi ně dosud nepatříte, třeba právě po přečtení téhle knihy začněte.

Doufám, že si Felix mezi českými čtenáři najde mnoho fanoušků a že se do budoucna dočkáme překladu další z jeho knih.

3 09.05.2024

*Vzhledem k tomu, že jsem obě knihy četla zároveň, dovolím si přidat stejné hodnocení k oběma částem.*

V první řadě je určitě nutné podotknout, že rozhodně není dobrý nápad pouštět se do čtení Mrtvé holky v případě, že jste nečetli předchozí díly, a ani pokud si jejich děj (stejně jako já) už nepamatujete. Po přibližně dvou letech jsem absolutně neměla tušení, kdo je kdo a jakou roli v celém příběhu sehrál, což je, jak napovídá shrnutí děje, naprosto stěžejní, abyste dokázali plně pochopit, co se v Mrtvé holce děje, a docenit nejrůznější detaily. Naštěstí se mi na netu podařilo najít hezké shrnutí obou předchozích dílů v angličtině, takže jsem se dostala do obrazu a mohla se vesele pustit do čtení.

Ačkoliv se jedná o Young adult thriller, musím říct, že to bylo opět drama jako blázen a já při čtení kolikrát ani nedutala. Tak nějak jsem už od začátku tušila, kam celý děj bude směřovat, jelikož se zákonitě muselo stát, ze Pipa sama se nějakým způsobem zaplete do zločinu. Zápletka je velmi dobře promyšlená, celý příběh bez problémů funguje a je rozdělen v tom nejpříhodnějším místě.

Nesmírně se mi líbí vývoj Pipiny postavy. Autorka si mě skutečně získala tím, že z ní neudělala žádnou superhrdinku, která vše jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší a bude žít šťastně až do smrti. Pipa se v průběhu všech tří dílů výrazně mění a vyvíjí, proto má taky každý díl úplně jinou a čím dál tím temnější atmosféru.

Samotný závěr mě rozhodně nezklamal, ačkoliv si myslím, že já bych na Pipině místě reagovala jinak a neměla bych sílu udělat ten krok, který udělala. Myslím, že se jedná o adekvátní završení celé série a ačkoliv mám Pipu i Raviho moc ráda, tuším, že další návrat do Little Kiltonu už by byl přehnaný a minul by se účinkem.

Jediné, co mi na příběhu trochu vadilo, bylo vyobrazení Pipina bratra Joshe, který se dle mého názoru vůbec nechoval přiměřeně svému věku a ani ostatní s ním tak nejednali. Naopak bych chtěla vyzdvihnout jeden skvěle vyřešený drobný detail, který musel být pro překladatelku tak trochu oříškem, protože když se překládal první díl, ještě nikdo nemohl tušit, co se bude dít v tom třetím.

Já si návrat do městečka s temnou historií opravdu užila a věřím, že pokud vás bavily první dva díly, užijete si i Mrtvou holku, dobrou holku stejně tak, jako já.

3 21.02.2024

Já sama nejsem zrovna čtenářkou, která by biografickou literaturu vyhledávala, ovšem když jsem zjistila, že vyjde tahle rozsáhlá publikace mapující 10 let působení slavné jihokorejské skupiny BTS na hudební scéně, věděla jsem, že si ji rozhodně musím přečíst.

Ale teď už k samotné knize. Stojí za to ji číst? Zaujme i někoho, kdo BTS zná jen velmi povrchově?

Beyond the story je, jak jsem již zmiňovala, skutečně obsáhlou knihou mapující všech sedm členů BTS a jejich cestu na vrchol, která nebyla ani zdaleka jednoduchá. Jelikož začínali u poměrně neznámé společnosti a zaměřovali se primárně na hip hop, spousta lidí z branže je kritizovala a nebylo pro ně vůbec snadné se vůbec prosadit natolik, aby se dostali do hudebních pořadů či se zařadili na žebříčky popularity. Myeongseok Kang na této knize pracoval 3 roky, během kterých členy skupiny takřka zpovídal, je tedy plná jejich vlastních zážitků, názorů, pocitů a vzpomínek. Zároveň obsahuje veškeré faktografické informace týkající se jednotlivých alb, vystoupení a podobně. Ačkoliv pro neznalce prostředí můžou být některé skutečnosti nebo pojmy lehce matoucí, vše je zde vysvětleno a příběh skupiny je psán opravdu čtivým způsobem. Text navíc doprovází působivé fotografie a také bezpočet QR kódů, prostřednictvím kterých si můžete snadno a rychle pustit a dohledat veškerý multimediální obsah, o kterém je v knize zmínka.

Myslím si, že kniha by mohla zaujmout i člověka korejskou tvorbou nepolíbeného. Fungování tamější hudební scény je diametrálně odlišné od západního světa, stejně jako nároky, které jsou kladeny na jednotlivé umělce. Nejen že musí výborně zpívat či rapovat, ale také skvěle vypadat, být dobrými tanečníky, udržovat se v kondici, trávit čas focením, natáčením, propagováním módních značek, setkáváním se s fanoušky, koncerty a dalším programem, díky kterému jim prakticky nezbývá žádný volný čas. Stačí jen mít otevřenou mysl a dost odvahy vstoupit do vod k-popu, ze kterých už možná nikdy nevystoupíte, protože jak jednou něco schvátí...

Jediné, co mi při čtení maličko vadilo, byl překlad jednotlivých úryvků z rozhovorů se členy skupiny. Měla jsem místy pocit, že byl trochu kostrbatý, každopádně chápu, že jejich překlad není i kvůli kulturním rozdílům vždy jednoduchý.

Za mě se rozhodně jedná o publikaci, která bude ozdobou mé knihovny, a doporučuji ji všem, kteří chtějí v životě následovat své sny a hodila by se jim kapka inspirace.

3 12.02.2024

Vzhledem k tomu, že jsem knihu podobného ražení cílenou na děti nikdy nečetla, nebyla jsem si úplně jistá, co od příběhu čekat, a zda bude mít pro dětské čtenáře nějaký hlubší přínos. A musím říci, že jsem byla příjemně překvapená.

Kniha obsahuje 7 příběhů, které na sebe navazují, ale zároveň skvěle fungují jako samostatné historky. Autor si skutečně dal práci s tím, aby každá z nich obsahovala nějaké ponaučení či něco, co si z ní děti můžou vzít, ať už je to skutečnost, že stojí za to jít si za svými sny, nebo způsob, jakým se vypořádat se závistí, která se slávou přichází ruku v ruce. Dozví se také, jak nenaletět podvodníkům nebo překonat trému.

Příběh je doplněn tématickými ilustracemi Terezy Doležalové a použitým jazykem i velikostí písma skvěle koresponduje se svou cílovou skupinou, takže si knihu klidně mohou zdatnější čtenáři přečíst sami a zároveň poskytuje spoustu podnětů pro další diskuzi s rodiči. Nevyskytují se zde žádné rádoby cool výrazy ani nevhodná slova.

Já osobně si myslím, že Krokodýlova kapela bude bavit všechny čtenáře, kteří by v životě rádi něčeho dosáhli. Nemusí se nutně jednat o hudební fanoušky a ani o děti. Tahle knížka totiž dodá odvahu jít za svým snem naprosto všem, bez ohledu na věk.

3 07.02.2024

Tanec papírových draků 2: Hon je naprosto fantastická jízda plná humoru černějšího než spálené kuře, pikantnějšího než sriracha a vtipnější než všichni stand up komici dohromady, teda až na Petra Brožovského. V první řadě musím říci, že pokračování zcela bezprostředně navazuje na první díl. Neuběhne deset let, patnáct let, hlavním postavám nezešednou vlasy a neuvidí vyrůstat svoje pravnoučata. Naopak jim ani nestihne vystydnout kafe. Takže pokud jste nečetli první díl, máte smůlu. Teda to vlastně máte smůlu u všech pokračování, ale jsou knihy, kde je to vlastně jedno.

Jaký příběh kniha vypráví? Vlastně by se dalo říci, že je o přátelství až za hrob, o pomstě, tranzici, touze, retardovaných bratrancích, kreativních způsobech soubojů, cestování a návratech. Ale to vám nic neřekne, pustíme se tedy do roviny spoilerů, ale budu opatrný.

V prvním díle jsme se seznámili s útvarem známým pod zkratkou PSZÚ, což znamená Policejní Sledovací a Zásahový Útvar. Docela nudný název, že? To se ovšem nedá říci o vedoucím Plzeňské jednotky, kterým je Kuba Kolínský alias Mrtvola. Nejenže odmítá, doslova, zemřít, ale vykopal válečnou sekeru a jde se pomstít za všechny mrtvé členy jeho úchylného týmu.

Vyzbrojen je sarkasmem, vtipy všeho druhu (hlavně těmi nekorektními), spoustou vulgarit a rozličnými zbraněmi. Bude tato výbava dostatečná k poražení nepřítele, kterým je Probuzený oplývající výjimečnou psychokinetickou schopností s jejíž pomocí dokáže ovlivnit jednání a chování ostatních? Dokáže Mrtvola pomstít smrt svých kolegů a přátel?

Kniha není intelektuální dílo, nad kterým budete vést osamocené rozhovory při skleničce vína s vlastním já či alteregem. Naopak, je přímočará a jednoduchá. Vlastně jsou jde jen dvě fáze, a to boj nebo dialog. Nic mezi tím.

Co říci závěrem? Tanec papírových draků 2: Hon je snad ještě čtivější než první díl. Kniha si na nic nehraje, je zábavná, drsná. Je krásnou připomínkou filmů 80. a 90. let. Ode mne si odnáší pět hvězd.

3 04.01.2024

Dotek viatáru jsem četla po delší pauze, a tak jsem se trochu obávala, zda se nebudu v tomto skvěle promyšleném a intriky propleteném světě ztrácet. Naštěstí se tak nestalo a během prvních pár desítek stran jsem se opět dostala do obrazu. Stejně jako u prvního dílu je rozjezd trochu pomalejší, ale když vydržíte, bohatě se vám odmění. Já osobně jsem velkou fanynkou Kristýniných detailních popisů, které si vysloveně užívám, takže jsem se opravdu nenudila ani v první polovině knihy, ovšem druhá polovina pro mě byla jako jízda na horské dráze. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout, a ačkoliv se jedná o poměrně rozsáhlý kousek, většinu knihy jsem ve výsledku přečetla během pár večerů.

Největší radost mi udělalo to, že se zde konečně dostalo více prostoru sarrei a také lidem. Jejich dějové linky jsem si opravdu užívala. Nesmírně jsem si oblíbila především postavu Andreila Smrtihlava, grai ve službách sarrei, a Kreóna, padlého jorreiského rytíře žijícího ve Stínu mezi lidmi. Andreil je podle mě nejlepší postava celé série, neustále jsem o něm při čtení druhého i třetího dílu básnila. Každopádně musím říct, že jsem si v tomto díle více oblíbila i Bastiena, jehož osud zde nabral nečekaný směr a prošel proměnou, po které se mi zamlouval ještě víc. Samotná Isarell je skvělou postavou, které prostě musíte držet palce, ať chcete, nebo ne. Velice se těším, co dalšího s ní má autorka v plánu.

Dotek viatáru konci opravdu velkým zvratem, po němž budete chtít okamžitě sáhnout po dalším díle. Kristýna umí neuvěřitelně obratně stupňovat napětí a s každou další stránkou čtenářům dokazuje, jak skvělou autorkou je. Jejím knihám za mě nejde absolutně nic vytknout. Pokud tedy máte rádi rozsáhlé a do nejmenších detailů propracované fantasy série plné intrik, pletichaření a složitých osudů jednotlivých postav, kterých je tu opravdu požehnaně, pak vůbec neváhejte a do téhle série se pusťte. Pro mě osobně se totiž jedná o jeden z nejlepších fantasy příběhů vůbec.

3 16.10.2023

Anima je poctivé sci-fi „staré školy“. Co to znamená? Příběh je velice výpravný, detailně popisuje prostředí, ve kterém se hlavní hrdina nachází a pocity, které prožívá. Nejednou jsem se vrátil i o pár stran zpět, abych si přečetl stejnou pasáž a ještě se tak lépe vžil do prostředí, pocitů a myšlenek. Anima není knihou, kterou čtete, ale knihou, jež prožíváte. Nejednou zavřete oči a představíte si to, co Nolan sám zažívá.
 
Jednotlivé postavy mají hloubku, chápete jejich motivy, zjišťujete kým vlastně jsou a jaký mají cíl. Nemáte pocit, že se jedná o skupinu superhrdinů mající vše pevně pod kontrolou. Každá z postav má emoce, které ovlivňují její chování. Cítí radost, euforii, strach, beznaděj pokrývají celé spektrum lidských emocí. Um s jakým jsou stavy jejich mysli a momentálního rozpoložení popsány vám zcela přesně vykreslí emoce, které samy začnete cítit.
 
Samotná forma, kterou je kniha psaná, je velice čtivá a působí opět jako ze sterých časů, kdy knihy nebyly psány přímočaře, formou krátkých a stručných vět. Vymyká se díky tomu standardům dnešní doby. Nejvhodnější způsob, jakým knihu mohu vystihnout jsou slova autora samotného:
 
„Účelem umění nikdy nebylo cítit se za každou cenu blaze, na jeho poli se na sebe dívej vždy jen přirozeně. Ať je ale jeho konečná podoba jakákoli, její jediná opravdovost ti nikdy nedokáže svázat ruce“. - Amélie Solari
 
A přesně taková je Anima, schopnost autora popsat svět, pocity, niterné myšlenky, okamžiky, kdy se téměř zastaví dech Anima není sci-fi pro každého, není bezduchým putováním z jedné epické bitvy do druhé. Anima je „živoucí“ organismus, dýchající, toužící po tom být čtena. Jaromír Vondra je důkazem, že česká sci-fi nezemřela, nýbrž je živější než kdy dřív.

3 03.10.2023

Často se mezi čtenáři vedou debaty o tom, nakolik důležitý je pro ně autor. Jak moc vlastně záleží na jeho charakteru a povaze. Myslím, že Ocelová křídla motýla jsou tím nejlepším důkazem toho, jak velmi dokáže osobnost autorky proniknout mezi řádky. Péťa patří mezi jednu z nejlaskavějších osob, které jsem měla tu čest poznat. Stačí si prohlédnout její profil nebo stránky a na první pohled na vás dýchne atmosféra klidu a pohody. Úžasné je, že přesně taková je i naživo. A takový je i její příběh.

Ačkoliv se v něm setkáváme s mnoha svízelnými situacemi, problémy a smutnými záležitostmi, ve výsledku vás neuvěřitelně zahřeje na srdci. Také se mi ohromně líbí, že do příběhu zakomponovala například pletení, kterému se ráda věnuje, nebo právě oblíbeného Exupéryho. Díky úryvkům jeho textů, které doplňují jednotlivé kapitoly, jsem dostala chuť přečíst si i další jeho díla.

Jednotlivé kapitoly jsou psány vždy z pohledu některé z postav. Kromě Kairy, Kryštofa a Jana se zde setkáme i s Evou nebo Šimonem a jejich úhly pohledu. Je to velmi zajímavé, mít na jednu událost více různých náhledů. Krásně díky tomu vidíme, že si lidé často věci vykládají po svém a vše by bylo jednodušší, kdyby se o svých pocitech naučili více mluvit.

Neuvěřitelně mě bavilo postupně zjišťovat, co jednotlivé postavy spojuje. Zkraje působí jako naprosto cizí lidé. S každou další stránkou ale odhalujeme tajná zákoutí jejich životů, o kterých mnoho lidí neví. Objevuje se zde také několik zvláštních jevů, například již zmiňovaný Pavouk či Tři kovbojky, které vždy zachrání situaci. Místy působí až nadpřirozeně, fungují však jako krásné doplňky příběhu, které poodhalují o kousek víc z lidské psychiky.

Nejvíc mi k srdci přirostla asi Kaira. Líbilo se mi, že ona sama byla důkazem toho, že láska není založená pouze na fyzických potřebách a jejich uspokojení, ale funguje především na emocionální rovině. Zároveň mě jakýmsi zvláštním způsobem fascinovala postava Evy, která se bohužel narodila ve špatné době. V současnosti by jí byl autismus diagnostikován mnohem dříve a mohla by díky tomu možná prožít lepší život. Ačkoliv, když to vezmu kolem a kolem, ona se vlastně nejspíš cítila šťastná taková, jaká byla.

Celkově mi velmi sedly všechny aspekty příběhu, ať už šlo o divadelní scénu, překladatelství, novinařinu, draky nebo třeba kavárny a klavír. Určitě bych se k příběhu někdy ráda vrátila, protože už teď mi tahle atmosféra chybí.

Knížku mohu doporučit všem čtenářům, kteří touží po příběhu, ve kterém má každý své místo a kteří mají oblibu v milých knížkách vyprávějících o spletitých cestách života.

3 04.07.2023

Pro čtenářky ženských románů nejspíš není žádným překvapením, že Kathryn Hughes je skutečnou mistryní svého oboru. I v této knize dokázala vytvořit dokonale spletitý příběh plný zvratů a překvapivých odhalení.

V současnosti sledujeme dvě dějové linky - jednu z nich vypráví sama Jenny, druhá potom sleduje Candice a vše, co se odehrává za dveřmi jejího bytu. Obě se pak proplétají s událostmi z období druhé světové války, kdy byla Jenny ještě mladým děvčetem, které muselo spolu s bratrem opustit matku a hledat si přístřeší na venkově, kde hrozilo menší riziko bombardování. V tom momentě právě celý příběh nabírá na obrátkách, jelikož se zamiluje do mladého a šarmantního Itala Nica žijícího v Británii.

Objevují se zde také motivy milostného trojúhelníku či nezdravého vztahu, ve kterém manipulativní přítel ničí Candice život. To je něco, co paní Hughes opravdu umí - vytvářet komplikované osudy lidí, u kterých si až říkáte, že nikdo toho přeci za život nemůže prožít tolik. Jenže pravdou je, že skutečně cesty osudu bývají kolikrát ještě daleko spletitější.

Celou dobu vlastně víte, jak Jennyin příběh skončí, nevíte však, jaké události ji dostaly tam, kde je. Hlavní zápletku se samozřejmě dozvídáme až ke konci příběhu, i těch drobnějších je však v celé knize požehnaně. Můžou působit trochu klišoidně, se spoustou z nich jsem se už setkala v jiných knihách. Jenže kvůli tomu právě podobné příběhy čteme, nebo ne? Protože tak nějak tušíme, co nám mohou nabídnout, a co nás na jejich stránkách čeká. Čteme je čistě pro potěšení, nehledáme v nich nic hlubšího, i když je pravda, že zrovna knihy paní Hughes často umí překvapit a rozhodně se nejedná o nějaké bezduché slaďáky. Spíš naopak - její příběhy často připomínají spíš drama. Krabička vzpomínek v sobě navíc skrývá ještě jedno zásadní odhalení, které už čtenářky tak nějak nečekají a zastihne je možná trochu nepřipravené. Musím říct, že mě samotnou opravdu překvapilo, a tak jsem si po dočtení knihy dokonce pobrečela.

Stejně jako třeba Klíč nebo Dopis jsem i Krabičku přečetla prakticky na posezení, během asi dvou večerů. Všechny knihy jsou totiž extrémně čtivé, a vy prostě potřebujete konečně zjistit, jak to vlastně celé bylo.

Knihu bych tedy rozhodně doporučila všem romantickým duším, které hledají příběh, jenž je chytne za srdce a ještě dlouho v něm zůstane.

3 17.05.2023

Ačkoliv se na první pohled může zdát, že se celý příběh bude odehrávat v současnosti, není tomu tak. Sama jsem byla překvapená, že dějová linka Karla a Elišky se začala střídat s linkou Fabricia Fabrici. Oba příběhy se už od počátku postupně prolínají, doplňují a nevyhnutelně směřují k bodu, kdy se protnou. Ve skutečnosti větší část příběhu patří právě Fabriciovi, naší hrdinové ze současnosti jsou vlastně takovými jeho zprostředkovateli, což ale vůbec ničemu nevadí.

Atmosféra knihy je prodchnuta magií, silným poutem čarodějů a přírody, kouzelnými tvory a prazvláštními rostlinami s ještě zvláštnějšími účinky. Opravdu mě fascinovalo, s jakou láskou a respektem Fabricio i jeho otec zacházeli s okolním světem. Bylo krásné a uklidňující o tom číst. Nečekejte zde žádné zběsilé akce, drsné zvraty nebo rychle ubíhající děj. Celý příběh plyne pomalým, poklidným tempem a nechává čtenáři dostatek času k zamyšlení.

Zároveň se mě také ohromně dotkla hlavní myšlenka knihy, která čtenáři poodhalí, jak snadné je obalit pravdu snůškou lží, a jak snadno této lži lidé uvěří. Jak jednoduché je pozvednout rozum a uzavřít srdce tomu, co je opravdové. Pak se pro vás i to, co máte možná přímo před nosem, stává jakoby neviditelné. Ačkoliv se jedná o příběh, který se z velké části odehrává v minulosti, téma manipulace s pravdou a informacemi snad nikdy nebylo aktuálnější.

Pokud jde o postavy samotné, velmi jsem si oblíbila právě Fabricia a jeho drakónii nezkrotnou. Fandila jsem také Karlovi, který mi byl sympatický, soucítila jsem s ním po stránce studijní a naprosto se vcítila do jeho touhy objevit pravdu. Naopak Eliška mi nebyla vůbec sympatická. Moc jsem nechápala, co na ní vlastně Karel vidí, protože mi připadalo, že byli oba úplně odlišní a nehodili se k sobě.

Jediné, co mě trochu mrzelo a maličko zklamalo byl samotný konec příběhu. Čekala jsem, že najednou všechna kolečka zapadnou do sebe a přijde ten "wow efekt", kdy se konečně odhalí pravda a vy jako čtenář z toho máte husí kůži. Tady se to, alespoň u mě, nestalo. Měla jsem pocit, že konec tak trochu vyšuměl do ztracena, byl příliš uspěchaný. Myslím, že tak dobře propracované poselství, které příběh nese, si zasloužilo trochu víc.

Mágy a šarlatány bych tedy doporučila všem milovníkům klasických, odpočinkových fantasy příběhů, které vás donutí přemýšlet, a možná vám do života dají i nějaké to ponaučení.

3 05.05.2023

Jak již nejspíš ti, kteří se chystají číst druhý díl mangy Brutal, ví, hlavní hrdina Hiroki Dan je velmi úspěšný detektiv z oddělení vražd. Nebojuje však se zlem pomocí zákonů, vyhlášek či soudů, nýbrž velmi rád bere spravedlnost do svých rukou. A to dost brutálně, neboť se doslova vyžívá v mučení. To, jestli mezi mučením a Hirokiho zálibou v keramice, kterou často a rád vypaluje ve své opravdu rozměrné peci, najdete nějakou skrytou spojitost, je již pouze otázkou vaší fantazie. Nebo snad ne?

Vzhledem k tomu, že je náš detektiv velký sympaťák, docela mě mrzelo, že v druhém díle se nám jeho přítomnosti dostalo snad ještě méně, než v díle prvním. Obvykle se objeví až na samém konci případu, jako vykonavatel spravedlnosti. Není zde vidět žádný proces vyšetřování, nebo to, jak se dostává k potřebným informacím. Nikdo ho nepodezřívá, když se prostě neukáže v práci a věnuje se svým... řekněme oblíbeným aktivitám. Já osobně bych uvítala, kdyby byl do děje zapojen více. Myslím, že by si k němu díky tomu čtenáři mohli lépe vytvořit vztah.

Také bych ráda zmínila, že pro mě osobně byl druhý díl mnohem méně brutální než první. Tentokrát se zde setkáváme se dvěma případy rozdělenými do čtyř kapitol. Oba spojuje podobné téma - děti. Pokud jste tedy citliví na cokoliv týkajícího se dětí v souvislosti se zločiny, raději se téhle manze vyhněte.

Na závěr bych jen dodala, že i přes to, že mi druhý díl přišel o něco slabší, než ten první, jsem si jeho čtení docela užila. Doufám však, že s dalšími díly nebude dále klesat kvalita a brutalita jednotlivých příběhů. Byla by to vážně škoda.

3 24.04.2023

Již předchozí autorčin thriller Dokonalé propojení byl výborný a moc jsem si ho užila, Mrazivá náruč je však ještě o několik úrovní lepší.
Musím smeknout před tím, jak dokonale odporně je zde vykreslena postava matky Marcely. Těžko byste hledali postavu, která by se vám víc hnusila než ona.
Nechci příliš prozrazovat, každopádně nechápu, jak je možné, že obě děti zůstaly v její péči. Opravdu není normální, aby se malá holčička starala o domácnost a svého ještě mladšího bratříčka zatímco matka se jen válí doma, přivydělává si kradením a ani se nestará o to, aby měli co jíst.

I proto je až s podivem, jak skvělí lidé z obou jejích dětí vyrostli. Val i Roman jsou milí, obětaví a přátelští. Na venek se snaží nedávat najevo, že je u nich doma něco špatně, proto o tom také téměř nikdo neví.

Další důležitou postavou příběhu je nepochybně kapitán Igor Daníček, hlavní aktér celého vyšetřování, ale hlavně také neskutečný sympaťák, jehož charismatu jistě propadne nejedna čtenářka.

V neposlední řadě musím zmínit také Lauru, která je velmi zvláštní postavou, o které od počátku vlastně nevíte, co si myslet. Na jednu stranu vám je jí líto, na druhou stranu vám připadá jako hrozná mrcha. A tak to vlastně zůstane až do samého konce příběhu.

Je vlastně zajímavé, že ačkoliv se na první pohled může zdát, že hlavní zápletkou bude právě Romanova vražda, při zpětném pohledu na děj tomu tak docela není. Velkou roli zde hrají právě spíše rodinné vztahy mezi Val a její matkou, postupně odkrývání jejich rodinné historie a příkoří, kterých se Marcela na svých dětech dopustila. Také vyvstává otázka, co se vlastně stalo s jejich otcem. Dalším důležitým tématem je i Valčino osamostatnění a odpoutání se od minulosti.

I přes to, že se jedná o tak těžké téma, o kterém se ne vždy dobře čte, tady vám stránky budou mizet před očima, ani se nenadějete. Spíš si budete přát, aby byl příběh ještě o kousek delší.

Co se týče samotného děje a závěrečného rozuzlení, zde mi připadalo mnohem přirozenější než u Dokonalého propojení, na druhou stranu vlastně asi nebylo zas až tak překvapivé, což ale mně osobně nijak zvlášť nevadilo. Nenarazila jsem zde ani na žádné díry či chyby v příběhu.

Rozhodně tedy doporučuji všem milovníkům mrazivých psychothrillerů, kteří se nezaleknou ani trochu náročnějších témat. Doufám, že autorka brzy napíše další, podobně skvělý příběh.

3 06.04.2023

Musím říci, že jsem od knížky původně čekala něco trochu jiného. Myslela jsem si, že se bude jednat o něco ezoterického, to jsem ale ještě nevěděla, že autorka je historička, která se při tvorbě svého příběhu inspirovala reálnými osobami a událostmi. Velmi mě potěšilo, že autorka všechna tato fakta shrnula a vysvětlila na konci knihy.

Stejně tak se nejedná o dětský příběh, naopak, je tu několik opravdu drsných situací, které i mě samotnou poměrně překvapily, a také se zde objevují náznaky erotiky. Příběh Malvíny je tak podle mě vhodný spíše pro starší mládež a určitě bude hodně bavit i dospělé.

Co se týče postav, jak už je i v anotaci knihy uvedeno, nejsou černobílé. Byly chvíle, kdy jsem Malvínu měla moc ráda a fandila jsem jí, byly chvíle, kdy mi naopak hrozně lezla na nervy. Podobně tomu bylo i u záhadného čaroděje Federica. Já osobně zbožňuji morálně šedé postavy. Nemám ráda čistě kladné postavy, protože si myslím, že ani v realitě se nesetkáme s člověkem, který by měl pouze čisté úmysly.
I vedlejší postavy, kterých je tu poměrně hodně, jsou opravdu zajímavě vymýšlené a líbí se mi, že ačkoliv nejsou středobodem příběhu, dozvídáme se i o jejich osudech a příhodách.

Pokud jde o samotnou zápletku, je podle mě opravdu skvěle vymyšlená, někdy trochu předvídatelná, jindy vážně překvapivá. Je zde poměrně hodně akce, nepůsobí však nepatřičně ani nadbytečně.

Jediné, co mě trochu mrzí, je fakt, že jsme se nedozvěděli nic o Malvíniných rodičích a pravém původu. To by mě opravdu zajímalo. Pokud bych měla vypíchnout jedinou věc, která mi na knize trošičku vadila, byl by to fakt, že Federico a Francesco, dvě hlavní a poměrně důležité postavy, měly tak podobné jméno, že se mi až do konce knihy pořád pletly. Ale to je opravdu jen malý detail.

Rozhodně tedy knihu s čistým svědomím mohu doporučit všem milovníkům fantasy, magie, příběhů zasažených do historie a založených na skutečných událostech. Doufám, že autorka brzy napíše nějaký další příběh.

3 24.03.2023

(SPOILER) Brutal rozhodně není příběhem určeným pro děti a mladistvé, ba ani pro spoustu dospělých slabší povahy. Na druhou stranu lidem, kteří se s násilím podobného druhu již na obrazovkách či stránkách knih setkali a rádi ho vyhledávají může připadat, že už viděli i horší věci. Je pravda, že - alespoň podle mého názoru- člověk, který si podobné příběhy užívá, musí být trošku morbidní a pokroucený, většina lidí z nich bude prostě jen znechucená.
Stejně tak spousta lidí detektiva Dana odsoudí jako zvrhlíka a nebude pro jeho činy mít pochopení. Někteří, jako třeba já, s ním ovšem budou velice sympatizovat a fandit mu. Zločinci by prostě svému osudu uniknout neměli.

Dostává se nám zde dvou případů rozdělených do několika kapitol - v první z nich je hlavním záporákem vražedný pošťák, jehož cílem jsou malé holčičky, v druhém zase partička kluků, která si založila byznys na lovení dívek na párty za pomoci omamných látek a jejich následným brutálním znesvěcením, které si ještě s oblibou natáčí. Pokud jsou pro vás tato témata příliš už pouze takto z popisu, vyhněte se této manze velkým obloukem.

Hiroki Dan je podle mě velký sympaťák a vlastně mě docela mrzí, že ačkoliv je hlavní postavou příběhu, nedostane v prvním díle ani zdaleka tolik prostoru, kolik bych si přála. Na druhou stranu mi přijde, že se tím o to víc jeví jako konečný soudce a vykonavatel trestu, což působí dramatičtěji.

I u Zpovědi detektiva z oddělení vražd jsem byla velice spokojená s překladem a sazbou, volbou fontů a prací s vizualizací citoslovcí typických pro mangu. Doufám, že i další mangy budou v tomto duchu pokračovat a udrží si nasazenou laťku.

Brutal tedy opravdu není pro všechny, naopak je určen spíše poměrně úzkému okruhu čtenářů, kteří si ho ovšem podle mého názoru o to více užijí. Jsem zvědavá, co přinesou další díly. Pokud v nich bude víc Hirokiho Dana a ještě o kapku víc násilí, zlobit se vůbec nebudu.

3 23.02.2023

(SPOILER) Musím říci, že i napodruhé jsem si čtení Přání! užívala stejně jako poprvé. Snažila jsem se více zaměřit na chování jednotlivých postav, vnímat jemnější detaily děje a zkoumat, zda se zde nenachází nějaké nelogické momenty či události.

V některé z recenzí Přání! jsem četla, že ačkoliv Karin přišla o rodiče, prakticky pro ně netruchlila. To podle mě není tak docela pravda. Sledujeme Karin ve chvíli, kdy jí je tahle šokující zpráva oznámena. Celá situace s ní samozřejmě zamává. Dostáváme také scénu, kdy Karin utěšuje svou sestru a ujímá se peče o ni.

Poté se v ději posouváme o kus dál, velká část děje nám tedy zůstává skryta. Znovu se s Karin setkáváme opět ve chvíli, kdy musela ukončit studium střední školy, přestěhovat se, najít si práci a podřídit celý svůj život své sestře. Je jasné, že tohle je na sotva dospělou dívku příliš, ale ona se snaží, bojuje, protože jí nic jiného nezbývá. Natálie nikoho jiného nemá, a tak Karin nemá čas na truchlení, nechce aby její sestřička viděla jak trpí a tak brečí v noci do polštáře. I v průběhu dalších kapitol Karin na svou rodinu často vzpomíná a zakazuje si psychicky se zhroutit, protože by to situaci jen zhoršilo. Pořád dál bojuje. Navíc, každý člověk se se ztrátou vypořádává jinak. Myslím, že tato část Karininy postavy byla napsána velmi dobře a kritiku si nezaslouží.

Celkově mi připadá, že všechny postavy v knize mají jasně daný charakter, kterého se drží a nevystupují z něj. Drsný Agnar, zákeřná Sněgorka, nevypočitatelná Irina. To je pouze pár ze skvělých a propracovaných vedlejších postav, se kterými se v příběhu setkáváme, což je obdivuhodné, neboť Přání! není nikterak dlouhým příběhem. Přesto autorka zvládla dát všem postavám dostatek prostoru pro to, aby si je čtenáři mohli oblíbit, případně je začít nesnášet.

Jistě, na jednu stranu můžou některé dějové pasáže působit trochu přehnaně, jako další příběh, ve kterém je hlavní hrdinka "vyvolená" a "speciální," nicméně díky Mrázovi se dozvídáme, že to není tak docela pravda. Víc ale prozrazovat nebudu.

Ohromně se mi také líbí fungování magie v Ledozemí, především kde mi líbí ledorušky, kterými víly dokážou kreslit ty nejkrásnější ledové obrazce.

Zároveň bych také chtěla zmínit konec knihy, který má lehce hořkosladký nádech. Jsem ráda, že to nebyl čistokrevný happyend. Zároveň jsem ale ráda, že nám autorka prostřednictvím Epilogu poodhalila budoucnost hlavních hrdinů a celou dějovou linku tak pěkně uzavřela.

Přání! vřele doporučuji všem milovníkům fantasy, slovanské mytologie, pohádkových příběhů či fanouškům zimy. Díky sněhovým vločkám, které pokrývají každou stránku knihy, budete mít pocit, že z téhle knihy skutečně mrazí.

3 16.02.2023

Příběh je velmi svižný, děj ubíhá rychle. Narozdíl od některých jiných mang jsem zde neměla problém orientovat se v tom, kdo je kdo a kdo z postav vlastně mluví.
Celá upíří jednotka živící se pouze umělou krví je naprosto skvělá. Sympatickému Šútaróovi po boku stojí nezlomný major Jamagami, potrhlý Takeuči a chladný Suwo. V čele týmu pak stojí plukovník Maeda. Všechny postavy a jejich charaktery jsou od sebe jednoduše rozeznatelné, což velmi ulehčuje čtení. Co se týče Aoi jsem zatím neměla příliš prostoru pro utvoření názoru na ni, nicméně nejedná se o žádnou chudinku či otravnou naivku a doufám, že tomu tak bude i v dalších dílech.

Zápletka, která je v prvním dílu spíše nastíněna, působí tajemným a lákavým dojmem, jsem velmi zvědavá, kam se příběh posune. Ke skvělé atmosféře pak přispívá i prostředí počátku 20. století.

Vím, že okolo mang od Dobrovského panovala menší kontroverze, nicméně manze Mars Red nemám co se týče sazby, překladů či použitých fontů co vytknout, dle mého se jedná o skutečně profesionálně provedenou práci.

Velmi zajímavým faktem potom je, že Mars Red je první divadelní hrou převedenou do anime podoby vůbec.

Celkově by tento příběh měl mít tři díly, dalších dvou se dle informací ze stránek nakladatele dočkáme již velmi brzy. Podle mého názoru se jedná o mangu, která má solidně našlápnuto a jsem velice zvědavá, jak bude její vývoj probíhat dál.
Rozhodně doporučuji všem milovníkům upírů, příběhů zasazených do ne až tak dávné historie a příznivcům mang, které nejsou jen souborem co nejdrsnějších sobojů hrdinů.

3 09.02.2023

(SPOILER) Kniha Pod šeptajícími dveřmi byla dlouho očekávaným zahraničním bestsellerem, o kterém každý básnil, všichni se na něj těšili a netrpělivě očekávali jeho vydání. Byla jsem tedy zvědavá, jestli knihy TJ Klunea jsou opravdu tak úžasné, jak všichni tvrdí.

Při čtení anotace uvedené přímo v knize se dozvídáme, že hlavní hrdina příběhu Wallace zemře. Náš svět však jen tak neopustí - přijde si pro něj Smrtka jménem Mej a dovede ho do čajovny s názvem Charónův přívoz, ve kterém na něj čeká Hugo, převozník. Jeho úkolem je Wallacovi pomoci urovnat si své záležitosti a přejít zvláštními dveřmi na druhý břeh. Anotace zároveň předesílá, že se jedná o fantasy příběh o duchovi odmítajícím odejít a převozníkovi, do kterého se zamiluje.

Shrnutí děje této knihy na Databází knih nám zase prozradí, že ačkoliv se Wallacovi nebude chtít z čajovny jen tak odejít, objeví se zvláštní bytost jménem Manažer, který šéfuje všem Smrtkám a převozníkům, a dá našemu hrdinovi posledních sedm dní na to, aby na druhý břeh skutečně dobrovolně přešel.

V první kapitole se pak dozvídáme, že Wallace byl za života sobecký hulvát, který kašlal na svou ženu, své zaměstnance, byl zlý a neměl v sobě ani kapku slušnosti a soucitu.

Všechny tyhle informace se dozvíme pouze z anotací a první kapitoly. A mám pocit, že tady právě nastává první problém, který jsem s touhle knížkou měla. Nevím, jak vy, ale já obvykle nečtu knihy s vědomím toho, že už vím, jak to dopadne. Prostě nechápu, proč jsou nám všechna tahle fakta naservírována už na začátku. Úplně to pokazí efekt překvapení, nemáte v podstatě žádný prostor pro to přemýšlet nad tím, co se asi bude dít dál.

Dalším problémem, který jsem s touhle knihou měla, bylo prvních asi 150 stran, kde se kromě toho, že Wallace umře a přijde do čajovny, vůbec nic neděje. Sledujeme jen Wallacovu neschopnost smířit se s tím, že je mrtvý, a jeho oduševnělé rozhovory s Hugem o tom, jak se s tím musí vyrovnat, jak se smrti nemusí vůbec bát, a jak má šanci změnit to, jaký byl, když byl ještě naživu. Mám pocit, že tenhle motiv se objevil už v tolika knihách a filmech, že nemá moc šancí překvapit. Minimálně v téhle knize ne.

Naštěstí zhruba na 150. stránce se konečně začne dít něco zajímavého. Setkáváme se s dalšími zemřelými, jejich příběhy. Hugo i ostatní se jim snaží pomoci, ne se všemi to ovšem jde snadno. Interakce s živými návštěvníky čajovny pak přináší spoustu vtipných momentů. Kromě již zmíněných postav totiž Charónův přívoz obývá také duch Hugova dědečka Nelsona, který je navzdory svému věku tak trochu přerostlý puberťák, rád tropí hlouposti a naučí Wallace dělat nejrůzněji triky obtěžující živé návštěvníky čajovny, a v neposlední řadě i duch jeho psa Apollóna.
Zároveň se zde však spolu s těmito situacemi začíná objevovat další nešvar - z protivného, sobeckého a namyšleného Wallace se během několika týdnů najednou stává hrdina, který si dokáže poradit i se situacemi, se kterými si nedokáže poradit ani převozník, ani Smrtka, a dokonce ani již zmiňovaný Manažer.

I po tomhle všem jsem však doufala, že ještě přijde nějaký zvrat, u kterého si budu říkat ano, tahle knížka za to fakt stojí. Místo toho se nám dostává přesně toho klišoidního konce typu "a všichni žili šťastně až do smrti."

Neříkám, že je kniha špatná, obsahuje určitě pár milých a zajímavých myšlenek, bohužel v ní však nedokážu vidět ten úžasný a dechberoucí bestseller jako všichni ostatní. Pro mě to byla relativně průměrná kniha, na kterou za pár týdnů nejspíš zapomenu.

3 23.01.2023

Vlk je poměrně útlá a rozměrově malá knížka doplněná povedenými ilustracemi Lenky Novotné. Navzdory své délce však Vlk přináší svým čtenářům spoustu prostoru k zamyšlení.

Hlavní postavou příběhu je mladý vlk Theolonius, který se vydává na svou životní pouť - za "Ní." "Ona" ho neustále volá k sobě, Theolonius ji cítí a snaží se ji najít. Nejprve zdolává překážky, pak se stává králem v Krajině vůní. Po boku mu stojí jeho věrný přítel Strach, s cylindrem a dýmkou. Každý správný král ovšem potřebuje královnu, a tak Theolonius ve své cestě pokračuje. Která bude jeho vyvolenou? Bude to orlice, která se od něj s radostí nechá krmit a nemá nikdy dost? Lvice, která z majestátního vlka udělá poslušného pejska bez vlastní vůle? Či snad sněžná vlčice, které Theolonius podle jejích druhů není hoden?
Víc už vám neprozradím. Abyste se dozvěděli, která se stane jeho královnou, a koho dalšího na své cestě potká, budete si příběh muset přečíst.

Autor má nezaměnitelný, až poetický styl psaní, který si nelze neužít. Text je rozdělen do krátkých kapitol, čtení rychle odsýpá a vy s Theoloniem soucítíte, máte ho rádi, nesnášíte ho, či se mu smějete. Jeho charakter projde během knihy velkým vývojem, v jednu chvíli má sebevědomí až na půdu, ve chvíli druhé se potácí na samotném dně.

Myslím, že Vlk je dokonalou paralelou k lidským životům. Stejně jako Theolonius poznává nové a nové partnerky, které mu více či méně (ne)vyhovují, i v našem světě potkáváme lidi, kteří nás využívají, zesměšňují, ponižují, ubližují nám, ale také ty, kteří nás milují, naslouchají nám a jsou pro nás oporou. I my procházíme zkouškami strachu, přinášíme oběti, radujeme se z úspěchů. Zajímalo by mě, do jaké míry je příběh inspirován autorovými vlastními zkušenostmi. Jedno je ale jisté - jeho příběh se dá, dle mého názoru, interpretovat mnohými způsoby, mezi nimiž si každý čtenář najde ten svůj.

Vlk patří k příběhům, které je velmi těžké nějakým způsobem "zaškatulkovat," dát mu nálepku "tohle je fantasy," nebo "tohle je příběh ze života." A ač vám na první pohled toto podobenství může připadat jako pohádka, již po pár kapitolách zjistíte, že v sobě má mnohem víc.

Jelikož jsem měla tu čest zúčastnit se křtu této knihy, vím, že autor ji napsal během pár dnů někde v baru a původně ji vůbec nechtěl vydat. Jsem moc ráda, že se jeho blízkým a přátelům podařilo ho přesvědčit o opaku. Děkuji za tento skvělý čtenářský zážitek a budu doufat, že se mi někdy dostane do rukou další autorovo dílo.

3 05.01.2023

(SPOILER) Nejprve musím podotknout, že se mi velmi líbí svět, který autorka pro příběh vytvořila. V několika zemích se zpočátku komplikovanými názvy obývá mnoho různých ras obyvatel, více či méně podobných lidem. Někteří jsou holohlaví a mají modrou pleť, někteří dlouhé a husté vlasy různých barev. Každý národ má svou vlastní řeč, dokáží se ale většinou navzájem domluvit obecnou fromorštinou. Některé z národů jsou přátelské, některé uzavřené, a některé dokonce vyvolávají války. Velmi se mi líbilo poselství, které se autorka snažila v tomto ohledu předat. Arhen se na první pohled jeví jako ten největší nepřítel všech okolních států. Později se ale dozvídáme, že ne vždy tomu tak bylo a arheni kdysi bývali nenáviděným a perzekvovaným národem roztroušeným v menšinách po celém kontinentu.

Co se týče Runy, měla jsem k ní dosti ambivalentní vztah. Byly momenty, kdy jsem s ní sympatizovala, líbily se mi její názory, postoje, či mi jí bylo líto. Na druhou stranu byla spousta momentů, kdy mi její jednání připadalo zkratovité, připadala mi vyloženě otravná a přála jsem si, aby se rozhodla jinak. Z ostatních postav, kterých sice bylo požehnaně, ale žádná z nich nebyla výrazně důležitější, jsem si velmi oblíbila Ahora. Nebudu ale více prozrazovat.

Musím ale také říct, že pro mě prostředí děje, nové národy, jazyky, zvyklosti, zvířata a v podstatě celé fungování světa byly ze začátku dost matoucí, a tak jsem se ke spoustě kapitol musela vracet, znovu si číst, kdo co udělal a co se jak jmenuje. Navíc u spousty názvů např. zvířat se ani nedozvíme, jak vlastně vypadají, nebo se to dozvíme až mnohem později v ději. Chápu, že nejde napřímo napsat, že xy je zvíře, co má xy nohou a takovou či makovou barvu. Myslím ale, že se to dá do děje nějak chytře zakomponovat, případně by mě osobně velmi potěšily ilustrace.

Stejně tak matoucí pro mě byly příběhy z minulosti, které se objevovaly v průběhu celé knihy. Bylo mi jasné, že mají nějaký konkrétní význam a autorka se nám jimi něco snaží sdělit, nevěděla jsem ale, nakolik detailně si je mám zapamatovat a jak moc důležitá jsou kvanta postav, která se v těchto historických vsuvkách objevují. Proto pro mě následná kontinuita těchto příběhů nebyla na první pohled jasná a trvalo mi, než jsem se v nich zorientovala.

Co se týče samotného rozuzlení příběhu, díky nápovědám roztroušeným mezi řádky jsem tak nějak tušila, co se stane. A ačkoliv byl závěr už na můj vkus dost překombinovaný a komplikovaný, musím říct, že absurdita poslední věty příběhu mě až rozesmála, to se autorce opravdu povedlo.

Na závěr bych tedy dodala, že ačkoliv má své mouchy, byla pro mě Hodina psodava příjemným zážitkem a vůbec bych se nebránila tomu přečíst si nějaký další příběh z tohoto univerza.

3 28.12.2022

Úplně na začátek musím říct, že smekám obrovský klobouk před Kristinou za to, jak jedinečný, propracovaný a rozsáhlý svět vytvořila. Máme zde jorrei, stříbrné rytíře čerpající svou sílu ze stříbrných hvězd, sarrei, něco jako upíry, čerpající svou sílu z rudých hvězd a lidi, jejichž kmeny obývají oblast Stínu. Tyto tři skupiny se vzájemně nenávidí a neustále spolu bojují. Mezi nimi se však objevují další zajímavé postavy jako jsou třeba čarodějové nebo tajemní grai mající v sobě prastarou krev, která jim propůjčuje neuvěřitelné schopnosti. Setkáváme se spoustou jmen, poznáváme rozličné mechanizmy a principy tohoto světa a dostane se nám také náznaku historie.

Velmi příjemně mě překvapilo, že na to, že autorka je žena, a to nemyslím nikterak špatně, se v knize neobjevovala takřka žádná romantika, ba naopak, příběh je poměrně drsný a temný. Je skvělé si občas přečíst také příběh, ve kterém není hlavním motivem láska či milostné pletky. A kvůli tomu si myslím, že toto je příběh, který se bude stejnou měrou líbit jak ženským, tak mužským čtenářům.

Isarell jsem si okamžitě oblíbila, což je u mě spíš výjimka. Je úžasně cílevědomá a tvrdohlavá, už od malička se o sebe dokáže postarat. Přesto jí velmi záleží na svých přátelích a blízkých, za které by položila život.
Bastien mi ze začátku nesedl tak dobře jako Isarell, musela jsem si k němu najít cestu, ale jako dospělý muž si mě naprosto získal.
Ohromně jsem si oblíbila královnu Ymiru a její divoženky, které jsou si bližší než pokrevní sestry.

A jak už tak u mě bývá zvykem, velmi mě zaujali sarrei, v tuto chvíli jedni z úhlavních záporáků celé knihy. Dalo by se říci, že jsou to ve své podstatě upíři, i když ne tak docela. Krví se živí, ale mají úplně jiné vlastnosti a schopnosti než klasičtí upíři. V druhém díle by se jim mělo dostat mnohem více prostoru a já to se nesmírně těším.

Jelikož už v tuto chvíli víme, že série bude mít čtyři díly, z nichž tři jsou již venku, je jasné, že první díl je pouze úvodem komplikovanějšího a propracovanějšího příběhu. A ačkoliv se může na první pohled zdát, že je první díl pouze o Isarell a Bastienovi, ke konci je jasně nastíněné, jakým směrem se bude dej dále ubírat a jakým způsobem do něj naši dva hrdinové zapadají.

Nezbývá mi než říci, že Zlatá Grai mi naprosto vyrazila dech a užívala jsem si každou přečtenou stránku. Myslím, že by s přehledem uspěla i na zahraničním trhu, ale s tímhle tvrzením raději počkám až do chvíle, kdy budu mít sérii přečtenou celou. Moc Kristině děkuji za skvělý zážitek a těším se na další díly.

3 12.12.2022