puczmeloun komentáře u knih
Petra Koubského by člověk chtěl za učitele dějepisu*. O zvoleném tématu vypráví poutavě, dokáže ho shrnout do stravitelné podoby, ale zestručněním přitom čtenář nepřichází o důležitá fakta. Naopak dostává spousty drobných zajímavostí a třešinek, které dělají každý text čtivější. A musím říct, že nejednu věc mi text doplnil a vyjasnil. Jasně, je to drobná knížečka, je to ve své podstatě úvod do problematiky, ale velmi dobrý a výživný, na který se dá dál dobře navazovat.
* A jak ukazuje kniha Věda podle abecedy, tak nejen tohoto předmětu.
Masakr. Brutálně osobní výpověď, která už na prvních stránkách nastavuje neudržitelné tempo vyprávění. Nad tím vším mi často zůstával rozum stát. Autor je srdcař, perfekcionista a workoholik, je otevřený, drsně upřímný, ironický a konstruktivně kritický vůči všem, včetně sebe samého. Má to velké srdce, dramatické i dojemné scény, vtip i populárně-naučné zajímavosti. Realita, kterou nejde vymyslet. Kdyby to byl román, neuvěříte. Co vše vás může při vedení zoo potkat – od malých podvodníčků se vstupenkami a krmivem přes neustálý boj s různorodou vše možné zkoušející zvěří (homo sapiens sapiens nevyjímaje) po srdcervoucí scény z povodní, jejichž dozvuky se dostávaly (nejen) na druhou stranu Česka s neutuchající silou. První polovině bych bez váhání dal plný počet hvězd, prakticky se od toho nešlo odtrhnout...
...bohužel s přibývajícími kapitolami kniha začíná mírně ztrácet řetěz, místo chronologické linky převáží tematické seskupovaní a začíná přibývat zahořklost vůči (některým) nástupcům, médiím i politikům. Rozumím, jde o osobní zpověď, autorské dílo, a zrovna tady je to velmi pochopitelné. Jen jako čtenář očekávám i určitou míru editorské práce zvenku. Je pravda skoro nemožné dát do individuální výpovědi objektivnost více hlasů, jenže pocit přílišného tlačení na pilu ještě víc podporuje i namluvení audioknihy samotným autorem. Má to své plusy, dostává se do toho hodně osobitosti, v nejvypjatějších momentech je to ale trochu přes čáru.
Tedy, knihu jednoznačně doporučuji. Je to jeden z nejzajímavějších českých kousků literatury faktu. Zároveň si ale umím představit ještě trochu dopilovanější dílo. Ty nejzajímavější příběhy každopádně píše sám život, člověk má velkou chuť se do zoo zase přijít podívat a na ony budovy spojené s důležitými momenty si sám sáhnout.
Když jako první čtete Africkou zimu, těžko se u staršího Afghánistánu vyhnete srovnání. Je to krapínek zmatenější, více lékařsky odborné a ve výsledku méně povedené a přístupné jako celek. Jsou za tím předpokládám dva důvody. Nebyla kniha původně ve formě pravidelně zveřejňovaného deníku? Něco se tak opakuje, někdy to méně navazuje, než je zdrávo, sem tam něco chybí, očekává se určitá znalost medicíny (i v klíčových momentech)... A pak je důvodem samotná země – a opakuje to v textu i autor – rád by toho viděl, poznal i popsal víc, ale mimo nemocnici se prakticky nedostal. Každý postřeh zpoza zdí nemocnice je skvělý, včetně chování a zvyků ("prdlavky syn"), zdejších prací, proměn, historií lidí i míst, ale je toho bohužel hodně málo...
Pokud pak knihu hodnotím třemi hvězdami, je to opravdu čistě čtenářský zážitek. Není to nic proti práci autora samotného. A ani styl mi nevadí, je to přátelské povídání o zajímavé a těžké práci, kde je osobní pohled i přístup jen výhodou. Díky autorovi a jeho přímosti jsem naopak začal pravidelně Lékařům bez hranic přispívat. Je to neuvěřitelná práce, zvláště, když si člověk uvědomí, že...
...ve stejný rok o pár chvil později, co byl v Afghánistánu na své druhé misi, město na čas obsadil Tálibán a následně došlo ke spojeneckému bombardování, které skončilo 42 mrtvými. V té samé nemocnici, kde pracoval.
...že je to teď rok od doby, kdy Tálibán nakonec obsadil celou zemi a pomalu ji znovu vrací do středověku. I přes množství lidí, jak z knihy vyplývalo, kteří si pro svou zemi přejí (a dělali pro to maximum, včetně studií v zahraničí) úplně něco jiného, lepšího.
Jako by to ani nebyla Narnie. Sice se v textu párkrát mihne Aslan, ale chybí základní prvek této série, kterým je propojení světů. Samotný příběh je vysloveně orientální (v tom staromilském slova smyslu, kde si jen arabský nahraďte slovem kalormenský, sultán za tarkána atp.) - a to velmi jednoduchý - "road trip" chlapce, princezny a dvou mluvících koní. Toď vše. Kulisy Narnie jsou na celý příběh jen naroubovány a ty nejdůležitější zvraty jsou bohužel předvídatelné.
Odysseia v pohádkové verzi, kde se hlavním hrdinům vlastně nic nemůže stát. A i kdyby něco hrozilo, vždy je tady dohled všemocného Aslana, který v případě nutnosti zakročí ve stylu "deus ex machina". Samotný příběh už bohužel není tolik vtipný, spíše jde o jakýsi roa..., ehm, boat trip plný tajemných ostrovů, kouzel, divotvorných tvorů a námořnická cti. A i když je v celém příběhu jednotící prvek - pouť za pěti ztracenými pány - chybí nějaký hlavní protivník a vývoj příběhu. I závěr je tak jen velmi zvláštním - až ad absurdum - na sílu ukončením celého putování.
Fantastická atmosféra, doslova, moc rád bych věděl víc, ale první díl je opravdu jen jednohubka na přilákání. Víme totiž hodně málo o tom, co a proč se vlastně děje. A nepomáhá tomu ani kresba, která je občas příliš nejasná - přitom nevím, zda je to českým vydáním (tisk, papír, velikost...), nebo cíleným krokem autora trochu čtenáře znejistit a i kresbou mu vše nedat na stříbrném podnosu. Každopádně, snad se dostanu i k pokračování a budu doufat, že nabídne krom atmosféry i něco víc...
Ze všech hrabalovek mě tato bavila nejméně. Přitom jaká ji provází pověst...
První polovina je spíše sbírkou "rybářské latiny" z oblasti pohostinství, která mě pravda mnoho za srdce nevzala. Zajímavé to začíná být až ve chvíli, kdy kniha zabrouzdává do proměn Československa spojených s válkou, okupací, osvobozením a nakonec i komunistickou totalitou. To se hlavní hrdina chová jemně řečeno naivně, nechává se strhávat událostmi a dokonce jim vychází vstříc. Nejsem si však úplně jist, co tím autor chtěl říct. Určitě ne relativizovat doby obou totalit (zvláště, když v jedné z nich kvůli tomu musela být sama kniha vydávána jako samizdat), což z toho ale někdy nepěkně kouká... Mě osobně bavila jistá míra fikce založená na realitě a využívající existující lokality – třeba lom s "lanovkou", do kterého si Hrabal domyslel svůj hotel, nebo klášter ve Sv. Janu pod Skalou s reálným internačním táborem (ovšem bez veškeré dříve zmíněné relativizace plný těžké práce, kde i uvěznění zemědělci, živnostníci, bývalí vysocí úředníci nebo diplomaté umírali). Napříč kapitolami mi ale chybí naopak poetičnost a střídání uvolněného s drsným, jako tomu bylo ve větší a lepší míře v Postřižinách nebo Ostře sledovaných vlacích.
A mimochodem, na Wikipedii se píše, že v knize se "objevují i erotické motivy". Nu, jak to říct slušněji, tamní vyjádření je pěkný eufemismus. Pamatuji, jak jsme v době našeho dospívání četli na jehličkové tiskárně vytisknuté podobné příběhy. Potají, aby na nás nikdo nepřišel. Mělo to kouzlo zakázaného. A přitom stačilo číst povinnou literaturu, která zacházela i dál... To nám ovšem v hodinách češtiny nikdo neřekl, že...
Vůbec nechápu, proč bych toto měl číst (resp. poslouchat), co se autor snaží říct, proč "velebí" zrovna tuto postavu a jakou má mít kniha pointu. Přijde mi, že pro pochopení a/nebo užívání si textu bych musel být minimálně z jiné věkové kategorie a/nebo společenské vrstvy. Toto nejen že jde úplně mimo mě, ale hlava proti podobnému pojetí života cíleně bojuje a některé části knihy ve mně vyvolávaly nehezké pocity. A nezachraňuje to rozhodně ani závěr. Proč? Je to "oslava" agresivní neúspěšné podprůměrnosti, nebo nějak podivně skrytá alegorie opakovaně zmiňované oním rváčem pokřivené pravdy a lásky prosazované levačkou i pravačkou? Nerozumím...
PS: Hvězdičku navíc přidávám za vypravěčský um Hynka Čermáka (ve formě audioknihy), který jediný z Národní třídy dělal snesitelnou záležitost. Dobře zahraný a interpretovaný text je ale bohužel jen jednou částí celkového dojmu a jakkoli skvělý "obal" prostě nezlepší opravdu špatný obsah.
Na knihu jsem dostal doporučení teď logicky v souvislosti s ruskou invazí do Ukrajiny. A o to více je kniha aktuální (jak šílené je toto slovní spojení psát u antiutopické satiry), když se dozvídáme, co všechno ruští vojáci spáchali v okolí Kyjeva. Šílené...
Od vypalování, znásilňování a rabování přes ruský nacionalismus a sílu Číny po neustále řešené plynové potrubí na Západ (v knize jako součást výsměšného představení). Ano, na Rudém náměstí se ještě hromadně nepálí cestovní pasy, ale do roku 2027, kdy děj probíhá, máme ještě pět let.
Závěr knihy už je pak hodně fantasmagorický, zvláště s odkazem na svítící orgány, homosexuální orgie a hry s vrtačkami, ale dobře, beru to jako autorskou invenci, která dodává auru nereálnosti. I když, uvidíme za pár let, že...
CITACE: „Není to jen tak ledajaký příběh,“ odpověděl chlapec klidně. „Je to skládačka. Jestli se chceme dostat ke středu, musíme to vzít od rohů.“
Skvělá akční bomba, dospělejší pokračování předchozích knih a víc než důstojný konec. Užíval jsem si každou novou kapitolu a bylo mi s ubývajícími stránkami líto, že už to všechno končí. A abych se nezasekl jako u předchozího dílu, dal jsem si celou sérii znovu od začátku, pak už nemá čtenáře co překvapit...
Rozhodně oceňuji hrátky s časem. Dopředu jsem o tomto konceptu z rozhovoru s autorem (viz stránky nakladatele) věděl, trochu jsem se toho obával, ale spolu s editory udělal velmi dobrou práci a vše sedí. Sem tam jsem si musel něco zpětně prolistovat, ale to mě u podobných knih naopak baví - skládat si ten příběh kousek po kousku, jak říká i hlavní postava. A rozhodně to nebylo samoúčelné...
Proč tedy neuděluji plných pět hvězdiček? Musím přiznat, že jsem se příliš namlsal a měl velká očekávání. Čekal jsem nějaký nepředvídatelný zvrat na konec, nějaké propojení odkazující na intermezza/vložené stránky předchozích knih, něco navíc. Hlavní "záporáci" mi připadali jako z klasických škatulek, kdy mj. Gasz šel do full Jokera. A nákaza, která se na začátku série brala jako zajímavá část příběhu, teď až příliš odrážela (nebo temně parodovala?) realitu (je ale logické, že za to autor nijak nemůže a vyhnout se tomu nešlo).
Je každopádně možné, že za pár let onu zbývající hvězdičku přihodím, Kronova série je v českém prostředí něco nevídaného, velmi čtivého a ve svém žánru příjemně kvalitního. Díky za těch pár let, které jsem s jednotlivými knihami zažil. Třikrát první díl, dvakrát druhý a zatím jednou ten poslední :)
Propast času aneb Jak z válečného futuristicko-historického sci-fi dojít k ekologicko-autoritativní utopii ve třech knihách...
A samotné Impérium? Méně boje* a naprosto nekontrolovatelné výboje fantazie, kdy si autor viditelně užívá, co, o kom a jak může psát.** Je proto velkou zábavou sledovat, jak se nám před očima už známý svět dál proměňuje, zaplňuje a odhaluje***. Kromě vlastní imaginace jsou navíc povedené i odkazy na současnost, kde se střílí doslova na všechny strany. Je to proto až dechberoucí čtení. Jasně, vše i přes všelijaké odbočky směřuje k jasnému cíli, člověka některé zvraty nepřekvapí a s jistou znalostí mezinárodní politiky si jde například tipnout, kdo je hlavní padouch (byl to on :), ale i tohle (nebo spíš právě proto) je ve svém žánru skvělé. Za mě velmi povedené zakončení... A člověk si až říká, jestli náhodou ještě nebude jeden díl, kam už se zapojí celý svět (až na pár zmínek jsou ještě celé neobjevené kontinenty ;-).
* Což je oproti knize Císařovna dobře a Impériu to jen svědčí.
** Vše je navíc zpětně odůvodněno - bod pro autora :)
*** Začátek, kde se míchá úplně nové s připomínkami starého, je u mě dalším plusem této knihy. Jak nenápadně připomenout minulé děje, ale zároveň bavit ještě nepoznaným.
Začátek je pěkně těžkým soustem. Kniha se zdá být komplexní, nakonec je však spíše plná specifických termínů, které pochopení znesnadňují (a mě od čtení trochu odrazovaly). Jak je ale čtenář s přibývajícími stránkami pochopí, najednou je děj vcelku nekomplikovaný. Ano, je i docela temný, nešetří se s krví ani zlými pletichami, ale velké zvraty nakonec nekončí nějakým výrazným překvapením nebo enormním problémem (až bych ve výsledku řekl, že jsou lehce literárně naivní). A škoda, že ze tří hlavnějších postav, na které se kniha specificky zaměřuje, nakonec světla reflektorů září prakticky jen na jednu (takovou, kterou typově známe z mnohých young adult románů, včetně Naslouchače nebo Ve stínu Hvozdu). Ale rozumím tomu.
Na druhou stranu oceňuji, že svět Havraních kruhů má svoji specifickou atmosféru. Inspirace severem a tamní mytologií je jasná (i v vzhledem k autorce), přidáno (tedy v rámci mé omezené znalosti) je ale zároveň dost vlastních prvků, které knize dodávají na zajímavosti. Byl bych proto moc zvědav na dospělejší knihu z tohoto "vesmíru", kterou snad další dvě pokračování nabídnou.
Zajímavá směs. Od vtipných kousků přes parodie žánru, jednoduché hříčky i znepokojivé texty až po hluboká zamyšlení. Na část povídek už jsem narazil dřív v jiných sbornících, do mysli se mi zapsal Zástup a Malý vrah. Tentokrát si k nim přidám černohumornou Kostru, morbidního Hrobníka, Čertíka v krabičce (nejen film Vesnice si určitě bere inspiraci ze stejného zdroje :), znepokojivý Vítr nebo vtipnou Žila byla stará žena. Ano, některé z povídek, mj. dvě poslední, jsou trochu slabší, ale z Temného karnevalu u mě určitě převažuje celkově dobrý dojem.
A jak normálně nemám rád předmluvy, tady krátké uvedení každé z povídek do kontextu, zdroje inspirace i důvodu vzniku dává rozhodně smysl. Hezky to dotváří celé dílo.
Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je to geniální dílo, nebo zajímavá, ale šíleně překombinovaná kniha. Jestli vše řečené a na sebe navazující i odkazující dává dohromady větší smysl, nebo je to jen na efekt a povrchní*. To se ale bohužel nedozvím, dokud si nepřečtu třetí a závěrečný díl série... Kniha je to každopádně více než čtivá. Čtenáře to nemůže nebavit – děj neustále utíká kupředu, odhalují se nové a nové věci... Baví mě hraní si s textem, různorodost kapitol, styl psaní i zpracování knihy...
Na druhou stranu je to ještě o něco složitější a čtenářský nepřístupnější než první díl. Už jen proto, že kniha bez okolků a připomínání navazuje na předchozí děj a čtenář bez dobré paměti nemá šanci se chytit. Začínal jsem tak hned dvakrát** a ještě jednou si v mezidobí musel přečíst Projekt Kronos. A nejde jen o děj, tam kde svou hutností Projekt končil, tam Děti začínají. Ještě více postav, tajemna, krve, skákání v čase a prostoru. Pokud některá z postav skončila, nahradil ji někdo silnější, tajemnější a důležitější... Je to vlastně nejen pokračování, ale i dějová nadstavba.
A stejně jako u úvodní knihy, i tady jsme dostali uspokojující průběžné zakončení. Mám opravdu rád, když jednotlivé díly série nekončí na sílu, ale tvoří samostatnou (i když samozřejmě ne samostatně stojící) kapitolu celého obrazu.
* V tomto mi Barešova série strašně připomíná knižní Píseň ledu a ohně (viz známá Hra o trůny). I tam se vrší množství postav, flashbacků, propojení a mytologie, do vydání (jestli se ho vůbec dočkáme) posledního dílu ale čtenář nemá ponětí, zda je to autorem do detailu propracované dílo (kde se jednou všechny detaily propojí), nebo jen dobře napsaná kniha směřovaná primárně na neustále se posunující děj a zvraty (kde to vše okolo je jen snaha o hutný worldbuilding).
** V roce 2022 rozečteno napotřetí a je pravda, že je čtení o řád jednodušší a text přístupnější a pochopitelnější.
Na Zápisky jsem byl opravdu zvědavý. Severní Korea je přes všechnu svou odpudivost fascinující bizarní zemí, kde by se člověk rozhodně nechtěl narodil. Jako stalinisticko-totalitní režim je svého druhu přežívající ukázkou toho, proč tento typ ideologií nekompromisně odmítat. A pak je tady samozřejmě autor Michael Palin, jehož uvolněný a trochu bláznivý styl mám rád, jen je úplným opakem obrazu formální dědičné diktatury... Výsledný mix je překvapivě soudržný, graficky hezky zpracovaný a doprovázený příjemným množstvím fotografií.
Ano, pokud chcete vědět o tom, co se v KLDR opravdu děje a jak se lidem žije, existuje velké množství zdrojů, kdy se přímo nabízí skvělá novinka Svědectví o životě v KLDR. Zápisky jsou naopak takovým čočíkem (kdo nezná, tak viz jeho dříve převážně na Čínu zaměřený YouTube), u kterého také očekáváte něco jiného, než od Etzlerovy knihy Novinářem v Číně.
Je to pohled na natáčení dokumentu v "poustevnickém režimu" plném paranoie. O hledání lidskosti i tam, kde zdánlivě není. Využít momentu politického tání a optimisticky přemýšlet o možném otevírání země. Snahou dozvědět se víc, pokoušet se o překračování stanovených linií (a nahlédnutí za kulisy Potěmkinových vesnic), samozřejmě v hranicích možného, jde o cestopis, nikoli politickou misi. A ukazování absurdit, specifik i krás této země mediálně zakrytých za hlasitou propagandou plnou armády i jaderných zbraní a odhalovaných totalitních zločinů. Drobné střípky, které odjinud neznám - ranní přízračná hudba, změna oblečení soch během let, cílené pastelové přebarvování paneláků, malba propagandy dodnes ručně...
...zároveň samozřejmě doporučuji i stejnojmenný dvoudílný seriál, který se s knížkou obrazově, tematicky i v detailech příjemně doplňuje. Seriál je více o cestování, kniha pak zabrušuje do zákulisí celé akce.
Motivován skvělým uvedením v knize Havel od Žantovského* a předchozí hrou Vyrozumění jsem se na Zahradní slavnost opravdu těšil. Ano, přísloví rodičů jsou neuvěřitelná, stejně tak jako některé projevy a proslovy (všechna čest hercům, kteří hru odehráli v hlavních rolích). Opakovaní houstne, absurdita eskaluje a hutní. Příčetnost postupně z prvního dějství ke čtvrtému rapidně klesá, přesto nejde o nějaké chaotické bláznovství, ale čistou řezavou úřednickou psychopatii. Fascinující, přesto v současnosti asi už ne tak aktuální a zábavné.
* CITACE: "Lidé se nekontrolovatelně smáli, ba u vytržení řvali smíchem, tleskali uprostřed hry, setrvávali na svých místech na několik kol potlesku před přestávkou a vynutili si na konci hry tucet či více děkovaček (...). Nejeden mladý muž či žena viděli inscenaci na Zábradlí desetkrát či víckrát."
První políčka na mě neudělala nejlepší dojem a na mysl se vkrádala vlezlá myšlenka, že už to celé strašně zestárlo. Jenže s přibývajícími stránkami začaly převažovat vzpomínky na dětství, kdy jsem opakovaně četl Dobrodružství v temných uličkách. Nostalgie převládla a celé jsem si to opravdu užil. Ježek v kleci, tajná chodba, Široko, ginkgo, létající kolo, volby Velkého Vonta, pětiboký kámen...
Ano, zpracování komiksu je málo přehledné (holt převedení dvou knih do necelých 50 stránek) a políčka plná textu úplně nepotěší. Stejně tak zvolená témata už prostě nejsou v Česku možná – ostatně to moc nebyla ani v dobách mého dětství a celé je to pro mě spíš variace na rytířské fantasy plné cti a slávy pro 20. století – nemluvě o proměně některých společenských přístupů. Na druhou stranu, že knihy, které oslavují čestné a sportovní chování, demokracii (i když jasně, klukovskou), podnikání (nemáme peníze, tak začneme vydávat a prodávat vlastní časopis) nebo třeba občanský aktivismus (boj za hřiště a rozsvěcování lampionů v oknech) vyšly v roce 1941, resp. 1970, to velká čest autorovi. A že to bavilo mě jako předpuberťáka, protože to bylo skryté za tajemství, dobrodružství a technické zajímavosti, to patří autorovi druhá pochvala.
Pro mě tedy čtyři hvězdy a množství nostalgie. Opravdu by mě ale zajímalo, co na to říkají současní kluci. Nezestárlo to už definitivně?
Umělecké dílo. Zpracováním, obálkou (ten znak!), grafikou, jednotným stylem ilustrací... A ty texty. Každý je samostatným příběhem, hraje se s jazykem, pohledem, historií, překvapením... Příjemné, pokud je ukazována část života známého člověka nebo důležité události, avšak z jiného pohledu, v méně známém místě či překvapivé životní situaci. A baví mě, jak stránku za stránkou kniha proměnami témat i jejich zabarvením ilustruje světový vývoj na jedné zemi střední Evropy.
Osobní přístup k republice. Výběrem témat, zvolenými příběhy, vypořádáním se s Babišem, Válkovou, Pujmanovou. No jo, ale proč být negativní spíš než pozitivní? Proč radši zvolit odmítaného premiéra, než si připomenout neznámou část života prvního porevolučního prezidenta? A jaký přesně význam dala nezvratnost (jak píše obálka) např. vraždě Margity Vörösmartyové?
Repetitivnost. Jak jde o 73 povídek sledujících rok za rokem vývoj státu, objevuje se časté opakování jazyka i témat. Praskliny, návštěvy občerstvoven, několikrát obecní blázen (proč?)...
Otázky. Nebyla předtím kniha jen uměleckým dílem se 73 povídkami? Nebyli ony faktické popisky na levé stránce přidány až ex post? Protože někdy "kazí" pointu, někdy se opakují, někdy bych byl bez nich opravdu ztracený. Pokud člověk nezná dílo nějakého ze zařazených básníků nebo třeba život zmíněného politika, nedokáže rozeznat, co je jen autorovou imaginací a co naopak odkazuje na jeho texty, básně*... Kniha by asi musela mít rejstřík s poznámkami minimálně tak dlouhými, jaký má rozsah teď.
* Třeba hned u Jaroslava Seiferta jsou natolik specifické formulace, že to přeci musí na něco odkazovat ("Tam voněla spíše pára z žehliček, týrajících límce, strach z potratů nechtěných dětí, plíseň kvetoucí na zdi za dečkou s vyšitou siluetou Pražského hradu nebo nevyvětraný plyn z příbytku sebevraha."), ale vyhledávač nabízí pouze tuto knihu. Nebo Michal David a "pumpařova sestra a smála se jako suchý dětský piškot".
Pro mě podivuhodný výplňový díl. Děj ságy se mnoho neposunul stejně jako hlavní hrdinové pohybující se vlastně ve velmi malé oblasti. Měřítko celé knihy se výrazně zvětšuje, přibližuje, z mezistátních záležitostí se dostáváme k otázkám "lidským" (až na drobné výjimky) v časech války. Více drsnosti, méně humoru. Přiznávám, že mě to baví ještě o trochu méně než předchozí Čas opovržení. Nebýt některých nových postav (Regis!) i scének (hraní Gwintu nebo pasování Geralta z Rivie na Geralta z Rivie s "trpkým úsměvem") a dobré čtivosti knihy, tak jdu s hodnocením i níž.
Pátý typ zpracování románu 1984, které se ke mně dostalo. Kniha, film, mluvené slovo, grafický román a konečně i tento komiks.
Na knize mě nejvíce zaujala kresba. Ta je ale spíš snová než totalitní, rozmazaná, umělecká, jaký to rozdíl od totalitní ostrosti betonu, strohosti a hrubosti brutalismu. Výsledek je mnohem méně tísnivý, než jiná zpracování. A taky mi připadá méně přehledný pro čtenáře.
Naopak zvolený typ architektury je parádní, včetně interiérů, jako jsou různá propletená schodiště a rozlehlé haly. Zajímala by mě inspirace některých budov, zahlédl jsem tam ale každopádně i jednu nápodobu reálného hotelu ze severokorejského Pchjongjangu.
Taky mě (spíše nepříjemně) překvapil překlad, který mění některé už dlouhodobě zažité pojmy. Například ideopolicie je psychopol, ideozločin je psychokrim, newspeak je neolekt a třeba Eastasie je Orientasie. Zajímal by mě důvod k této aktualizaci.
Na závěr mě pak zamrzí přístup k textovým polím, kdy je vidět, že jsou dodělávaná, resp. někdy i tečou mimo políčka (i kdyby to bylo schválně, v originále to asi nepůsobí tak uměle).
Víc o samotné knize George Orwella jsem si napsal ke zpracování 1984: Grafický román od Matyáše Namaie.