puczmeloun komentáře u knih
Detektivní jednohubka a zároveň velmi oddechový kousek. Zapadlý kout venkova plný drben... ehm, dam ve věku, lží, různých vzájemných antipatií a tajemství, zločinů i vztahů všeho druhu. Na krátký rozsah je to tolik zaplněno motivy, že skoro nemá smysl s hlavními postavami zjišťovat, kdo je vrah. Vše, i malé detaily ne/související s hlavním případem, se nakonec vyřeší, ale hlavu má člověk jako balon. Nabízeno je tolik různých možností a odboček...
...posloucháno jako audiokniha, kdy se právě sem, na zastrčený kousek Anglie, nadsazený divadelní tón zvolený interpretem Otakarem Brouskem ml. velmi hodí.
Má to spousty "ale"... Jenže, na konci je to pekelně silné. Porovnávání vzpomínek, co vše jsme za 11 knížek zažili... Člověk už nemůže přestat ve čtení a snění. Hmatatelná radost (nejen lidská) ze života, dobro a zlo ve velmi promíchané roli, svět s podivným biteismem, kde je ale vše od základů propojené...
...ale chtěl bych víc. Objevit celý ten svět. Zjistit, jaké to má obecné zákonitosti. Jestli opravdu všechna zjištění, pochytaná v 11 knihách z různých stran, dohromady mohou mít jen jednu intepretaci (na otázky, co/kdo byla Šiva a proč existuje/ovala, nabízí autor očividně hned několik odpovědí). Přitom je poslední kniha velkou rekapitulací, kde se některé věci dozvídáme opakovaně, některé věci i tak zůstávají zastřené (a místo by na ně bylo). A to nejen nedořečeným, ale také neukázaným. Kresba je to poetická, ale spoustu detailů zastírá nejistotou, neostrostí. Teorií mi hlavou víří spousta, jsem zvědav, zda se k Dívce ze země Venku ještě někdy vrátím. Byla to ale krásně snová zkušenost...
Dívka ze země Venku: Prequel. Jak to vlastně bylo úplně na začátku, před první knihou. Pěkně se to zamotává, až k samým základům logiky příběhu celé série, děj se tím trochu zpomaluje. Vzpomínáme, dumáme, odhalujeme...
"Mám rád mraky, co plynou do prázdna, jejich cena na trhu není průkazná."
"V tvém klínu po červeném vínu schován v pelíšku, jak marmeláda v koblížku."
Mé dvě nejoblíbenější...
Když člověk bydlí v Brně, nemluvě o časté návštěvě Židenic a Juliánova, nejde na Tima pravidelně nenarážet a neprožívat jeho kousky. Je tady s námi Brňany mnoho let (mě provází prakticky od nepaměti), zpříjemňuje procházky po ulicích města, jízdu v MHD, čas strávený v sídlištích i kolem řek. Doufám, že na jeho kousky budeme ještě dlouho narážet... A to nejen na ty básnické, ale i ty politické, aktuální i čistě umělecké...
Kniha samotná není vyčerpávající, sám mám v archivu nějaké kousky navíc, ale velmi jasně ukazuje rozmanitost Timovy tvorby. Chybí snad jen jeho prvotiny (nebo to byla nějaká mezifáze? nevím), tedy pouze čtyři znaky jména zpracované vždy nějak jinak. Ještě teď na ně lze narazit např. v Bohunicích u zastávek šaliny. Pokud by pak někdo chtěl brát knihu jako průvodce, pomůže mu pouze obecným pojmenováním městských částí a čtvrtí, nikoli ulicemi nebo mapou. Nemluvě o jen velice stručné textové části, která spíše pábí, než popisuje. Pro fanoušky ale povinnost, rád se s knihou budu opakovaně "mazlit"...
Přepsaná přednáška, přesto krásně strukturovaný text s dobře pochopitelnými větami. Architektonické zamyšlení, teoretické dumání, prostory, souvislosti, spojitosti, materiály, světlo, proporce...
Už to ani nepředstírá, že by se měly dít nějaké větší zvraty, nebo že bychom se měli dočkat zásadních odhalení. V poklidu se usidlujeme na novém místě, dochází k různorodému dumání, setkáním, ujasňování informací o tomto světě, vzpomínání (či domýšlení) na dřívější život pana učitele. Vše si plyne pomalým tempem, které spíše přináší při čtení poklid. Závěrečné stránky ale ukazují, že v příštím díle bychom se zase mohli rozjet rychlejším tempem...
Doplnění předchozího dění, nadhození jednoho důležitého tématu, trochu toho dramatu a sporů, klidných chvil u domácího koláče... Stále se to očividně teprve rozjíždí.
Tváří se to jako kniha pro mladé, ale je to temné, drsné a s ničím se to nemaže. Zranění, mrtví, unesení, ohrožovaní, pronásledovaní a utíkající směr Londýn, navštěvující další podivné (nejen lidi), luštící i hledající... Navíc ve velmi zajímavě vytvořeném světě, kde se celá situace může změnit (doslova) lusknutím prstu. Atmosféra postupně budovaného světa podivných za mě tedy na jedničku.
Pokud však jde o děj, ano, nijak se nedrolil a celou dobu směřoval jedním směrem bez odboček. Chyběl mu však nějaký ústřední motiv, který by byl nosný právě pro Podivné město. Takto je to (skoro) dvojice epizodických částí, které jsou čtivé, ale bez kontextu předchozí a nadcházející knihy samy neobstojí.
Jedna z knih, která mě přivedla k zájmu o politiku a později k jejímu studiu. Teď již sice zpětně po letech (čteno 2008, psáno 2014, na Databázi knih přidáno 2023) neposoudím jinak zmiňovanou zaujatost, každopádně na mě kniha zanechala silný vliv.
Čteno na doporučení, dočteno spíše "na sílu" a do dalších dílů se vrhat nebudu. Je to čisté fantasy, ale bez jakéhokoli překvapení. Když už přijde něco zajímavého, skryje se to do pozadí. Hlavní hrdince vše vychází, společenský systém je nekriticky přijímán, sebe/vraždy ze cti, otroctví, různé typy feudalismu, ale vše s japonským nádechem, kterému bohužel nerozumím - stejně jako používání tamních (nebo jen inspirovaných?) názvů zvířat, rostlin...
Shrnutí? Hry o trůny (zde nazývány jako Hry rady), bez žádného překvapení a s japonským nádechem a zajímavou rasou obřích mravenců (?), kteří však jak se rychle objeví, tak zmizí...
Večerní jednohubka. Začátek pěkně pomalý, ale pak se to rozjede a už nás to nepustilo. Tím, že jsme měli knihu z druhé ruky, nás bavilo (a nemrzelo jinak samoúčelné s cílem větších prodejů) opravdové vystřihování, trhání a placení mincemi apod. Šifry nebyly nějak přehnaně těžké a dvě nesrovnalosti (dějové či šifrovací) jsme si dle všeho způsobili nepozorným čtením. Snad jen ten děj tedy mohl být trochu hutnější. Na to, že v knize byla mapa a množství předmětů, to bylo celé honem honem. Jasně, čas běžel a museli jsme zabránit katastrofě, ale často to bylo tak, že než člověk přečetl úvodní text k nové záhadě, už rovnou použil právě získaný předmět. Rozumím však tomu, že jde o hru pro mladší hráče. A k tomu i soundtrack na míru :) Bavilo, kniha splnila, co slibovala...
Tři hvězdičky jako u prvního dílu, ale o dost slabší. Krve (a mnoha dalších nejen tělesných tekutin) je tu o dost víc, stejně jako soubojů, kvalitního černého humoru je ale méně (ten byl hlavním plusem prvního dílu), stejně jako logiky a napětí (to velké množství různých deus ex machina bylo překvapivé i na mě...). Je to prostě čistokrevná dopředu jasně směřující bojovka, kde se jako by mimochodem odhalují velká tajemství a důležité změny (třeba uzdravení "jedné z hlavních postav" je zmíněno jen tak mimochodem, přitom to v první půli znamená docela důležitou věc...) můžou mezi množstvím autorových/hrdinových vnitřních monologů (tedy dialogů) zapadnout. Jako bavilo mě to, ale dál už se do Kulhánka asi pouštět nebudu...
Je to děsná blbina, ale na konci děsně zábavná :) Ale popořadě... Knížka je totiž zvláštní nevyrovnaná směs několika částí, propojených dopředu směřujícím příběhem hlavního hrdiny (dosti přímočarým - hrdina i příběh). Už od začátku teče (nejen) krev, následuje chvíle podivuhodného bezčasí, pokračuje od začátku prakticky oddělený příběh, kde se dlouho čeká na onen čin a ten pak nastane. Poslední třetina je pak asi nejzábavnější, konce se ale prakticky (bohužel) nedočkáme. Přesto čtení hodně baví a nejvíc autorův povedený černý humor :) I díky němu se vrhnu na pokračování a budu doufat, že příběh opravdu dojde do konce...
Hledali jsme na výstavu básně inspirované Brnem, nebo alespoň napsané básníky s městem spojenými, a zdejší Romance o známém stromu na Kolišti byla hned první vybraná. A pro mě šlo zase o zajímavou exkurzi do dříve nepoznané oblasti literatury...
Úvodní třetina zaměřená na první autorovy básně je plná zajímavě experimentální, znělé a často až jazykově nepochopitelné* poezie. Druhá třetina shrnující tvorbu od 90. let navazuje jazykem dosti temným a morbidním, což vyvažují ještě pozdnější básně romantické, které ale také sklouzávají k temnější atmosféře.
Knihu uzavírají proslovy pateticky vlastenecky pokrokové, ale k přelomu 19. a 20. století jasně patřící. Pro mě šlo o speciální žánr, který tehdy v převážně německém Brně předcházel kulturním akcím, což onu vybuzující atmosféru vysvětluje. V předmluvě knihy je to bráno jako samozřejmost**, pro mě jde o novou zajímavost z historie města.
Obecně můžu říct, že čím abstraktněji Merhaut psal, tím byl lepší. Naopak čím konkrétnějším směrem mířil, tím víc se držel při zemi. Velký rozdíl je např. vidět jen na pár stránkách mezi "Balladou fatalistickou" a "Naší kojnou". Z první jmenované nezapomenu na krásně poetické "kočičí šlapy tichnuly", ta druhá se z paměti vytratila...
Na závěr musím ocenit (a doporučit) výtisk vypůjčený z brněnské Knihovny Jiřího Mahena, na kterém je patrná historie posledních více než sto let knihovnictví. Tolik různých razítek, přelepek, značek a dalších úprav tvoří neuvěřitelné a ve výsledku krásné dílo. Jako postupně se během plynoucích staletí architektonicky tvořící město plné různých přibývajících přílepků.
* V textech se objevuje množství fascinujících slov, jako je "frýn", "čílku", "trudím se", "zoře" nebo "v padolu", která jsou nepopiratelně zajímavá, ale nemám nejmenší ponětí, kam směřují. Tomu nepomáhá ani poetická gramatika odpovídající druhé polovině 19. století.
** "V brněnských poměrech, všemu českému krajně nepříznivých, každá národní slavnost, každé slavnostní představení v divadle a pod. byly doprovázeny proslovy. Jsou příliš takové proslovy známy, než aby bylo třeba se o nich šířiti. Pro Brno však mají ještě dnes svoji zajímavost." (Psáno v roce 1907.)
Nenápadná knížka, i obálkou, přitom ukrývá tolik překvapení. Hned první tři kapitoly jsou pro zájemce o architekturu fascinující jízdou. Především Japonsko je krásně vyčerpávající a (nejen kulturně) jiné, Vietnam pak úplné překvapení, o zdejší moderní architektuře a jejím hlavním představiteli jsem do této knihy nevěděl nic. A přitom toho předkládá tolik k objevování...
A ani pak kniha neztrácí na zajímavosti. Od nádherně zajímavých drobností - speciální povrchy, kde se uchytí mech, střecha dělaná na to, aby se na ní srážela voda, hlenka využívaná k územnímu plánování, pavilon jen z pěny nebo jídelních hůlek - po velké a zajímavé projekty, jako muzeum v Kapském městě předělané z kukuřičných sil, námořní muzeum v Kodani z doků, pozadí vzniku "malého" parku na vodě v New Yorku atd. atp. K tomu se navíc přidává spousta detailů o rozdílech v práci mezi malými osobními/rodinnými ateliéry a těmi velkými mezinárodními se stovkami zaměstnanců a (bohatými) zákazníky po celém světě. A je také příjemně motivační vidět, kam všude sahají prsty (původně) české architektury...
Pokud se do knihy začtete jako já, určitě narazíte na nedostatek fotografií, případně jejich malou velikost, chybějící alternativní pohledy.... Bez externího přístroje na internetové vyhledávání to prostě není ono. A sem tam zamrzí chybka korektury. Naopak ona nenápadná grafika obálky se uvnitř knihy pěkně funkčně rozvíjí. Jednoduché, ale o to jasnější. Ať už jde o vnitřní odkazy, obsah, informační bubliny apod.
Hledali jsme na výstavu básně inspirované Brnem, nebo alespoň napsané básníky s městem spojenými, a zdejší Park se stal finalistou. Když už jsem ale knížku měl, přišlo mi líto si ji nepročíst.
Druhá část, Lyrické anekdoty, mě bavily a např. Útěcha nebo Rebus jsou moc hezkými hříčkami. Tento styl, u nás zvláště oblíbený v Havlových Antikódech, mě obecně zajímá. Naopak úvodní Svatební cesta mým šálkem kávy není a nedokázal jsem se naladit na autorův rytmus ani zvolené jazykové prostředky. Zkrátka mi to nijak "nezní".
Obecně proto spíše oceňuji (experimentální) práci s fonty a typografií, než zdejší Seifertovu poezii a jeho jazykový cit.
Útěcha
slečno slečno vy se mračíte
že po celý den vám pršelo
co by měla říkat tamhle ta
malá jepice
které pršelo celý život
U Nebela jsem netradičně začal od konce, třetího dílu Zlaté Hory, který byl podivuhodným mixem fikce, historie, mysteriózna i mnohého dalšího. Svou neuspořádaností a epizodičností to bylo těžší, ale zajímavé čtení. Díl první je oproti tomu jen odvarem. Mnoho emocí u mě nevzbuzoval (čemuž nepomáhá ani jednoduchost kresby) a když se to konečně začalo rozjíždět, najednou byl konec...
Graficky, typograficky i tiskařsky vysoustružená kniha. Obsahově bohužel slabý kousek, kde se Brnem poučený čtenář mnoho nového nedozví.
Jako první mě překvapilo, že nejde úplně o "brnboniéru" různorodé brněnské kultury, což jsem dle podnázvu - umění v Brně (skoro) pro všechny - očekával. Jde převážně o sochy, plastiky/skulptury a pamětní desky. Naopak kultury živé tam zájemce moc nenajde, včetně míst a událostí, jako jsou kina, galerie, festivaly... Drobnou výjimkou je obraz Medúzy, menší pouliční galerie, dětské hřiště, místo s graffiti nebo sportovní areál.
Druhým překvapením pak byla náhodnost výběru jednotlivých "brnbonů". Úvod je velmi střídmý a stručný. Něco je zajímavé, něco osobní, něco bez důvodu. Někdy je text zaměřen na jednotlivé příklady, někdy zase slouží jako oslí můstky, někdy jsou blízké lokalitou. Jak se to zrovna hodí. Oproti Brněnskému architektonickému manuálu se kniha řídí spíše intuicí a některé kapitoly jsou tak naplněny dost na sílu. Mezi hrdiny je třeba smolařka, která se propadla na Pekařské, objevitelé jsou vedeni vzdálenými asociacemi, stejně jako závěr Italů. A ne vše zmíněné má v knize své foto, což je škoda třeba u veřejně nepřístupného díla Paměti.
Co nového mi kniha přinesla?
- že žárovek na Maliňáku mělo být původně 7, tehdy ale autorova grafická karta zvládla jen 4
- že je v Brně socha blinkajícího děvčátka
- že se vysochaní komunisté ztratili v lesíku u Šlapanic
- že je pod Špilberkem zajímavá ztracená socha životního rozcestníku
I přes veškerou snahu interpreta* mě tato povídka nezaujala. Jazykově to má něco do sebe, autor umně splétá různé motivy, ten ústřední mě ale nijak chytnout a pohltit nedokázal.
Poznámka: Proč je tady v anotaci psáno o třech mužích? Nejde po většinu textu jen o jednoho? Nebo je to nějaký mnou nepochopený jinotaj?
* Posloucháno ve formě audioknihy "Milá sedmi loupežníků a jiné", kterou namluvil Jiří Schwarz.
Nejsem básňový typ, i když oceňuji, jak dílo zní (jazykem i přednesem*). Jen je škoda, že už v době svého vzniku byla balada směřována na znalce kontextu. Bez aktivního dohledání bych např. neměl ponětí, kdo je ten loupežník Jaromír a proč se zde objevuje zvolání In tyrranos.** Lahodné na poslech, náročnější k plnému porozumění.
* Posloucháno ve formě audioknihy "Milá sedmi loupežníků a jiné", kterou namluvil Jiří Schwarz.
** "V Prologu se také odkazuje ke dvěma dalším dílům s loupežnickou tematikou z německy psané literatury (obě díla lze zařadit k preromantismu nebo romantismu): dramatu Pramáti (1817) rakouského spisovatele Franze Grillparzera (1791—1872) a dramatu Loupežníci (1781) německého spisovatele Friedricha Schillera (1759—1805)."