puczmeloun komentáře u knih
SLÁDEK: Víš ty vůbec, co já tím riskuju, že jsem k tobě tak férovej? Co si na tobě vemu, když to na mě práskneš? Vždyť já se ti tady úplně dávám všanc!
VANĚK: Já to nikomu neřeknu –
SLÁDEK: Tak to někam napíšeš! Vrazíš to do nějaký hry – oni ti ji seberou – a já budu zničenej!
(...no ještě aby ne, že :)
Jak v jednoaktovce o setkání dvou lidí shrnout paradoxy totalit/autoritatitních režimů, disidentství, svědomí, jánabráchismus, socrealistickou popkulturu, situační vtípky, autobiografické prvky, absurdní divadlo (opakování, stupňování tady ještě podpořené stoupajícím množstvím alkoholu v krvi) a ještě tomu dát dvojí zajímavou pointu. Pro čtenáře/diváka/posluchače* zábavná jednohubka, kterou si rád dám zase někdy znovu.
*Ze všech verzí se mi nejvíc líbí audio s Havlem a Landovským, divadelní hra s Abrhámem je zábavná hrátkami s pivem :)
Motivován skvělým uvedením v knize Havel od Žantovského* a předchozí hrou Vyrozumění jsem se na Zahradní slavnost opravdu těšil. Ano, přísloví rodičů jsou neuvěřitelná, stejně tak jako některé projevy a proslovy (všechna čest hercům, kteří hru odehráli v hlavních rolích). Opakovaní houstne, absurdita eskaluje a hutní. Příčetnost postupně z prvního dějství ke čtvrtému rapidně klesá, přesto nejde o nějaké chaotické bláznovství, ale čistou řezavou úřednickou psychopatii. Fascinující, přesto v současnosti asi už ne tak aktuální a zábavné.
* CITACE: "Lidé se nekontrolovatelně smáli, ba u vytržení řvali smíchem, tleskali uprostřed hry, setrvávali na svých místech na několik kol potlesku před přestávkou a vynutili si na konci hry tucet či více děkovaček (...). Nejeden mladý muž či žena viděli inscenaci na Zábradlí desetkrát či víckrát."
No fuj toto. Přesně tyto pocity vyvolávané při čtení/sledování této jednoaktovky já opravdu nemám rád a Václav Havel je svým klasickým stylem plným opakování s neustálou gradací dokázal velmi umně zprostředkovat. Z autorského pohledu tedy paráda, z pohledu čtenáře/diváka ale nechci víc. Opravdu jsem byl rád, když to celé skončilo. I když, jak pro koho, že...
Výborné. Ve své době to bylo určitě ještě aktuálnější a lepší, rozumím proč se na to ve velkém chodilo... Hlava XXII kombinovaná s Kafkou, situačním humorem, Kanclem a dobou "reálného socialismu". Všechny ty blábolivé projevy, nesmyslné pracovní procesy, nutné "bumážky", dobro lidu, sekretářka i předsedkyně jako z žurnálu stereotypů, otravná výuka (to je koukám dodnes beze změny), pozorovatel ve škvíře mezi zdmi... Tak krátké, přitom to nabízí tolik vjemů.
Jen tedy být herec a schytat některé rozhovory v ptydepe, to bych autora nenáviděl. Naopak taková role Kubše...
Mnohem lepší, než si to pamatuji. Velmi lidské na to, v jakém prostředí se děj odehrává. A velmi pozitivní na to, že v knize umírají (nejen) lidé. I velmi nehezky. Na začátku dosti civilní, postupně víc a víc "tajemné". Mysteriózní detektivní příběh o životě myši, lidí a jejich konci.
Ano, King umí perfektně otravné, zlé a zlomyslné postavy. Stejně jako ve čtenáři dokáže jen slovy a popisem vyvolat velmi nehezké pocity. Obojí do tohoto příběhu neodmyslitelně patří. Ve mně se přesto mnohem silněji uhnízdí ony příjemné momenty sdílené dobroty lidství.
Nemasné neslané. Hon za MacGuffinem v podobě dvou mečů vyznívá tak nějak naprázdno. Výsledek je směs různorodých příhod, které u sebe drží jen silou vůle. Některé jsou tematicky zajímavé a dobré, i když spíš mi to připomíná hru Zaklínač, než jeho dvě povídkové knížky nebo knižní ságu. Humoru (trpaslického) je pomálu, stejně tak pohledů do světa nebo hrátek se stylem vyprávění. Je tam zaklínání, podivuhodné obludy, zase je tam nová čarodějka na "vztah", Marigold i nové království, četba/poslech člověka baví, ale tak nějak to není ono.
Takové množství různorodých vjemů jsem v Zaklínačské sáze jinde nenašel. Tohle jsou předchozí díly na steroidech. Příběhy v příbězích v příbězích (a ještě hlouběji). Měněné styly a perspektivy. Mix reality, pozemských legend a světa Zaklínače (nemluvě o konjunkci sfér). Humor i drsná válka, tentokrát však ne pouze převyprávěná, ale ne/hezky na živo. Osudy jednotlivců i celých zemí. Znovu odkazy na středoevropskou historii, včetně opakovaného přesouvání celých národů, nenávisti, nacionalismu, politických dohod od stolu... Konečně zase Zaklínač zaklínačem, i když jen málo. A asi nejdelší doslov, co jsem kdy četl – víc než polovina knihy? Uzavírá se i to, co by člověk nečekal a v jiných knihách nečeká. A že jsem zvyklý na Pratchetta, který rozvádí úvody a závěry vždy ve velkých částech jeho knih. Pravda, poslední stránky a odstavce mě úplně nenadchly, ale i tak to stálo za to. Jsem rád, že jsem se pročetl přes Čas opovržení a Křest ohněm až sem.
Ta první a poslední kapitola. Fantasy western jako vyšitý, úplně to vidím zfilmované... U začátku zvlášť s ohledem na lokalitu bažiny a rámování oknem do chatrče. Drsnosti přibývá, humoru ubývá, děj se po předchozích dvou pomalejších knihách rozjíždí, tajemství odhalují, přibývá trochu té kontinentální perspektivy k dřívějšímu zaměření převážně na Ciri a Geralta. Někdy je kvůli stylu psaní nutné dávat pozor více než dříve a při poslechu audioknihy se soustředit, ale výsledek proplétající různé časy, postavy, styly i pohledy stojí za to. Podivuhodný mix ("dějový patchwork"), který dodává Věži vlaštovky na zajímavosti.
První políčka na mě neudělala nejlepší dojem a na mysl se vkrádala vlezlá myšlenka, že už to celé strašně zestárlo. Jenže s přibývajícími stránkami začaly převažovat vzpomínky na dětství, kdy jsem opakovaně četl Dobrodružství v temných uličkách. Nostalgie převládla a celé jsem si to opravdu užil. Ježek v kleci, tajná chodba, Široko, ginkgo, létající kolo, volby Velkého Vonta, pětiboký kámen...
Ano, zpracování komiksu je málo přehledné (holt převedení dvou knih do necelých 50 stránek) a políčka plná textu úplně nepotěší. Stejně tak zvolená témata už prostě nejsou v Česku možná – ostatně to moc nebyla ani v dobách mého dětství a celé je to pro mě spíš variace na rytířské fantasy plné cti a slávy pro 20. století – nemluvě o proměně některých společenských přístupů. Na druhou stranu, že knihy, které oslavují čestné a sportovní chování, demokracii (i když jasně, klukovskou), podnikání (nemáme peníze, tak začneme vydávat a prodávat vlastní časopis) nebo třeba občanský aktivismus (boj za hřiště a rozsvěcování lampionů v oknech) vyšly v roce 1941, resp. 1970, to velká čest autorovi. A že to bavilo mě jako předpuberťáka, protože to bylo skryté za tajemství, dobrodružství a technické zajímavosti, to patří autorovi druhá pochvala.
Pro mě tedy čtyři hvězdy a množství nostalgie. Opravdu by mě ale zajímalo, co na to říkají současní kluci. Nezestárlo to už definitivně?
Umělecké dílo. Zpracováním, obálkou (ten znak!), grafikou, jednotným stylem ilustrací... A ty texty. Každý je samostatným příběhem, hraje se s jazykem, pohledem, historií, překvapením... Příjemné, pokud je ukazována část života známého člověka nebo důležité události, avšak z jiného pohledu, v méně známém místě či překvapivé životní situaci. A baví mě, jak stránku za stránkou kniha proměnami témat i jejich zabarvením ilustruje světový vývoj na jedné zemi střední Evropy.
Osobní přístup k republice. Výběrem témat, zvolenými příběhy, vypořádáním se s Babišem, Válkovou, Pujmanovou. No jo, ale proč být negativní spíš než pozitivní? Proč radši zvolit odmítaného premiéra, než si připomenout neznámou část života prvního porevolučního prezidenta? A jaký přesně význam dala nezvratnost (jak píše obálka) např. vraždě Margity Vörösmartyové?
Repetitivnost. Jak jde o 73 povídek sledujících rok za rokem vývoj státu, objevuje se časté opakování jazyka i témat. Praskliny, návštěvy občerstvoven, několikrát obecní blázen (proč?)...
Otázky. Nebyla předtím kniha jen uměleckým dílem se 73 povídkami? Nebyli ony faktické popisky na levé stránce přidány až ex post? Protože někdy "kazí" pointu, někdy se opakují, někdy bych byl bez nich opravdu ztracený. Pokud člověk nezná dílo nějakého ze zařazených básníků nebo třeba život zmíněného politika, nedokáže rozeznat, co je jen autorovou imaginací a co naopak odkazuje na jeho texty, básně*... Kniha by asi musela mít rejstřík s poznámkami minimálně tak dlouhými, jaký má rozsah teď.
* Třeba hned u Jaroslava Seiferta jsou natolik specifické formulace, že to přeci musí na něco odkazovat ("Tam voněla spíše pára z žehliček, týrajících límce, strach z potratů nechtěných dětí, plíseň kvetoucí na zdi za dečkou s vyšitou siluetou Pražského hradu nebo nevyvětraný plyn z příbytku sebevraha."), ale vyhledávač nabízí pouze tuto knihu. Nebo Michal David a "pumpařova sestra a smála se jako suchý dětský piškot".
PKD jak ho máme rádi, a to včetně psychóz, rosolovitých mimozemšťanů, emigrací na Mars, mutantů, jaderných zbraní, sekt i alternativních historicko-politických teorií a skutečností. Jen je tedy Simulakra ještě o řád nepříčetnější než jeho známější klasiky. Např. alternativní realita je skoro ad absurdum, včetně Spojených států evropsko-amerických (USA + Německo) s jakýmsi podivným matriarchálně-gerontokraticky-kartelově-kolektivně-konspiračním vedením. A do toho se přidávají "drobné radosti", jako jsou otravné všudypřítomné létající reklamy, které se vám vkrádají do soukromí, stát používající stroj času (spiknutí s Göringem a Izraelem je součástí toho všeho) nebo kolektivní domy jako vytržené z tuzemské normalizace (povinné politické testy, společná zábava...). A to je jen část motivů v knize skrytá, včetně toho, že vše popsané je jen "pozadím", nikoli dějem samotným. Ten už si musíte užít sami. Zároveň bych nedoporučoval číst anotaci, která nechutně napovídá a je zavádějící.
Petiškovy Řecké báje pro jednadvacáté století včetně:
- aktualizace jazyka
- doplnění souvislostí
- nových částí příběhů – proč např. lidé nejsou kvůli Diově nemotornosti modří nebo zelení...
- zabroušení do otázky jazyků, kdy se mýtické termíny dodnes v neuvěřitelném množství prolínají angličtinou i češtinou
- ne/nápadného pomrkávání nad tím, kolik příběhů se z mýtů dostalo do dalších náboženství (nebo že by měly stejný zdroj? včetně starozákonních příběhů i jisté novozákonní zálibě v trojicích), pohádek (Popelka, kráska a zvíře, smrtka, sudičky...) i děl dalších autorů od Shakespeara po Pratchetta.
Je to vtipné, řízné, někdy suše anglické, někdy zase poněkud dětinské, ale mě to rozhodně bavilo. Zvlášť ten mix šíleného – dohnat někoho prokletím k tomu, že se sám sní (Erysichthón), jakou podivuhodnou cestou vznikly kentauři (Ixión), o Kérách vysávající zemřelé v bitvě, o vzniku Sahary (Faethón) – a kulturně hlubokého – že Krónos dodnes obchází jako Zubatá, jen ta kosa je srp, co je v originále ona Pandořina skříňka, proč Sisyfos neustále tlačí balvan (skvělý příběh dvojího přelstění smrti) nebo jak je to se včelami a medem. I toho, jak uvolněně je v mýtech braný sex, zvláště když se to v něm "mísí každý z každým" nehledě na vztahy a pohlaví...
Kniha má jen jednu nevýhodu. Jmen je v knize nekonečné množství a vše je ještě o řád zmatenější promícháním římských jmen i snahou autora některé variantní postavy zapojit souběžně – např. Apollóna a Hélia. Knihu bych si tak mohl pouštět/číst třeba tisíckrát, nikdy bych si ale vše nezapamatoval.
Doporučuji i verzi audioknihy, která je opravdu zábavná. Styl Otakara Brouska ml. odpovídá valnou většinou uvolněnému tónu, mnohokrát ale překročí jistou linii a přehrává. Zvláště při čtení slov plných R a S, které dosti protahuje. To je ale jediná výhrada.
Pro mě podivuhodný výplňový díl. Děj ságy se mnoho neposunul stejně jako hlavní hrdinové pohybující se vlastně ve velmi malé oblasti. Měřítko celé knihy se výrazně zvětšuje, přibližuje, z mezistátních záležitostí se dostáváme k otázkám "lidským" (až na drobné výjimky) v časech války. Více drsnosti, méně humoru. Přiznávám, že mě to baví ještě o trochu méně než předchozí Čas opovržení. Nebýt některých nových postav (Regis!) i scének (hraní Gwintu nebo pasování Geralta z Rivie na Geralta z Rivie s "trpkým úsměvem") a dobré čtivosti knihy, tak jdu s hodnocením i níž.
Čteno před volbami z profesního zájmu, dnes doprohlíženo a uloženo do nejzazšího koutu knihovny. Fascinující, že to na určitou cílovou skupinu funguje. Fascinující, že jedny z nejlepších reklamních a copywriterských mozků v republice jsou schopny dělat něco takového, i s ohledem na to, jak výsledek musí dopadat i na ně. Člověk si představuje, jak to někde v Praze v kanclu píší a hurónsky se u toho smějí. Fascinující, jaká je kniha mišmaš do nekonečna opakovaných lží, výmyslů, náhodně vybraných historek, různě přebraných různorodých (i dobrých) nápadů (ad absurdum to bylo v předchozím "díle", kde někteří autoři byli nepříjemně překvapeni, že jsou jejich texty najednou v politické knize), strašení, donebevolajícího slibování* i hraní na city. A vlastně i to, že všichni ví, že to AB nepsal, ale nikdo to nikde nikdy nepřiznal. Když je kniha od začátku do konce lež... A co teprve kampaň, která je na ní postavená.**
* A schválně, jak dopadne toto hned ze třetí strany: "Je to naposled, co kandiduju do Sněmovny."
** Ani to sami nedokáží přiznat, viz "byli jsme marketingově důrazní" resp. "Dali jsme průchod fantazii..."
Bylo mi ctí a privilegiem na tuto sbírku přispět. Nádherně uděláno, krásně vybráno, ilustrováno a dotaženo do konce...
Ano, je to celé takové hořkosladké. Přesto velice doufám, že první krok k budoucnosti byl učiněn na začátku října a z autora už bude nadále jen básník. Možností je však také psaní dalších textů na motácích, to už je však otázka na orgány činné v trestním řízení.
+ Úvodní kapitoly, včetně příběhu posla a následně návštěvy u Codringhera a Fenna
+ Závěrečné putování Plotnou se správně zaklínačskými monstry
+ Rozpletení některých dříve nadhozených tajemství
+ Bratrská pomoc kombinovaná s dělením země (s hranicí na řece), v Polsku ví...
- Upovídané a dějově zmatenější přeskakující kapitoly, děj se mi zdá jakýsi náhodný
- Zásadní nedostatek Geraltovy klasické "zaklínačoviny"
- Ani Čas opovržení nemá svůj opravdový konec
- Ciri se stává podobně "otravnou" jako Arya Stark v pozdějších knihách Her o trůny
A vzhledem k tomu, že předchozí Krev elfů ode mě dostala podmíněně 4 hvězdičky, Čas opovržení už tedy 3. Mé nadšení poněkud chladne.
S touto knihou to bylo jako na horské dráze. Z výšin skvělých vtipných řízných povídek čtenář často padá k protahovaným upovídaným a nezábavným kouskům, aby se o pár stránek dál zase vrátil na vrchol. Příběhy, ke kterým se rád jednou vrátím - Hranice možností či Věčný oheň - obklopují povídky plné monologů, osudu a filozofování, u kterých jsem se sám ztrácel v myšlenkách. Výsledný dojem ale rozhodně zvedá hraní si s jazykem knihy. A to jak autorovo s opakováním názvů jednotlivých povídek, jistou středověkostí vět i výrazů a častým hláškováním, tak překladatelovo, který vše krásně převedl do českého jazyka, i vypravěče audioverze knihy, který postavám dodává nové rozměry.
Pro mě příjemné oddychové fantasy překvapení. Od Sapkowského jsem zatím četl jen Husitskou trilogii (Narrenturm a další), a i když ta je svým stylem velmi podobná (jazykem, dobou i stylem humoru), v Zaklínači se už historie nahrazuje čistou fantazii. A to ne je tak ledajakou - místo základních "klasicky používaných" ras a mytických tvorů tady autor představuje neuvěřitelnou plejádu tvorů všeho druhu, která jako by vypadla z nějaké děsivější verze klasického českého lexikonu strašidel (viz kniha Bubáci). Velmi mě těšilo, že např. nejde jen o nějakého upíra, nebo čarodějnici, ale autor pracuje se strigou, kikimorou, molou a mnoha dalšími potvorami.
Druhou specialitou je styl knihy, kdy je děj rozdělen na jednotlivé (i když propojené) povídky, které uvozuje (a zároveň knihou provází) jeden na části "nasekaný" text.
Třetí překvapení je inspirace lidovou slovesností i klasickými pohádkami ve stylu drsné Sněhurky od Gainmana (viz kniha Kouř a zrcadla).
Na druhou stranu, přestože se mi kniha četla velmi příjemně lehce a člověk se sem tam nad dějem pousmál, není vlastně nic "extra", co by mě hnalo dál do čtení zbytku série.
Z předchozích dvou příběhových knih jsem byl poněkud rozpolcený. Některé části byly skvělé, jiné zase průměrné. A Krev elfů je pro mě taky taková.
Velmi oceňuji úvod, kde se uvedení do děje (a reálií světa) organicky vplete do "hospodské hádky". Baví mě, že jistá epizodičnost ději zůstala, ale celou knihou se zároveň táhne linka uceleného příběhu. Pokud se na stránkách objevují uvolněnější odstavce nebo delší části, jsem za ně opravdu rád – tenhle typ "lehčího" humoru mi opravdu sedne. A pokud vážné linky dumající nad pozemskými problémy skrze fantasy oceňuji už u Pratchetta, nemůžu u Sapkowského smýšlet jinak. A jsou tam tak přirozené, že kdo nechce (a znám takové čtenáře) se jimi zaobírat nemusí. Otázky neutrality, spravedlnosti, práv původních obyvatel, okupace, masakrů, politického pletichaření apod. jsou rozehrány velmi dobře.
Na druhou stranu je v knize málo klasického "zaklínání" a opravdu mě mrzí, že to nemá vlastní uspokojivé zakončení. Krev elfů mě pravda neštve jako mnoho jiných současných románů (young adult, dívám se tvým směrem), které jsou na mnoho částí rozděleny už z principu, ale že se vlastně neuzavře nic důležitého, to mě pravda překvapilo. Zvlášť, když hluchých míst v knize pár bylo... A těch vlastních jmen (především osobních) je do mála stránek nahňácáno tolik, že v tom aby se čert vyznal. Pokud člověk nemá na jména paměť, a to já na ty osobní nemám, je to teda boj.
Kniha mě každopádně ve formě mluveného slova potěšila, dávám podmíněně čtyři hvězdičky a těším se na další díl s očekáváním toho, že mě snad pokračování nezklame, něco se začne dít a konečně rozplétat!
Pátý typ setkání s románem 1984. Kniha, film, mluvené slovo, grafický román a konečně i tento komiks (také grafický román, že...).
Na tomto zpracování mě nejvíce zaujala kresba. Ta je ale spíš snová než totalitní, rozmazaná, umělecká, jaký to rozdíl od totalitní ostrosti betonu, strohosti a hrubosti brutalismu. Výsledek je mnohem méně tísnivý, než jiná zpracování. A také mi připadá méně přehledný pro čtenáře.
Naopak zvolený typ architektury je parádní, včetně interiérů, jako jsou různá propletená schodiště a rozlehlé haly. Zajímala by mě inspirace některých budov, zahlédl jsem tam ale každopádně i jednu nápodobu reálného hotelu ze severokorejského Pchjongjangu.
Spíše nepříjemně mě pak překvapil překlad, který mění některé už dlouhodobě zažité pojmy. Například ideopolicie je psychopol, ideozločin je psychokrim, newspeak je neolekt a třeba Eastasie je Orientasie. Zajímal by mě důvod této aktualizace.
Na závěr pak zamrzí přístup k textovým polím, kdy je vidět, že jsou dodělávaná, resp. někdy i tečou mimo políčka (i kdyby to bylo schválně, v originále to asi nepůsobí tak uměle).
Víc o samotné knize George Orwella jsem si napsal ke zpracování 1984: Grafický román od Matyáše Namaie.