puml komentáře u knih

Skvělý počin. Antologie sahá do 80. let 20. století, což je trochu škoda, ale podle všeho by snad do budoucna měl vyjít i výbor ze současné finské poezie. Doporučuji.

2 11.11.2021

Jednou za čas, když zrovna nemám co číst, sáhnu u nás knihovně po nějaké nablýskané tlusté novince s nápisem bestseller. Bylo tomu tak i s Grandhotelem.

Nebudu hodnotit, román jsem nedočetl, respektive jsem to vzal dost na přeskáčku. Je to takový ten současný evropský nenáročný román, který se tváří duchaplně, ale je to vlastně plné klišé a ty jalové rozhovory a postavy z papundeklu... Nevím, na mě to působilo jak série středoškolských přednášek o literatuře nebo spíš o možnostech literatury a to, jakou moc mají příběhy. Ale je to takové nijaké. V tomhle duchu a mnohem lépe jsou napsané už Příběhy tisíce a jedné noci. Za mě tedy spíše zklamání. Jinak výborně to popsali LadyAnn a peta SK.

Na závěr doporučení pro ty, kdo si chtějí přečíst skutečně mistrovský nizozemský román: W.F. Hermans - Už nikdy spátenk a Temná komora Damoklova (ta je taky do velké míry o rozporu mezi skutečností a fikcí).

Skvělá kniha, která mě donutila se více ponořit do nizozemského malířství 17. století. Vždycky jsem obdivoval Vermeera, ty obrazy plné všednosti, poklidu ale i očekávání. Herbert ale ukazuje, že v tom na obrazy neskutečně plodném 17. století vznikaly v Holandsku opravdové skvosty žánrové malby a zátiší. Ale není to jen o tom, je to i o vášni Holanďanů k tulipánům, o Spinozově velkorysosti, o tom, proč Holanďané neholdovali velkým vojenským plátnům, a kde se vzal jejich enormní zájem o žánrovou malbu a zátiší namísto malby historické, biblické či mytologické. A proč někteří umělci, jako například Torrentius, po sobě zanechali jen jediné dílo a minulost plnou divokých spekulací. Navíc Herbert píše, jak kdyby Vám to vyprávěl u kávy nějaký zapálený nadšenec pro Holandské mistry 17. století. Doporučuji.

2 05.11.2021

Trochu slabší Barnes. Je to takové letem světem období Belle Epoque. Těch událostí a jmen je strašně moc, takže celkový dojem je takový bedekr. Ale pořád je to bedekr od Juliana Barnese, autora se schopností k vytříbené ironii a dvojsečnosti. Zajímavé mi přijdou ty kartičky slavných osobností, které se prolínají dějem a jejichž příběhy, nebo spíš nitky příběhů vedou k Pozzimu. Osobně mám ale raději komornější Barnesovy příběhy. Tohle byla výzva, ve které Barnes na jedné straně obstál, ale na druhé jako by z toho až příliš vyčníval ten hravý koncept, který mě ale osobně začal po nějaké době už přeci jen nudit. To, jak jsou jednotlivé příběhy provázány jemným "dobovým" předivem se mi líbilo. Jako secesní tapiserie nebo freska, která ale svým vyzněním v lecčems promlouvá i o rozporuplné současnosti. Slabší Barnes, ale asi jak pro koho...

4 05.11.2021

John Barth je skvělý autor a je škoda, že jeho první přeložená kniha přichází až teď. Měla by vyjít ještě Plovoucí opera, což je Barthova prvotina a pak, dle vyjádření nakladatelství, už asi nic. Respektive, pokud by se Plovoucí opera chytla a prodávala, tak se uvažuje ještě o povídkách.

Ale zpátky k románu: žel hned v úvodu je potřeba napsat, že Na konci cesty (ani chystaná Plovoucí opera) zrovna moc nereprezentuje autora na vrcholu tvůrčích sil. Je to ve své podstatě existenciální drama s náznaky absurdního dramatu a musilovské přemítání nad tím naším pinožením, a proto se rychle se dostavil pocit, že už jsem něco podobného několikrát četl. Hlavní postava se potácí od deprese k mánii. Děj je ale vcelku nijaký, komorní akademické drama, chtělo by se napsat. Ale vyjít to pár desítek let zpátky, tak by to určitě nezapadlo, takhle, nevím, nevím... Ale třeba do budoucna někdo pro další překlady Bartha zahoří. Jsou to klády, ale mít v češtině The Sot-Weed Factor, nebo některý z jeho pozdějších románů by bylo skvělé. I tak ale skvělý počin od nakladatelství Dokořán. Nebylo to úplně ono, ale za výborný překlad a za to, že ten překladatelský dluh někdo alespoň částečně splatil, dávám plný počet a doporučuji.

4 03.11.2021

Ta kniha klame svou anotací. To zmizení je spíš jen taková stafáž pro samotný děj, který se ale točí kolem postav jednoho zapadlého městečka v Peak District v Anglii. Občas to zmizení jako by naruší tok vyprávění, později se z něho stává jen jakási mlhavá připomínka. Děj je o rázovitých postavách městečka a ve své podstatě není ničím nijak zvlášť zajímavý. Knih podobného ražení je tisíce, tahle vybočuje jen tím, že nějak podvědomě neustále cítíme jakési napětí vyvolané tím nevysvětlitelným zmizením. Je to jako nějaká zející rána, která se nikdy nezacelí. Často je v těch rádoby lyrických popisech přírody a jejích změn takový melancholický osten a očekávání, že se zmizelá náhle odněkud objeví, že se vše nakonec nějak vysvětlí. V tomhle ohledu je to docela originální a jiné, ale viděl bych to tak na delší povídku nebo novelu, jako román o skoro 250 stránkách to moc nefunguje. Ale někomu ta "poklidná zdlouhavost" může přijít jako plus; dobře to vystihl uživatel eiramka. Rozhodně bych tuhle knihu nezatracoval a myslím, že by si zasloužila tak 70%. Osobně to vidím na silné tři hvězdy. Chápu ale frustraci "detektivkářů".

2 01.11.2021

Je to skvělá kniha, jen trochu náročnější, respektive je to více odborná věc než taková ta lehce napsaná populárně naučná omáčka. Ale s tím jsem počítal, takže s tím problém není. Je to vlastně takový lehce nostalgický esej za dobu, která už minula, protože hlavní těžiště tvoří Terst Rakousko-Uherský a Terst po 1. světové válce, a to, do jaké míry Terst a tersťanství bylo součástí specifika Střední Evropy se svým multikulturalismem a jak se v Terstu projevovaly různé typy nacionalismu jako italský, slovinský a německý. Je to zajímavý pohled na dějiny jedné výspy, které ve výsledku hodně řeknou i o Rakousku-Uhersku samotném a přeneseně i o postoji Rakouska k výspám obecně. Občas jsou některé události popsány poněkud klopotně, ale to vychází i s poměrně krátké délky textu, který se snaží na malé ploše obsáhnout strašně moc, a který jako by spíš počítá se čtenářem, který už o Terstu něco ví. Chce se to naladit na specifický styl s množstvím cizích slov a neobvyklých slovních obratů. Jediná výtka, kterou bych měl, je absence výkladového slovníku v závěru. Přeci jen těch jmen a událostí je tam strašně moc a nějaký slovníček ve stylu "kdo byl kdo" by v tomto případě nebyl na škodu. Doporučuji.

3 01.11.2021

Taková solidní jízda do pekla. Sice na začátku zazní taková ta románová klasika, že vše je jen ficke a nic z toho se nestalo. Ale ve svý podstatě se jedná o biografii autora. Je to svižně napsaný, má to drajv. Ale po nějaký době je to trochu jak poslouchat nějakýho týpka v hospodě, kterej se vám snaží "vymluvit díru do hlavy" o svym životě, se spoustou drsnejch a chlapáckejch historek, o kterejch ale jeden tuší, že si je autor přeci jen trochu literárně přibarvil. Ale to je v pořádku a patří to k žánru. Je to syrový, je to drsný, ale celkově mě to vlastně minulo. Těch víc jak 300 stran po nějaký době začně působit dost monotónně. (Je ovšem otázka, jestli právě ale tohle není život - ta obehraná deska, co se zasekává na stále stejnym místě.) Každopádně slušná práce Nico. Sílu týhle zpovědi vidím hlavně v tom, že jeden tuší, že to nebude jen o autorovi, a že podobný sračky reší spousta těch, co byly v Iráku nebo jinde. Nevím, kolik knížek na daný téma v češtině je (pár jich určitě bude); každopádně Poprvé má jednu nespornou výhodu, a to, že je napsaný fakt svižně a moc nefilozofuje nad tím vším bordelem, což považuji v tomhle případě za pozitivum.

2 01.11.2021

První půlka výborná, zvláštní nostalgicko mysteriozní atmosféra, pomalu se rozkrývající příběhy hlavních postav. Zhruba od druhé půlky ale román ztrácí dech a celkové vyznění je takové nijaké. Ale chápu, že Russo nepsal detektivku, ale román o své generaci, která dospívala na přelomu 60. a 70. let. Z tohodle hlediska je pak zápletka pochopitelná i vé své v lecčems dojemné absurdnosti a revoltě. Takže celkově další slušný román o odvrácené straně amerického snu, který se dobře čte, ale tak nějak nic víc.

4 01.11.2021

Tak tohle je čtenářská lahůdka. Přesně ten typ novel nebo spíš kratších románů, co mám rád. Dějiště a hlavní postavy jsou uvedeny na pár stránkách a pak už jen tíživá a dusná atmosféra, stále se vracející rituály a v tom všem hlavní postavy propadající se do svých nočních můr vyvolaných záští a nenávistí.

Ve své podstatě je to vlastně klasická tragédie se vším všudy. Ale takhle dobrých tragédií jsem zas tolik nečetl, tak dobře odvyprávěných, a s ponorem do zjitřené psychiky hlavních postav. Skvělé je vystižena ta dualita dvou hlavních postav Guilloma a Josepha. Na nich je asi nejlépe vidět, že nenávist a hněv je jako nějaká nemoc, kterou když jeden nechá rozbujet, tak se jí lze jen těžko zbavit bez tragických důsledků.

Dalo by se ději třeba vytknout, proč se hlavní postava víc neobrací ve svém boji na úřady a obecně na právo. Ale o to autorovi nešlo, jedná se o to ukázat jedince vrženého do uzavřeného prostoru vesnice, která má svou vlastní představu o zákonech a právu. Doporučuji.

2 29.10.2021

Tak tohle je naprostá žánrová lahůdka. Ve svý podstatě je to román o jednom zlomovém momentě v dospívání dvou silně věřících kluků v 70. letech v UK. To je jedna rovina.

Druhá jsou obecně otázky víry, ve smyslu věřící jak moc, jak silně a kam až lze pro víru zajít. Jenže to je víc dvě třetiny románu, což chápu, může odradit, já jsem se v tom úplně tetelil a nemohl jsem přestat číst. Je to hlavě tím precizním stylem, kdy je (skoro) vše podáváno jen v takových volných asociacích a náznacích.

Třetí rovina mi přijde jako snaha o nový a pro mě notně svěží poctu autorům strašidelných příběhů jakými jsou Henry James, M.R. James nebo Edith Whartonová. S těmi současnými vidím Hurleyho spřízněnost především s Brianem Evensonem. Kniha měla asi zavádějící PR, takže chápu ty rozpačité recenze tady. Rozhodně se totiž nejedná o plnokrevný horor nebo thriler. Jsou tam náznaky a celkově taková ta hutnost některých momentů má až hororový potenciál. A tísnivá atmosféra je patrná snad z každé stránky. To se povedlo autorovi vystihnout skvěle.

Také ze Samoty cítím určitou rituálnost, která se váže k místu, kde se Samota odehrává. Ono křesťanství a obecně víra v těchto zapadlých koutech se často prolíná s pohanstvím a rituály, které jako by nemají s křesťanstvím nic společného. Ve své podstatě je křesťanství, když se jde do hloubky doslova prolezlé pohanstvím a odkazy na něj. Stačí vzít samotné Velikonoce a jejich celkovou hloubku a minulost atd. V tomto světle je pak Samota mistrný pastiš.

Celkově hluboká a myšlenkově hutná kniha, která jen klame svou zdánlivou povrchností nebo spíš povrchem. Myslím si, že při takovém tom zběžném dovolenkářském čtení nemusí kniha vyjevit všechny své kvality. A vlastně chápu i to časté nízké hodnocení, to téma asi není pro každého.

Dovětek pro ty, co už dočetli: Rozhodně si nemyslím, že kniha je nějak neukončená nebo že se něco nevysvětlilo. Vše do sebe zapadá a nesmí se zapomínat, že román je vystavěn jako defakto svědectví a pohled jednoho z aktérů příběhu, proto také některé události nejsou vysvětleny nebo jsou zamlčeny nebo jsou snad i podány "trochu jinak", než se odehrály. Naopak, myslím si, že vzhledem k celkové rozvláčnosti a pomalosti příběhu se ke konci vysvětluje až zbytečně moc, a jestli bych měl nějakou menší výtku, tak by směřovala k těm několika ukvapeným a zbytečně doslovným závěrečným kapitolám. Mohlo to zůstat klidně i otevřenější. Doporučuji.

4 27.10.2021

Válečná mizérie ve Francii. Je to komedie, je to tragédie? Místy to připomíná Célina. Autor si nebere servítky a popisuje to co vidí bez nějakých literárních okras, prostě jen syrový, leckdy dost úsečný obraz prvního roku (respektive konec roku 1939 a velkou část roku 1940) války ve Francii. Zpočátku to působí jako nějaká fraška, všichni jsou tak nějak nasraní a nikdo moc nechápe co se děje. Spousta "zbytečných" úkonů a přemisťování. Člověk se stává jen jedním z mnoha vojáků. Nesnesitelnost stále se opakujících a ubíjejících činností a rozhovorů. Postupně, jak Němci obejdou Magnotovu linii nabírají zápisky na dynamice. Tohle už náhle není "výlet do zákopů", ale hra o život. Morálka šla dávno do háje a jediné o co jde, je uchránit si poslední zbytky rozumu a dostat se "někam pryč".

Rozhodně to zajímavější v rámci pohledu na válku. V tomto případě pohled na francouzskou blamáž. Autor je hodně kritický k francouzské armádě, chování důstojníků i obyčejných vojáků a obecně k jejímu přeceňování, asi proto nemohla být kniha ve Francii dlouho vydána. Ironie, sarkasmus a specifický humor, ale i psychologická drobnokresba a schopnost vyhmátnout nějaký rádoby nepodstatný detail (viz třeba autorova snaha spát při otevřeném vikýři, která se setkává s nepochopením ostatních), to činí z Válečného deníku víc než jen další knihu o 2. světové válce. Deník má druhý díl, tak snad vyjde časem i ten. Doporučuji.

1 24.10.2021

Je skvělé, že nakladatelství Leda se rozhodlo vydávat Henryho Jamese. Je to nadčasový autor a to jak formou, tak stylem vyprávění, které ve svých nejpůsobivějších novelách a románech rozvolňuje děj jen do jakýchsi mlhavých konstrukcí a je jen na čtenáři jak napsané interpretuje; také je tu zvláštní tajemno, které prostupuje jednotlivé příběhy. Chce se mi napsat (a tak to teda napíšu, i když je to defakto mimo kontext), že se jedná o takové tlumené kafkovské tajemno a podivno. Jednotliví protagonisté působí často jako banda mimoňů, ale v tom je právě neskutečná autentičnost a síla těch čtyř textů, tím nasvícením zdánlivě banálního detailu, který se pozvolna zmocňuje mysli hlavních protagonistů a postupně nabývá až přízračných rozměrů. Doporučuji a doufám, že Leda brzy přijde s dalším Jamesem. Je toho ještě docela dost, co by stálo za vydání...

PS - Filmových adaptací Henryho Jamese je docela hodně, ale nejjamesovštějším filmem je pro mě zatím asi Nit z přízraků, ač to vůbec není námět Henryho Jamese, tak režisér P. T. Anderson jako by zaujímal podobnou pozici pozorovatele pozvolných dějů a niterných změn svých hrdinů jako Henry James.

4 23.10.2021

Dobrá sbírka, krásná kniha jako taková s pěknými autorovými kresbami. Jinak samotné básně mě zas až tak neoslovili, nedokázal jsem se na ně úplně naladit. Kdybych měl hodnotit práci se slovy a s rýmem a takový ty věci okolo, tak je to za plný počet, ale samotné vyznění těch veršů bylo často takové klopotné a vlastně až na pár výjimek mě to minulo. Ale i tak doporučuji. Především tuláci ji jistě ocení.

21.10.2021

Skvěle načteno Igorem Barešem. Jinak je to tak trochu jiný Nabokov, i když jsou tam jeho tradiční témata jako šachy, hra se slovy, mystifikace ve svých různých variacích, smyšlená díla smyšlených autorů, obsese (a nikoliv jen ta sexuální) a zvláštní nabokovské tajemno.

Nabokov má určitě lepší romány, ale Lolita je snaha Nabokova jít tak trochu sám proti sobě, a možná i proto je to v mnoha ohledech Nabokovův román nejpřístupnější, ale v mnoha ohledech také dosti předvídatelný. Nabokov byl ale spisovatelský chameleon a rád zkoušel nové postupy. Lolita je svým způsobem snahou autora napsat téměř psychologický román. Ve většině Nabokových dílech hraje psychologie spíše podřadnou roli a často je vysmívána a ironizována. Tady tomu tak úplně není a občas to působí jak číst Dostojevského. Osobně řadím Lolitu k těm lepším románům autora, ale nikoliv nejlepším.

Ještě k audio knize: Igor Bareš předvedl fenomenální výkon a proto dávám plný počet a doporučuji především jako audio knihu.

6 21.10.2021

Další velmi dobrá sbírka autora civilní poezie z Vysočiny. Odcházení a bilancování. Občasná ironie a nadhled na uplynulým časem i nad tím, který ještě zbývá. Doporučuji.

1 20.10.2021

Čtení autora bylo velmi příjemné. Samotný tlumený projev autora a vysvětlení některých citací, pomohlo lépe pochopit některé básně. Ty básně mají takový teskný tón, připomnělo mi to Mandelštama a Achmatovou. Je to dobré, tak nějak staromilsky zasněné a melancholické, jako nahlížené přes zamlžené sklo. Velmi dobrý debut.

20.10.2021

Líbilo se mi. Na tohle téma (bipolární porucha a obecně psychické poruchy) je fůra knih, ale autorka se drží velmi civilní noty. Popisuje své stavy a vnímání reality, svou snahu být tu a prožívat přítomné velmi civilním jazykem, což považuji za velký přínos. Zároveň je to sbírka niterná a bolestná, ve které ale prosvítá z veršů naděje a někdy i radost z života, tedy snad... Doporučuji.

1 20.10.2021

Tak to jo, parádní sbírka ve styly Ladislava Zedníka (který dělal redakci). Geologické ponory a někde tam sedimenty lidí a jejich příběhů. Bytování jednotlivce potažmo lidstva a geologický čas. Ironie toho lidského pinožení oproti nezměrným délkám geologického času. Svěží poezie plná překvapivých civilních momentů, ale i výprav do dávné minulosti ale i budoucnosti. Jedna z nejlepších sbírek, co jsem za poslední dobu četl. Nejlepší báseň: suťové pole. Doporučuji.

20.10.2021

Čtení Víta Kolmačky na Avoidu bylo uhrančivé. Parádní hlas i přednes. Ponurá nálada příhraničí, příběhy syrové, tak jak to jeden od Sudet čeká. Ale v tom je asi ten problém, když to tak jeden čte, nelze se zbavit dojmu určité vyčpělosti. Je to v těch popisech taková "sudetská klasika", tedy v tom dobrém slova smyslu, ale právě to mi už nějak nepřijde autentické, nevím, těžko se to popisuje, ale cítím v těch Sudetech a žalmech, a v tom jak je to napsané, tak trochu manýru, takovou tu snahu aby to pěkně plynulo a pěkně vyznělo. Přijde mi, že i když to na první dobrou vyznívá silně, tak ve výsledku je to spíš silácké. Ale chci se ke sbírce ještě vrátit. Jinak samotné čtení Víta Kolmačky je silným zážitkem.