puml komentáře u knih

Je to dobrá kniha, sice hodně fragmentární, ale ty příběhy jsou ve svý prostotě hodně silný. Překypuje to krásnejma popisama, ale ve výsledku po čase tak nějak začnou nudit. Ale o to silněji působí ty rozhovory s lidmi (podobně jako sám autor) na okraji a to autorovo hledačství smyslu a lavírování mezi pocitem určité životní beznaděje a euforií z letmých přírodních momentů; to je vystiženo mistrně. Celkově je to výborná kniha a zvláště darmošlapové a tuláci ji ocení. Doporučuji.

PS - Autora jsem potkal na čtení a je to výborný čteč a vypravěč. Zajímavé také bylo, když autor hovořil o svém působení na Churáňově, a jak mu kniha o šumavských samotářích v jednu dobu poměrně negativně ovlivnila jeho život.

1 14.10.2021

Mistrný vhled do japonské duše na sklonku období Meidži. Jedná se o pečlivou psychologickou drobnokresbu pocitů učitele a studenta kolem roku 1912. Na jedné straně příběh studenta, který se seznámí s profesorem, jehož život plyne zdánlivě poklidně a na druhé straně příběh mladíka, jenž se musí vyrovnat s nemocí otce a jeho nevyhnutelnou brzkou smrtí. Román má zajímavou výstavbu, kdy je příběh profesora odvyprávěn jako obsáhlý dopis studentovi.

Příběh je o střetu dvou rozdílných pohledů na svět. Profesor reprezentuje ještě starý myšlenkový svět, takříkajíc ještě předmoderního Japonska, zatímco student už je reprezentatem společnosti nastupující, která řeší především pracovní uplatnění. Sama tradičnost je ale ve své podstatě něčím, čím jsou určovány osudy všech postav. Důležitým aspektem, který je myslím si v Japonsku aktuální dnes jako v minulosti, je snaha "neztratit tvář". Určitou formu společenské masky si totiž nasazují v průběhu děje všechny postavy. Vyjevit své niterné pocity se také jaksi nepřísluší, a proto je děj plný domněnek, ze kterých plynou často fatální nedorozumění, a které mohou občas působit až absurdně. Ale v tom je právě síla autora, že dokázal takřka západním románovým stylem a psychologickou drobnokresbou popsat pocity obyčejných Japonců a jejich veskrze obyčejných životních periptetií.

Ještě je třeba zmínit výborný doslov, díky kterému čtenář neznalý japonských reálií dokáže pochopit konání jednotlivých postav. Příběh je to ve své podstatě komorní a v mnoha ohledech modelový pro danou epochu, ale ve svém celku působí jako doušek výběrové Senchi. Doporučuji.

PS - Při četbě jsem si často vzpomněl na Henryho Jamese, jehož romány a novely jsou také plné zámlk a tajemství. Nacume pobýval nějako dobu v Anglii a je dost dobře možné, že romány a novely Henryho Jamese znal.

8 12.10.2021

Velký román se vším, co k tomu patří, i s určitou rozvláčností a melancholií nad mizejícím Rakousko-Uherskem. Skvěle vystavěné, ironické a v náznacích i tak melancholicky magické a prorocké. Zvláště ten závěr působí jako předzvěst "dalšího tance smrti".

Roth mistrně vystihl jak atmosféru upadající monarchie, tak psychologii lidí, kteří byli do velké míry na monarchii závislí. Výtečné je psychologická drobnokresba Karla Josefa, jeho pozvolná závislost na "devadesátiprocentní" a stále větší smutek ze života a z dědičné zátěže vnuka hrdiny od Solferina. Celkově je skvělý ten popis zapadlé oblasti monarchie někde u ruských hranic a neustále se vracející motiv obrazu hrdinného děda.

Jsou to střípky a detaily, které ale ve svém celku vytváří jeden z nejpůsobivějších obrazů rozpadu Rakouska-Uherska. V obecnější (nadčasové) rovině je to pak obraz rozpadu světa obecně; rozpadu našeho známého světa, který nás formoval, světa ke kterému jsme patřili, ale jenž nás jako by předešel a jemuž tak už nepatříme. Ztracená generace nebo snad vykořeněná generace tak v tomto ohledu není jen generací Rothovou. Doporučuji.

9 03.10.2021

Další výborná kniha od Sebalda. Na začátku pár črt z Korsiky; klasický Sebald bloudící po méně známých místech a sledující věci, kterých si běžný pozorovatel nevšimne. Celé to rámuje typický "sebaldovský stesk" (bez nostalgie a sentimantálnosti) nad ruinami uplynulého času.

Druhou část tvoří soubor esejů, který bude asi sedět víceméně spíš literárním vědcům, ale jako celek opět skvělé a opět plné nečekaných souvislostí. Navíc Sebaldovy rozbory literárních děl jsou opět ukázkou jeho specifického nahlížení na literaturu a svět, jako svým způsobem snahu vyrovnání se s minulostí a pomíjivostí. Literatura se snaží stejně jako jiná umění někdy až příliš kašírovat a mýtizovat něco, o čem nelze mluvit jinak, než tím, že se vytvoří zcela nový způsob, jak o takových věcech mluvit. Dobře je to vidět na kontrastu Nosacka a Guntera Grasse. Především u Grasse Sebald nahlíží určity kalkul a neautentičnost v psaní jako účelovou manipulaci s tématy a jazykem. To je myslím si stále aktuální téma. Jedna z nejlepších esejí je pak věnována Nabokovovi a jeho snovým světům.

Doporučuji.

1 22.09.2021

Nekorektní černý humor a slušný drsný příběh plný akce. Jen ten závěr je takovej trochu moc zběsilej. Kresba k příbehu sedne, ale občas mi to rozfázování panelů na stránce přišlo takový divný, hlavně teda v závěru, kterej je možná trochu moc zbrklej. Ale hodnotím vysoko, je to taková svěží jednohubka do autobusu. Hlavně bacha abyste nastoupili do toho správnýho...

2 22.09.2021

Čím jsem starší, tím víc inklinuju k podobnému vnímání minulosti a paměti, jak o tom píše Nabokov. Ne ty rádoby velké události, to je spíše kulisa, ale drobnosti a střípky, které jako by rozrušují naši představu o nás samotných a o našich blízkých. Nakonec totiž nezbyde víc, než jen těch několik drobnostní, které se tu a tam objeví nasvícené sporým světlem. To je leitmovit knihy, nebo takový ten spodní proud, který je v něčem společný všem Nabokovovým románům. Ale lze to číst i jako "běžnou" autobiografii, ve které se najde romantika, drama i několik pikantních historek, které můžou a nemusí být pravdivé. Ostatně jak je autorovým dobrým zvykem. Nabokov si zkrátka se čtenářem hraje, i když mu jde takříkajíc o život. Doporučuji.

4 09.09.2021

Výborný román. Opět mě Nabokov přesvědčil, že jeho ranější a méně známá díla jsou malé klenoty, které září mnohdy jasněji než jeho "velké romány" jako Lolita nebo Ada. Poměrně jednoduchý děj se sympatickým hrdinou, jenž je v mnohém alter-egem samotného autora. Kapitoly ze studií v Cambridge jsou skvostné a úplně jsem se v těch mnohdy notně ironických a sarkastických rozhovorech tetelil. Navíc vše je tak nějak přiměřeně dlouhé, nic se nenatahuje, na Nabokova příjemná oddychovka, ale na Nabokova, protože jinak se jedná opět o rafinovaně vystavěný román s mnoha detaily, které se nenápadně variují napříč textem. Ale není to taková kláda jako třeba Ada. Hrdinský čin bych přirovnal k Životu Sebastiana Knighta. Je to taková lehká hra se čtenářem, bez množství poznámek pod čarou, ale zároveň je to i dobrý a silný příběh. Na konci jsem si již tradičně povzdychl, že další Nabokov v kongeniálním překladu Pavla Dominika vyjde nejspíš zas až za rok. Na druhou stranu je skvělé, že se našel překladatel, který Nabokova překládá tak systematicky a precizně. Doporučuji

5 05.09.2021

Dobrá sbírka, jen těch šifer je tam nějak moc. Dost jsem se v tom ztrácel a občas mi přišlo, že je ten "skvostnej" jazyk jakoby navíc a úplně mi to v některých momentech nesedělo. Je to trochu labyrint tahle Falkenfrau. A já "už nechci labyrinty, / ani dveře, / ale jen rohový sloup / a hrst vzduchu", jak pěkně říká nebožtík Jaccottet. Dostat se do toho je, jak se říká, oříšek, ale jo, je to moc pěkná sbírka, navíc vysázená tajnosnubným písmem Kunda Book Premium. Chce to čas a klid, takhle Falkenfrau. Jen jsem měl občas pocit, že autorka zabředává do takovýho jako nic moc neříkajícího a notně vyčpělýho krasořečnění jako třeba "chvěním jasu, jemuž se vzdáváme / spalujícím naplněním smyslu" nebo "hluboce, nekonečně pít / včlenit se do krajiny / skrytými a velkolepými pohyby". Až jsem měl pocti, že redaktor zaspal, a že tam mělo původně být "skrytými velkohubými pohyby", ale to je asi jen můj pocit. Nechávám bez hodnocení. Není to rozhodně špatná sbírka, jen to není můj cup of coffee. Ale myslím, že pro spoustu čtenářů to cup of coffee bude, a je to asi jen dobře, mít v české poezii i takovýhle notně rozechvělý hlas. Už jen tím, že mě to vtáhlo a donutilo neodložit (i když jsem občas chtěl) a dočíst na jeden zátah až do konce, kde se taky mihne zdaleka nejlepší verš celý sbírky: "Zakrýt ticho kostkovaným ubrusem." To je krásnej a neokázalej obraz. Doporučuji.

Dobrý příběh, jenž se odehrává převážně v místech, od nichž jsem pár set metrů vyrůstal. Tu "Lesní vilu" dobře znám a vždy ve mně vzbuzovala touhu dozvědět se něco o její minulosti. Představoval jsem si jako kluk nějaké děsivé tajemství... Realita je sice mnohem prozaičtější, ale autorovi se povedlo skvěle skloubit historii místa s atraktivním a lehce detektivním dějem, který se ale lacině nepodbízí a tvoří zajímavou kulisu pro události z první poloviny 20. století, ale i z relativně nedávné současnosti. Jedna z nejlepších kapitol se odehrává během filmového natáčení a její ironický drajv těží ze skvěle napsaných dialogů. Místy tak působí Waldvila jako scénář k filmu nebo divadelní hře. Navíc kniha je mimořádně pěkně upravená a to jak po grafické, tak typografické stránce, což rozhodně není pro místní produkci (Liberec a okolí) pravidlem.

Dávám plný počet, i když bych to viděl spíš na silné čtyři hvězdy. Ta kniha působí na místní poměry tak trochu jako zjevení. Ne že by tu nevycházela dobrá literatura, naopak, je tu silná tradice psaní o Jizerských horách a okolí, ale dobrých čtivých románů těžících z místních poměrů a schopných ironie a i určité kritické reflexe a nadhledu tu moc nevychází. Zkrátka: Doporučuji.

2 16.08.2021

Výborný román. Hravá dystopie na jedné straně a zároveň notně ironický pohled na Moldavsko konce 80. a 90. let. Trochu to připomíná Kunderu, v té absurditě života a zároveň v milostných a často hořkých eskapádách hlavního protagonisty. Romány jsou to vlastně dva, jeden je příběhem začínajícího literáta a druhý je příběhem jeho románu. V závěru se obě linie krásně propojí. Opravdu majstrštyk. Zatím je to Ciocanův nejlepší román, co u nás vyšel. Ciocan píše v duchu těch nejlepších evropských autorů. Chápu, proč už máme v češtině třetí román autora. Řekl bych totiž, že právě ta absurdně-ironická rovina se spoustou jinotajů bude dobře pochopitelná i českým čtenářům. Doporučuji.

PS - Ve světle událostí roku 2022 mi přijde tenhle román až nepříjemně aktuální.

3 25.07.2021

Zasněné a mlhavé obrazy z krajin dávno minulých. Líbilo se mi to, včetně povedených ilustrací ve vydání z roku 2018. Plyne to zvolna a je to takový magický realismus na východní způsob. Legendy, bajky, pověsti, pohádky - to vše se v textu poeticky snoubí. Od Murrera asi to nejlepší. Doporučuji.

1 24.07.2021

Výborná sbírka. Překladové poezie za rok moc nevychází, proto potěší každý podobný počin. Opravdu pěkné básně, plynoucí jako mraky po obloze. Síla je v jejich jinakosti, ale přitom blízkosti, v uchopení jiného, ale přitom známého svéta. Doporučuji.

20.07.2021

Murrer píše dobře, i když občas je to trochu jak s Wernichsem a působí to jako skládka všeho možného. Že je to záměr, je ale tak nějak jasný. Murrer umí psát a ví kam chodit na ryby, kam zasednout a kde jsou nejlepší štiky, jen to bere trochu moc hákem, takže mu v tom obřím podběráku uvízne často i nějaká ta mřenka, nebo spíš hlavně mřenky a sem tam štika. Ale jo, doporučuju, baví mě.

Často ty nejlepší básně končí tesně před koncem, těch pár závěrečných veršů je někdy jakoby navíc. Ale to je spíš můj pocit. Viz skvělá báseň na straně 102 - bez toho záverečného verše by se podle mě obešla...

15.07.2021

Další zajímavý překlad z překladatelské dílny Aleny Machoninové. Nedávno jsem četl od Aleny experimetálnější povídky Alexeje Cvetkova a krátce po této knize vyšla i tato svým způsobem také experimentálnější próza. Je to esejistický román, trochu v duchu toho co třeba píše Kundera, nebo spíš jak píše. Ale Štepanovová jako by chtěla vše popsat, vše nějak zatřídit, zkatalogizovat, začlenit a zesumarizovat a to je pro mě asi hlavní mínus téhle jinak skvěle napsané knížky. Chtělo by to proškrtat, je toho moc. Chápu, že jak se jedná o paměť a o paměť rodiny, tak je škrtání vždy problematické, protože i nějaký nepatrný detail může být ve výsledku hodně důležitý. Ale tady je toho strašně moc a ta řeka rodinné historie je hodně rozvláčná. Možná až budu mít víc času a hlavně klidu, tak se ke knížce ještě vrátím. Rozhodně stojí za přečtení, minimálně třeba jen některé kapitoly a pasáže. Autorka je skvělá esejistka a její úvahy jsou sice tak trochu z druhé ruky, většina témat (fotografie a paměť atd.) o kterých píše, už jsem někde četl, ale to nevadí, i tak jsou tam zajímavý momenty. Jen ten příběh je takový nijaký, ale chápu to, nešlo o to vycucávat z prstu nějaký drámo, když žádný není, nebo když je, ale takový to hodně vláčný a zasutý pod nánosem prachu a zapomnění.

No, asi lepší název než Památce paměti (i když možná trochu ironický) by mi přišel název "Paměť z druhý ruky".

Poměrně těžká četba, nebo spíš četba pro znalce. Je to taková postmoderna na argentinský způsob. Hodně bordelu, hodně podivností, hodně fotbalu a jmen. Sám autor byl překvapen zájmem o jeho prvotinu pro překlad do češtiny a asi tuším proč. Je to opravdu jen pro "otrlé fajnšmekry". V jiných jazycích vyšly jeho pozdější díla, která jsou prý čtivější. Je to určitě zajímavý a netradiční příspěvek k tomu zástupu překladů z argentinské literatury, které v češtině máme. Ale tak nějak nic víc. Nejzajímavější mi nakonec přišel samotný rozhovor s autorem, který jsem našel na Iliteratuře, a který mě na knihu nalákal. Zvlášť, když je k mání za necelou stovku v Levných knihách. Snad se k ní třeba ještě vrátím, zatím rozečtenou odkládám do krabice od bot v kumbálu.

Na obálce je to napsáno výstižně, každá povídka Alice Munro je pako dům s množstvím komnat. Autorka nás provází domem svých hrdinů a hrdinek a ukazuje nám jeden pokoj za druhým v pozvolném a vláčném tempu. Nechává nás nahlédnout do jejich citů a nálad. Často něco důležitého neřekne a zamlčí a nechá tak vyniknout ticho a spoře nasvícený detail. Celkově velmi silná povídková kniha. Doporučuji.

3 21.06.2021

Podstatně slabší než Život je jen náhoda. Je to údernější. Vesměs se to točí kolem partnerského soužití, ale něco tomu chybí, takový ten nadhled, humor a nápaditost, které jsou typické pro její pozdější tvorbu. Tady je to až na pár výjimek jen řízné a neurvalé. Ovšem osobitý styl tomu nechybí.

17.06.2021

Tak tenhle styl si buď zamilujete od první věty, nebo doložíte s nálepkou "další severskej brak". Ale to by byla hrozná škoda, zkuste se do toho začíst a naladit se na tu atmosféru. Ono dost napoví už ty autorčiny rozverné obrázky, že to není moc navážno. A takové jsou i ty texty, hodně rozverné s notnou dávkou ironie a černého humoru. Ne nadarmo jsou Finové největší pijáci kafe a vodky. Líbí se mi autorčin úsečnej styl a taková ta schopnost vyhmátnout jeden, dva detaily v celkovym životním resumé hrdinů jednotlivých mikropříběhů. A i když píše často o věcech neradostných, tak vždycky s nadhledem a s pochopením i pro ty zdánlivě nejbeznadějnější případy. Víc než próza mi to přišlo jako poezie psaná formou prózy. Doporučuji.

3 15.06.2021

Tak na tuhle klasiku jsem se hodně těšil. Obsah je v pohodě, teda jako samotná Akira. Ale to jak to vyšlo formálně, ten lacinej papír a vazba jak u levnejch knih do 100Kč. A cena přitom naprosto nepřipměřená. Asi třeba byly drahý práva, nevím, ale představoval bych si, že takováhle klasika vyjde v reprezentativnější podobě. U každýho druhořadýho komiksu je už dnes standard doslov nebo předmluva ohledně jeho vzniku a vlivu, bonusy atd. Zrovna o Akiře by se toho dalo napsat tuny. Tady jen suchá Akira, skvělá, o tom žádná, ale nějak jsem si představoval, že až tenhle "kult" vyjde, tak to bude ve vázanejch svazcích s bonusama, s doslovem, klidně za litra nebo i víc, dal bych to mnohem radši než šest, respektive necelých pět stovek po slevě, za tenhle paperback. Chápu, že to možná kopíruje to originální vydání, přijde mi to ale trochu jako z nouze ctnost, aspoň ten papír mohl bejt kvalitnější. Za mě obsah 5, ale kvalita zpracování 1. Ale jinak doporučuju. Je to klasika, která se čte jedním dechem.

PS - Díky eagle-blacksunovi za ten link. Tak nějak jsem to tušil, holt Japonci... Ale i tak si myslím, že "pieta k originálu" je v tomhle případě spíš na škodu. Ono, spousta zásadních komiksů vyšla nejprve časopisecky, defakto na novinovym papíru, ale to přece není důvod vydávat je znova stejně... Naopak, ta platforma knihy dává neskutečný možnosti jak dát starejm věcem novej kabát a přitom vzdát hold originálu. Ale chápu, že to třeba nešlo a vlastník práv byl proti. Je fajn, že Akira je konečně v češtině, ale ty nostalgický ódy na vydání z 80. let mě v tomhle případě spíš míjej a beru to tak, že kdyby českej nakladatel nesplnil ty japonský požadavky, tak by to tu vůbec nevyšlo, takže to bylo ve stylu buď a nebo. Každopádně cenim, že do toho konečně někdo šel.

4 14.06.2021

Při prvním čtení docela nuda, ale na druhý pokus se mi to dostalo pěkně pod kůži. Působí to jako snaha zachytit pocity člověka skrze geologii a botaniku. Jsou tam básně, které v sobě jakoby vrství miliony let a pak civilní lyrické miniatury, které nahlíží drobnohledem nějaký pocit nebo stav. To časové rozpětí tomu dává zajímavou dynamiku. Ale chce to mít náladu. Při prvním čtení jsem se dost ošíval a měl chuť tu sbírku odnýst do knihovny do volnýho výběru, ale pak to nějak ve mně uzrálo a na druhý čtení paráda. Doporučuji.

1 12.06.2021