puml komentáře u knih
Výborná kniha plná skvělých fotografií. Text je také velmi dobře zpracován a je plný informací jak o jednotlivých komínech, tak o místech a často zaniklých továrních komplexech, kde komíny stály; a také často o diskutabilních důvodech, proč ten který komín musel být stržen. Snad víc než kterákoliv jiná kniha ve mně tahle vyvolala takový ten pocit ztráty něčeho směrodatného pro jednu celou epochu. Starý komín to není jen relikt minulosti, ale i svým způsobem prvek, který svého času určoval orientaci v krajině a panorama měst a vesnic. Výborná kniha zpracovaná s nelíčeným nadšením. Doporučuji.
Kdybych měl hodnotit jen text, tak by to bylo tak za 4 hvězdy a to ani ne tak kvalitou, která je podle mě výborná, jako spíš tím, jak bylo zmíněno jiným uživatelem, že se ty texty trochu točí v kruhu a občas jsou dost těžkopádné a zasloužily by prosekat, pročistit, jak to křoví a hlušina na mnoha fotografiích. Ale je to pochiptelné, je to v mnoha ohledech průkopnická práce a autoři textů jsou dost různorodí, ostatně jako sama periferie. Pro někoho, kdo třeba studuje urbanismus a zabývá se jím více než jen akademicky, to ale může být v moha ohledech zásadní práce.
Plný počet dávám hlavně za to množství originálních fotografií, především od Petra Pokorného. Vlastně je to taková druhá strana téhle knihy, která funguje i jako výstavní galerie všech možných druhů periferie a vágních prostorů. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžké je fotit právě takovéto "rozevláté" prostory, jak těžko se fotograficky uchopují, aby to nebyla jen ilustrace, ale aby byl patrný jak ten urbánní tak i mentální přesah takového místa. Ta nejistota a obavy, které takové místo vyvolává, ale i jeho leckdy něčekenou krásu. Proto fotografie a popisky k nim považuji za to nejsilnější na této skvělé knize. Doporučuji.
Příjemná sbírka, taková předzvěst Zimohrádku. Hravé a melancholické verše, ve kterých je touha po blízkosti (Třešně, Loutky), ale i po dálkách (Lodě, Hořící kruhy).
Skvělý úvod do tvorby Bohuslava Reynka a to jak na poli literárním (M.C.Putna), tak grafickém (Věraj Jirousová). Doporučuji.
Jestli to má být tečka za Kunderovým dílem, tak je to tečka více než důstojná. Více jak osmdesátiletý autor tu víceméně sumarizuje své celoživotní snažení, a ještě k tomu přidává takovou míru nevážnosti, jaká nemá v jeho předchozích dílech obdoby. Svým způsobem pocta nevážnosti a ironii. Jako román je to bez výhrad, stejně jako překlad. Snad jen, že je to více útržkovité, fragmentární, ale má to své opodstatnění a řečeno hudební terminologií, kdo by čekal symfonii, bude zklamán, je to ale velmi povedený smyčcový kvartet. Celkově komornější, ale i tak velmi dobré počtení. Doporučuji.
Próza jde Hradeckému snad ještě líp než básně. První povídka je podle mě nejlepší a je to také skvělou pointou. Další dvě už jen rozvíjejí to, co bylo řečeno v té první. Ne že by to bylo horší, to určitě ne, ale je to takové víc ukecané a vlastně to neříká nic moc jiného než ta úvodní povídka. Jsou to ale, jak slibuje název, tři kapitoly ze zřejmě "nedokončeného" (protože ani nechtěl být dokončen) románu o strastech a slastech sekuriťáka Gusty Dakla, což je dle všeho alter ego samotného autora. Jako kombinace Thomase Bernharda s Bukowským a Heideggerem; již ne "Bytí a čas" ale "Bytí a chlast", tak by se totiž tyhle Tři kapitoly taky mohly jmenovat. Existenciální syrová sonda do nitra autorovy mysli. Doporučuji.
Oprávněně jedna z nejdůležitějších sbírek autora a jedna z nejlepších sbírek české poezie druhé poloviny 20. století. Jednak originálním přístupem k poezii jako takové, tak tematickou šíří a takovou až snovou hravostí, a v neposlední řadě i tím, že i po těch více jak padesáti letech působí tahle sbírka neskutečně svěže. Síla je ale v tom celku. Samy o sobě jsou některé kousky slabší, ale jako celek, jako svým způsobem příběh to má neskutečnou sílu. Doporučuji.
Dobrý komiks, jako ostatně od de Crécyho vše. Ale není to zdaleka jeho nejlepší věc. Chápu tu snahu o komiksovou autobiografii, ale chybí tomu takový ta hravost a surreálno, které mám u autora tak rád. Tohle je spíš dokument o jedné cestě a dětství. Jsou tam pěkný momenty, ale nic co bych už jinde neviděl nebo nečetl, takže jako celek mně to nijak neoslovilo. Uvidíme co nabídnou další díly. Zatím jsou to slabší 4 hvězdy.
Skvělá sbírka, povídky jsou velmi chytře provázané některými událostmi a postavami. Každá povídka si v sobě nese nějakou dávnou křivdu či tajemství, které autorka pozvolna a pečlivě rozplétá, ale nic se tu neděje samoúčelně, každé slovo a věta má své místo, takže povídky Munroové vyžadují opravdu koncetraci a soustředění na každé slovo; jako slovní hlavolam se spoustou detailům, které ve výsledku vykreslují pocitový svět a jednání postav. Nejednou jsem se tak musel vracet v četbě zpět. Občas to má až takový lehce mysteriózní charakter. A samo městečko Carstairs (které je jakýmsi středobodem většiny povídek) v lecčems připomíná městečko Twin Peaks. Řečeno s Davidem Lynchem: ani v Carstairs a okolí nejsou sovy tím čím se zdají být.
Povídka Vandalové je mistrovská a svou výstabou a množstvím zámlk je jednou z nejznepokojivějších, co jsem četl.
Nemůžu říct, že by byla každá povídka vyloženě skvělá a občas jsem měl nutkání některé pasáže přeskakovat, ale ve výsledku je Munroová dobrá povídkářka s detailním nasvícením zlomového okamžiku. Jednou je to vzdor umírajícího, který se nechá zamknout v pokoji aby měl na chvíli klid od svých dotěrných "pečovatelek" nebo dávné tajemství dvou kamarádek z povídky Dětská hra. Nejlepší povídka: Les. Doporučuji.
Víceméně přehledová knížka, která nejde moc do hloubky (to ale ani nebyl záměr), ale dobře se čte a může sloužit jednak jako stručné resumé pro zájemce z řad širší veřejnosti, tak jako velmi dobrý úvod pro ty, co si chtějí přečíst od Petra Čorneje monumentálního Jana Žižku, ale chybí jim patřičný základ a vhled do problematiky. Tahle knížka je jako úvod do husitství výborná, navíc je zde spousta velmi pěkných doprovodných obrázků a seznam další doporučené četby. Ideální, si myslím, by mohla být pro středoškoláky a gymnazisty. Jednak stručností, ale také schopností Čornejovy syntézy událostí do jednolitého a čtivého celku. Skvělá kniha. Doporučuji.
Ty povídky působí jako mistrovské fragmenty mnohem delších textů. Někdy až úmorně dlouhé lyrické popisy střídá ve zkratce podaná akce. Jako blesk z čistého nebe. Ty popisy ale mají své opodstatnění. Nic se tu neděje náhodou. Vše se děje jako by bylo skryto za nějakou fasádou, jako ty stěny u Tonyho v baru, na které když se sáhne, tak se propadnou, jako ohořelé stromy v závěrečné povídce, na které když se sáhne, tak se rozpadnou. Vše je ve výsledku jen zdání, sen, jako ostatně Dantovo Peklo. I když ve své době bylo Dantovo Peklo přijímáno jako něco skutečného. Podobně působí i tenhle soubor povídek, jako umný propletenec skutečnosti a snu, kde nelze přesně určit co je sen a co skutečnost. Jediná a vlastně banální výtka směřuje k té možná až přílišné literátskosti; prostě a jednoduše Borkovcovo psaní působí někdy až moc suverénně a jistě. A to je obecně asi to, proč jsem pro jeho styl přijal ono nechtěně přesné označení jakéhosi čtenáře na obálce Petříčka; totiž označení protivný impresionismus, ale osobně nevnímám ono slovo protivný ve smyslu nepříjemný, ale daleko spíš jako neodbytný až tělesný pocit jdoucí proti čtenářskému očekávání. V tom psaní je něco vzpurného, něco co se dere na světlo dost často na úkor čtivosti a celkové srozumitelnosti. Ale je to vzpurnost výsostná. Doporučuji.
Dobré, ale přeci jen ne tak dobré jako Petříček, kterého jsem četl nedlouho předtím. Sebrat klacek je takový víc vzpomínkový a někdy až rozpustile lyrický. Ale i tak dobré počtení a Borkovec opět předvádí protivný (ve smyslu jdoucí proti očekávání) impresionismus v té nejlepší podobě.
Těžko hodnotit. Přínos Kamila Bednáře na tom, a aby u nás vyšel prakticky kompletní Jeffers, je nepřehlednutená, a to navíc v době, kdy americká poezie u nás neměla zrovna na růžích ustláno. Ale tahle knížka je hodně osobní, někdy až moc a podsouvá Jeffersovi víc, než by bylo záhodno. Chápu Bednářovo zaujetí autorem, ale ty paralely například mezi Kalifornií a Mělníkem vyznívají někdy až nechtěně vtipně. Daleko zajímavější mi tak přijde Bednářův doslov v knize Maják v bouři. Tam je řečeno o Jeffersovi vše podstatné, co je v téhle knize roztažené do někdy až příliš poetických tirád. Těšil jsem se na autentické dopisy Jefferse Bednářovi a naopak, ale ty tu nejsou, respektive jsou tu roztroušené ve výňatcích a citacích. Není to špatná kniha, to určitě ne. Dokonce bych řekl, že je škoda, že ji moc nikdo nezná. Jsou tam pěkná místa, ale jak jsem psal výše, když si chci přečíst o Jeffersovi, tak raději sáhnu po Majáku v bouři.
Cením odvahu s jakou otevřeností a hudebností se tématu Ptačího krále autor zhostil. Silná skladba. Druhá část sbírky jsou kratší básně, ale i tam se najde pár pěkných štiček.
Výborná sbírka, jen mi přišlo, že minimálně na jednom místě byla zvolena nevhodně mužská promluva namísto ženské. Zvlášť v básni Letní zahrada bych volil spíše ženského vypravěče, protože se jedná evidentně o báseň inspirovanou vzpomínkou na autorčinu matku Beatrice. Doporučuji.
Nečetl jsem zatím lepší básně o květinách. Zároveň to není jen o květinách a zahradě, ale o rodině, o lásce, o pomíjivosti, o letmých vzpomínkách. V jednotlivých básních promlouvá jak autorka, tak Stvořitel a v neposlední řadě květiny. Polyfonie hlasů, jejímuž významu jsem často nerozuměl a nutilo mě to se k jednotlivým básním a veršům opakovaně vracet, ale nerozumí se tomu krásně. Jedna z mých nejoblíbenějších sbírek. Často se k ní vracím. Oblíbené básně: Presque Isle a Ukolébavka. Doporučuji.
Autor s takovým jménem je snad už předurčen psát dobře o roháčích, hmyzolapkách, mučenkách, kunčavách, čvachtounech, motýlicích, paroží, zkrátka o borech a všemožné havěti, o houbách, o dospívání, o psaní. Krásně se to čte. Pod kůži se výrazně zaryje Natali o autorově stáží v nemocnici a pak neodbytný obraz rybářů sledujících na mobilu porno - to spíš tou manýrou, ale jo, sedlo to. Čtenářská recenze na konci to vystihla nechtěně přesně (proto ji tam asi sám autor dal). Že prý protivný impresionismus. Ale jo, proč ne, vlastně ano, imprese to jsou, a že jdou kolikrát proti očekávání... je to tak, takže plně souhlasím. Protivný impresionismus v tom nejlepším možném vydání. Doporučuji.
Je to skvělá kniha, hodně odborná, ale výborně napsaná, čtivá a krásně upravená. Vlastně paradoxně její jedinou slabinou je její délka. Je znát, že pan Kodet si dal neskutečnou práci do té knihy vtělit co nejvíc a co nejlépe přiblížit svět samurajů. Těch cca 600 stran se ale ukazuje jako málo. I když je toho, myslím těch informací, strašně moc, tak občas je to jen takové letem světem, aby se dostalo na to "podstatné". Jenže právě někdy to letem světem jakoby ochudí o tu náladu a o tu možnost si vychutnat život středověkého samuraje se vším všudy. Ale i tak skvělý počin a moje výtka ani není výtka, spíš jen povzdech nad tím, že toho nebylo ještě víc, a že je už konec. Spolu s knihami Antonína Límana je pro mě zatím Příběh samurajů tím nejčtivějším a nejzajímavějším o japonské kultuře v českém jazyce. Doporučuji.
Skorem idiotský blábolení mrtvejch skroulů, co bafaj glivajz a dřou glemly, to když starej Cwdrych vymlel ďour a zprznil Bhdriach, jó, nemějte strach o Cwdrycha.
A teď vážně, jak tu už někdo napsal, je to hlína, fakt hlína. Je v tom určitá variace, jako hudební fuga, témata se vrací a variují. Jedno nad druhým, jedno v druhym, jedno přes druhý. A to je asi ten problém, že i přes počáteční nadšení nad tím podivnem mě to po čase začalo nudit, takže jsem to dočetl jen s notnym sebezapřením. Celý to ukřivděný kafrání mohlo bejt o půlku kratší a vyšlo by to ve výsledku na stejno. Takhle je to natažený na 300 stran a vlastně je to furt dokola to samý.
Ale jo, je to groteskní a občas i dost vtipný, zvlášť při těch jadrnějších promluvách, ale ta délka a pak taková určitá chaotičnost a změť hlasů tomu brání se do tý hlíny pořádně čtenářsky zarejt. Ale asi chápu proč je to pro Irčany zásadní dílo, ale i to, proč to někdo přeložil do angličtiny až po skorem 70 letech. Je to jako žrát hlínu. Literární zážitek: to určitě je; literární lahůdka: asi jak pro koho. High five pro překladatele. Jen pro otrlé a fanoušky Joyce a modernismu.
PS - Podobně laděný, ale pro mě mnohem stravitelnější a čtivější, je román Konec podzimu od Tormoda Caimbeula.