puml komentáře u knih

Nádherné novely a povídky na pomezí mýtu, legendy, balady a snu čerpající námětově ze života ukrajinského lidu, především pak ze zakarpatské oblasti, kde žije národ Huculů. Ústřední novela Stíny zapomenutých předků je snad nejkrásnější balada, co jsem kdy četl a zároveň ukázka tradičních hodnot a někdy krutých zvyklostí Huculů vycházejících až z pohanských dob a rituálů. Vynikající je též filmové zpracování novely od Sergeje Paradžanova.

16.04.2013

V poslední době se na český trh dostává za pomoci překladatele Petra Zavadila množství kvalitní španělsky psané poezie, kterou vydává ve velké většina nakladatelství Fra. Výbor Tohle světlo od španělského básníka Antonia Gamonedy je ukázkou brilantní práce s jazykem. Básně na téma život ve Frankově totalitě, mizející lidé, mizející paměť, světlé i temné stránky duše a v posledních sbírkách i jakási naděje a smíření:

"Budu v tvých myšlenkách, pouhý nejasný stín, nic víc;

snad budu existovat ve chvíli, kdy radost a soucit
planuly v tvých očích."

1 16.04.2013

Známý český japanolog Antonín Líman řadí Pátou postavu mezi pět nejlepších románů, které kdy četl. Stylem se jedná víceméně o klasický román se zápletkou, která nijak neoslní. Ale je to právě genialita Daviese, který se v průběhu románu vrací k již proběhlým událostem, o kterých si čtenář vytvoří určité představy, které Davies postupně znejisťuje. Občas příběh trochu nudí, ale vyplatí se vytrvat. Jedna z těch knih, o které jsem si myslel, že až ji dočtu, tak se mi rychle vykouří z hlavy, opak je ale pravdou. Doporučuji.

15.04.2013

Román anglického hudebníka žijícího už bezmála 20 let v Praze. Příběh o drogách, sexu, násilí, životě v Anglii v 60. letech a pak v New Yorku mezi undergroundovými umělci a zkrachovalými muzikanty na konci 70. let. Většinu knih s podobnou tématikou jsem ani nedočetl; postavy zhulenců a zfetovanců a jejich "duchaplný" historky bývají dost stereotypní a unavující. Shoenfeltova kniha mě ale pohltila hned od první stránky svým strohým, nekompromisním, ale zároveň literárně vybroušeným stylem, což u podobných knih nebývá zas tak časté. Doporučuji.

2 13.04.2013

Renesanční ani barokní poezii moc nečtu, ale Lope de Vega je světlou výjimkou a výbor Proč unikášmi patří mezi mé nejoblíbenější sbírky. Je to dáno jednak skvělým a svěžím překladem Vladimíra Mikeše, a také tím, že Lope de Vega píše ve zkratce, jsou mu cizí sáhodlouhé promluvy a jde přímo k jádru. Ve většině případů jde o sonety z Lopeho divadelních her. Hlavním tématem je láska ve všech podobách. Narozdíl od jiných dvou velikánů španělské barokní poezie Queveda a Gongóry mi básně Lopeho de Vegy ťaly přímo do srdce. Je to asi ta přímočarost, srozumitelnost a jednoduchost, kterou mě Lopeho verše - narozdíl od trochu těžkopádných a překombinovaných veršů Queveda a Gongóry - stále oslovují.

4 11.04.2013

Brodského básně se táhnou jako kvalitní med.. někdy ale až moc. Brodskij je mistr dlouhých, reflexivních, meditativních a filosofujících básnických skladeb, které jsou plné čarovných přirovnání, ale občas jsem se v tom dost ztrácel a bylo obtížné (zvlášť u těch opravdu dlouhých básní) udržet pozornost až do konce. Brodskij vyžaduje pozorného čtenáře, nejlépe takového, který má rád barokní, komplikovanou stavbu veršů. Básně plynou jako nějaký sibiřský veletok s nespočtem přítoků a všemi těmi slepými rameny a ohromnou deltou ústící tam někde daleko na severu do moře a oceánu... Nejlepší báseň výboru je jednoznačne Balada o černém koni. Jedna z mých nejoblíbenějších básní.

3 10.04.2013

Opět skvělé počtení od tohoto u nás ne až tak známého albánského autora. Kadare opět brilantně rozehrává baladický příběh na pozadí starých albánských zvyklostí. V pozadí celého příběhu je spor moci a víry. Důležitým prvkem, který se v románu objeví, ale vlastně nijak nevysvětlí, je uplatňování "besy" a "kanúnu". Je to trochu škoda, protože znalost těchto pricipů vrhá na vyznění celého příběhu nové světlo. Jsem přílišný laik abych hodnotil "besu" a "kanún", jen asi tolik, že se jedná o specifickou albánskou právní normu, která působí z dnešního hlediska dosti brutálně a její kořeny sahají až do pohanských dob. V Doruntině se této roviny Kadare jen dotkne. Pokud chcete vědět víc o uplatňování kanúnu a besy a vlivu na samotné Albánce, pak doporučuji si přečíst spolu s Doruntinou i další Kadareho vynikající román Krvavý duben. Je ale třeba říct, že neznalost těchto pricipů nijak nesnižuje vynikající čtenářský zážitek. Za mě jasných 5 hvězd.

4 28.03.2013

Ke knížkám Benoita Duteurtreho mám velmi vřelý vztah, ač jsou si všechny jeho do češtiny přeložená díla dost podobná, a to především tematicky, vždy si rád novou knihu od tohoto francouzského autora přečtu. Duteurtre umí skvěle vyprávět příběh ze současnosti, plný morálních paradoxů a frází, které hýbou veřejností. Jeho postavy se ocitají v situacích, kdy se ukazuje jejich pokrytectví a schopnost jít proti svým "názorům" za cenu vlastního obohacení a vidiny postupu ve společenské hierarchii. Navíc Duteurtre vše předkládá bez dlouhých průtahů ve velmi čtivé podobě. Jediná výtka směřuje k někdy až přílišné schematičnosti a snaze konfrontovat postavy za každou cenu. Každopádně i tak jsem se opět velmi dobře bavil a dozvěděl se o společnosti a potažmo sobě samém daleko víc, než ze stovek moralit, protože veškeré situace v Duteurtrových románech a povídkách jsou skvěle vypozorované a přímo vybízejí ke srovnání s naším "domácím mediálním varieté" a "vlastními postoji a názory" a nutno říct, že to nedopadá vždy nejlépe...

Asi je to spíš za 4 hvězdy, ale za ten perfektní a mnohdy dost drsný situační humor dávám 5:-)

2 26.03.2013

Je to vlastně vynikající kniha a parádní čtení. Kniha víří kolem událostí, lidí a míst, které chtějí a touží hlavní protagonisté spatřit, ale nidky se jim to nepovede. Je to jako bludný kruh, ve kterém jednotlivé postavy bloudí a hledají, aniž vědí co. Výsledkem je pak lehce psychedelický, panoramatický obraz světa na prahu 21. století. Bolano kombinuje Kafku, Borgese, Eca a jiné autory, ale občas je to i trochu literární onanie, což tak ale možná má působit. Osobně souhlasím s autorem a s jeho představou úspěšných spisovatelů, tj. takových spisovatelů, které někdo vytáhne na pomyslné výsluní, kvůli jejich charizmatu, chování, nebo prostě jen tak, že se někomu vlivnému líbí to, co autor napsal. Archimboldi i Bolaňo tak mohli být zapomenutí, neznámí autoři, podle nichž se mohla jmenovat třeba zmrzlina jako po Alexandru Fürst Pücklerovi.

Samotný román 2666 a jeho náladu vystihuje dobře sám autor, když píše o knize Král džungle od Archimboldiho:
"Knížka měla zvláštní styl, vyprávění bylo sice jasné, místy až průzračné, ale způsob, jak na sebe jednotlivé epizody navazovaly, nikam nevedl: po přečtení zbyly v paměti jenom děti, zůstali jejich rodiče, zvířata, pár sousedů, a nakonec vlastně jediné, co skutečně přetrvalo, byla příroda, ovšem i ta příroda se pomalu rozmělňovala v horkém kotli, až zmizela úplně."

Román 21. století, plný příběhů, imaginace, násilí, sexu a občas i ta romantika se tam najde.

Za vynikající překlad a radost z četby (především závěrečná kniha o Archimboldim je skvělá) - Doporučuji.

26.2.2019; Dodatek ke druhému čtení:
Je to vynikající román a jdu s hodnocením na plný počet. Vzdálená hvězda byla ale přeci jen o chlup lepší nebo spíš čitelnější. Kdybych se uchýlil k říčnímu příměru, tak 2666 na mě působí jako nějaký jihoamerický veletok; neskutečně dlouhá a rozmanitá řeka se spoustou přítoků a slepých ramen. A 2666 je jako nějaká obrovská řeka příběhů, které mají sice společný zdroj, ale ta velikost a suverenita Bolaňova psaní působí ve 2666 jak ohromující dojmem tak zmatečně a neuchopitelně. Taková Vzdálená hvězda působí jako svým způsobem detailní popis nějakého menšího přítoku, nějaké menší řeky, jež se vlévá do veletoku románu 2666. Při četbě Vzdálené hvězdy dohlédnete z jednoho břehu na druhý, při četbě 2666 si člověk připadá jako na moři. A ten spodní proud, který táhne vyprávění, je sice silnější u 2666 než u Vzdálené hvězdy, ale mně je prostě to "domácké" a svým způsobem přehledné vyprávění Vzdálené hvězdy přeci jen bližší, než ta tak trochu sisyfovská snaha románu 2666 "zachytit věčné".

13 12.03.2013

Krátké a výstižné Korczakovi zápisky nejsou jen běžným svědectvím známého polského polského lékaře a vychovatele, ale jsou i dílem filosoficko-poetickým, které postrádá jakékoliv odsudky a moralistní mentorování jinak tolik obvyklé pro většinu podobných knih s výchovnou tématikou. Snad nejlépe - z mého pohledu - do duše dítěte dokázal nahlédnout Witold Gombrowicz ve svém románu Ferdydurke, a nyní je tu kniha, která nabízí sice jiný pohled, ale mnohdy se stejnou intenzitou jakou najdeme u Gombrowicze. Za zmínku také stojí výborná grafická úprava a překlad mladého bohemisty Martina Veselky.

5 24.02.2013

Krásná ukázka meditativní a spirituální poezie. Verše plné života a bolesti nad mizejícím časem. Velmi pěkná je též úprava knihy, což je u nakladatelství Fra pravidlem. Doporučuji.

15.02.2013

13 esejů jejichž námětem jsou dnes již klasická díla japonské kinematografie. Pan Líman opět vynikajícím způsobem podává výklad jednotlivých filmů s kulturně sociálním přesahem. Z každého filmu umí vyhmátnout právě ten konkrétní obraz, či situaci, která je pro Japonsko typická a dokáže skrze ni osvětlit specifické kulturní a sociální souvislosti, které jsou jinak pro nejapanaloga těžko srozumitelné. Z 13 esejů, z nichž mě asi nejvíce oslovil ten o filmu Balada o Narájamě, lehce vybočuje esej závěrečný o nedávných trendech v japonském filmu. Zde se ze svého pohledu člověka, který se takřka dokonale sžil s mentalitou "starých japonců", popisuje mnohdy hodně kontroverzní filmy posledních let, v nichž se začíná prosazovat dosti nebezpečná tendence rozmělňování a rozpadu tradičních japonských hodnot v amalgánu západních, postmoderních vlivů. Tato esej mi přišla, pokud pominu esej o filmu Balada o Narajámě, jako nejlepší ve svém až prorockém vyznění. Ale na druhé straně je třeba říci, že i přes záplavu různých obskurních filmů, které v nadnesené míře popisují současný hektický stav japonské společnosti, naštěstí stále ještě vznikají i "duchovní" filmy, jako například ty od Yoji Yamady a Naomi Kawase.

5 12.02.2013

Vynikající výbor pozdně antické poezie, která je jinak všeobecně poměrně málo známá. Kniha je rozdělena do 5 oddílů. V antologii jsou zastoupeni jak autoři vyznávající římské náboženství, tak autoři křesťanští, u nichž se začíná formovat nový druh náboženské (křesťanské) poezie, která zažila svůj rozkvět ve středověku. V mnoha básních zaznívá stesk a melancholie nad ulpívajícím časem a pozvolným rozpadem tradičních hodnot. Některé básně jsou ryzí hrou a upomenou na poezii konce 19. a začátku 20. století. Objevná antologie, která ukazuje, že některé rádoby moderní postupy znali již "zapomenutí" autoři pozdní antiky. Mizející antická kultura a naproti tomu vzestup nového náboženství se v antologii mísí v melancholicko-tragickém dvojhlasu.

4 09.02.2013

Vynikající román popisující sestup, nebo spíš cestu do pomyslného lůna noci a života ve svém mýtickém rozměru. Pastorek je v něčem podobný Srdci temnoty od Josepha Conrada. Saer je ale narozdíl od Conrada intuitivnější a není tak "racionální". Nechává čtenáře unášet v řece, v proudu řeči a obrazech horečnaté krásy, krutosti a básnické imaginace, která mně přípomněla styl brazilského spisovatele Guimaraese Rosy.

Za připomínku též stojí vynikající překlad Jana Macheje. Po Žlutém dešti další překladatelský klenot ze španělštiny v češtině. Překlady tohoto překladatele se vyplatí určitě sledovat.

5 08.02.2013

K dílům pozdní antiky jsem měl vždycky určitý ostych, ale po letech přehlížení sekce Antická literatura v libereckém antikvariátu u Fryče, jsem náhodně vzal do ruky jednu z mnoha knih, v domění, že jí jen opráším, prolistuji a vrátím zpět do regálu. Po pár přečtených řádcích mě ale udivil rychlý dějový spád a autorovo umění strohého, ale o to výstižnějšího popisu. Knihou, kterou jsem držel v ruce, byl Řím po Marku Aureliovi od Héródianose.

Héródianos se ve své, z dnešního hlediska spíše beletristické historiografii, věnuje cca 60 letům římského císařství po vládě Marka Aurelia, což je doba pozvolného úpadku, a živě popisuje životní styl a charakter jednotlivých císařů, jejichž chování si mnohdy nezadalo s chováním conquistadorů v Americe a těch nejhorších diktátorů 20. století. Je zajímavé, že i přes nespočetnou kulturní vyspělost většinou císaři jednali jako barbaři a neštítili se bez zjevného důvodu vyvražďit i celé rodiny svých nepřátel a pro malichernou pohnutku mnohdy i svých přátel.
Intrika stíhá intriku. Opulentní a orgiastické zábavy císařů přerušují jen nová tažení armád nebo smrt. Ze samotného chování císařů a dalších vysokých hodnostářů je pak dobře patrné, že kulturní vyspělost a vzdělání nemusí ještě nutně znamenat lidskost; případně, že být císařem, také mnohdy znamenalo během chvíle ztratit veškerý majetek a přijít nejen o svůj život, ale i o život celé rodiny a všech příbuzných.

Druhá kniha od Aurelia Viktora popisuje ve zkratce vládu a charakter jednotlivých císařů od Augusta až po Joviána. Místy dosti tezovité, ale opět velmi výstižná charakteritika chování a činů jednotlvých císařů.

Při četbě obou knih a při pohledu na některé význačné římské památky mě jen napadá, jestli si všichni ti turisté, opěvující zaniklou antickou kulturu, uvědomují, že byla draze vykoupena potoky krve, které Héródinos na několika místech barvitě popisuje...

Za jasných pět a doporučuji.

4 23.01.2013

Výborná kniha z prostředí New Yorku po Občanské válce, která se čte jedním dechem. Autor skvelě vykreslil dusnou atmosféru tehdějšího industriálního velkoměsta. Stylově se jedná o noir thriller se zajímavou zápletkou a dějem. Jedinou slabinu spatřuji snad jen v trochu předvídatelném ději a někdy snad až přílišné grotesknosti. Na druhé straně jako částečný autorův hold E. A. Poeovi to nemohlo dopadnout lépe. Za mě velmi slušné 4 hvězdy.

Zajímavost: postava démonického doktora Sartoria se okrajově objevuje i v dalším vynikajícím Doctorowově románu Pochod k moři.

1 17.01.2013

Vynikající, ale místy dost komplikované čtení, které skvěle popisuje nejrůznější historické i dějové nesrovnalosti života Ježíše Krista, jak je známe především z Bible a standartních církevních výkladů, kterým mnohdy jde spíše, než o pochopení "živoucího" Krista a jeho doby, o mýtus o Kristovi, jak ho vytvořilo dogma křesťanství.

Jedná se sice o román a tudíž o fikci. V tomto případě je ale fikce založená na detailním historickém studiu pramenů a související literatury. Messadié předkládá román aby podpořil suchý výčet událostí, popisů a esejistických vsuvek o psychologii a myšlení tehdějších lidí.

Pokud se Vám nebude chtít kniha číst pro její rozsah, doporučuji si aspoň přečíst krátký autorův doslov, kde popisuje základní zažité nepřesnosti a podává stručný přehled svého bádání v oblasti života a doby Ježíše Krista.

1 16.01.2013

Velmi dobré čtení a zajímavý příběh, který se odehrává během pochodu armády generála Shermena na přelomu roku 1864-65.

První dvě třetiny jsou opravdu vynikající a ukazují válku z pohledu několika postav z různých vrstev společnosti. Nejzajímavější pro mě byla asi postava generála Shermana, který neustále lavíruje na pomezí mezi vojesnkou genialitou a pochybnostmi o svých schopnostech a smyslu tažení. Děsivý je především popis chaosu v dobytých městech, ve kterých se vojáci chovají s naprostou arogancí vůči obyvatelstvu, a sami generálové a vysocí důstojníci jen nečině přihlížejí živelnému znásilňování a rabování, bez náznaku potrestání. Naturalisticky působí také tehdější lékařské praktiky, včetně neustálých amputací.

V poslední třetině (události ze Severní Karolíny) už kniha trochu ztrácí dech; je zde sice několik barvitých popisů bitev a zajímavých dějových zvratů, ale jinak je děj víc zacílen na dokončení příběhu hlavních postav. Tato část působí víc románově, než první dvě třetiny z Georgie a Jižní Karolíny, které byly zase o něco víc dokumentární. Vynikající je ale popis prezidenta Abrahama Lincolna v samotném závěru.

Celkově se dá říct, že kniha splnila moje očekávání na kvalitní retrofiction a řadím ji po bok Krvavého poledníku a Mnichovského přízraku, který je ale víc psychologický. Za mě 5 hvězd a doporučuji.

3 13.01.2013

Sadeho 120 dnů Sodomy je pro mě především kritika neomezené moci a dvojí morálky.

Sade popisuje společnost, která prosazuje dvojí morálku a rozděluje společnost na ty, kteří mohou páchat prakticky cokoliv, bez špatného svědomí a beze strachu, a na ty, kteří jsou využíváni a nuceni jen bezmocně přihlížet. Zároveň je 120 dnů tak trochu parodie manýry dobrého a morálně silného, asexuálního hrdiny. Sade naopak uvádí na scénu hrdiny, kteří jsou morálně a sexuálně skrz naskrz zkažení a kteří, ač zastávají posty, jež by je měly opravňovat k morální bezúhonosti, tuto morálku neustále překračují. Hlavní protagonisté tak využívají své moci k prosazování vlastní "morálky", ve které se brutalita a krutost, prosazovaná až s úzkostlivou pečlivostí a přesností, stává jakousi anti-transcendencí a anti-spiritualitou. Tradiční pohled na křesťanskou duchovnost a spirituální rozměr člověka, který se omezoval na duchovní prožitek s výrazným potlačením sexuality, je tak ve 120 dnech nahrazen rozměrem ryze utilitárním, ve kterém je naopak tělesnot, sexualita a destrukce, a s tím spojené uspokojování slastí, povýšeno na trancendentní a spirituální zážitek pro hlavní protagonisty z řad mučitelů. Neustálé překračování zákazů se tak stává nejvyšší svátostí.

Jedná se tak o studii, kam až lze ve společenské sebedestrukci zajít, jak lze uplatnit moc, a že každá moc má v sobě jistou dávku "sadismu", který se ale nemusí nutně prosazovat tak, jak píše Sade; tj. v obskurních uchylkách. Už jen samo prosazování moci poskytuje duševní ale mnohdy i fyzické uspokojení. Každé prosazování moci má v sobě skrytý sexuální podtext a určitou dávku destrukce. Jedná se vlastně jen o to, jakým způsobem a čím je člověk schopen těmto svým démonům čelit. Společnost zbavená jakýchkoliv morálních pravidel a zásad je společnost 120 dnů Sodomy, kde každý každého využívá jen ke svému vlastnímu uspokojení.

Jinak se ale jedná vcelku o dost schematické dílo, ve kterém není vlastně jediná postava, která by nějak zásadně vzdorovala praktikám, které se v zámku odehrávají. Ale na druhé straně snaha přežít za každou cenu a v každé situaci je vlastnost většiny živých organismů, člověka nevyjímaje. Sadeho trpící postavy jsou ale jen bezduché loutky neschopné jakéhokoliv vzdoru a bez možnosti se domoci jakékoliv pomoci a práva (zvlášť když vrcholní představitelé těchto institucí jsou jejich trýzniteli), a to je asi ta nejděsivější Sadeho vize a odkaz společnosti.

reakce na poznámku od uživatele nokid:

Mnohdy to tak určitě vypadá, že se dobro prosazuje pasivitou, ale nemyslím si, že Sademu šlo o nějaké dobro a zlo, ta kniha, stejně jako celé jeho psaní stojí mimo tyhle kategorie a spíš bych to nazval popisem „stavu věcí“. Ta „děsivost“ 120 dnů je v tom, že tam není žádný vzdor vůči jakékoliv kategorii typu dobro a zlo; on tam totiž není vůbec žádný vzdor. Proto ten někdy až úřední tón, distancovanost, takřka nulová psychologie ve smyslu hlubšího vykreslení postav, pohnutky ryze utilitární a rozdělení jako z formulářů na daňové přiznání. To samozřejmě trochu zlehčuji, ale ani na úřadě nepomůže, když se operuje termíny jako dobro, zlo, morálka, soucit atd. Člověk si tam může klidně kleknout (což většinou nikdo nedělá) a stejně pak musí udělat, co udělat - podle úřadu či jiné instituce - má, protože ví, že úřad vládne represivními mechanismy, takže je pak většinou namístě jen odevzdanost a pasivita k úřadu, který za to mimo jiné dává jakous takous jistotu řádu, a o to, jestli je to řád dobrý nebo zlý tu nejde, tyhle kategorie totiž ztrácí význam vstříc vlastním očekáváním a obsesím; každý takzvaný řád může být pro jednoho dobrý a pro druhého zlý. A proto jsou tu vždycky ti, co vzdorují, a vždy vzdorují aspoň latentně, když ne aktivně, a tím podrývají stávající řád a nutí ho se neustále přizpůsobovat nebo obměňovat. Ale právě absence jakéhokoliv, a tím myslím opravdu jakéhokoliv, byť i psychického a verbálního vzdoru, činí (mimo jiné) ze 120 dnů tak skandální čtení.

Ty popisy jsou jinak strašně komisní a jednání postav je schematické až na nejvyšší možnou míru. Ale to je jen z povahy Sadeho psaní, které k žádnému moralizování a kategorizaci (mimo kategorizaci nejrůznějších sexuálních deviací) dobra a zla nesměřuje. On byl buřič a ničitel a tepal do všeho a do všech a měl z toho potěchu. Ty morální kategorie se tam dostávají víceméně přes čtenáře a vykladače Sadeho díla.

Zatím jsem jen nahlédl a přečetl několik dopisů B. Reynka J. Florianovi. Ale již nyní lze říct, že se jedná bezesporu o jeden z nejzásadnějších vydavatelských počinů roku 2012. Nádherná úprava, přehledné rozčlenění dílčích dopisů a zásadní přínos pro badatele v dané oblasti.

3 04.01.2013