puml komentáře u knih

Na tuto knihu jsem narazil náhodou v jednom antikvariátě a ihned mě učarovalo kouzlo staročínské poezie v překladu Ferdinanda Stočese. Výborný je už velmi zasvěcený úvod o sporném autorství některých pro nás kanonických "čínských" básní. Samotný překlad se mi velmi líbil, ač je některými sinology Stočesovi vytýkán způsob interpretace některých čínských básní, který je prý až příliš osobitý, to ale nemohu jakožto nesinolog posoudit. Osobně mám překlady pana Stočese rád pro jejich vytříbenou češtinu a melancholičnost, a takovou zvláštní zasněnost. Nedávno jsem viděl starší díl Na plovárně s panem Stočesem a je to opravdu velmi svérázný člověk, který starou čínskou poezií doslova žije. Doporučuji.

3 28.04.2013

Kdo má rád spirituální poezii bude tímto výborem jistě potěšen. Výborné básně, jež námětově čerpají převážně z minulosti Bosny a Hercegoviny s příměsí mytolgie, pověstí a legend této pro nás stále trochu exotické a divoké, jihoslovanské země. Doporučuji.

1 28.04.2013

Není to vůbec špatná poezie, jen mám rád trochu jiný styl, ne tak angažovaný. Prévert sice tepe svou současnot, jak může, ale až na výjimky nenabízí žádnou alternativu, pokud za alternativu nepovažujeme básnické, levicové blábolení. Sem tam se objeví opravdu krásný verš a obraz jak z nějakého filmu s Jeanem Gabinem. Proto mě mile překvapilo, když jsem si v doslovu přečetl, že Prévert je autorem několika scénářů k filmům a jedním z nich je i vynikající Den začíná s Jeanem Gabinem v hlavní roli. Ve své době asi vlivný a důležitý básník svou angažovaností a schopností pojmenovávat věci tak, jak jsou, dnes ale působí množství toho básnického "revolučního" zápalu a oslava pracujících a dělníků dost vyčpěle. Ale v době svého vydání (rok 1958) to byla asi významná událost, o čemž svědčí i několik předních překladatelů, podílejících se na výsledné podobě výboru. Pro zájemce o podobně angažovanou poezii té doby doporučuji výborné výbory z tvorby Jannise Ritsose (Nespavost) a Paula Éluarda.

27.04.2013

Vynikající průřez tvorbou Vladimíra Holana. Idealní začátek a uvedení do poezie jednoho z nejlepších českých, a potažmo světových básníků 20. století. Doporučuji.

2 26.04.2013

Nejosobnější, nejpřístupnější a dovolím si říct, že nejtemnější sbírka Vladimíra Holana. Pokud bych měl vybrat nějakou Holanovu sbírku jako ideální uvedení do poezie Vladimíra Holana, tak bych vybral asi právě tuto. Doporučuji.

4 26.04.2013

Výborná populárně naučná kniha o tom, že i naše planeta stárne a stejně jako člověk prochází různými etapami stárnutí. Naše planeta se podel autorů nachází zhruba v polovině svého předpokládaného života a přirovnávají ji k člověku okolo 40. Zajímavé jsou především kapitoly o množství biologického materiálu na zemi, který se podle autorů již nachází za zenitem a proto lze do budoucna (v milionech let) očekávat celkový pokles živých organismů na Zemi. Zajímavé jsou také někdy až apokalyptické popisy vývoje Země v horizontu desítky tisíc až stovek milionů let a sci-fi pojednání o možnosti přesunu naší planety dál od Slunce. Poutavé, zábavné a zároveň poučné čtení, při kterém si člověk uvědomí, že planeta Země (jako každý živý organismus) tady nebude věčně. Doporučuji.

26.04.2013

Pokud by se mě někdo zeptal, čím začít, když se chci dozvědět něco o Vesmíru? tak bych neváhal odpovědět, že právě touto knihou. V záplavě nejrůznějších populárně-naučných publikací o Vesmíru, které zaplavily v posledních letech náš trh se mi Vesmír a člověk jeví jako ideální začátek. Nejen pro svoji délku ale i pro množství zajímavých informací, které jsou podány co nejsrozumitelnějším způsobem. Líbilo se mi také množství srovnání, které ulehčují představu o tom, jak "věci" ve Vesmíru fungují a existují. Kniha je navíc napsaná velmi odlehčeným stylem, který nepostrádá humor, takže zaujme i ty mladší. Jediny problém vidím v tom, že naše znalosti o Vesmíru jsou dost proměnlivé a některé věci jsou již dnes trochu jinak, a co teprve za dalších 10 nebo 20 let.. no, ale zase ne všechno se tak rychle mění, Země je pořád ještě planeta a Slunce naše hvězda.. takže zatím doporučuji.

26.04.2013

Na tuto knihu jsem narazil v Levných knihách za cca 200,-. Vynikající průvodce po Vesmíru, který mě vždycky něčím překvapí. Pro laika jako jsem já je to sice náročnější čtení, ale zase si člověk udělá i určitou představu o matematice a fyzice a výpočtech, které jsou za těmi všemi neutronovými hvězdami a černýmí dírami, ale i přes občasný odborný vhled kniha nepostrádá na čtivosti a zůstává především populárně-naučnou publikací. Výborné je také encyklopedické uspořádání, které dovoluje "těkat" od jednoho hesla k druhému, až má jeden pocit, že právě proletěl kus Vesmíru;-) Doporučuji a doporučuji i výbornou knihu Vesmír a člověk.

1 26.04.2013

Výborná kniha na pomezí eseje a kulturologické studie. Líman dokáže přesně vyhmátnout ten konkrétní prvek, který je určující pro identitu toho kterého národa. Zajímavé bylo především srovnání některých japonských určujících kulturních fenoménů a rituálů s některými (až pohanskými) kulturními pozůstatky evropskými, potažmo českými. Doporučuji.

1 20.04.2013

Podle mě trochu nedoceněná kniha, která snese srovnání s těmi nejlepšími díly magického realismu. Není to ale magický realismus jaký je například v románech G. Márqueze. A kdo čeká podobný zážitek jako třeba Sto roků samoty, bude nejspíš zklamán. Děj je založen na skutečných událostech a "magičnost" je více v pozadí a vynořuje se především v popisech různých domorodých rituálů vúdú a v celkově snové, exotické atmosféře některých pasáží. Velmi dobrý je též doslov, ve kterém jsou vysvětleny některé historické souvislosti odrážející se přímo v ději.

Druhé čtení srpen 2022: Je to lahůdka, pro mě z té záplavy knih "magického realismu" je to spolu se Sto roků samoty asi nejlepší kniha v daném stylu. Dokonce bych řekl že lepší než Marquéz a to především délkou, je to tak akorát dlouhé, není tam tolik jmen a neutápí se to tak v rádoby "magicko realistických" popisech. Navíc ta magičnost tady vychází přímo z kultu vúdú, a to tomu dává i rozměr místy téměř až dokumentárního záznamu některých rituálů. Někomu ta zkratkovitost možná bude vadit, ale mně to přišlo jako hlavní devíza tohodle nenápadného majstrštyku. Navíc těch rovin jak tenhle román číst je bezpočet. Je to i o revoluci a jejím vlivu na Karibik; zároveň to tady s tou revolučností autor tolik nepřehání jako v jeho jiných obsáhlejších dílech. Ale třeba i o tom jak snadno lze podlehnout svodům exotiky (epizoda s Paulinou Bonaparte). Doporučuji.

8 20.04.2013

Andradeho poezie je jako pohled na klidnou hladinu moře. Slova a jednotlivé verše pomalu plynou a zanechávají pocit dávného prožitku, navždy ztraceného okamžiku, který se náhle na nepatrnou cvhíli zjeví našemu pohledu, aby vzápěti opět zmizel pod hladinou paměti. Doporučuji.

1 18.04.2013

Baladický příběh o hrdinství a lásce upomínající na rytířské, středověké romány, ale v tomto případě umístěný do oblasti Grande Sertao, což je náhorní plošina v brazilském vnitrozemí. Oblast neustálého sucha a těžkých životních podmínek, kde žijí honáci dobytka a kde nacházejí exil roztodivné existence hledající místo, kde čest a rytířství ještě něco znamená, a kde zlodějové, podvodníci a různí prospěcháři nemají co pohledávat. Svět sertaa, který ale nenávratně mizí v minulosti a samotní hrdinové už jsou jen pozůstatky dávno zašlé slávy. Velká divočina je tak vlastně labutí písní na zašlé časy hrdinství, kdy se pro čest a lásku ještě umíralo. Rosa ale své hrdiny a postavy nijak neidealizuje a stále je drží v jakémsi tíživém napětí a pochybnostech o sobě i o druhých. Příběh samotný je opravdu nádherný a hlavním protagonistou je, jak už je u Rosy zvykem, spíše samotná krajina mýtického sertaa, než jednotlivé postavy. Většinou suchá, někdy blátivá, v nespočtu svých šerosvitných nálad a proměn. Vynikající překlad Pavly Lidmilové činí z Velké divočiny opravdový, iniciační, čtenářský zážitek. Tento román je jako rozvodněná řeka, a buď Vás hned pohltí její temný spodní proud, jako mě, anebo ne, ale pak vězte, že přijdete o jeden z nejsilněších čtenářských zážitků, který lze v češtině zažít. Doporučuji.

8 17.04.2013

Skvělý výbor povídek v neméně skvělém překladu naší výsostné překladatelky z portugalštiny Pavly Lidmilové. Nejlepší dvě povídky jsou pro mě: Třetí břeh od Rosy a Zbloudilý stroj od J. J. Veigy. První jmenovaná je svým způsobem baladický, nebo snad mýtický příběh o otci bloudícím po "třetím břehu". Povídka se nese v duchu Rosovy bohaté imaginace a námětově čerpá zřejmě z místních legend a pověstí. Zbloudilý stroj je zas úplně jiný styl vyprávění, tak trochu ve stylu F. Kafky a jeho povídky V kárném táboře. V zapadlém koutě země jsou obyvatelé konfrontováni s jakýmsi podivným strojem, který se v jejich očích stává bezmála modlou. Samozřejmě i další povídky výboru jsou velmi dobré a výběr je to opravdu různorodý a reprezentativní. Doporučuji.

2 17.04.2013

Výborný výběr pěti brazilských novel. Pro mě je z množství několika výběrů "pěti novel" tento asi nejlepší. Není zde žádná tendenční a tehdější politice na ruku jdoucí novela, což u jiných výběrů často je a někdy i víc než jen jedna. Pro mě osobně vyvážený a dobře přeložený soubor pěti novel z nichž vyčnívá Rosova Dál - dál a dál (viz můj komentář k samostatnému vydání v Torstu) a úsměvná novela Paprika, Perus a Hezoun od Joao Antonia o partě barových povalečů a tak trochu hipstrů hrajících kulečník a poflakujících se po Sao Paulu, která mi svou náladou evokovala rané filmy Jima Jarmusche. Zvláštní je také novela Okamžik pro hvězdu od Clarice Lispector popisující nelehký život zasněné a trochu opožděné vesnické dívky, která se ocitne ve městě. Napsané velmi zvláštním stylem, který je ale pro Lispecterovou typický; snaha přiblížit se postavě vesničanky skrze intuitivní popis skutečnosti obklopucjící hlavní protagonistku. Doporučuji.

2 17.04.2013

Rosa snad nenapsal jedinou slabou věc, nebo aspoň všechno to, co vyšlo v češtině je naprosto úžásná četba. Tato nevelká novela zasazená, jak jinak, do prostředí mýtického sertaa v brazilském vnitrozemí je další ukázkou Rosova mistrovství. Přímočarý děj, který je u Rosy základem kvalitní četby, která nenudí. Rychlý spád a především vynikající psyhologická drobnokresba postav, vystižená pomocí rádoby nepodstatných a všedních deatilů. V neposlední řadě je to opět samotné sertao se svou mýtickou atmosférou. Sertao jako hlavní protagonista defakto všech Rosových románů. Místo, kde čest a hrdinství mnohdy splývá se zbabělostí, pochybnostmi a zákeřností. Místo, kde si i ďábel musí dát pozor na kejhák... Doporučuji.

5 17.04.2013

Burití přináší opravdu magický zážitek z četby, ale není to magický realismus jako například u Márqueze nebo jiných latinskoamerických autorů. Jedná se o zvláštní, dusný, exotický styl s množstvím expresivních popisů, šerosvitných nálad a celkově velmi erotickou atmosférou. Vše působí vyváženě a plyne jako klidná řeka s množstvím nebezpečných vírů. Některé popisy jsou natolik autentické, že má čtenář pocit, jako by člověk zrovna stál uprostřed rozpáleného sertaa. Postavy a předměty se jako by rozpouštějí v horku a noc přináší smutek a odevzdání se do chladné náruče hvězd. O příběhu tahle knížka moc není, ten je dost jednoduchý a celkem přímočarý, ale už jen pro tu náladu, jemnou psychologii a nádherný jazyk (naprosto zasloužená Magnesia Litera za překlad) se vyplatí se ponořit do magického světa postav žijícíh v sertau, tam u palmy Burití... Doporučuji.

7 17.04.2013

Nekompromisní odsouzení režimu na Kubě, který již desítky let likdviduje jakýkoliv projev svobodomyslnosti či jen náznak kritiky nebo nespokojenosti s tamními poměry. I přes celkově skličující dojem, který člověk při čtení jednotlivých minipříběhů získá, jsem se několikrát neubránil úsměvu, i když hodně strnulému. Snad ani Kafka nebo Orwell nepředpokládali některé bizarnosti, o kterých se člověk v této knize dočte. Namátkou jen třeba příběh Snílek z Boniata, ve kterém jistý Ibrahím vypráví v parku svým známým z práce sen o moři a zvláštní cizí lodi, kterou ve snu viděl. Druhý den zatčen a následně odsouzen za pokus o nelegalní opuštění země. Mým nejoblíbenějším příběhem je ale rozhodně Zátiší s jídelním lístkem, ve kterém je několik receptů, jak připravit vydatný řízek ze slupek od greapfruitu nebo sekanou ze slupek od banánů. Delikatesa prý také jeden čas byla pizza z čeveným barvivem místo protlaku a rozpuštěnými, vydatně osolenými kondomy místo sýra. A to vše se zapíjelo (zapíjí) "značkovým" alkoholem Hozený záda, Cukrouš, Páleňák nebo Stažený kalhotky... No a my tady přemýšlíme o tom, jestli si ugrilujeme spíš biftek z argentinský nebo brazilský hovězí, a jestli to budeme zapíjet francouzským nebo snad raději italským vínem... Doporučuji především pánům Babicovi a Pohlreichovi;-)

1 17.04.2013

Zápisky Thomase Mertona o životě v klášteře působí v dnešní hektické době jako zápisky z jiného světa. Mertonovi zápisky jsou stručné, mnohdy lakonické, ale o to působivější je popis jeho přijetí až k postupnému začlenění do komunity řádových bratří. Merton také popisuje nástrahy života v klášteře a i přes horoucí víru dává v některých zápiscích nahlédnout do hlubin duše a pochybností o svém údělu. Zápisky jsou prosty mentorování a citových výlevů. Místy bude, a to především laika, kniha trochu nudit svými popisy různých mší a všech těch úkonů spojených s údělem života v klášteře. I některé teologické problémy jsou laikovi těžko srozumitelné, ale na druhé straně právě to je součást života (mimo jiné) za klášterními zdmi. Doporučuji.

2 17.04.2013

Pro mě bylo shledání ze Celanovou poezií iniciačním zážitkem. Verše o bolesti, ztrátě, smrti, smutku se nečtou lehce, ale výpověď je to naprosto upřímná a jde takříkajíc až na krev. Jediná výtka je z mé strany k překladu. Ten je trochu tendenční a daný především osobností překladatele. Tím nechci samotný význam překladu snižovat, naopak, je to mistrovská ukázka překladatelského umění Ludvíka Kundery. Celanovy básně se bytostně vzpouzejí nějakému definitivnímu zařazení a jednotnému překladu. Což je vidět dobře na překladech básně Fuga smrti, jejíž několik verzí je dostupných i na internetu. Slyšel jsem nedávno interpretace některých básní od Radka Malého a ty svým překladem posouvají významy některých básní více směrem ke spiritulní a duchovní poezii, namísto zažité spíše surrealistické interpretaci Ludvíka Kundery. Pro srovnání by bylo tedy jedině dobře, kdyby vyšel (a on snad opravdu vyjde) nový překlad Celanovy poezie z "dílny" Radka Malého.

Výbor Černé vločky v překladu Radka Malého vyšel u Archy v roce 2015 - viz můj komentář k němu.

PS - I přes další překlady pro mě zůstává překlad Ludvíka Kundery "nejautentičtější" a nejvíce zakotven v přímém prožitku doby a jazyka. Je to dáno jednak určitou spřízněností překladatele a autora, a jednak i citem pro zvukomalbu. Ale je to spíš můj osobní vhled než fakt. Překlady Radka Malého jsou, myslím si, v lecčems přesnější, ale prostě mi nezní, nerezonují ve mně tolik, jako ty Kunderovi.

3 16.04.2013

Kritické vydání všech sbírek Bohuslava Reynka v jednom svazku v krásné úpravě a s velmi dobrým doslovem Mojmíra Trávníčka. To mluví za vše.

4 16.04.2013