Rade komentáře u knih

Dost ohromující čtení.
Něco mezi sociologickou a antropologickou studií a thrillerem, drásavé zpodobnění toho, jak je lidská civilizace křehká a zranitelná. Jak málo stačí, aby z nás spadla tenounká civilizační slupka. Téma mnohokrát zpracované, ale tentokrát zase úplně jinak.
Doporučuji nečíst komentáře či obsah knihy, jen tak docílíte nejlepšího čtenářského účinku; nejprve nenápadný rozjezd, jedna malá skupinka naivních ekozelených milovníků neporušené divočiny a pak…
Poslední hvězdička za originální a neobyčejně působivý způsob psaní. A na pocit, že sepsání takto podrobného deníku by bylo hodně nepravděpodobné, rychle zapomínám…

„A pak se něco stalo. Něco, co mě pořád nutí před tou vzpomínkou utéct a schovat se. Mostařina dolní čelist, která vyjela vpřed, když udělala výpad. Pár centimetrů, sotva, a tak rychle. Prudký pohyb tváří směrem k Yvettině.
A to, jak druhá tvář, oči vytřeštěné, náhle a prudce uhýbá.
Strach.
Vracím se stále k tomuhle okamžiku, k pohledu na sílu a slabost.
Chápu krásu peněz. Chytrosti, popularity, sexu.
Vlivu.
Ale nikdy jsem ještě neviděla fyzický boj, nebo dokonce ani hrozbu jím. Ne u holek, a dokonce ani u kluků. Ne v mém světě.
Primitivní. Prapůvodní.
Dominance.
Mám moc způsobit ti bolest.“
*
„Příroda je čistá. Příroda je skutečná. Spojení s přírodou z tebe vytáhne to nejlepší. Tohleto poslouchám od těch ubohých pitomečků, kteří sem každý rok jezdí v nových outdoorových hadrech, nikdy neměli pod nohama hlínu a nemůžou se dočkat, až se ztratí v rajské zahradě. A pak, o pár dní později, je najdeme, jak se plazí bahnem, napůl mrtvé hladem, dehydrované s nějakým snětí infikovaným zraněním.
Všichni chtějí žít v „harmonii s přírodou“, dokud si někteří z nich neuvědomí, příliš pozdě, že příroda je všechno, jen ne harmonická.“

28 25.11.2021

(SPOILER) Dětské dobrodružné knihy mohu číst i dnes, takže moje rozpaky z knihy nejsou způsobené tím, že jde o dětskou literaturu.
Plusem je pro mě rozhodně samotná Prašina; přestože předpokládám, že jejím předobrazem jsou Foglarova Stínadla, tady mi ta nápodoba nevadí, líbí se mi i její konkrétní umístění do současné Prahy. Někdo to kritizuje, pro mě to je ale z celé knížky to nejlepší. Představa, že někde za Muzeem začíná zeď tajemné čtvrti s technologiemi 19.století a její věže lze dohlédnout z proseckého sídliště, mě dost bavila. Dobrý nápad s kapkou absurdity, protože do mapy Prahy se mi celá ta obří čtvrť nějak nemůže vejít…
To je ale asi tak vše, co mě opravdu chytlo; dětské postavy pro mě nebyly moc uvěřitelné, děj sice zdánlivě napínavý a stále akční, ale po opakovaných honičkách, opakovaných dopadeních a opakovaných útěcích ztrácel na síle. Odhalené tajemství Prašiny je docela fajn, ale celkově závěr nic moc… I když tajemný obří stroj, plný koleček, převodních pák, trubek a syčící páry mě pobavil, ze stejného důvodu, jako celá Prašina.
A zdálo se mi přece jen dost z Foglara: smrt po pádu z výšky, děj umístěný do kostelní zvonice, sirotek – geniální vynálezce, čenichání za dveřmi dětské klubovny, zhrzený kamarád - zrádce…
Ale přece jen, chválím dramatické ilustrace a myslím si, že pokud by šlo o komiks, mohlo by být výborné.

36 23.11.2021

Povídání s Miloněm Čepelkou je zážitek. Milé, inteligentní, s jemným humorem, upřímné, vlastně občas až moc upřímné, obdivovala jsem, jak otevřeně pan Čepelka vypráví, o sobě, o svých skutečných či domnělých nedostatcích, o vztazích s lidmi okolo sebe, s rodinou. A hlavně hodně skromné vyprávění; o všem, co dokázal, ať už na poli práce v divadle, v rozhlase, skládání básní, prózy, p. Čepelka mluví, jako by to bylo vše jen tak mimochodem, jako by šlo jen o takové pokusy, kterými není radno se chlubit. Ale ono je! Tak široký zápřah má totiž dnes už málokdo. Všichni známe p. Čepelku jako výborného cimrmanologa a herce, ale on je i výborný básník, spisovatel, komentátor… Kdo například ví, že text ke známé písničce Marty Kubišové („Je půlnoc nádherná, spí i lucerna, tys mě opustil ospalou…“, pamatujete?) složil Miloň Čepelka? Takže i výborný písňový textař…
Doporučuju, navíc se přiznám, že pan Čepelka mi tak trochu, humorem, vzpomínkami na některá dějinná období a malinko i podobou, připomíná mého tatínka, s kterým už si dnes povídat nemůžu... A nejen proto pro mě krásné a občas i dojemné čtení.

40 22.11.2021

Omylem jsem komentář v roce 2015 zařadila k vydání zjednodušené verze, byť vyšlo pod stejným titulem. Tak nyní napravuji, moje srdcovka je právě původní, ten „pravý“ Čaroděj ze země Oz…
-------
Tuhle knihu jsem jako dítě milovala a četla jsem ji mockrát. Bohužel se mi pak ztratila - a já měla stále v paměti tehdejší vydání (z roku 1962) s trochu zvláštními, tajemnými a hodně působivými ilustracemi, jejichž autorem byl Arnošt Karásek. Vzpomínala jsem na Plechového drvoštěpa, Slaměného Hastroše...
Když jsem pak mnohem později viděla animovaný film, byla jsem moc zklamaná. Z Plechového drvoštěpa byl Železňák, ze Slaměného Hastroše Strašák... A z poetického a něžného příběhu plného fantazie, jehož hlavním poselstvím se mi jevilo to, že lidi mají být k sobě dobří a vzájemně si pomáhat, se stal potřeštěný příběh komických postaviček a divného humoru.
A šťastný závěr? Knížku jsem nedávno po dlouhých letech našla v zadní řadě knih doma v knihovně. S jakým dojetím jsem se po tak dlouhé době začetla - a je to stejně krásné, stejně čtivé, stejně napínavé i dojemné... Tahle knížka nestárne, a to jí je již více jak 100 let...
Až v dospělosti jsem ocenila výborný překlad Jakuba Markoviče.

A ještě jeden aktuální dodatek: Nyní čtu se čtyřletou vnučkou, a přestože běžně u knížek dlouho nevydrží, vše čteme s přestávkami, tady seděla jak zařezaná s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Naráz jsme přečetly skoro půl knížky, a to se u naší akční vrtulky fakt nestává… Moc jí to chytlo.

30 18.11.2021

Jak název trochu napovídá, kniha je opět, jako dvanáct let předtím napsaná "Dej mi své jméno", o hledání, setkávání, touhách, ztrátách, loučení a návratech.
Setkáme se s postavami z knihy předchozí, ale celé je to vlastně o něčem jiném, jak to tak v životě bývá, když uplyne tolik času. A jak se říká, nevstoupíš do stejné řeky dvakrát, trochu to platí nejen o vlastních postavách a příběhu, ale tak trochu i o pocitu, který z téhle knihy mám.
Stejně přemýšlivé, stejně plné životních mouder a postřehů, jako kniha předchozí, ale pro mě jeden přeci jen významný rozdíl. "Dej mi své jméno" bylo hravé, spontánní, hovory a myšlenky plynuly přirozeně, byly naprosto uvěřitelné. A z příběhu se na mě přenesly všechny emoce, které autor tak skvěle popsal: napětí, netrpělivost, čekání, trápení, touha, zklamání, láska. Vše jsem s postavami prožívala, trápila se, soucítila. Tady, nemohu si pomoci, už se mi to zdálo občas trochu strojené, snad autor nad textem moc přemýšlel, hovory plynuly občas jako slohová cvičení a vztahy – zejména v první části - byly až sluníčkově ideální…
Stále dobré čtení, stále je nad čím přemýšlet, závěr nezklamal, ale přece jen, tahle kniha už se mnou prostě nezamávala…

24 12.11.2021

Opět divoká dobrodružství osvědčené trojky Stein, Barabič, Jaroš. Prostředí historické Plzně, strašidelné plzeňské podzemí, vylíčené tak, že jsem úplně viděla to spletité bludiště temných chodeb v několika patrech, kde na vás může z každého kouta vyskočit tajemný vrah nebo dokonce ďábel. Líté bitky i dvorské a jiné intriky. Zlovolní rádci, kteří kují pikle za zády svého panovníka. A všechny možné hříchy a nectnosti nahlížené pohledem tehdejší přísné křesťanské morálky. Plus za habsburský dvůr a osobní seznámení s Rudofem II. (i když tady nebyl tak roztomilý, jak si ho tak my Češi představujeme, s podobou pana Wericha…).
Koukla jsem na mapu Plzně a poznala uličky, ve kterých se proháněli naši hrdinové, i domy, v jejichž sklepeních se děly tajemné a krvavé události. Je obdivuhodné, jak se v Červenákových knihách věrohodně přesuneme v čase, měla jsem pocit, že o dobrodružstvích nejen čtu, ale že je s hlavními hrdiny spoluprožívám. Kupodivu i přes potoky krve, padající hlavy a poněkud divokou a přehnanou pointu pro mě celkem dobrá oddychovka, kdy po celou dobu tušíme, že vše dobře dopadne, dobro zvítězí a zlosyni budou potrestáni.

48 09.11.2021

Román o vztahu mladičké studentky a o třicet let staršího učitele. A o tom, jaká je to z psychologického hlediska složitá i nejednoznačná záležitost.
Vanessa mi nebyla sympatická, mé patnáctileté já (sice časově hodně vzdálené, nicméně ve vzpomínkách jako by to bylo včera) bylo někde úplně jinde. Ale asi právě to divné, co Vanessu vylučovalo z kolektivu - osamocení, citové strádání, nejistota, mindráky - bylo lákadlem pro chytrého manipulátora, který uměl vzbudit v dívce pocit naprosté výjimečnosti…
Nakonec je zřejmé, že přestože Vanessa byla zamilovaná a se vším souhlasila, nebo aspoň strpěla, byla obětí, i když obětí zprvu nejasnou, s otazníkem. To je na knize asi nejzajímavější, oběť se necítí obětí, dělá jen to, co sama chce, i když postupem času pozná, že byla zmanipulována a do spousty věcí nenápadně dotlačena. Pocit vlastní viny na straně jedné a iluze lásky na straně druhé. A odmítání vidět skutečnost, když ta iluze je tak příjemná. Takový typ stockholmského syndromu.
Ne moc příjemné čtení. Sex tady vychází jako něco divného a vulgárního, popisy upoceného břichatého Straneho mi navodí přesně ten pocit, který autorka asi chtěla podprahově vyvolat - není to milování, je to něco divného, co je nutné „ve jménu lásky“ přetrpět.
Ale nejsem si jistá, zda další nadbíhání ženatému pedagogovi na univerzitě měl být důsledek Vanessina pokřiveného vztahu k mužům, nebo prostě proto, že Vanessa byla holt taková…
Oceňuji, že v příběhu nic není černobílé a prvoplánové, hodnocení a případné odsudky jsou zejména na čtenáři.

37 03.11.2021

Širokou škálu hodnocení chápu. Někoho příběh a způsob psaní osloví, někoho vůbec. Buď s hlavními postavami souzníte, nebo ne.
Láska, touha, v té chvíli se nám nezdá nic divné, nepatřičné, či dokonce za hranou, aspoň pro mě to tak je. Kdo nezažil, nepochopí… Tohle se nedá číst moc rozumem, spíš se ptáme, nepřipomíná nám ten příběh něco z našeho života? Nemáme i my někde schovaný nějaký tajný, možná zakázaný příběh, který nás ovlivnil na celý život? Kdy nám rozum říkal, takhle ne, ale ono nešlo jinak?
Ze stejného důvodu se mi nezdá moc vhodné označit tuto knihu za četbu pro dospívající, nepředpokládám, že by ji autor psal cíleně pro náctileté. Celý příběh je vzpomínka na dávno minulou, pohledem mnohých nepřípustnou lásku, která teprve prověřením času a odstupem získala pro vzpomínajícího tu pravou sílu a hodnotu.
Eliovo počáteční tápání, trápení, toužení i sblížení, pozdější loučení, a nakonec přijetí a smíření mě chytlo za srdce víc, než bych čekala. Snad k tomu přispěla i ta téměř idylická atmosféra italského Středomoří, slunce, olivových a cypřišových hájů, cikád, mořského příboje a teplých večerů, kdy se zdá, že je dovolené toužit po čemkoliv.

„Vzpomínám na ty dny a ničeho nelituju, ani rizika, ani toho studu, ani naprostého nedostatku předvídavosti. Lyrický sluneční svit, pole hemžící se vysokými rostlinami přikyvujícími v silném odpoledním žáru, vrzání našich dřevěných podlah, zaškrábání hliněného popelníku lehounce odsunutého po mramorové desce mého nočního stolku. Věděl jsem, že naše minuty jsou sečteny, neodvážil jsem se je však přepočítat. Stejně tak jsem věděl, kam tohle všechno směřuje, ale neobtěžoval jsem se číst si ukazatele. V jedné chvíli jsem úmyslně přestal odhazovat drobečky na zpáteční cestu; namísto toho jsem je snědl.“

41 25.10.2021

Po kouknutí na hodnocení svých oblíbených jsem přece jen čekala víc…
Provedení vražd seversky mrazivé, i když na mě až moc kruté. Plus za dvě linie, které se postupně střetnou až v závěru a za zajímavý nápad s radioamatérskou linkou. Policejní parta mi nějak nesedla, moc soukromých pletek a řešení kdo s kým, tohle já prostě v detektivkách nemusím, jsem na to háklivá zvlášť od série detektivek se Sebastianem Bergmanem. :) A nemůžu si pomoci, občas mi přišli policisté při vyšetřování poněkud nedovtipní (např. velká lesklá černá hlava)…
Přes tyhle mouchy pořád celkem slušná čtivá detektivka, dokonce jsem se v několika chvílích bála (večer, sama doma…), dala bych asi i za čtyři, ale konečné rozuzlení a pointa mě zklamaly, celé se mi to zdálo poněkud nepravděpodobné a ani motiv vražd mi ten vpravdě ďábelský způsob usmrcení moc neosvětlil.
Tak Yrso, snad příště, Island mě stále láká...

31 24.10.2021

Plusem je, že jde o skutečné případy z let devadesátých, takže snad jedině v tomto zajímavé. Jinak těžkopádně psané, rozvleklé, upovídané…
Hlavní hrdina novinář, který se zabývá nevyřešenými kriminálními kauzami, mi nebyl nijak zvlášť sympatický a jeho soukromé peripetie s protivnou přítelkyní lepých tvarů, hysterickou švagrovou a neposlušným synovcem se mi zdály nadbytečné a přitažené za vlasy.

21 20.10.2021

Zajímavé, jak je každý díl téhle série úplně jiný. Za to velké plus, autor nepíše své příběhy přes kopírák a jednotlivé díly spojuje jen volně psycholog Joe O´Loughlin, tentokrát trochu upozaděný, a bývalý policista Vincent Ruiz, můj oblíbenec, neotesanec s divokým naturelem, záhadnou minulostí a zlatým srdcem ukrytým v tvrdé slupce. S krabicí cucacích bonbónů v ruce…
Tady hodně zamotané, irácké prostředí vylíčeno velmi sugestivně, nakoukneme k Saddámu Husajnovi a do nebezpečného světa války a terorismu, kde pohyb bez ochranky a neprůstřelné vesty je krajním rizikem. Zvláštní propojení světa bankovních elegánů v bílých límečcích s tím nekrutějším zločinem bere dech, islámské prostředí vylíčeno velmi realisticky a bez emocí.
Pro mě trochu zamotané a moc postav (já vím, zní to trochu jako „moc not“…), chce to číst knihu pokud možno souvisle a mít aspoň trochu vztah k bankovnictví…
Čtyři plus.

Pokračování pro mě pochopitelně postrádá to překvapení z originálního stylu; vtip a lehká ironie, které jsem si tak užívala v prvním „pošťákovi“, mě bavily i zde. Vtip a humor je působivě kombinován s poetikou veršů haiku a s poněkud neobvyklým pohledem na život, lásku, smrt, štěstí, smutek. A samozřejmě lehká nadsázka, bez jejíhož přijetí si nemůžeme příběh užít.
A nakonec pointa, na kterou jsem se těšila, protože bylo zřejmé, že něco takového, i když nebylo jasné co, musí přijít. Příběh v jiné variantě. Enso, kruh.
Potěšilo, pobavilo, ale přece jen, první díl mě ohromil i okouzlil víc, dokonce si teď zpětně říkám, že pokračování prvnímu dílu trochu ublížilo; jednak změnilo jeho konec (podle mě geniální), a jednak svým dovysvětlením narušilo křehkost a tajemnost vztahu Grandprého, resp. Biloda a vzdálené nedostupné Ségolèn. Ale i to je právo autora, nechat žít své postavy podle sebe a zase jinak…

30 08.10.2021

Kniha zděděná po mém tatínkovi.
Černobílé fotografie Tater jsou krásné, ale málo platné, tisk z roku 1948 je pro dnešního zmlsaného konzumenta přeci jen trochu překonaný… Proto s těžkým srdcem hodnocení o jednu hvězdu snižuji.
Fotografie doplňuje velmi poetický, působivý text autora, ze kterého je zřejmá láska k Vysokým Tatrám. Kdo má tyhle hory rád (ano, i moje nejmilovanější pohoří, i když dnes už v cizině…), a aspoň trošku je zná, doprovodné slovo pohladí po duši.

„…Keď les zredol a zosvetlil, stáli jsme oproti horám, ktoré nám pripadaly neskutočné, proti horám obrovských rozmerov a nedostupných výšok. To urobilo mesačné svetlo a tiene oblakov. Nemohli sme sa vynadívať, ale behal nám mráz po chrbte. Do těchto hôr ideme? Čo tu budeme robiť? Čo tu môžeme podnikať iné, alo dívať sa celkom zbožne navôkol na tie hory? Na tie chvíle nikdy nezabudnem. Je to predsa často v živote človeka tak, že prvé stretnutie znamená lásku na večné časy. Zelené pleso sa stalo mojou najväčšou tatranskou láskou.“
*
„Sem prídem na rok so stanom. Tam si ho postavím – na brehu Zeleného plesa a budem chodiť celkem tíško zavčasu ráno na Širokú a budem sa dívať, ako slnko v presvedčení, že ho nikto nesleduje, bude pozerať do tajomného sveta severných stien tatranských štítov. To bude o rok.
Pre tento rok sa s vami lúčim, tatranské doliny a štíty! No nie na dlho, to sľubujem.“

Ano, skalní amfiteátr nad Zeleným plesem je i pro mě nejkouzelnější místo Vysokých Tater. Jestlipak se autorovi, brněnskému rodákovi, který se v dospělosti přestěhoval do blízkosti Tater, po tomto pohoří v cizině stýskalo, když po srpnu 68 zemi opustil?

30 06.10.2021

Myslím, že chyba je spíš v anotaci. Čekáte detektivku – a ona je to detektivka jen tak trochu; jinak spíš červená knihovna, něco erotiky, něco ženských problémů, něco duchařiny – té ale nakonec jen tolik, kolik si sami připustíte. Zprvu velké zklamání (asi nejhorší pro mě byl ten duchařsko-erotický podtext), závěr to trošku vylepšil, líbilo se mi, jak konečné vyznění celý průběh knihy zrelativizovalo, věř, čemu sám chceš...
Třeba měla autorka už detektivek nad hlavu a chtěla si zkusit něco jiného, tak, pro zábavu. Strašidelný opuštěný dům, plný stínů minulosti, jedna osamělá žena plná výčitek svědomí... Proč ne, ale čtenář toužící po klasické detektivce by na to měl být dopředu upozorněn… :)
Zprvu sotva za dvě, nakonec jsem si celý příběh vyložila po svém, přece jen se tam ke konci ta klasická detektivní linie objevila, takže po váhání hodně slaboulinká trojka. Ale moc nedoporučuju, pokud nebažíte zrovna po tomto druhu literatury. Knihu jsem měla půjčenou od kamaráda, tak teď přemýšlím, jak při vrácení decentně okomentovat…

29 06.10.2021

Plusy: dobré téma; ostrakizace homosexuálů v osmdesátých letech (jsme v New Yorku), povedený vhled do nitra čtrnáctileté, trochu jinaké dívky, vztahy sourozenecké, láska ve všech podobách, včetně té zakázané a platonické, i o tom, jak si lidé nevědomky ubližují a míjejí se, třeba že by chtěli být spolu…
Minusy: na mě moc slzopudné, polopatické a doslovné, vše je řečeno, nic není jen naznačeno… To napovídá, že má být spíš pro náctileté, nicméně já si myslím, že na ně je to moc rozporuplné a neakční, ale možná se mýlím…
Pro mě tři plus.

28 04.10.2021

„Našel jsem tvůj vlas,
uvízlý na polštáři.
Nádherně září.
*
Hlava varuje:
jsi pro ni sotva šašek.
A srdce: Tak ať!"

Přečteno v návaznosti na knížku „Podivuhodný život osamělého pošťáka“ (ano, verše haiku) a taky tak trochu v souvislosti s nedávnými autorovými pětaosmdesátinami.
Téma překvapilo, láska, tajná láska, nerovná láska, stárnutí, osamělost…
Autor sám říká, že jde o verše vzbuzené „vzpomínkou, zkušeností, myšlenkou, četbou, fantazií, bolestí i radostí.“ Ale já si stejně myslím, že nejsilnější verše jsou ovlivněny vlastním prožitkem… Takže mě vlastně překvapil tak trochu i autor sám - cimrmanovský herec (že, mamko…), glosátor, básník, spisovatel a taky skromný, v civilu vlastně zcela nenápadný člověk, s odzbrojujícím milým úsměvem, jak ho pamatuju nejen z divadla, ale i z dalších setkání či vystoupení.

Tak hodně štěstí do dalších let, pane Čepelko…

28 29.09.2021

Originální minipovídky, a nebo taky zajímavé kvízy a hádanky z dějin dvacátého století. Moderní dějiny mě vždy bavily asi nejvíc, závěr 19. století a celé století dvacáté bylo moje nejoblíbenější dějinné období, a tak jsem četla jednotlivé kapitolky s napětím a těšila se na pointu, někdy zcela jasnou s uvedením konkrétního jména, ale někdy taky s pointou poněkud zahalenou, kde čtenáře nakopne jen datum nebo nějaký drobný detail. A i když je psáno stručně, věcně a zcela nesentimentálně, některé příběhy přeci jen dojaly…
Výborná obálka, fotografie na přebalu a druhá v závěru – ta s padající kostkou do šálku a ta po dopadu jsou dobrou ilustrací celé koncepce knihy.

29 29.09.2021

Titanik Miloše Hubáčka pro mě asi zůstane srdcovkou, i proto, že je napsaný tak, že prostě vezme za srdce.
Tahle kniha je logicky trochu jiná než ta Hubáčkova, je psaná spíš jako souhrn informací, občas uspořádaných spíš tematicky, než chronologicky. Pokud ale chcete vědět vše okolo Titaniku, rozhodně doporučuju, zvlášť na své si přijdou ti, kteří milují technické popisy a podrobnosti o zaoceánských parnících, a to nejen Titaniku. Fajn je upozorňování na dřívější omyly a chyby při popisech katastrofy (a třeba i chyby či nepřesnosti v Cameronově filmu).
Plusem je množství fotografií, náčrtků i mapek.

24 21.09.2021

„Jak jsi krásná, moje přítelkyně,
jak jsi krásná.
Tvé oči jsou holubice na okraji napajedla,
tvé vlasy stádečko mladých koz,
co poskakují z hory Gileádu,
tvé zuby ovce před stříháním,
když vystupují bílé z brodu –
žádná nezůstane neplodná,
dvě jehňátka vrhne každá z nich.“

(přebásnila Zuzana Nováková, vydání Blok 1995)

Nádherné milostné básně, které k nám promlouvají z hlubin času. Pro mě mají ale zcela osobní význam, tenhle malý sešitek na mě nedávno nečekaně vypadl z knihovny; je to již dávno, co jsem ho dostala, od někoho, kdo mi byl tehdy hodně drahý…

26 21.09.2021

Detektivka jako ze staré školy. Kamarádství, čest, slušnost, věrnost versus mamon, násilí, zločin, zrada. A výborná dvojka Lincoln a Joe.
Trochu chytne i za srdce, a to mám u detektivek dost ráda, ne vždy se toho u současných drasťáren dočkám. Tady toho násilí bylo taky dost, ale autor se v popisech krutostí nevyžívá, je toho tam tak akorát, aby to bylo i tak působivé. Plus za tu nostalgii vzpomínek na dětství a mládí v současnosti již chátrající, změněné clevelandské čtvrti. Tyhle vzpomínky na rodná místa, která prošla proměnou času, mám prostě ráda…
Dokonce i obě akce v závěru pro mě byly snesitelné a téměř uvěřitelné, a to já popisy divokých bitek a honiček prostě nemusím…
4 a velké plus, ano, ty vysvětlovačky nakonec už mi taky trochu skřípaly, ale je to přeci jen o něco lepší než v závěru trochu překombinovaná jednička.

28 20.09.2021