Rade komentáře u knih

Hodně působivá, dobře zpracovaná literatura faktu. Nejsilnější jsou citované dokumenty – dopisy Olgy, deníkové záznamy, výpovědi svědků, posudky lékařů. Kniha působí vyváženě, objektivně, jen mi moc neseděla závěrečná úvaha autora, že kdyby zde nepanoval tuhý režim, Olga mohla například odcestovat do Austrálie a stát se řidičkou kamionů. Jenže Olze nevadil nesvobodný režim, její problém byli lidi a komunikace s nimi, myslím, že by jí nepomohla ani Austrálie, i tam by musela dříve či později řešit stejné věci. Zda by jí dnes pomohli psychiatři, je jen hypotetická otázka, vzhledem k tomu, že i nyní se obdobné činy dějí, zůstává nezodpovězená…
Případ pamatuju, takže o to působivější, po přečtení knihy se mi neusínalo dobře… (90%)

Film byl rozhodně zajímavý, naprosto skvělá Michalina Olszańská, jen se mi zdálo, že oproti knize je posun v tom, že přeci jen vidí větší příčinu pozdější tragédie v lidech okolo Olgy, než v ní samé. I když se film drží autentických dokumentů a nevymýšlí si, scény, které ukazují, jak se k ní rodina i okolí chovaly, vycházejí z Olžiných dopisů a výpovědí. V knize toto lze odlišit, ve filmu ne. Já bych předpokládala, že tvrzení z její strany byla hodně přehnaná a překroucená, jinak by přece nemohla k té nenávisti k lidstvu jako celku nikdy dospět…

15 21.01.2018

Po Složce 64 spíš zklamání; stále dokola se opakující dobrodružné úniky Marca mě nijak zvlášť nebavily, na jednu stranu moc akce, na druhou stranu více roztříštěných zápletek, snad až poslední čtvrtina byla zajímavá. Tentokrát mi nesedly ani pokračující milostné patálie Carla, zvláštnosti a vtípky okolo Rose a Asada a Carlova prapodivná tchýně.
Na další díly se už nechystám, už jsem se smířila s tím, že se nedozvím nic o tajemnostech okolo Asada a Rose, ani jak vlastně dopadne vše okolo Hardyho a stále jen naťukávaného případu z doby před založením oddělení Q. Snad se dočkám u posledního dílu nějakého komentáře s podrobným spoilerem… :)

13 18.01.2018

Teprve při četbě jsem si uvědomila, že jsem již kdysi četla.
Pro mě nejpůsobivější povídky (protože ty jediné jsem si taky pamatovala):
Camera Obscura, Večer u Blackových a Jeden z mrtvých.

4 14.01.2018

Na tuhle knížku se musí člověk naladit na japonskou notu. Jemné, plné náznaků, děj jen tak zlehýnka plyne, úplně jsem při četbě viděla ty drobounké Japonky, které se lehce usmívají a vzájemně zdvořile uklánějí. Nakoukneme do japonského bytu, japonské tradiční zahrady, trošku i japonského životního stylu. Z knihy vyzařuje zvláštní, plachý a současně niterný vztah k přírodě, ať už je to strom zelkova na zahradě, sousedovic tajemná kočička nebo nad vodou poletující modrá vážka…
Poklidné zastavení, které v dnešní uspěchané a poněkud neurotické době může čtenáře aspoň na chvíli přimět k melancholickému zamyšlení o každodenních drobných radostech i smutcích života.

9 11.01.2018

Úžasná absurdita. Od počátku, až do konce, přes starosti Řehoře, jak se po proměně dostane do práce, pak ta úporná snaha se rodině přizpůsobit a neobtěžovat, reakce rodiny na to vše, nikdo neřeší, proč se to stalo a co s tím udělat…. Nonsens, který je ale zasazen do každodenní normální reality a na který všechny postavy včetně Řehoře reagují, jako by to nic nesmyslného a nepochopitelného nebylo…
Já sama při čtení vysvětlující paralely a podobenství nehledám, na mě působí text přímo, svou absurditou, svým vyzněním, při zapojení fantazie neskutečně působivé.
Ve vydání nakladatelství B4U Publishing navíc zajímavé ilustrace Luise Scafati, které text skvěle doplňují.

29 09.01.2018

Milostné, hudební a alkoholové zážitky jednoho teenegera - to bych vlastně vůbec nemusela, jenže tenhle příběh se odehrává na pozadí konfliktu v bývalé Jugoslávii a navíc vychází z autentických zážitků autora. Takže vše najednou vyzní úplně jinak...
Tuhle válku na jihu Evropy jsem nikdy nepochopila, vraždil se tam každý s každým, a je to jediný válečný konflikt, který jsem na dálku nejen sledovala, ale jehož následky - ostřelováním zničené fasády a trosky domů - jsem v Sarajevu a v Mostaru viděla na vlastní oči, byť se zpožděním. Asi i proto pro mě místy hodně působivé. A myslím dost dobrý překlad.

3 07.01.2018

O těžkém životě na malém ostrově v rozbouřeném severském moři. Pro našince asi o to působivější, že se odehrává v prostředí pro nás tak cizím a neznámém - moře, vlny, mráz, led, bouře…
Popisy úžasné, člověk opravdu cítí, jak vichr fučí, led studí a příboj rachotí, na druhou stranu psáno poněkud odtažitě, studeně a zkratkovitě, což sice pochmurný účinek knihy prohlubuje a navozuje pocit jakési osudovosti, mně to ale poněkud ztěžovalo příběh prožít. Jako bych koukala na film, kde mi někdo vypnul zvuk.

12 05.01.2018

Po tolikáté čtu o holocaustu a pokaždé si říkám – nechápu…
Ano, utrpení, mučení, zabíjení to se odehrávalo a bohužel odehrává stále – ale tady ta dokonalá organizace, ta preciznost, ta masovost, plánovaná likvidace milionů lidí v továrním měřítku a do detailů vymyšlená kamufláž k tomu… to je ta největší hrůza.
Pro mě nové informace – o Vrbově a Wetzlerově zprávě a její pomalé a často nepochopitelně mařené cestě na veřejnost, to bylo hodně depresivní, smutné podrobnosti o likvidaci českého rodinného tábora a taky o až neuvěřitelné vztahové hierarchii mezi vlastními vězni.

25 31.12.2017

Čteno dávno v dětství, asi vůbec moje první horory, ve vzpomínkách naprosto jedinečné...

12 29.12.2017

Proti duchařině v knihách nic zásadního nemám, proti odpočinkové jednodušší literatuře také ne, občas se bojím ráda, takže tohle není to, co by mi na knize vadilo.
Jenže…. Přemíra strašení, stínů, tajuplných hlasů, ledových růží a nakonec i duchů či strašidel měla na mě asi opačný účinek, a i když jsem se snažila naladit na tento typ četby, občas jsem kroutila hlavou.
Hlavní hrdinka, v novém domově z toho všeho strašení úplně vynervovaná, zhublá, v depresích, trnoucí od rána do večera o život dětí, na radu, aby se tedy na čas přestěhovali jinam, odpovídá – když já jsem tu tak moooc šťastná…
Možná byl na vině i překlad, přemíra oslovení – a to zejména ze strany neznámých lidí - moje milá, milánku, milánkové, mě tahala za uši a pokaždé jsem nadskočila.

Hodně mi obsahem připomnělo povídku Hvízdající pokoj od Williama Hope Hodgsona, která u nás vyšla v hororové antologii Alfred Hitchcock 2 – Strašidla na dobrou noc, ta dovedla ovšem navodit atmosféru hrůzy starého rodového sídla a běsů minulosti naprosto dokonale…

8 28.12.2017

Autorčino psaní ze života je skutečné, opravdové, až na dřeň. Žádné předstírání, žádná póza. Přímočaré, někdy až s vykukujícími ostny. Ne vždy s autorkou souhlasím, ale to nic nemění na tom, že i třetí kniha vzpomínání je hodně působivá. A rok 2011 není tak dávný, tak můžeme zavzpomínat na události, které jsme sdíleli všichni.
Příběh maminky je smutný, bohužel to si v různé míře prožije každý, dřív nebo později. Nemoci a odchod rodičů vždy hodně bolí...

7 23.12.2017

Vesměs se mi stává, že detektivka–thriller se mi hodně líbí tak do půlky, a pak se cosi zvrtne, a najednou už mi to přijde překombinované, nepravděpodobné, přitažené za vlasy… Je to asi můj problém, ale byl to případ i téhle knihy. A navíc mi dost vadila Josephova silně nesympatická sobecká manželka (nebo se to zdálo jen mně?), a vůbec, těch soukromých manželských peripetií tam bylo na mě až moc.
Tři až čtyři, nakonec čtyři minus, ale to trošku přidávám, protože se mi první část zdála hodně dobrá a Joseph O´Loughlin se svým zdravotním trápením a ne vždy stoprocentními zásahy mi vlastně docela přirostl k srdci…

9 21.12.2017

Trochu fikce, co se týče osudů hlavních hrdinů, zdařile spojená se skutečnými historickými událostmi. Drobnými nepřesnosti zřejmě autor dává čtenáři najevo, že jde tak trochu o mystifikaci; Bertold Neuman měl zemřít v roce 1992 (a narozen 1900, to se dobře pamatuje i kontroluje věk, že?), ve vyprávění ale najednou připomíná, že dnes už nejsme se Slováky v jednom státě, v závěru je zase poznámka, že se nové svobody již nedožil a zemřel v roce 1987.
Autor umí velmi sugestivním způsobem vtáhnout čtenáře do děje, spolu s hlavním hrdinou jsem se řítila ulicemi staré Libně nebo Karlína Pragou Grand, Mignon nebo Piccolo, případně v oslňujícím prostředí Barrandovských teras debužírovala u stolu plného langust, šampaňského a koňaku, nebo se vrhala v gumových opratích z vrcholku koule libeňského plynojemu. A potkala se s Eduardem Štorchem, režisérem Gustavem Machatým i Vlastou Burianem.
Nicméně při Bertově osamoceném útěku v r. 1938 s hroudou zlata pod nápravou už jsem mu tolik nefandila…

8 15.12.2017

Četla jsem v dětství a pamatuju si hlavně to, jak moc jsem na konci brečela… Docela mě mrzí, že dnes už nejsem schopná knihy prožívat v takové hloubce a tak opravdicky.

9 12.12.2017

Po dvou případech Carla Morcka, které jsem četla (Žena v kleci, Vzkaz v lahvi), dávám prvně v této sérii pět hvězd. Dobrá zápletka, slušně napínavé, lehká překombinovanost mě tentokrát nerušila, sociálně politické pozadí bylo hodně zajímavé. I Asad a hlavně Rose byli tentokrát celkem uvěřitelní, bez přehnaných excesů, a toho humoru tam bylo tak akorát. (90%)

18 10.12.2017

"...Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
takť jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané struny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk.
Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal."

To jsou přirovnání, až z toho člověka mrazí...

26 04.12.2017

Zopakováno po letech.
Pro mě nejpůsobivější Ivanov, i při opakovaném čtení mě docela chytlo za srdce to smutné umírání v osamění v Litoměřicích.
19. století je přeci jen nedaleko, ale jak bylo tenkrát snadné, i pro mladého člověka náhle umřít, a jak nedostupná byla kvalitní lékařská péče. Smutné, že při zhoršení zdravotního stavu již jen lékař volal kněze… A vzdálenost Praha – Litoměřice? Na dnešní poměry neuvěřitelná, jako by člověk žil na jiné planetě.
Čtení o básníkově životě tak trochu pomůže pochopit exaltovanost i opravdovost Máje, Mácha jen nebásnil, on to skutečně prožíval…

Celkem čtivá detektivka, nicméně nesmrtelný, přes všechny chyby stále skvělý a stále osudově zamilovaný hlavní hrdina mě už potřetí tolik nebavil... Po docela skvělém Sněhulákovi, kdy jsem se opravdu bála, se mi zdál Levhart i Přízrak tak nějak stejný, už to nebylo ono, jako poprvé. Pro mě i překombinované, ale to je asi můj problém, mám raději komornější detektivky.
Plus za Oslo; pro toho, kdo v tomhle městě žije, to musí být docela pošušňáníčko, pro mě jsou působivé popisy města zajímavé, ale současně nicneříkající… Jen ve Sněhulákovi jsem poznala pár míst, které znám z dovolené, a to bylo prostě při prožívání příběhu hned znát.
Velké minus za konec a moc nechápu, proč je v některých komentářích chválen. Detektivka, jejíž konec pochopíte, jen když si pořídíte další díl? Hmmm…

8 29.11.2017

K téhle knize jsem se vrátila po mnoha letech, moje vzpomínka na ní byla jen mlhavá, a přesto teď po přečtení je mi jasné, že jsem si pamatovala to nejdůležitější: Ten silný pocit tajemna při setkání s neznámým obřím kosmickým plavidlem… a pak tu poslední větu.
Dále mohou být SPOILERY.
Málokdy jsem při čtení tak zapojovala fantazii a představivost jako tady. Málo akčnosti je pro mě plusem, dá to vyniknout celkovému vyznění. Popis ožívající, jen zdánlivě prázdné lodi, kterou má lidstvo šanci poznat jen prchavě, než zmizí ve vesmírných dálkách, aniž by to nepochopitelné tajemno mělo možnost rozklíčovat, je hodně působivý. Scéna rozbřesku je neuvěřitelně sugestivní a při popisu toho, co kapitán Norton prožíval pří pohledu ze žebříku do prostoru Rámy, jsem ucítila závrať!
Právě pro tu atmosféru a pro ten parádní konec, který by měl být opravdu koncem, byť malinko otevřeným, se nechci pustit do dalších dílů, asi bych byla zklamaná… Nakonec v době, kdy jsem knihu četla poprvé, žádné pokračování nebylo, a tak bych to aspoň pro sebe chtěla nechat.

34 27.11.2017

Tady je docela důležitý podtitul „v zrcadle svých skandálů“. Ale k historickému bulváru to má daleko, naopak, jde o fundovaný a přitom čtivý pohled na dějiny Evropy v 19. a na počátku 20. století, zase trochu z jiné strany.
Čtyři plus.

3 24.11.2017