Raphael komentáře u knih
Skvělá myšlenka, zajímavý příběh, ale samotné zpracování mi přišlo často takové neosobní. Jen se to smýkalo po povrchu. Chybělo mi tam trochu víc zabřednutí do myšlenek a pocitů postav, možná trocha lyriky, víc atmosféry. Takhle mi to přišlo jako trošku promarněný potenciál, mohla to být výborná kniha, ale z mého pohledu byla nakonec "pouze" dobrá. Taková dystopie s důvěrně známými kulisami. Rozhodně stojí za přečtení.
Místy dost nepodrobná kniha, hlavně co se týče raných období. Dějiny Japonska od Zdeňky Vasilijevové jsou z mého pohledu lepší (i když jsem měl období, kdy mi prostě nešly číst). Tyto ale jako úvod do obecných souvislostí bohatě postačí a doba od reforem Meidži zde bude možná popsaná dokonce lépe, bez ideologického zabarvení.
Ten konec je sice příliš náhlý, ale se občas takhle náhle člověk vzpamatuje, stejně jako ráno vystřízliví po zátahu na bar. Dávám pět hvězdiček, protože mě uchvátil způsob, jakým Kenzaburó píše. Je to mistr přirovnání. Silně na mě zapůsobili "paralelní" scény. Třeba, když se Vrabčák snaží ubráni partičce výrostků, zatímco jeho žena nejspíš právě rodí, nebo když souloží s milenkou Himiko, zatímco jeho dítě-netvor možná právě v té chvíli umírá. Zaujalo mě i skloubení er a ich formy, které se v odstavcích mísí bez toho, aniž by to ztěžovalo četbu a naopak to pomáhá k tomu, abychom se jako čtenáři dostali hlavnímu hrdinovi blíž.
Pro mě to byla velice inspirující kniha, ale rozhodně jí nedoporučuji slabším povahám, v líčení některých událostí je někdy až naturalistická a sám jsem byl občas z Vrabčákových myšlenek v šoku.
Po geniální Kafce na pobřeží u mě s každou další knihou Murakami klesá níž a níž, do oné "studny" v níž je temnota tak černá, jako by jí navařili ze všech temnot světa. Občas se mu ale podaří vyplavat na povrch - Afterdark. Možná právě proto, že jsem byl natěšený po té briliantní knize, která mi dokázala, že platforma knihy může být mocnější než film. Četl jsem to moc brzo, možná to zkusím někdy zas. Ačkoliv jsem si některé Harukiho myšlenky opsal, jako celek to na mě bylo moc utahané a musel jsem se přemáhat, abych to vůbec dočetl. Strašně banální a předvídatelný příběh, do kterého jsem se nemohl nějak hlouběji vcítit, i když mi postavy byly blízké. Je to ale jen věc názoru, protože jsem slyšel, že někdo ji označuje za jeho zatím nejlepší do češtiny přeloženou knihu. Já se jen děsím, co přinese O čem mluvím, když mluvím o běhání.
btw: zajímalo by mě, podle jakého klíče si Tomáš Jurkovič vybírá knihy k překladu. Já bych třeba ocenil nějaké Murakamiho povídky, zajímalo by mě, jak se dokáže popasovat s kratším prostorem.
Občas strašně krásné myšlenky, že bych si celý odstavec nejraději opsal do čtenářského deníčku, jenže jako celek to na mě výrazně nezapůsobilo. Postavy ztrácející se v okolním světě, ale zároveň na první pohled vybočující, jako by vypadly z některé Murakamiho knihy. Filozofují si o světě, hledají své místo v něm, ale chybí mi tu hybný motor, který by mě nutil číst dál, stejně jako se to občas stává i již zmiňovanému Murakamimu.
Knihu jsem si vybral kvůli "neuvěřitelné" zápletce. Zajímalo mě, jak ji autor uchopí, jestli bude cítit nadsázka a nereálnost nebo to naopak vyzní reálně. Chvíli mi trvalo se začíst, ale jakmile mě kniha chytla, už nepustila. Je vidět, že je V. Holanec scenáristou, protože do sebe všechno zapadalo a i televizní ovladače nakonec sehrály v příběhu důležitou roli. Oceňuji zejména takový jemný humor, který mi občas došel až po chvíli a musel jsem se smát. Některé postavy mě taky bavily, zejména "ajťák" Tomáš, František, Marie a některé z Rachejtlí. Nejspíš si knihu někdy přečtu znovu.
Bible běhu. Kniha, která není vyloženě jen pro běžce, protože otevírá nový způsob nazírání na spoustu věcí. Třeba reklamu. O tom, jak nás balamutily značky v čele s Nike, že běžecké boty jsou nutností, jsem sice věděl, ale teď jsem nad tím přemýšlel mnohem víc do hloubky.
Kromě toho je to ale kniha motivační. Chci vyběhnout, nejlépe na boso a čím dále tím lépe :) Kdysi jsem běh nesnášel a nechápal, jak někdo může uběhnout maraton. Pak jsem běhat začal, zalíbilo se mi to. Přemýšlel jsem o půlmaratonu. Přečetl jsem Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání a kroutil hlavou nad ultramaratonci. Po přečtení Born to run jsem změnil názor a přidal na seznam životních cílů další položku - uběhnout 100 km :)
Zajímavý zjišťovat, že před tisíci lety spolu zamilovaní komunikovali podobně jako mi přes icq, facebook. Jen s tím rozdílem, že si psali dopisy a své city a nálady halili do hávu poezie.
Pohltilo mě to, totálně. Ta atmosféra, napětí. Nikdy jsem nic tak napínavého nečetl. Omezený počet postav a dějištěm prakticky jen silnice. Ve zlomcích sem dopadá i žánr anti-utopie. Možná mi trochu vadí, že Bachman (tak nějak si myslím, že od Kinga se alespoň trochu přece jen liší) absentuje na nějaké další vysvětlování, trochu hlubší popis toho, co je převrat, generál, brigády. Prostě si jen vytvořil smrtelně absurdní závod a sto postav, kterým dal život, aby je mohl po jedné nechat zavraždit. Pochybuji, že měl v hlavě závěr, když to začínal psát. Tolik očekávaný závěr právě vstřebávám, asi jsem opravdu toužil po nějakém happy endu. Jenže nakonec samotná cesta je cíl!
Nápad mi přišel originální. A začátek mě naprosto pohltil, jeden z nejsilnějších úvodů do knih, co jsem kdy četl, i když pro někoho možná kýč. Pak mě to sice bavilo, ale nebyl to přesně ten typ knihy, který zkrátka nemůžete odložit.
Má to zajímavou, skoro až hororovou atmosféru. Nevím, jestli to bylo překladem, ale literárně mě to příliš neuchvátilo. Nejvíc mě štvalo asi to, že se postavy neustále usmívaly, když něco řekly. Jednou to pochopím, dvakrát taky, ale tady se z toho stalo maximální klišé. A celkově ve mě po dočtení skoro nic nezůstalo, dobře se to četlo ale vlastně to bylo o ničem.
"Také dlhé rozprávanie si v životě eště nepočul."
"Nemožeš ho skrátiť?"
"Keď ho skrátím, stratí zmysel."
Já si to nemyslím Haruki. Valnou část knihy prostě tlacháš o ničem. Tvá slova se sypou jako sníh přes zimu v horách na Hokkaidu. Vůbec mě to nevadilo, jenomže nemám ve zvyku knihy nedočítat, a tak jsem to překonal. Vůbec jsem se do příběhu nemohl vcítit a to přestože se na Hokkaido sám chystám. Popsané však nebylo nijak zvláštně. Myslím, že kdybys tu knížku podstatně zkrátil a udělal z ní třeba trochu delší povídku, nic by se nestalo. Zaujali mě jen pasáže s beranem a to především ta těsně před epilogem, který byl už zase tak nějak k ničemu.
Nesouhlasím s Verrrunkou, tahle knížka mi přišla spíš o laiky, kteří si chtějí udělat ve filmu trochu přehled. Pro lidi znalejší to možná jen představí nějaké nové filmy, které si potom pustí
Stále mi to rezonuje v hlavě, pořád nad tím musím přemýšlet. Proč? Proč sakra?! Nejspíš se mi o tom bude zdát, ale ani zdaleka se to nedá srovnávat s nočními můrami, které straší autorku. Neměl bych na to nikdy zapomenout, my lidé bychom neměli zapomenout, jakých hrůz jsme schopni. Tahle nenápadná kniha, stejně jako film Hotel Rwanda, nám to budou připomínat. Papírový památník statisíců obětí, které si prošly hrůzami, jaké si ani nedovedu představit. A každý, kdo si stěžuje, jak má život na hovno by si tohle měl povinně přečíst a zastydět se.
Jediné, co mi v knize scházelo je právě ona otázka: Proč? Proč vlastně ta krutost, kde pramení Hutuská nenávist vůči Tutsijům? Jdu si dohledat fakta. Jedno ale asi nepochopím - Jak jim mohli Tutsijové odpustit, žít společně s vrahy jejich rodin? Zázrak, řekl bych.
Začal jsem to číst jednoho večera, kdy jsem pomalu usínal, ale ještě se mi nechtělo jít spát. Dynamické, krátké věty. Současný jazyk. Postavy, jež mi připomínají někdy mé známé, jindy mě samotného. Jenže něco tomu chybí. Možná je to tím, že Rudiš je v okruhu mých známých do nebe vzývaným a já zkrátka jen čekal něco víc. Skvěle se to četlo, nejsou to 3 hvězdičky, ale spíš 3 a půl...
Psáno velmi svižným a netradičním jazykem, který vás buďto odradí anebo vtáhne do děje. Mě naštěstí vtáhnul a byla to jízda, to vám povim. Víc mě asi bavila první část v sirotčinci, ale ve druhý části se do děje dostanou správný bizardnosti, který tomu všemu dodávaj až groteskní nádech. Nějak jsem tam ale nenašel onu myšlenku, která by tomu přidala pátou hvězdu, ani konec mě nijak nezasáhnul, jak to mám u knížek rád.
Název téhle knížky jsem několikrát zahlédl někde na internetu, a tak jsem po ní šáhl. Je to best-seller, tak se podívám proč. Začátek mě nedostal, ale snažil jsem se propracovat dál. Do postav jsem se nedokázal nijak vcítit. Ano, stala se vražda, nejspíš. Někdo někoho zabil a já nevím, kdo to byl. Měl bych chtít číst až do konce, ale nechci. Nevím, čím to je, ale nedokázalo mě to chytit, a tak v půlce odkládám. Pozn. Přečetl jsem si na wikipedii děj a vypadá to zajímavě a smysluplně, ale i přesto už po té knize asi nesáhnu.
Na Nádraží Perdido jsem miloval originální popisy, které, byť jich občas bylo přespříliš, skvěle vykreslovali atmosféru Nového Krobuzonu. A někdo Miévillovi nejspíš prozradil, že to s popisy přehání. A tak se na ně vykašlal, seškrtal je až moc a Jizvě tak něco chybělo. Příběh byl dobrý a zajímavý, ale byl napsaný zdlouhavě a bez hloubky. Z postav mě skutečně zaujal jen přetvor Tanner Vak a to jen v jedné scéně. U Bellis bych očekával větší náhled do jejího nitra, na její trápení. Avank je jako pokémon zasazený do jiného příběhu...Příběh, politické machinace, za to dávám plus, ale zpracování pokulhávalo a občas jsem měl pocit, že čtu brak. Přesto některé scény stály za to. Rozhodně ale hned neskočím po posledním dílu trilogie.
China Miéville je mistr popisů. Měl jsem štěstí, že jsem byl na knihu od začátku naladěn a svět Nového Krobuzonu mě pohltil. Byť jsem si však pochutnával na hutných popisech, neubránil jsem se myšlence, že spousta z nich je zbytečných a kniha by mohla být o polovinu kratší. Miéville se zkrátka jeví jako grafoman, který si libuje v hutném textu. Přesto je to síla a jedna z nejoriginálnějších a nejzajímavějších knih, co jsem četl.
V každé kapitole otevírá absolutně nové téma a to i třeba v poslední čtvrtině, kdy si už říkáte, že ho ani nestihne dořešit. Některé z těch témat ve vás zase mohou vyvolávat úvahy a rádi byste se jím zabývali víc, tady však daný příběh zůstává jen dílkem masivního celku. Autor vás ale v průběhu textu ujišťuje, že všechno má svůj důvod a že nehodlá nechávat nedořečené záhady.
Proto jsem se neubránil srovnání s Murakamim, kdyby napsal stejnou knihu. Bylo by tam víc duševna, mnohem víc byste prožili Izákova dilemata. Na druhou stranu, po několika set stranách čekání by vás nechal s kýblem otázek. Tohle u Miévilla rozhodně nehrozí a závěr je přesto naprostá síla, že jsem ještě chvíli seděl a s podivně melancholickým rozpoložením ho vstřebával.
Murakami je konečně zpátky! Od té doby, co jsem si od něho přečetl první knížku - Kafku na pobřeží, přicházelo s každou další menší či větší zklamání. Na 1Q84 jsem se těšil, ale snažil jsem se nemít velká očekávání.
Haruki v sobě nezapře grafomanii, občas píše až moc, příliš zbytečností. Jenže sám cituje v knize Čechova: "Pokud se ve vyprávění objeví pistole, musí padnout výstřel" a zdá se, že se touto poučkou řídí. Na první pohled nepodstatné detaily později zapadnou do skládačky příběhu. Spisovatelova imaginace mě fascinuje, když už si myslím, že jsem jeho příběhu přišel na kloub, změní se a já jsem zase na začátku. Neustále mi utíká, zkrátka dokonalá hra se čtenářem.
Samozřejmě se tu setkáte s Murakamiho oblíbenými tématy - klasickou hudbou, trochu "nestandardní" sexualitou, atd. Zkrátka další variace též látky. U mě se ale zatím první dvě knihy z trilogie zařadily na vrchol mého "čtenářského deníku" a nemůžu se dočkat, jak si se mnou Murakami pohraje ve třetím pokračování.
Poznámka: Sám se snažím psát, ale u téhle knížky mě přepadla frustrace, že bych s tím možná měl hned seknout, protože něco takového nikdy nevymyslím.