Rilian komentáře u knih

Pokud se alespoň trochu zajímáte o současné i minulé dění, pak vám kniha (zejména první dvě kapitoly o ruské tradici nikdy nepřiznat vlastní selhání) pouze potvrdí názor, který si o Rusku (minulém i současném) lze vytvořit. Rusko je upadající velmoc hledící do minulosti. V tom se velice odlišuje od Číny. Čína je velmoc, která hledí do minulosti a říká, už nikdy nebudeme takoví. Rusko naproti tomu hledí do minulosti a slibuje, takoví zase jednou budeme. Z čistě racionálního hlediska je čínský způsob progresivnější, protože alespoň směřuje do budoucnosti. Rusko žádnou mírovou budoucnost nemá a proto vzhlíží k válečné minulosti. Sám autor poznamenal, že Rusové pohřbili mrtvolu Sovětského svazu jenom symbolicky několik centimetrů pod zem, a je to pravda.
Četba knihy je stravitelná i pro nenáročné čtenáře, ačkoliv je potřeba si chvíli zvykat na autorův styl. Souhlasím s uživatelkou keselylenka v tvrzení, že kniha působí poněkud nesourodě. Zajímavé reportáže z Donbasu a Krymu jsou přerušovány zprávami o autorových cestách po Rusku a ruské kultuře. Ačkoliv je to vše velice zajímavé, určitě by dle mého názoru neuškodilo zvolit pro tuto knihu buďto jedno nebo druhé.
Knihu jsem si nicméně užil, ačkoliv mi nepřinesla možná tolik nových informací, jak jsem původně očekával.

PS: To, že autor není nestranný mi vůbec nevadil. Ostatně, z jakého důvodu bychom měli být nestranní vůči autoritářskému režimu, který porušuje všechna pravidla i základní lidská práva? Navíc, toto není reportáž ve veřejnoprávní televizi, nýbrž vzpomínková kniha autora.

5 19.05.2022

Původně jsem byl ke knize skeptický, protože většina textů byla napsána před rokem 2009. Teprve nyní jsem si uvědomil, že toto období, mezi masakrem na náměstí Tchien-an-men a nástupem Si Ťin-pchinga, je vlastně velice vypovídající o současné Číně a čínské společnosti. Zároveň je zde patrná spojitost s nejdivočejším období kulturní revoluce. Sám autor poznamenává, že revoluce po roce 1978 vlastně neskončila, jen převlékla kabát. Pojítkem jsou druhy násilí, které mohou uplatňovat všemocné provinční vlády. Stačí jeden výnos a hned může být vykonána i ta nejdrastičtější změna. Čína skočila jediným skokem z éry materiálního strádání do éry výstřední a marnotratné, z éry posedlé politikou do éry posedlé mamonem, z časů potlačených instinktů do času impulzivního požitkářství. Tím se však stala zároveň nemocnou. Čína je zemí protikladů, špinavou a zároveň čistou ulicí, kde se na jedné straně slaví a na druhé hladoví. Totéž platí i o její společnosti. Ženou se za majetkem a bohatstvím stejně slepě jako dříve za socialistickou revolucí. Výsledkem je dekadence a morální marast. Ať chceme nebo ne, se současným čínským režimem nemáme nic společného. Současná Čína není ani partnerem, ani spojencem, ani přítelem, je to nebezpečný a bezohledný stát, který se na rozdíl od Ruska ještě neprojevil v celé své pravé podobě.

5 18.03.2022

Souhlasím s recenzí, která tvrdila, že kniha skvělým uvedením do problematiky celibátu. Nejedná se nutně o souhrnné dějiny celibátu, nýbrž analýzu jeho podob a způsobů, kterými katolická církev celibát obhajovala. Autor pokračuje ve stylu, kterým se ubírá moderní teologie, tj. porovnává genezi raného křesťanství v židovsko-helénském kontextu, což mohu jedině kvitovat.
Souhlasím s autorem, že celibát není žádné dogma a tudíž teoreticky nic nebrání jeho zrušení. S knihy je patrné, že autor je zrušení celibátu nakloněn.
Bohužel autor rovněž nenastínil, jak by měla církevní hierarchie bez celibátu vypadat a na koho se bude vztahovat. Stručně řečeno, bude se moci ženit i sám papež? Ve své starší knize Konkláve - Tajemství papežské volby autor tvrdil, že pokud se stane papežská rezignace pravidlem, dojde ke snížení vážnosti papežského úřadu, protože papež by se tím stal jenom dalším úředníkem, který ze svého úřadu může kdykoliv odstoupit. Napadá mě ovšem otázka, jestli by se to samé nestalo i u kněží, biskupů či arcibiskupů. Samozřejmě, autor uvádí, že i dnes existují ženatí katoličtí kněží (konvertité od protestantů či kněží Východních katolických církví), jejichž autorita není o nic menší než u jejich římskokatolických kolegů. To je samozřejmě pravda, na druhou stranu, není stejně jako u papežské volby na místě stejný argument, že výjimky jsou tolerovány, ale nestávají se pravidlem?
Oceňuji poslední kapitolu o sexuálním zneužíváním, kde se autor postavil za závěry studie z roku 2018, která potvrdila, že celibát není příčinou sexuálního zneužívání. Pouze v některých případech působí jako umocňující faktor.
Osobně nemám zatím vyhraněný názor na zrušení či zachování celibátu. Ke kněžím jako katolík mám velikou úctu, protože vím, že se rozhodli vzdát jedné z nejvyšších svátostí. Osobně si život bez dětí už nedokáži představit a tudíž cítím respekt, pokud se někdo zasvětí službě Bohu, lidem a církvi. Na druhou stranu nedokáži říci, jestli by se můj obdiv ke kněžím snížil, pokud by měli povoleno uzavírat sňatky a mít rodinu. Patrně nijak zvlášť, ale určitě bych nad tím nemával jen tak rukou.
Celkově si ovšem musí čtenář uvědomit, že církev postupuje v případě reforem velice pomalu a uvážlivě. Na jednu stranu je to špatné, na druhou stranu možná i důvod, proč církev přežila slavná impéria i mocné dobyvatele.

5 10.07.2021

Druhý díl se oproti tomu prvnímu soustředí spíše na jednu postavu a pouze občas odbočí stranou. Autor pokračuje v nastaveném standardu prvního dílu, ačkoliv bych ocenil více o prezidentu Veracruzovi nebo samotném El Jerarcovi. Kniha tentokrát popisuje další charakteristický rys Jižní Ameriky a sice drogové kartely, přičemž dokazuje, že dějiny Latinské Ameriky jsou vtipné až do chvíle kdy si uvědomíte, že vlastně nejsou. Drastické scény s rozřezáváním lidí nebo jejich upalování jsou zkrátka děsivé. Oproti nim stojí tantristický sex prezidenta Veracruze za účelem umoření státního dluhu. Obdivuji, jak autor dokáže i nezajímavou dějovou linku (v tomto případě např. Ohnivý tanec) zakončit zajímavě nebo absolutně drasticky. Oproti prvnímu dílu čtenář v knize nalezne více temných scén, ale rozhodně se jedná o zdařilé pokračování.

5 12.01.2021

Knihu nehodnotím, protože jsem poslouchal jenom zkrácenou audioknihu, která se mi velice líbila. Nicméně mnohem lepší a propracovanější je první část. Události po roce 1968, tedy přelomovém okamžiku Husákova života jsou v audioknize hodně zestručněny. Nicméně je dobře, že kniha vyšla, zvláště pak od autora, který je velikým odborníkem. Kniha mi nabídla i některé nové skutečnosti, jako například Husákův nedobrovolný zájezd na Ukrajinu nebo úvahy o připojení Slovenska k SSSR. Kniha rozhodně změní pohled na tuto historickou postavu, kterou hodnotíme spíše podle posledních dvaceti let jejího života. Kniha zároveň vysvětluje některé zažité otázky, jako proč se Husák vždy vrátil do komunistické strany a jak proběhl jeho vývoj od slovenského nacionála až po normalizačního politika, kterého tak dobře známe.

Ke knize mám zvláštní vztah. Poprvé jsem ji chtěl číst v patnácti, ale odložil jsem ji, jelikož se mi zdála příliš popisná a nudná. Po patnácti letech jsem si ji vzal znovu v domnění, že jsem už přece starší a moudřejší. Kniha je skutečně popisná a kromě závěrečné záležitosti s jadernou hlavicí se v příběhu nevyskytuje žádná akční scéna. Už dlouho si kladu otázku, jestli ještě dneska dokážeme vůbec číst a docenit podpobná "neakční" a vědecky "zastaralá díla". Pro mě byl vždy na prvním místě příběh a autorova myšlenka. Jelikož nejsem fyzik ani technik, tak dokáži ledacos odpustit. Na druhou stranu se děj z níže popsaného důvodu trochu vleče. Příběh je skutečně fascinující a geniálně jednoduchý. autor zamýšlel udivit svého čtenáře obrovským Rámou a na konci zanechat nějaké to tajemství. To se mu skutečně povedlo. Každopádně, patří tato kniha do zlatého fondu sci-fi... zcela určitě. Je tato kniha pro všechny... to patrně ne a mnohé její neakčnost odradí, nicméně knihu doporučuji všem zájemcům o zlatý věk sci-fi, ale je nutné si uvědomit, že důraz je zde na objevování ne na akci.

5 04.05.2020

Velice jemná esej o přední postavě katolického mnišského hnutí. Oproti jiným diskutujícím se mi kniha četla velice snadno a rychle. O dějiny 12. a 13. století se zajímám a to mi čtení velice usnadnilo. Předně oceňuji autorův úvod, kdy správně podotkl, že sv. František je velice obtížně pochopitelná postava, která je často předmětem různých pochybných interpretací. Druhým postřehem je přijímání sv. Františka naší společností. Uctíváme ho pro jeho pacifismus, ale jeho důraz na zbožnost a chudobu si vykládáme jako nutnou výbavu člověka přelomu 12. a 13. století. Chesterton správně podotýká, že František byl především zbožný člověk upřímně milující Boha. Jeho cesta k sultánovi během páté křížové výpravy nebyla motivována pacifismem, nýbrž touhou obrátit sultána mírovou cestou na křesťanskou víru, přičemž František nijak křížové výpravy neodsuzoval, naopak je obhajoval pomocí Bible. Musím uznat, že mi autorův způsob nazírání na sv. Františka dosti usnadnil jeho pochopení. Sv. František byl člověk 12. století, nadmíru zbožný, milující poezii, prožívající svůj život jako jednu velkou milostnou báseň, přičemž objektem jeho lásky je Bůh a jakousi múzou je chudoba.
Je pravda, že František příliš nerozlišoval malé věci od velkých - vydal se do Říma s žádostí o uznání svého řádu, když ho následovalo pouze dvanáct neznámých mužů, nebo se vypravil se dvěma společníky k sultánovi obrátit celý islámský svět na křesťanskou víru.
Velice kvituji Chestertonův postřeh, že František "odmítal pro strom vidět celý les". Miloval Boha a doopravdy miloval lidi. Nemiloval však lidstvo, nýbrž jednotlivé lidi, s nimiž vždy jednal zdvořile. Stejně tak nemiloval křesťanství, nýbrž Krista. František toužil vidět vše jako zvláštní a posvátnou věc. Nechtěl stát proti kulise jako pouhé pozadí a dle obecného zvyku označované za les či křesťanství. "Kdyby nazval volavku tetou nebo slona strýcem, což mohl klidně udělat, pořád by to znamenalo, že to jsou jednotliví tvorové, jimž Stvořitel přidělil určitá místa; ne pouhá vyjádření vývojové energie věcí."
Celkově musím rovněž uznat, že Chesterton v podstatě popsal náš dnešní přístup k informacím. Přečteme si článek na Wikipedii a domníváme se, že známe vše. Jedná se ovšem pouze o konec celého příběhu bez hlubšího kontextu. Z tohoto důvodu si lidé Františka hodně přizpůsobují svému vlastnímu nazírání na svět - oslavují jeho pacifismus, ale odmítají jeho hlubokou zanícenou víru, uznávají ho pro jeho lásku ke zvířatům, ale odmítají přiznat že je považoval za tvory s určitým posláním od Boha, tedy nikoliv rovné lidem, milují jeho odpor k touze po majetku, ale příčí se jim Františkův důraz na absolutní chudobu.
Celkově je dobré dodat, že František nehodlal změnit celý svět, protože sám věděl, že většina lidí se nemůže od světského života zcela osvobodit. Mniši ovšem měli připomínat malé kluzké rybky, které dokáží proplouvat sítí zkaženého světa do velkého oceánu svobody (ve smyslu Boží lásky) a zase zpět.
Knihu určitě doporučuji, ale přiznávám, že není vhodnou volbou pro první kontakt s osobou sv. Františka. Po přečtení určitě nelituji, že jsem si toto jméno zvolil jako své jméno a vzor při svém vlastním křtu.

5 02.11.2019

Opět začnu pozitivy. Kniha je velice dobře napsána a Zahn udržuje svůj standard. Bohužel oproti původní trilogii zde chybí ona kvalita okolního prostředí. To je způsobeno jednak dle mého názoru nekvalitním novým kánonem a posléze ne zrovna povedeným koncem Thrawna v Rebels. Osobně mě nejvíce zaujala imperiální část a způsob jakým Thrawn obratně manévroval mezi svojí hodností a osobou Darth Vadera, který ignoruje naprosto vše, co se mu nelíbí. Genialita, rozvážnost a klid ve spojení s hrubou silou, temperamentem a svéhlavostí. To samé vidíme i v první části, ale ta je narušována dějovou linkou Amidaly.
Při čtení mě nicméně opět posedla touha více poznat Thrawnovu metodu předvídání svých nepřátel na základě umění jeho rasy. Zajímalo by mě, zda li by podobná metoda mohla být aplikována na lidi. A tím myslím jak a lidi ze světa SW, tak na lidi dnešního světa. Co je vlastně lidské umění? Dnes už přece neexistuje žádný jednotný směr či technika. Trochu mě překvapuje, že jednotlivé rasy mají umění velice jednolité a monotónní.

5 26.09.2019

Souhlasím, že dnes se nám kniha může zdát jednoduchá, ale nesouhlasím se SONP a jeho srovnání s Tolkienem. Ten psal úplně jiným stylem (hrdinská sága). Le Guinová několikrát potvrdila, že se nějakou koncepcí příliš nezabývala a prostě vyprávěla příběh. Rovněž příliš nesouhlasím s tvrzením, že příběh je nekonfliktní. Le Guinová postavila svůj úspěch na probourávání stereotypů: většina obyvatel "civilizovaného světa proto v příběhu není bílé barvy pleti, ale tmavé, čarodějové nejsou nutně všemocní, magie nedokáže vyčarovat trvalé věci, a stejně tak z tohoto důvodu i hlavní hrdina nezachraňuje celý svět, bojuje se svými vlastními pochybami a démony. Konflikt tam tedy je, ale nikoliv celosvětového rozměru. Navíc nikde v příběhu není definováno Dobro a Zlo. Vše na světě se může přeměnit v jedno či druhé. Nicméně rovněž musím ocenit koncept "pojmenovávání věcí", filosofický základ celé magie spočívající v rovnováze sil ve světě a samozřejmě celkového poselství, že velká moc sebou obnáší nutnost vědět, kdy ji použít a posléze nést za své činy odpovědnost.

5 11.08.2019

Čtivý dobrodružný příběh o nešťastném králi. Kniha má v podstatě jednoduché poselství. Patagoncem může být kdokoliv, kdo se odváží snít. Během celého děje je zajímavé sledovat do jaké míry samotný Antoine věří své vizi a povídačkám, které navykládal svému okolí (viz čekání na francouzskou válečnou loď). Zejména bych ocenil vykreslení kontrastu naivních představ a tvrdé reality. Jak se praví na konci celé knihy: království zůstalo jen v mé hlavě.

5 18.12.2017

Skvělé pokračování. Samozřejmě, že detektivní zápletka je poněkud jednoduchá, ale to je pouze tím, že kniha nemá být plnohodnotnou detektivkou. Hlavní poselství příběhu je jako obvykle někde jinde - vyspělost za cenu ztráty přirozeného vývoje, pohodlí za cenu ztráty podstatné části lidskosti. Asimova mám rád, protože hlavní poselství hledá v humanitních vědách (sociologii, historii nebo psychologii). V podstatě dosvědčuje, že člověk může žít bez jakékoliv technologie, ale bez smyslu existence či filosofického základu nikoliv!

5 09.09.2017

Na knize mě zaujalo především téma a čtivý styl psaní. Nejedná se o složitou detektivní zápletku, protože od začátku znáte jednoho z vrahů. Zajímavou se kniha po stránce dějové stává ve svém závěru. Mnohem významnější předností knihy je vylíčení atmosféry nacistického Berlína a pocitů jeho obyvatel na konci války - tj. ztráta jakýchkoliv iluzí a důvěry ve vůdce vs slepá poslušnost až do konce. V podstatě se dá říci, že se jedná o román bez hrdinů, protože Ruprecht Haas je sice bývalý vězeň z koncentračního tábora, ale jeho cesta msty je lemována vraždami a mučením. Druhá ústřední postava SS Sturmbannführer Kalterer je původně kriminalista vedený svým smyslem pro spravedlnost. Kalterer je ovšem součást zločinné mašinerie a osobně se tak podílel na týrání a zabíjení nevinných civilistů. Kniha tak předesílá otázku, jestli uprostřed zločinného režimu existuje menší či větší míra viny jednotlivce. Veliký dojem na mě učinil závěr celého příběhu a osudu hlavních postav.

Knihu jsem si užil možná více, protože se trochu vyznám v berlínských ulicích a místopisu. Autoři neudávají vždy přesný čas, kdy se děj odehrává, ale se základní znalostí vývoje válečných událostí let 1944/45 se čtenář nemůže v ději ztratit. Hodí se vědět, co to byla ardenská ofenziva, operace Frühlingserwachen, "znovudobytí" Löbau, obrana seelowské vrchoviny, pád Budapešti atd.

5 01.01.2016

Dočetl jsem celou trilogii. Hrůza. První díl je plný gramatických a stylistických chyb. O ději se raději ani nebudu vyjadřovat. Absolutně nedoporučuji.

Kniha se mi líbila, protože se podle mého názoru jedná o velice barvitý popis života v divočině a svérázné společnosti lidí na hranici tehdejší civilizace. Postavy se dobře doplňují - jedna část (major, plukovníkovy dcery) představují pohled civilizovaného člověka, a druhá (Sokolí oko, indiáni) pohled lidí přírody, přičemž se navzájem příliš nechápou.
Román je velice čtivě napsán, a navíc ukazuje neidealizovaný pohled na koloniální boje v Americe. Myslím si, že vůbec nevadí odsunutí historických událostí do pozadí. Trochu sporná je podíl Montcalma na masakru u pevnosti Wiliam Henry, ale to na kvalitě románu nic nemění.

5 06.06.2015

Neuvěřitelný životní příběh, který mnohonásobně překonává literární zpracování v podobě Osvětimské knihovnice (A. Iturbe). Měl jsem nedávno příležitost paní Krausovou poznat. I ve svém pokročilém věku jezdí po školách a vypráví svůj příběh. Je to velice vitální a příjemná osoba, a i když byl její život mnohdy odkládán, přesto poskytl mnoha lidem poučení a inspiraci. Ještě dnes mě mrazí, když paní Krausová zakončila své vyprávění slovy: "Tak to byl můj holocaust."
Myslím, že o válečných letech bylo zde již mnoho napsáno, nicméně neméně zajímavou částí knihy představují léta v izraelském kibucu. Byl jsem překvapen, jak byli Židé, kteří přežili holocaust přijímáni v novém státě Izrael. Podle přesvědčení velkého množství lidí mohla žena přežít koncentrační tábor jenom za předpokladu, že se prodávala esesákům. V případě muže muselo jít o bývalého kápa. Tento přístup změnil až proces s Adolfem Eichmannem v roce 1962.

4 28.03.2023

Kniha mě zaujala více než jsem původně čekal. Je napsána velice čtivým jazykem a pokud se rozhodnete pro audioknihu, čeká vás příjemný poslech. S názory pana generála jsem vždy většinou souhlasil a tato kniha poskytuje přehledný popis generálova života a jeho postojů. Jelikož se jedná o životopis a nikoliv o odbornou publikaci, střídají se zde vzpomínkové a reportážní pasáže. Otázky kladené Vladimírem Mertlíkem jsou místy obecné, ale místy se dotkly skutečně zajímavých detailů jako například otázky kurdského státu nebo fungování NATO. Samozřejmě nejzajímavější částí celé knihy představují kapitoly o bývalé Jugoslávii a záchraně francouzských vojáků z obklíčení. Líbí se mi, že pan generál zastává umírněný pohled na události, které v českých médiích bývají prezentovány spíše jednostranně - např. srbský pohled na válku nebo schopnosti Kurdů založit vlastní stát.
Někomu se určitě nemusí líbit komunistická minulost pana generála, o níž v knize vypráví sám Petr Pavel i jeho otec. V takovém případě si musíme vyjasnit jednu důležitou otázku. Může se člověk v určité části života změnit? Pokud v to nevěříte, pak vám asi kniha názor nezmění. Já naopak věřím, že člověk může chybovat a posléze svoji chybu odčinit. Navíc je patrné, že panu generálovi k jeho kariéře pomohly předně schopnosti a vytrvalost.
Knihu i audioknihu vřele doporučuji a ačkoliv je ještě příliš brzy, a já doufám, že tento komentář nebudu muset měnit, myslím si, že jsme si vybrali dobrého prezidenta!

4 18.03.2023

Tento díl jsem dlouho neprávem přehlížel, přestože má po Lvu, čarodějnici a skříni patrně nejvíce akční a napínavý příběh. Knihy o Narnii jsou postaveny zejména na křesťanských symbolech a universálním poselství, nikoliv na dynamickém příběhu. Není to zkrátka Pán prstenů.
Každý příběh Narnie rozebírá jinou stránku křesťanské nauky. Např. Lev, čarodějnice a skříň je o obětování, Plavba Jitřního poutníka zase o vytrvalosti ve víře vedoucí k obrácení a Stříbrná židle zase o odvaze následovat Boha (Aslana) aniž bychom měli sebemenší jistotu, kam nás naše cesta zavede. Příběh knihy Kůň a jeho chlapec v sobě obsahuje onu základní otázku, kdo je vlastně hoden vstoupit do nebe? Kůň Brí ví o Narnii (ráj) nejvíce z celé družiny, je moudrý, odvážný a zkušený. Naproti tomu Šasta je nevzdělaný a o Narnii zaslechl pouze několik kusých zpráv. A přesto se Šasta v rozhodující chvíli projeví mnohem statečněji než zkušený válečný kůň. Ponaučení zní, že se člověk před vstupem do nebe musí zbavit svého lpění na titulech, bohatství nebo zkušenostech a považovat se za obyčejné a nedokonalého.
V příběhu pravda chybí ono spojení mezi naším světem a Narnií (nepočítaje Edmunda a Lucii), ale to právě tomuto dílu přidává na jeho unikátnosti. Navíc celá cesta Brího a Šasty plně zapadá do stylu, kterým autor své knihy psal. Je to příběh o cestě do neznáma, která cestovatele vždy změní a po celou dobu jsou doprovázeny Aslanem (Ježíšem/Bohem), jenž jako jediný ví, jak to celé dopadne.

4 10.01.2023

Na knihu jsem se dlouho těšil a určitě naplnila mé očekávání. V mém osobním případě jsem většinu obsahu knihy znal či tušil, nicméně mi autor poskytl zajímavá doplňující data či číselné údaje. Autor rovněž velice přehledně vysvětluje klíčové okamžiky námořní historie (např. britská strategie rozmístění lodí, význam ponorek ve dvou světových válkách či proniknutí Portugalců do Indie, pád Britského impéria).
Domnívám se však, že poslední kapitola o současnosti mohla být trochu delší a obsáhlejší. Zajímavá témata byla zmíněna pouze v několika odstavcích (kontejnerová doprava, moderní pirátství, remilitarizace světových oceánů apod.)
Každopádně jsem si knihu užil a pokud máte základní znalosti z této oblasti, pak vám kniha jistě ucelí a rozšíří obzory. Čtenář si rovněž uvědomí, jak nezměrný je význam moře i v 21. století, což bylo pravděpodobně hlavním účelem publikace.

4 25.07.2022

Kniha mi byla doporučena otcem, podle něhož prý budu na Rodinovo dílo pohlížet úplně jinak. Musím uznat, že měl částečně pravdu. Z knihy člověk lépe pochopí Rodinovo nazírání na svět a celkovou tvorbu. Sochař by se měl dívat a ne si vymýšlet. Přidávat nebi více modré je lež. Na druhou stranu Rodinova fascinace pohybem a lidským tělem spojovala starou antickou a renesanční tradici. Pokud trochu znáte dějiny umění v 19. století, jistě vám příběh řekne více. Protože první dvě třetiny vidíme Rodinovo strádání a marný boj proti konzervativní umělecké akademii. Tím se přidává na stranu impresionistů a podobných "vyvrhelů" tehdejší umělecké scény. Weiss skutečně umí psát velice čtivé a zajímavé životopisy, přičemž čtenář na jednu stranu Rodina chápe, ale na druhou stranu jej neustále dráždí jeho přezíravý přístup k Rose a sobeckost vůči ostatním. Avšak jen málo geniálních umělců vedlo příkladný rodinný život. Musíme si vždy vybrat, jestli budeme hodnotit dílo nebo člověka. Rodin měl vlastně v životě štěstí, protože se dokázal obklopit lidmi, kteří v něj věřili a věřit nepřestali, ani poté, co jim negativně ovlivnil život (Rose, Camilla, Zola). Nakonec však svému okolí Rodin mnoho štěstí nepřinesl, Rose zemřela na zimu, když jej ošetřovatele, z jeho syna se stal nezvedený alkoholik, Camilla se zbláznila apod. Knihu mohu jedině doporučit i přes její délku. Příběh plynule utíká, tak jako život samotný. Nicméně po četbě člověk pochopí slova opata Eymarda, že každý člověk je schopen oběti, odříkání a sebezapření. Někdo kvůli Bohu někdo kvůli sochařství.

4 01.02.2021

Při četbě románů pana Kaplického se člověk nemůže ubránit srovnání s dnes již bohužel více známějšími Vondruškovými romány. Upřímně si myslím, že Václav Kaplický by měl být první autor, jehož jméno se nám vybaví, když přijde řeč na dobrý historický román. Jeho příběhy jsou vyprávěny velice živě a vše, co jsem od Kaplického četl jsem přečetl velice rychle. Proto se ani v případě Táborské republiky nenechejte odradit sedmi stovkami stránek. Kaplického si dále cením pro jeho nenucenou archaizaci jazyka. Postavy mluví přímo úměrně době, v níž se příběh odehrává, ale zároveň srozumitelně a uvěřitelně. Dalším klad představuje autorova schopnost kombinovat historické a fiktivní postavy. Osudy obou druhů postav se sice kříží, ale opět se nejedná o nic násilného nebo stěží uvěřitelného. Co se týče historické přesnosti, tak je zapotřebí obdivovat autorovu péči s jakou shromáždil na šedesátá léta minulého století úctyhodné množství informací a historických pramenů. Samozřejmě, najedeme zde několik nepřesností (Jan Roháč a Hynek Ptáček nebyli příbuzní), ale na tehdejší dobu se nejedná o žádnou glorifikaci husitů, po vzoru Vávrovy trilogie. Komunistická propaganda se vždy těžko vyrovnávala s faktem, že hlasatelé křesťanského komunismu byli radikální táborští kněží, kteří se později stali prakticky pro všechny přítěží. Kniha správně vychází ze skutečnosti, že husitství bylo především náboženské hnutí, které nemělo v žádném případě za cíl odstranit feudalismus nebo zrušit vládu králů (ostatně, Husité z počátku nevystupovali přímo proti Zikmundovi). Druhý správný předpoklad představuje fakt, že cokoliv bylo učiněno Žiškou, Táborskými nebo křižáky se odvíjelo od Bible (založení Tábora, konec světa, utrpení, apod.) V knize se objevuje ve dvou případech určité zkreslení charakteru. Jan Žižka je zde vyobrazen jako ušlechtilý boží bojovník, kdežto Zikmund jako nevěrohodný a zlý král. Rovněž nebyl autor dle mého názoru férový vůči panu Oldřichu z Rožmberka, jednoho z největších politiků své doby. Samozřejmě, že myslel primárně na svůj vlastní prospěch, ale až do příchodu Jiříka z Poděbrad neměl v Čechách konkurenci. Příběh samotný popisuje nikoliv dějiny husitství, ale vzestup a pád města Tábora coby vysněné ideální křesťanské obce. Jako všechny podobné počiny, narazil tento projekt na sobectví, korupci a netoleranci svých zakladatelů. Ona myšlenka táborského komunismu v podstatě přetrvala pouze několik měsíců, posléze se město stalo novou vrchností a později královským městem, ačkoliv mnozí obyvatelé nedokázali pochopit, že doba se změnila a návrat není možný. Postava Vaška Bláznice nám zase ukazuje, že když nemůže být dokonalá obec, pak v ní nemůže žít dokonale čistý život ani jeho obyvatelé. Tímto problémem se zabýval už Platón a po něm arabští filosofové (al-Farábí a Ibn Bádždža), přičemž se všichni shodli, že dokonalá obec je možná pouze, pokud má pevný řád a dokonalé vůdce. Líbí se mi závěr Ibn Bádždži, který filosofy (tj. dobré lidi) neodlučoval od společnosti (stejně jako Vašek Bláznice chtěl žít čistý život mimo dění v obci), nýbrž jí měli být nápomocni a celá obec musí při svém úsilí o dokonalost spolupracovat... Budiž nám to ponaučením.

4 28.07.2020