Rilian komentáře u knih

Jako malý jsem sérii četl a byl jsem trochu zklamán, protože jsem byl namlsán Pánem prstenů a myslel jsem si, že Lewis psal něco podobného, akorát více pro děti. Teprve v dospělosti jsem začal objevovat hloubku Lewisova díla a především jeho křesťanský podtext. Když jsem byl dítě, neviděl jsem v Aslanovi Ježíše a nechápal jsem jeho oběť v první díle. Nyní se mi celá série jeví v jiném světle. Narie byla stvořena pro děti, aby mohly Ježíše poznat skrze Aslana (což u mě fungovalo). Ostatně na konci Plavby jitřního poutníka sám Aslan říká, že když děti dospějí, musejí ho hledat ve svém světě, ale pod jiným jménem. Všechny děti, které se do Narine dostaly byly buďto opuštěné, vyčleněné, hledající naději nebo byly pro své okolí nesnesitelné. Všechny Aslana poznaly a nalezly, co hledaly nebo co potřebovaly. Stříbrná židle patří k mým nejoblíbenějším dílům celé série. Vrchol příběhu představuje souboj se Zelenou čarodějnicí. Tento souboj ovšem není soubojem fyzických sil, nýbrž pevné víry. Čarodějnice se děti stejně jako Satan snaží přesvědčit, že temnota je jedinou realitou a Bůh (Aslan) nebo Narnie (Nebe) pouhým výmyslem.
Pokud se k Narnii dostanete už jako dospělí, nečekejte epický fantasy příběh, ale popis dětského hledání Boha (Aslana). Ostatně první scéna, kdy se Jill setká s Aslanem je toho důkazem. Aslan ji nedává žádné sliby ani záruky, pouze ji ukazuje jezero, z něhož se může Jill napít. Jill se poté musí rozhodnout, jestli bude mít odvahu napít se a riskovat, že na ní lev zaútočí nebo uteče. Stejně tak nedává Bůh žádné záruky, pouze nám ukazuje cestu, po níž se musíme vydat sami vyzbrojeni pouze vírou a naději.

5 23.12.2022

Úvodem bych asi měl zmínit, že se mi kniha nečetla dobře a měl jsem problém se začíst do jednotlivých kapitol. Na druhé straně uznávám historickou hodnotu tohoto díla, stejně tak musím vzít v potaz dobu, kdy byla kniha napsána.
Pokud tento román porovnáme s Orwellovým 1984, pak si můžeme povšimnout, že oba autoři v některých dějových prvcích zašli do většího extrému, kdežto v jiných se drželi zpátky. Orwell kupříkladu upřel obyvatelům Oceánie právo na sex (Antisexuální liga), kdežto Zamjatin ho v Jednotném státě pouze omezil na přídělový systém (růžové lístky). Naproti tomu Zamjatin přišel s plánem, jak by Jednotný stát mohl kontrolovat myšlení svých lidí a vymazat jim fantazii. V 1984 O´Brian přiznává, že je to zatím jeden z nedosažených cílů Strany. Samotný závěr je u Zamjatina trochu povzbudivější, protože je zde alespoň naděje, že Jednotný stát způsobenou krizi nepřežije a samotnou naději vyjádřila i jedna z postav, když přirovnala revoluce k nekonečnu. Žádná revoluce není poslední. Orwell zakončil svůj román velice depresivně. Všechen odpor je marný, protože Strana si řídí i svůj vlastní odboj a proléti se nikdy nevzbouří.
Dějová linie v podstatě popisuje reakce racionálního a pragmatického člověka, který byl vychován v přesvědčení, že všechny životní problémy jsou jenom matematické rovnice s jasným výsledkem. Žena I-330 mu však do života vnese zmatek a mysl D-503 se musí vyrovávat s iracionálními pocity jako radost, láska či morálka.
Knihu mohu doporučit, ale čtenář nesmí očekávat akcí nabití příběh nebo detaily z historie Jednotného státu. Osobně mi v příběhu scházelo nějaké vysvětlení, jak celý tento režim vlastně vznikl. Zvláště, když si lidé evidentně něco z dějin před Jednotným státem pamatují, což je další rozdíl oproti Orwellovi. Nechci říci, že v Jednotném státě bych chtěl žít, ale oproti 1984 jsem zde necítil takovou stísněnost a nemožnost útěku.

5 09.10.2022

Musím se přiznat, že jsem od této knihy čekal něco úplně jiného. Očekával jsem vesmírné bitvy, a klasickou space operu, ale ve skutečnosti se jedná o filozofické pojednání o cestě sedmi poutníků. Knihy Dana Simmonse osobně rozděluji do dvou skupin. Zatímco do některých knih se velice rychle začtu (Terror), u dalších mi to zkrátka nejde (Illión). První díl Hyperionu je někde uprostřed. Jednotlivé příběhy poutníků mě docela až na poslední dva bavily, ale celkově jakoby hlavní příběh zůstával v pozadí. Pro objektivnější hodnocení bude zapotřebí přečíst alespoň Pád Hyperionu, na který si ovšem musím udělat více času a nečíst jenom pár stránek během cesty do práce.

5 26.09.2022

Pokud se alespoň trochu zajímáte o současné i minulé dění, pak vám kniha (zejména první dvě kapitoly o ruské tradici nikdy nepřiznat vlastní selhání) pouze potvrdí názor, který si o Rusku (minulém i současném) lze vytvořit. Rusko je upadající velmoc hledící do minulosti. V tom se velice odlišuje od Číny. Čína je velmoc, která hledí do minulosti a říká, už nikdy nebudeme takoví. Rusko naproti tomu hledí do minulosti a slibuje, takoví zase jednou budeme. Z čistě racionálního hlediska je čínský způsob progresivnější, protože alespoň směřuje do budoucnosti. Rusko žádnou mírovou budoucnost nemá a proto vzhlíží k válečné minulosti. Sám autor poznamenal, že Rusové pohřbili mrtvolu Sovětského svazu jenom symbolicky několik centimetrů pod zem, a je to pravda.
Četba knihy je stravitelná i pro nenáročné čtenáře, ačkoliv je potřeba si chvíli zvykat na autorův styl. Souhlasím s uživatelkou keselylenka v tvrzení, že kniha působí poněkud nesourodě. Zajímavé reportáže z Donbasu a Krymu jsou přerušovány zprávami o autorových cestách po Rusku a ruské kultuře. Ačkoliv je to vše velice zajímavé, určitě by dle mého názoru neuškodilo zvolit pro tuto knihu buďto jedno nebo druhé.
Knihu jsem si nicméně užil, ačkoliv mi nepřinesla možná tolik nových informací, jak jsem původně očekával.

PS: To, že autor není nestranný mi vůbec nevadil. Ostatně, z jakého důvodu bychom měli být nestranní vůči autoritářskému režimu, který porušuje všechna pravidla i základní lidská práva? Navíc, toto není reportáž ve veřejnoprávní televizi, nýbrž vzpomínková kniha autora.

5 19.05.2022

Původně jsem byl ke knize skeptický, protože většina textů byla napsána před rokem 2009. Teprve nyní jsem si uvědomil, že toto období, mezi masakrem na náměstí Tchien-an-men a nástupem Si Ťin-pchinga, je vlastně velice vypovídající o současné Číně a čínské společnosti. Zároveň je zde patrná spojitost s nejdivočejším období kulturní revoluce. Sám autor poznamenává, že revoluce po roce 1978 vlastně neskončila, jen převlékla kabát. Pojítkem jsou druhy násilí, které mohou uplatňovat všemocné provinční vlády. Stačí jeden výnos a hned může být vykonána i ta nejdrastičtější změna. Čína skočila jediným skokem z éry materiálního strádání do éry výstřední a marnotratné, z éry posedlé politikou do éry posedlé mamonem, z časů potlačených instinktů do času impulzivního požitkářství. Tím se však stala zároveň nemocnou. Čína je zemí protikladů, špinavou a zároveň čistou ulicí, kde se na jedné straně slaví a na druhé hladoví. Totéž platí i o její společnosti. Ženou se za majetkem a bohatstvím stejně slepě jako dříve za socialistickou revolucí. Výsledkem je dekadence a morální marast. Ať chceme nebo ne, se současným čínským režimem nemáme nic společného. Současná Čína není ani partnerem, ani spojencem, ani přítelem, je to nebezpečný a bezohledný stát, který se na rozdíl od Ruska ještě neprojevil v celé své pravé podobě.

5 18.03.2022

Souhlasím s recenzí, která tvrdila, že kniha skvělým uvedením do problematiky celibátu. Nejedná se nutně o souhrnné dějiny celibátu, nýbrž analýzu jeho podob a způsobů, kterými katolická církev celibát obhajovala. Autor pokračuje ve stylu, kterým se ubírá moderní teologie, tj. porovnává genezi raného křesťanství v židovsko-helénském kontextu, což mohu jedině kvitovat.
Souhlasím s autorem, že celibát není žádné dogma a tudíž teoreticky nic nebrání jeho zrušení. S knihy je patrné, že autor je zrušení celibátu nakloněn.
Bohužel autor rovněž nenastínil, jak by měla církevní hierarchie bez celibátu vypadat a na koho se bude vztahovat. Stručně řečeno, bude se moci ženit i sám papež? Ve své starší knize Konkláve - Tajemství papežské volby autor tvrdil, že pokud se stane papežská rezignace pravidlem, dojde ke snížení vážnosti papežského úřadu, protože papež by se tím stal jenom dalším úředníkem, který ze svého úřadu může kdykoliv odstoupit. Napadá mě ovšem otázka, jestli by se to samé nestalo i u kněží, biskupů či arcibiskupů. Samozřejmě, autor uvádí, že i dnes existují ženatí katoličtí kněží (konvertité od protestantů či kněží Východních katolických církví), jejichž autorita není o nic menší než u jejich římskokatolických kolegů. To je samozřejmě pravda, na druhou stranu, není stejně jako u papežské volby na místě stejný argument, že výjimky jsou tolerovány, ale nestávají se pravidlem?
Oceňuji poslední kapitolu o sexuálním zneužíváním, kde se autor postavil za závěry studie z roku 2018, která potvrdila, že celibát není příčinou sexuálního zneužívání. Pouze v některých případech působí jako umocňující faktor.
Osobně nemám zatím vyhraněný názor na zrušení či zachování celibátu. Ke kněžím jako katolík mám velikou úctu, protože vím, že se rozhodli vzdát jedné z nejvyšších svátostí. Osobně si život bez dětí už nedokáži představit a tudíž cítím respekt, pokud se někdo zasvětí službě Bohu, lidem a církvi. Na druhou stranu nedokáži říci, jestli by se můj obdiv ke kněžím snížil, pokud by měli povoleno uzavírat sňatky a mít rodinu. Patrně nijak zvlášť, ale určitě bych nad tím nemával jen tak rukou.
Celkově si ovšem musí čtenář uvědomit, že církev postupuje v případě reforem velice pomalu a uvážlivě. Na jednu stranu je to špatné, na druhou stranu možná i důvod, proč církev přežila slavná impéria i mocné dobyvatele.

5 10.07.2021

Kniha mi byla doporučena otcem, podle něhož prý budu na Rodinovo dílo pohlížet úplně jinak. Musím uznat, že měl částečně pravdu. Z knihy člověk lépe pochopí Rodinovo nazírání na svět a celkovou tvorbu. Sochař by se měl dívat a ne si vymýšlet. Přidávat nebi více modré je lež. Na druhou stranu Rodinova fascinace pohybem a lidským tělem spojovala starou antickou a renesanční tradici. Pokud trochu znáte dějiny umění v 19. století, jistě vám příběh řekne více. Protože první dvě třetiny vidíme Rodinovo strádání a marný boj proti konzervativní umělecké akademii. Tím se přidává na stranu impresionistů a podobných "vyvrhelů" tehdejší umělecké scény. Weiss skutečně umí psát velice čtivé a zajímavé životopisy, přičemž čtenář na jednu stranu Rodina chápe, ale na druhou stranu jej neustále dráždí jeho přezíravý přístup k Rose a sobeckost vůči ostatním. Avšak jen málo geniálních umělců vedlo příkladný rodinný život. Musíme si vždy vybrat, jestli budeme hodnotit dílo nebo člověka. Rodin měl vlastně v životě štěstí, protože se dokázal obklopit lidmi, kteří v něj věřili a věřit nepřestali, ani poté, co jim negativně ovlivnil život (Rose, Camilla, Zola). Nakonec však svému okolí Rodin mnoho štěstí nepřinesl, Rose zemřela na zimu, když jej ošetřovatele, z jeho syna se stal nezvedený alkoholik, Camilla se zbláznila apod. Knihu mohu jedině doporučit i přes její délku. Příběh plynule utíká, tak jako život samotný. Nicméně po četbě člověk pochopí slova opata Eymarda, že každý člověk je schopen oběti, odříkání a sebezapření. Někdo kvůli Bohu někdo kvůli sochařství.

5 01.02.2021

Druhý díl se oproti tomu prvnímu soustředí spíše na jednu postavu a pouze občas odbočí stranou. Autor pokračuje v nastaveném standardu prvního dílu, ačkoliv bych ocenil více o prezidentu Veracruzovi nebo samotném El Jerarcovi. Kniha tentokrát popisuje další charakteristický rys Jižní Ameriky a sice drogové kartely, přičemž dokazuje, že dějiny Latinské Ameriky jsou vtipné až do chvíle kdy si uvědomíte, že vlastně nejsou. Drastické scény s rozřezáváním lidí nebo jejich upalování jsou zkrátka děsivé. Oproti nim stojí tantristický sex prezidenta Veracruze za účelem umoření státního dluhu. Obdivuji, jak autor dokáže i nezajímavou dějovou linku (v tomto případě např. Ohnivý tanec) zakončit zajímavě nebo absolutně drasticky. Oproti prvnímu dílu čtenář v knize nalezne více temných scén, ale rozhodně se jedná o zdařilé pokračování.

5 12.01.2021

Knihu nehodnotím, protože jsem poslouchal jenom zkrácenou audioknihu, která se mi velice líbila. Nicméně mnohem lepší a propracovanější je první část. Události po roce 1968, tedy přelomovém okamžiku Husákova života jsou v audioknize hodně zestručněny. Nicméně je dobře, že kniha vyšla, zvláště pak od autora, který je velikým odborníkem. Kniha mi nabídla i některé nové skutečnosti, jako například Husákův nedobrovolný zájezd na Ukrajinu nebo úvahy o připojení Slovenska k SSSR. Kniha rozhodně změní pohled na tuto historickou postavu, kterou hodnotíme spíše podle posledních dvaceti let jejího života. Kniha zároveň vysvětluje některé zažité otázky, jako proč se Husák vždy vrátil do komunistické strany a jak proběhl jeho vývoj od slovenského nacionála až po normalizačního politika, kterého tak dobře známe.

Krásně poeticky psaná filosofická úvaha nad základními hodnotami lidstva. Jednotlivé promluvy proroka směřují k jednomu společnému jmenovateli - k rovnováze. Bez ní nemůže život existovat. "Vyrovnanost – radost a žal – ničeho není více. Nelze je od sebe oddělovat. – Společně přicházejí, a když si jeden z nich sedne s vámi ke stolu, pak si buďte vědomi toho, že druhý spí pod vaší postelí. Skutečně se pohybujete jako váhy mezi svým žalem a svou radostí." Stejně tak i všechno na světě má dvojí podstatu. Např. láska, která nás bude korunovat a zároveň ukřižovat, a i když je naším růstem, zároveň je i naším omezením." V manželství bychom zase měli "stát při sobě, ale ne příliš blízko, neboť pilíře chrámu mají mezi sebou rozestup a dub a cypřiš nerostou ve stínu toho druhého." Autor původem maronita se ve svém díle snaží spojovat různé prvky náboženství Blízkého východu. Např. zmíněná rovnováha dobra a zla vycházející z Persie nebo křesťanský a islámský důraz na štědrost vůči potřebným. Na druhou stranu v kapitole o jídle zase hovoří o nutnosti žít s přírodou v souladu. "Když zabíjíte zvíře, promluvte k němu ve svém srdci takto: Stejnou silou, jaká zabíjí tebe, jsem zabíjen i já, a také já budu pozřen. Neboť zákon, jenž mi svěřuje tebe do mých rukou, svěří mě i do rukou mocnějších." Samotný autor byl ostatně silně ovlivněn vírou Bahá’í jejíž vyznavači se snaží spojit všechna abrahámovská náboženství. Při četbě jsem měl neustále pocit, že Džibrán už v roce 1923 předvídá dějiny své země. Libanon je země, jejíž existence stojí a padá na rovnováze (maronité, sunnité, šiíté). Když se naposledy tato rovnováha porušila, upadla země do krvavé občanské války. Současné protesty snad zemi přinesou mír a konečně se její lid sjednotí pod jednou vlajkou bez ohledu na náboženství.

PS: Jako učitel oceňuji krásnou pasáž o učení. "Učitel, jenž kráčí ve stínu chrámu mezi svými následovníky, nerozdává ze své moudrosti, ale spíše ze své víry a laskavé péče. Je-li opravdu moudrý, pak vás nezve, abyste vstoupili do domu jeho moudrosti, ale raději vás vede k prahu vaší vlastní mysli."

5 21.06.2020

Ke knize mám zvláštní vztah. Poprvé jsem ji chtěl číst v patnácti, ale odložil jsem ji, jelikož se mi zdála příliš popisná a nudná. Po patnácti letech jsem si ji vzal znovu v domnění, že jsem už přece starší a moudřejší. Kniha je skutečně popisná a kromě závěrečné záležitosti s jadernou hlavicí se v příběhu nevyskytuje žádná akční scéna. Už dlouho si kladu otázku, jestli ještě dneska dokážeme vůbec číst a docenit podpobná "neakční" a vědecky "zastaralá díla". Pro mě byl vždy na prvním místě příběh a autorova myšlenka. Jelikož nejsem fyzik ani technik, tak dokáži ledacos odpustit. Na druhou stranu se děj z níže popsaného důvodu trochu vleče. Příběh je skutečně fascinující a geniálně jednoduchý. autor zamýšlel udivit svého čtenáře obrovským Rámou a na konci zanechat nějaké to tajemství. To se mu skutečně povedlo. Každopádně, patří tato kniha do zlatého fondu sci-fi... zcela určitě. Je tato kniha pro všechny... to patrně ne a mnohé její neakčnost odradí, nicméně knihu doporučuji všem zájemcům o zlatý věk sci-fi, ale je nutné si uvědomit, že důraz je zde na objevování ne na akci.

5 04.05.2020

Příběh této knihy se zabývá několika jednoduchými filosofickými problémy. Prvním je idea ráje ve smyslu ráje nabytého a ráje vnuceného. V každém případě ráj/utopie přináší veliké a často přehlížené nebezpečí - nudu a ustrnulost. Navzdory technologickému pokroku přinášející materiální blahobyt se lidstvo nikdy nemůže zcela oprostit od často zavrhovaných humanitních věd jako filosofie nebo teologie. Ty slouží ve společnosti jako balast na lodi kolébající se v oceánu. Nemají viditelný užitek, ale bez nich se loď převrhne. Zaujala mě reflexe (spíše asi nevědomá) Karla Jasperse, který ve stejné době sepsal pojednání o Atomové bombě a budoucnosti lidstva, v němž tvrdil, že samotné odstranění jaderných zbraní ničemu nepomůže, pokud nebude lidstvo odhodláno skutečně uzavřít mír. Toto odhodlání nicméně Jaspers očekává od člověka, který musí projít morální promněnou. Clark toto odhodlání přinesl skrze Vládce. Je obdivuhodné, že v padesátých a šedesátých letech v době všeobecné víry ve vědu přinesl Clark tuto vizi lidstva, které je v porovnání s Vládci nicotné a v podstatě na úrovni dětí. Samotný konec je velice dojemný a depresivní zároveň. Pořád v sobě cítím onen pocit bezradnosti nad ztrátou dětí, budoucnosti a především nemohoucnosti s tím cokoliv udělat. Clark je právem pokládán za velmistra sci-fi, protože jeho díla v sobě obsahují hlubší humanistické poselství. Stále si nejsem jistý, jestli jsem knihu správně pochopil, ale to je na čtení právě to krásné .

5 03.04.2020

Velice jemná esej o přední postavě katolického mnišského hnutí. Oproti jiným diskutujícím se mi kniha četla velice snadno a rychle. O dějiny 12. a 13. století se zajímám a to mi čtení velice usnadnilo. Předně oceňuji autorův úvod, kdy správně podotkl, že sv. František je velice obtížně pochopitelná postava, která je často předmětem různých pochybných interpretací. Druhým postřehem je přijímání sv. Františka naší společností. Uctíváme ho pro jeho pacifismus, ale jeho důraz na zbožnost a chudobu si vykládáme jako nutnou výbavu člověka přelomu 12. a 13. století. Chesterton správně podotýká, že František byl především zbožný člověk upřímně milující Boha. Jeho cesta k sultánovi během páté křížové výpravy nebyla motivována pacifismem, nýbrž touhou obrátit sultána mírovou cestou na křesťanskou víru, přičemž František nijak křížové výpravy neodsuzoval, naopak je obhajoval pomocí Bible. Musím uznat, že mi autorův způsob nazírání na sv. Františka dosti usnadnil jeho pochopení. Sv. František byl člověk 12. století, nadmíru zbožný, milující poezii, prožívající svůj život jako jednu velkou milostnou báseň, přičemž objektem jeho lásky je Bůh a jakousi múzou je chudoba.
Je pravda, že František příliš nerozlišoval malé věci od velkých - vydal se do Říma s žádostí o uznání svého řádu, když ho následovalo pouze dvanáct neznámých mužů, nebo se vypravil se dvěma společníky k sultánovi obrátit celý islámský svět na křesťanskou víru.
Velice kvituji Chestertonův postřeh, že František "odmítal pro strom vidět celý les". Miloval Boha a doopravdy miloval lidi. Nemiloval však lidstvo, nýbrž jednotlivé lidi, s nimiž vždy jednal zdvořile. Stejně tak nemiloval křesťanství, nýbrž Krista. František toužil vidět vše jako zvláštní a posvátnou věc. Nechtěl stát proti kulise jako pouhé pozadí a dle obecného zvyku označované za les či křesťanství. "Kdyby nazval volavku tetou nebo slona strýcem, což mohl klidně udělat, pořád by to znamenalo, že to jsou jednotliví tvorové, jimž Stvořitel přidělil určitá místa; ne pouhá vyjádření vývojové energie věcí."
Celkově musím rovněž uznat, že Chesterton v podstatě popsal náš dnešní přístup k informacím. Přečteme si článek na Wikipedii a domníváme se, že známe vše. Jedná se ovšem pouze o konec celého příběhu bez hlubšího kontextu. Z tohoto důvodu si lidé Františka hodně přizpůsobují svému vlastnímu nazírání na svět - oslavují jeho pacifismus, ale odmítají jeho hlubokou zanícenou víru, uznávají ho pro jeho lásku ke zvířatům, ale odmítají přiznat že je považoval za tvory s určitým posláním od Boha, tedy nikoliv rovné lidem, milují jeho odpor k touze po majetku, ale příčí se jim Františkův důraz na absolutní chudobu.
Celkově je dobré dodat, že František nehodlal změnit celý svět, protože sám věděl, že většina lidí se nemůže od světského života zcela osvobodit. Mniši ovšem měli připomínat malé kluzké rybky, které dokáží proplouvat sítí zkaženého světa do velkého oceánu svobody (ve smyslu Boží lásky) a zase zpět.
Knihu určitě doporučuji, ale přiznávám, že není vhodnou volbou pro první kontakt s osobou sv. Františka. Po přečtení určitě nelituji, že jsem si toto jméno zvolil jako své jméno a vzor při svém vlastním křtu.

5 02.11.2019

Opět začnu pozitivy. Kniha je velice dobře napsána a Zahn udržuje svůj standard. Bohužel oproti původní trilogii zde chybí ona kvalita okolního prostředí. To je způsobeno jednak dle mého názoru nekvalitním novým kánonem a posléze ne zrovna povedeným koncem Thrawna v Rebels. Osobně mě nejvíce zaujala imperiální část a způsob jakým Thrawn obratně manévroval mezi svojí hodností a osobou Darth Vadera, který ignoruje naprosto vše, co se mu nelíbí. Genialita, rozvážnost a klid ve spojení s hrubou silou, temperamentem a svéhlavostí. To samé vidíme i v první části, ale ta je narušována dějovou linkou Amidaly.
Při čtení mě nicméně opět posedla touha více poznat Thrawnovu metodu předvídání svých nepřátel na základě umění jeho rasy. Zajímalo by mě, zda li by podobná metoda mohla být aplikována na lidi. A tím myslím jak a lidi ze světa SW, tak na lidi dnešního světa. Co je vlastně lidské umění? Dnes už přece neexistuje žádný jednotný směr či technika. Trochu mě překvapuje, že jednotlivé rasy mají umění velice jednolité a monotónní.

5 26.09.2019

Souhlasím, že dnes se nám kniha může zdát jednoduchá, ale nesouhlasím se SONP a jeho srovnání s Tolkienem. Ten psal úplně jiným stylem (hrdinská sága). Le Guinová několikrát potvrdila, že se nějakou koncepcí příliš nezabývala a prostě vyprávěla příběh. Rovněž příliš nesouhlasím s tvrzením, že příběh je nekonfliktní. Le Guinová postavila svůj úspěch na probourávání stereotypů: většina obyvatel "civilizovaného světa proto v příběhu není bílé barvy pleti, ale tmavé, čarodějové nejsou nutně všemocní, magie nedokáže vyčarovat trvalé věci, a stejně tak z tohoto důvodu i hlavní hrdina nezachraňuje celý svět, bojuje se svými vlastními pochybami a démony. Konflikt tam tedy je, ale nikoliv celosvětového rozměru. Navíc nikde v příběhu není definováno Dobro a Zlo. Vše na světě se může přeměnit v jedno či druhé. Nicméně rovněž musím ocenit koncept "pojmenovávání věcí", filosofický základ celé magie spočívající v rovnováze sil ve světě a samozřejmě celkového poselství, že velká moc sebou obnáší nutnost vědět, kdy ji použít a posléze nést za své činy odpovědnost.

5 11.08.2019

Autorka Le Guinová postavila svůj úspěch na odstraňování stereotypů ve fantasy. Proč musí být příběh vždy o souboji Dobra a Zla? Proč musí být všechny hlavní postavy světlé pleti? Stejně tak se ve svých esejích zaměřila na stereotypy o fantastické literatuře, které dodnes bohužel přetrvávají. Stále nacházím skvělou fantasy literaturu nebo komiksy v oddělení pro děti. I přes tento fakt autorka nekritizuje realistickou literaturu, pouze zdůrazňuje nutnost přistupovat k jednotlivým žánrům odlišně. Nelze realismus posuzovat jako fantasy a naopak. Nejedná se o příběh vytvořených z metafor a skrytého poselství. Autoři prostě chtějí vyprávět příběh. Fantasy podle autorky je unikátním druhem literatury, která překonává všechny věkové hranice. Čteme ji s potěšením (byť s pozměněným) v dětství i v dospělosti. Zvláště pak knihy o zvířatech. Právě tomuto tématu je věnována nejdelší část knihy, která mě kupodivu bavila. Autorka zkoumá nejen příběhy, ale i náhledy na lidskost a zvířeckost. Celkově se eseje četly výborně, ačkoliv některé myšlenky neustále opakují, což bylo mimo jiné způsobeno výběrem textů. Určitě by se u Le Guinové našly i jiné. Jinak souhlasím s Deliciusem, že paperbackové vydání příliš nevydrží. I přes to by však neměla zapadnout autorčina myšlenka o dospělosti a fantasy. Dospělost totiž neznamená vyrůst z něčeho, ale prostě vyrůst; že dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo.

5 19.05.2019

Čtivý dobrodružný příběh o nešťastném králi. Kniha má v podstatě jednoduché poselství. Patagoncem může být kdokoliv, kdo se odváží snít. Během celého děje je zajímavé sledovat do jaké míry samotný Antoine věří své vizi a povídačkám, které navykládal svému okolí (viz čekání na francouzskou válečnou loď). Zejména bych ocenil vykreslení kontrastu naivních představ a tvrdé reality. Jak se praví na konci celé knihy: království zůstalo jen v mé hlavě.

5 18.12.2017

Na knize mě zaujalo především téma a čtivý styl psaní. Nejedná se o složitou detektivní zápletku, protože od začátku znáte jednoho z vrahů. Zajímavou se kniha po stránce dějové stává ve svém závěru. Mnohem významnější předností knihy je vylíčení atmosféry nacistického Berlína a pocitů jeho obyvatel na konci války - tj. ztráta jakýchkoliv iluzí a důvěry ve vůdce vs slepá poslušnost až do konce. V podstatě se dá říci, že se jedná o román bez hrdinů, protože Ruprecht Haas je sice bývalý vězeň z koncentračního tábora, ale jeho cesta msty je lemována vraždami a mučením. Druhá ústřední postava SS Sturmbannführer Kalterer je původně kriminalista vedený svým smyslem pro spravedlnost. Kalterer je ovšem součást zločinné mašinerie a osobně se tak podílel na týrání a zabíjení nevinných civilistů. Kniha tak předesílá otázku, jestli uprostřed zločinného režimu existuje menší či větší míra viny jednotlivce. Veliký dojem na mě učinil závěr celého příběhu a osudu hlavních postav.

Knihu jsem si užil možná více, protože se trochu vyznám v berlínských ulicích a místopisu. Autoři neudávají vždy přesný čas, kdy se děj odehrává, ale se základní znalostí vývoje válečných událostí let 1944/45 se čtenář nemůže v ději ztratit. Hodí se vědět, co to byla ardenská ofenziva, operace Frühlingserwachen, "znovudobytí" Löbau, obrana seelowské vrchoviny, pád Budapešti atd.

5 01.01.2016

Dočetl jsem celou trilogii. Hrůza. První díl je plný gramatických a stylistických chyb. O ději se raději ani nebudu vyjadřovat. Absolutně nedoporučuji.

Velice zajímavý námět. Oproti Pánu Much zde Golding popisuje jiný typ zla, zlo nikoliv v jedinci, ale nýbrž ve společnosti. Problémem ovšem zůstává malá inteligence pozorovatele děje tj. neandrtálce, a čtenář tudíž musí číst velice pozorně.
Jako příklad lze uvést popis luku, který neandrtálci předtím nikdy neviděli. Proto, když popisuje, že vedle neandrtálce najednou vyrostla nová větev, musí si čtenář spojit, že je to vystřelený šíp, který se zabodl do kmene stromu.

5 05.07.2015