RMarkéta komentáře u knih
Vytkla bych jen ta sprostá slova, kterými si pan kastelán ulevoval. Na druhou stranu ale musím říct, že vystihovaly danou situaci docela přesně a trefně. Ten, kdo četl nejdříve Aristokratky, bude trošku zklamaný. Aristokratka jede na vlně humoru. Tady jde spíše o psychologii. Vlna tajemna a paranormální jevy a schopnosti mě bavily. Mohlo se do nich ale zabřednout mnohem více. Mimochodem, do pokoje s Marií Arnoštou bych se bála vstoupit i ve dne a to bych ani nemusela mít samopal. Tenhle příběh je takovým předskokanem Aristokratek. Jinak prostředí zámku bylo fajn i s těmi jeho figurkami. Deníkové zápisy se čtou celkem dobře.
Velké dobrodružství dvou dětí a že to opravdu bylo velké dobrodružství, které stálo za to. Příjemně mě překvapilo, že tento autor napsal knihu pro mládež. Do příběhu je velmi snadné se začíst. Líbilo se mi jak Staš přijal roli ochránce malé Nely i to jak si téměř v každé situaci dokázal poradit. Musel taky velmi rychle dospět a udělat rozhodnutí, která nedělají ani dospělí muži, ale nebylo zbytí. Ráda se k této kniize od dětsví vracím a letos jsem to udělala opět a málem dojela tramvají na úplně opačný konec Prahy, jak jsem se tím příběhem nechala unést. Podle ilustrací v knize jsem se učila kreslit.
Večerníčkové zpracování nemá nejmenší chybičku. Krásná ilustrace i animace. Vyprávečský projev Josefa Abrháma je třešínka na dortu. Jako dítě jsem z něho byla přímo nadšená. Mám pocit, že tento příběh vycházel i v legendárním Čtyřlístku (starší vědí). Strašidlo Ruprecht je nezapomenutelné. Zdárně mu sekunduje kocour Kokeš. Pohlazení po duši v dnešní bláznivé době.
Člověk proti přírodě. Bez takových dobrodruhů, hrdinů a taky trochu bláznů by lidstvo nebylo tam, kde je. Můžeme být na takové průkopníky jedině hrdí. Možná, že měli více štěstí než rozumu. Ze začátku jsem měla problém se do knihy zakousnout. Pak se z toho vyklubal neuvěřitelný a poutavý příběh. Nestíhala jsem žasnout nad tím, co se dělo a čeho všeho je člověk schopen. Lidská psychika je u některých jedinců opravdu silná, ale na to se dá příjít až ve velmi náročných situacích a podmínkách. Tady byly přímo extrémní. Využité zápisky z děníků členů expedice včetně závětí perfektně dotvářely atmosféru. Člověk má tak pocit, že to prožívá přímo s nimi. Držela jsem jim palce, ať to hlavně přežijí.
Zábavné, ale i smutné příběhy jednoho veterináře. Jsou plné lidskosti a lásky ke zvířatům. Anglický venkov se svými figurkami a jejich zvířaty je opravdu neodolatelný. Věřím, že to bylo Herriotovo poslání. Příjemné čtení.
Člověk za svůj život udělá tu a tam nějakou tu nerozvážnost a hloupost, ale tenhle světák jich provedl celkem dost. Až z toho byla pořádná lavina. Jen nechápu, že pořád byl taková dubová palice a svou umíněností málem zlikvidoval celou rodinu. I tento kraj, o kterém Klostermann píše, mám křížem krážem projetý autem a prochozený pěšky. Chvilkami jsem si při čtení taky připadala jako světačka, která zatoužila se vrátit do svého rodného kraje nebo do kraje svého mládí a vzpomíná na to, co zde prožila. Čím jsem starší, tak tím je to horší.
Sandra Pogodová je přírodní úkaz a živel a výborná vyprávěčka. Ta osoba má velký dar a to vymykat se normálu za jakékoliv situace a z toho samozřejmě vycházejí její příhody. Její tatínek je to samé v bledě modrém. Jde v podstatě o úplně obyčejnou knížku plnou povídek. Je to s ní ale trochu jako na houpačce. Nesmála jsem se na plné koule po celou dobu čtení. To přiznávám. Ale příjemně jsem si při čtení odpočinula a o to šlo.
Povídky připomínají legendární bakalářské příběhy. Ilustrace byly zajímavé, škoda, že byly na křídovém papíře. Musím se přiznat, že panu vrchnímu, tomu nabubřelému všeználkovi, který všechny rozhovory tak hloupě a úplně nesmyslně zamotal, jsem nepřála nic dobrého. Ta postava mě děsně štvala. I tenhle kraj mám projetý, ale netušila jsem, že se mu říká Podlesí. To je pro mě novinka. Mám ale raději příběhy z té nejšumavější části Šumavy, kde lišky stále dávají dobrou noc a kde se člověk může tak snadno zapomenout. Stále tam taková místa jsou.
Na skok v Austrálii a bylo to odskočení příjemné, protože se po většinu svého čtecího času pohybuju po evropském kontinentu. Prostředí je to pro mně velmi atraktivní. Austrálie je opravdu jiný vesmír (fauna a flóra). Životní styl vyšší společnosti v osmdesátkách je kapitola sama pro sebe. Seriál mě zaujal a měla jsem ho ráda, i když šlo zřejmě o odpověď na americké seriály typu Dalas a Dynastie. Taky jsem na ně koukala. Krásně se mi propojil seriál s knihou. Postavy se tak nějak zhmotnily. Knihu beru jako oddechovku. Zápletka je to poměrně klasická, ale s tím nemám nejmenší problém.
Trochu jiný pohled na mou milovanou Prahu. Tentokrát z pohledu židovského obyvatelstva. Vyprávění pana Krause mi připomínalo to Nerudovo. Oba dva vyprávějí příběhy o zcela obyčejných lidech, ovšem na neobyčejném místě a tím samozřejmě Praha je. Mohla jsem se s nimi procházet křivolakými uličkami a popovídat si s nejrůznějšími tehdejšími figurkami. Při tom povídání jsem narazila i na slavná jména, kterých se tu vyskytuje poměrně dost. Velmi milá a příjemná vzpomínka na starou a tajemnou Prahu, i když kolikrát i velmi smutná a dojemná, protože do dění v tehdejší Praze zasáhla svou hrůzou 2. sv. válka a všichni víme, co se dělo se židovským obyvatelstvem. Netřeba se o tom dlouze rozepisovat. Tato exkurze po pražských pamětihodnostech a jejich figurkách mě hodně bavila. Pan Kraus stvořil pestrou mozaiku svérázných postav a postaviček. Nezapřel v sobě novináře. Je to z jeho vyprávění znát. Měla jsem pocit, že těmi uličkami chodívám s ním.
Kniha, která rozděluje čtenáře na dvě poloviny a které velmi uškodilo, že je zařazena v povinné četbě. Taky jsem s ní měla problémy. Nečte se úplně snadno. Je to čtenářský oříšek. Nějak jsem se jí nemohla dostat na kobylku. S přibývajícími léty to ale přišlo tak nějak samo. Až jsem se sama sobě divila. Začala jsem ke knize přistupovat jiným způsobem. Božena Němcová musela mít svou babičku moc ráda a nebo si ji přinejmenším takovou vysnila. Pro mě je tato kniha krásnou nostalgickou vzpomínkou na laskavého a moudrého člověka. Babička přesně taková je. Zkuste si podívat nebo si vzpomenout na vlastní babičky. Jaké to budou vzpomínky? Samozřejmě, že Božena Němcová knihu hodně zidealizovala, ale proč ne, vzhledem k tomu jakým životním údělem si sama osobně prošla, se to dá pochopit. Takže trošku utekla od reality.
Tři generace žen a jejich osudy v průběhu dějin nebo spíše na pozadí politických událostí. To záleží na tom, jak ten příběh jedné rodiny uchopím. Každopádně jde o období před první světovou válkou až po pád komunismu u nás. Vlastně je to taková slepá mapa životních příběhů, kde místo špendlíkových hlaviček máme tři ženy. Z nichž je každá úplně jiná. To je samozřejmě velice dobře. Mornštajnová ty tři ženy vykreslila naprosto detailně. Až jsem měla pocit, že je můžu v klidu označit za naše sousedky. Byly civilní, přirozené, skutečné. Vše mi běželo před očima jako film, prostě celá kniha tak nějak sama od sebe ožila. Třeba se jednou dočkám toho, kdy budou knihy paní Mornštajnové zfilmovány. Ale radši budu na své přání opatrná. Člověk nikdy neví. Knihu jsem četla až po Haně, takže mi uniklo, že tato kniha je autorčinou prvotinou. Zprostředkovatelkou, vyprávečkou, je nejmladší z nich, která tam prohodí i pár velmi trefných poznámek. I ona ale neměla na růžích ustláno. Některé osudy opravdu stojí za to. Takové vyprávění mi sedí jako ulité.
Na základní škole jsem několikrát tuto knihu použila v hodinách dějepisu a byla jsem za hvězdu. Vědecké informace jsou zde podávány nenásilnou formou v podobě příběhů, což je moc fajn.Vzpomenete si na příběh a zbytek se vám sám vybaví. Fantazie může krásně pracovat se skutečnými daty. Je zde i tabulka s popisem jednotlivých pravěkých období. Podle ilustrací Zdeňka Buriana jsem se učila kreslit. Pro paleontologii mám velkou slabost i teď, aby taky ne, když bydlím na území pravěkého moře a pravidelně se procházím po jeho dnu (Barrandov, Prokopák, Dalejské údolí, Chuchelák s Radotínem). Čtení je to spíše pro kluky. Kniha se dá přečíst behěm jediného deštivého dne. Ráda se k ní vrácím, už třeba jenom kvůli těm ilustracím.
Klostermannovo srdce patří Šumavě. Perfektně vykresluje prostředí, kde se jednotlivé příběhy odehrávají. Jeho téměř dokumentární styl se mě přímo dotýká. Miluju Šumavu a při čtení mám pocit, že jsem na těch místech chodila s ním. Doporučuju využít vhodného předčítače, který umí dobře pracovat s hlasem a na chvilku zavřít oči. Zaručuju vám, že pak budou zážitky z Klostermannových příběhu ještě hmatatelnější a snadno procítitelnější. Na mě takhle jeho knihy působí. Tyto příběhy jsou smutné a syrové. Na Šumavě nebyl jednoduchý život.
To jsem se ale nasmála. Kniha pro všechny generace a to nejen pro ty mladší ročníky, i když jde o příběh o čtrnáctiletém puberťákovi. Autorka se naprosto dokonale trefila do klukovského pohledu na věc. Až mě to překvapilo. Někdo to prostě dokáže. Mimo vypořádání se s klukovskými problémy se něco dozvíme o životě v Británii.
Na jeden den v gulagu toho bylo až dost, aby si člověk mohl udělat představu, jak to tam chodilo. Kniha líči opravdu jen jeden celý den. Příběh to není nijak komplikovaný. Děj plyne v poklidném tempu, o to to možná bylo horší. Při čtení jsem si uvědomila, co vlastně mám a že to není samozřejmost a jakou to má pro mě hodnotu. Jsem za to vděčná.
Šumavské drama o vině a trestu. Bohužel i takové příběhy se staly. V dřevařských osadách v hlubokých lesích nebo spíše tehdy ještě pralesích byl život težce vydobytý. To formovalo lidské charaktery v dobré i zlém. Díky Klostermannovi jsem si při čtení připadala jako šmírák, který vše sleduje z nějakého poctivě ukrytého koutu. Vždyť i ten úvod do příběhu je téměř reportážní. Nebylo mi z toho příběhu dobře po těle.
Trochu mě mrazí v zádech z toho jaký byl Čapek vizionář. Vždyť tenhle příběh byl napsán nedlouho před tím než vypukla druhá světová válka. Jak symbolické. Vlastně i ta nemoc je zde symbolická. I takhle se dá ukazovat, že válka nemá žádný smysl. Nadčasové dílo, které by si měl přečíst každý. Válka je hrozná, nepřípustná, ale ještě hroznější a nepřípustné je otroctví. Nedivím se, že bylo filmové zpracování této knihy po Mnichovu okamžitě zakázené. Hugo Haasovi byla role doktora Galéna spíchnutá přímo na tělo.
Tentokrát se Karel Klostermann přesunul mimo území Šumavy. Velmi věrně zachytil vesnické prostředí a hrdé selské rody. Jejich život nebyl jednoduchý a vazby a vztahy mezi nimi taky ne. Opět tu popsal i jednu živelnou pohromu a to velmi barvitě. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se díky jeho vyprávění ocitám přímo v centru dění, chodím pytlačit kapry a vůbec se pohybuju po Blatech. Měla jsem z toho až husí kůži. I ta mlha povalující se nad krajinou byla téměř hmatatelná. Při čtení jsem si i já vzpomněla na Větrnou hůrku. Nedivím se, že Kubata dal hlavu za Blata.
Hezky popsaný kontrast mezi Amerikou a Anglií. To vytváří plno humorných situací. Moderní rodinka se se starými pořádky vypořádává samozřejmě po svém, tedy i se strašidlem. Ovšem tomu může pomoct jen čistá duše, přesně jako v pohádkách a tohle pohádka je, i když taková jednohubková. Chvilkami mi bylo sira Simona i líto. Mám ráda i filmovou verzi s Jiřím Bartoškou a Bohdalkou.