Roubas
komentáře u knih
Kala
Colin Walsh
Od Kaly jsem dostal přesně to, co jsem si přál. Srdceryvný příběh o dospívání a přátelství, o maloměstě, kde se ve skříních krčí kostlivci, a zločinu. Tohle primárně není detektivka, ale vrstevnatý román o prvních láskách, kamarádství, výčitkách a nesmrtelnosti mládí, kterou Kale i zbytku party násilně vzali. O tom, že nikdo nechceme doopravdy dospět.
Všichni tři vypravěči jsou zcela odlišní, plastičtí a uvěřitelní. Walsh umí bravurně pojmenovat prchavé emoce puberťáka a načrtnout smutnou i děsivou scénu v pár větách, aniž by tlačil na pilu.
Kala mě okouzlila stejně jako Mushe, Helen a Joea.
Poslední kabriolet
Anton Myrer
Velký americký román psaný krásným a bohatým jazykem, s perfektní porcí emocí a lidských osudů, s notnou dávkou historických událostí, a i když s pořádnou porcí sladké nostalgie a romantického patosu, pořád natolik na úrovni a inteligentní, že k tomu, aby dostal ze čtenáře emoce, nepotřebuje uměle vykonstruována traumata a tragické události. Nádherně zachycená svoboda studentských let a vidina budoucnosti skrze růžové brýle. Radost číst.
Pojď blíž
Sara Gran
Výborná jednohubka bez omáčky a s perfektně gradujícím tématem posednutí. Hezky krůček po krůčku, špatnost za špatností. Tady něco ukradnout, trochu víc si na někoho dovolit, nebýt asertivní, zakouřit si, dát si skleničku v baru, i když na mě doma čeká manžel, taková ta rebelie, ke který tíhneme všichni. Všichni ho v sobě totiž máme.
U některých scén mě mrzelo, že je autorka víc nerozepsala, ale to už by se tahle novela musela překlopit do románu, a tím by určitě ztratilo vekou část svýho kouzla. Zábava.
Kniha nehod
Chuck Wendig
Kniha nehod je vynikající zábava těžící ze všech přísad, které mám v americké popkultuře rád - sympatická rodina v novém domě, patnáctiletý kluk bránící se šikaně, tajemné místo protkané pověrami, legendární sériový vrah, dobro a zlo. Tohle všechno dává dohromady perfektní mix fantasy, sci-fi a hororu, který celých těch pět set stránek krásně baví díky svěžímu stylu, podněcuje zvědavost a epické finále nechá všechny kousky hezky zapadnout do sebe. Spokojenost.
Ze sídliště
Jonas T. Bengtsson
Severská Tajemná řeka z Kodaně. Příběh třech kluků vyrůstajících společně na sídlišti, jejichž cesty se v dospělosti nápadně rozdělují do hodně odlišných koutů života, vládne tím, že dává prostor antihrdinům všedních dnů, kteří dělají z drsnějších částí měst místa, kterým se za soumraku raději vyhnete. V doslovu je napsáno, že autor si dělá poctivé rešerše u kriminálníků a psychologů a jde to znát, protože příběh je realistický a civilní, až z toho běhá mráz po zádech.
Ti druzí
C. J. Tudor
Připravoval jsem se na dost možná nejlepší příběh od C. J. Tudor, ale bohužel dostal ten druhý nejhorší.
Ti druzí jsou parádní oddechovka, stránky se otáčejí samy, dialogy fungují stejně jako hledání nových stop a děj sviští do finále stejně jako Gabe po dálnici. Bohužel příběh trpí nedopracovaností, která pramení z absence snahy se o různých problematikách dozvědět o trošku víc, než aby autorka mohla vyplnit pár řádek. Celý konstrukt zápletky tak působí naprosto nevěrohodně, ploše a trochu otravuje to, jak si patnáct stránek před koncem můžete s klidem říct, že ještě není konec, protože je potřeba tam nacpat ještě minimálně dva zvraty, aby se kolečko motivů uzavřelo, byť logika křičí - „prosím, dost!"
Vina
Ferdinand Von Schirach
Vynikající krátké povídky psané strohým a úsečným jazykem, jehož chlad dokáže utáhnout uzdu nepříjemné atmosféře a někde zase černohumorně pobavit. Otázka spravedlnosti a hledání viny není nikdy tak jednoznačná jako vypadá v televizi a Von Schirach to ze své praxe trestního obhájce moc dobře ví.
Kdybych měl vytáhnout na světlo jednu povídku, bude to Kufr. Z té mi běhal mráz po zádech.
Bandury
Andrée A. Michaud
Bandury mi stylem vyprávění (takovým tím vševidoucím okem) připomněly Chrám mrtvých dívek. I tady se totiž podrobně nakoukává do života několika postav.
Ospalá osada kolem jezera se probudí z letargie, když se postupně ztratí dvě dívky, nerozlučné kamarádky. Jestli si za něco zaslouží Bandury pochvalu, je to jazyk, poetický styl, který mě vrátil do dětství a mládí plného vůní, kdy týden někde u vody byl to nejlepší, co se mohlo stát. Jako detektivka sice nefunguje stoprocentně, ale za ten pocit, že jsem na Bandury strávil kus léta, si zaslouží doporučení a mnohem víc čtenářů.
Poklesky maloměsta
Ken Jaworowski
Poklesky maloměsta patří zatím k top trojce, co jsem letos četl.
Mají všechno, co má mít žánrovka o zločinu, maloměstě a chybujících smrtelnících. Sledujeme tři postavy a každá má za sebou nějaký ty přešlapy, nebo životní etapy, který by jednoho perfektně semlely. Jenže namísto hnípání se v ranách osudu a rozebírání psychických útrap, nám tyhle kousky ze života Jaworowski překládá stroze a mnohdy vyvolá takový ten černý úsměv, kdy tušíme, že bychom se smát neměli, ale nemůžeme si pomoct. Nad to všechno dokáže ještě vyždímat pořádnou porci emocí, nebo vyvolat nepříjemné mrazení v páteři, protože se objeví pasáže a lidské osudy, ze kterých vám bude úzko.
Děj pádí dopředu, kupí se zvraty, příběhy postav se o sebe tu trochu otřou, ale každá z nich by někomu vystačila na samostatný román o čtyřech stovkách stránek. Ale to by byla škoda, protože tohle provedení je perfektní. Při vypointování jednoho z příběhů, jsem knížku zaklapl a tiše se smál, ale vlastně vůbec. Těžko uchopitelný pocit, a to je největší poklona.
Takhle se to dělá.
Severoamerické jezerní příšery
Nathan Ballingrud
Výborná sbírka pro náročnější, co nechtějí hrůzu na zlatém podnose a bez pointy. Tady se straší plíživou drobnokresbou lidských neduhů a pokřivených vztahů ke svým blízkým i vlastnímu nitru. Svět Nathana Ballingruda je poeticky děsivý díky jeho jazykové vybavenosti plné metafor a barev. Příšery se v něm o životy hlavních hrdinů jen tak otřou a povětšinou mizejí.
Nejlepší kousky: Jdeš, kam tě to táhne, Pod náporem slunce, Puklina
Podivná doba
Caimh McDonnell
Tohle jsem si fakt užil.
Perfektní paleta postaviček tvořící redakci novin Podivná doba, která své čtenáře pravidelně zásobuje zprávami o tom, jak domácí úkol sežral psa, nebo jaký hudební vkus má Satan.
Chemie mezi postavami funguje na jedničku a jejich cynické slovní přestřelky nemají chybu. Tahle partička, ale bude muset čelit nejen pomatencům, co jim volají a píší o tom, jak jim mimozemšťané zkoumali genitálie, ale to podivno tam venku dostane brzy mnohem reálnější a nebezpečnější obrysy.
Kupujte a čtěte, protože autor tenhle rok vydal už čtvrtý díl, tak ať se další díly objeví na pultech co nejdříve.
Poznámky k popravě
Danya Kukafka
Smekám klobouk.
V jednom z nejvíce mainstreamových žánrů, kde se autoři vzájemně vykrádají a snaží šokovat, si Danya Kukafka s naprostým přehledem vyšlapala vlastní cestičku díky niterné psychologii, poetickému jazyku a perspektivně, s jakou o zločinu pojednává. I když čtenář tuší závěr (Ansel Packer od samého začátku čeká v cele smrti na injekci), i tak dokázala z pohledu několika žen, které se s Anselem v průběhu života setkaly, vykřesat napínavý, moudrý a literárně zdatný portrét jednoho vraha, jako to (alespoň v mé knihovně) zatím na poli beletrie nikdo nedokázal. Zejména protože se nejedná tak docela o portrét z pohledu vraha samotného, ale portrét jeho činů a jejich dopadů na životy dalších postav. Autorka navíc umně vykreslila kritiku na dnešní morbidní fascinaci vrahy a jim podobnými.
Naprosto zasloužená Cena Edgar (2023 - best novel) a já se jdu podívat po Dívce na sněhu, protože tady tomu hodnocení se mi hodně těžko věří.
Píseň zbloudilých duší
Jesmyn Ward
Obrovský čtenářský zážitek. Bolestivá sonda do života chudé rodiny na americkém jihu napsaná nádherným jazykem vytvářejícím neuvěřitelně hustou a magickou atmosféru onoho místa. Ošklivá, smutná, radostná, poetická i děsivá. Obálka a celková vizuální úprava knihy ten zážitek jenom podtrhují.
Sígři
Roy Jacobsen
Těžký život třech odvážných kluků v Němci okupovaném Oslu. Atmosféra chudých čtvrtí, kde se čtrnáctileté sígři musejí otáčet, aby zajistili svým rodičům a sourozencům obživu. U toho zkoumají první náznaky lásky, nezdolnosti přátelství a zároveň jsou nuceni nechutně brzy dospět. Styl autora sice je úsporný, ale dostačující a k náladě knihy perfektně sedne.
Imaginární přítel
Stephen Chbosky
Autor už v první třetině odhalí takřka všechny karty, místo toho, aby vystavěl napětí a strach z neznáma, aby pak mohla následovat více než třísetstránková změť naprosto nepřehledných scén, neustále se měnících schopností a zachraňování a naprosto neúnavného opakování slov a slovních spojení. Ten strohý a bezbarvý jazyk tomu taky nepomohl. Slátanina.
Jáma
C. J. Tudor
Kdyby Jáma nevládla stylem a čtivostí, vlastně by neměla moc, co nabídnout. Zápletka je triviální a v druhé polovině se celá knížka začíná rozpadat. Počáteční nadšení opadá a zůstane jen pomlasknutí nad promarněnou šancí. Při jednom závěrečném odhalení jsem si lehce ťukal na čelo.
Zvedá se vítr
Kateřina Surmanová
Jazyk autorky je kapitola sama pro sebe, pro tuhle slovní zásobu by většina vraždila, byť ta květnatost někdy trošku brzdí napětí v klíčových momentech. Zároveň ale dokáže dostat do triviální scény punc epičnosti a magie. Paradoxně se um nazvat věci pravými jmény nejlépe projevuje v pasážích z kroniky osudů místních obyvatel, které byly poutavé a na pár řádcích dokázaly vystihnout nejedno trauma prolézající dnešní společností. Líbí se mi ta provázanost zločinu s hororem. Líbily se mi barvy, chutě a vůně dětství.
Velké léto
Ewald Arenz
Příjemný letní příběh, ze kterého sálá pohoda, první láska, přátelství a sem tam i trochu filosofických úvah. Atmosférou mi neustále evokovala naše Pelíšky, ale nejsem schopný říct proč. Čte se to jako nic a je to ideální knížka pro dlouhé letní odpoledne, která je lehce přístupná, bezprostřední a má srdce.
Krvavé stíny
Jérôme Loubry
(SPOILER) To je tak když čekáte sevřené městečko, mýty o čarodějnicích, tajemnou a temnou atmosféru a podezřelá úmrtí, ale cestou se stane chyba, a to jak ve formě, která za mě mohla z některých momentů vytěžit mnohem víc strachu a napětí, tak z výsledku, po kterém zůstal jen povzdech. Dosavadní tvorbou autora jsem nepolíbený (což tak asi i zůstane), takže jsem ten podvod na čtenáře upřímně nečekal a akorát mě naštval. Nemám rád, když se knížka nějak tváří a na konci chce šokovat tím, že se věci otočí o X stupňů. O tom, jak moc je to vyústění banální, neoriginální a laciné, by se dalo polemizovat dál.
Zklamání.
Jako v nebi, tak i na zemi
Davide Enia
Společně s knihou Smrt před úsvitem to nejlepší, co jsem tenhle rok četl. Zaprášené Palermo plné silných charakterů (mužských i ženských) a boxu. Autorův styl připomíná právě box, rychlé údery a pohyby, krátké věty, které dokážou v pár slovech načrtnout celou scénu a svižné dialogy plné emocí. Sledujeme několik prolínajících se dějových linek. U poslední a vrcholící části jsem skoro nedýchal. Velké doporučení.
