salamandrina komentáře u knih
Já nevim, mě to přišlo takový nedotažený, něco tam chybělo. Jako kdyby to byl jen náčrt něčeho většího. Čte se to dobře, popis rozpadu společnosti taky docela ujde, ale nemá to tah na branku. Každopádně vím, v jaké zemi nechci být jako cizinka uvězněna, až nastane konec světa.
Musím říct, že ta kniha mě mile překvapila. Často jsem s hlavní postavou nesouhlasila, často mě něčím rozčilovala, ale na druhou stranu bylo velmi osvěžující poznávat její myšlenkový pochody, protože jsou tak lidský a s mnoha jsem se naopak velmi ztotožňovala. Myslím, že se člověku nemusí stát přesně, co jí - jde o ztráty všeobecně a vyrovnávání se s nimi. Jedinou výtku mám a to je obal knihy - fialové třpytky? Jako vážně?
Ale jo, nestěžuji si. Po 750 stránkách Hodin z olova tahle tenká knížka sedla - jasná, stručná, realismus severu. Asi si ji za týden nebudu pamatovat, ale na čtení do vlaku ideál.
Ke konci knihy jsem se dostala do fáze, že se mi každou noc zdály opravdu divný sny. A to je asi tak veškerý efekt, co na mě kniha měla. Někdo někde, možná samotná autorka?, to nazval "červenou knihovnou pro intelektuály" a měl pravdu. Přečtěte to hned, padá na vás jedno moudro a poučka za druhým, o pražských zákoutích se toho dozvíte stejně tak jako o zákoutích duše ženy, určitý obrázek jedné generace a sociální skupiny to jistě je, ale tím to tak hasne. Ke konci už kniha vyloženě ztrácela tempo a dech a koketerie s magickým realismem byla spíše ke škodě. Moc tu cenu ML nechápu, i když kniha to špatná není. Jen spíš hodně povyku pro nic...
Tak tohle bylo velmi příjemné překvapení, vlastně po delší době jedna z nejzajímavějších knih, co jsem četla. Dokonale časově propletené obrazy, detaily, myšlenky, krásný jazyk, který si občas pohrává s říkadly a písněmi. Konečně má člověk pocit, že čte opravdu kvalitní literaturu a ne jen knížku, která má hezký obal a vypadá dobře na instagramu. Nominaci na Magnesiu Litera si rozhodně zaslouží.
Pojídání škorpiónů, řezání prstů, polámané kosti, topení se v oceánu, zabíjení laní, znásilňování a psychický teror. To mi asi z hlavy chvíli nezmizí. Musím říct, že začíst se do této knihy mi chvíli trvalo - ne, není to vhodná literatura jen tak do MHD, kde se vám do života Turtle pletou spolucestující se svými každodenními hovory o ničem, telefonujíce nahlas. Chce to klid. První třetina tedy slabší, ale opakování témat navodilo atmosféru a pak už to byla prostě dechberoucí četba. Někdo přirovnává k Malému životu, ale je to skoro opak. Tady se hlavní hrdinka rozhodne vymanit se z toho, že je týráná, není to také žádná intelektuálka, přímo jedná a ve chvíli, kdy ji vstupuje do života někdo další se rozhodne stejně jako zvíře jednat ve svůj prospěch. Pud sebezáchovy je silnější než láska - i když je sebezvrhlejší.
Úderný, chladný, racionální styl, jakým je ta knížka napsaná, byl občas strašně vyčerpávající, ale výborný. Nutí k zamyšlení, jak čas strašně rychle utíká. V polovině se tok událostí zpomalí na popis jedné dovoleń, kde autorka skvěle vystihne charaktery hlavních postav, aby se pak v poslední časti děj zase zrychlil a nemilosrdně naservíroval závěr. Anti červená knihovna, kde i šťastný závěr je tak nějak pochroumanej.
Super napsaný, v rámci žánru bezva. Plný počet nedávám jen proto, že jsem zhruba ve třetině věděla, kdo je “vrah.”
Tak jsem v prosinci stihla ještě jednu. A byla to krásná tečka na závěr roku. Sara Baume knihy nepíše, spíš to jsou obrazy, které možná netvoří nějaký velkopříběh, ale zůstávají někde hluboko v duši. Jo, je to kniha smutná, o depresi, o té skutečné depresi, kde si hlavní postava fotí mrtvá zviřátka. Ale tak co byste ode mě čekali? ????
Kokršpanělé, ztracené deštníky, vlhká vůně podzemních chodeb. V téhle knize je strašně moc krásných obrazů a pasáží, ale jako celek jsem nějak moc nepochopila o co autorovi jde. Bláznivý Finové....?
Ze začátku jsem z knihy neměla žádný pocit. Četla se dobře, ale nezaujala mě. Studenost mě napadalo u hlavních postav. Nevím proč. Propojené povídky ale postupně dávaly jeden obraz, který sice ukazoval smutný svět žen, ale zároveň jako literární kus dával smysl. Nečetlo se mi to radostně. Tahle kniha mi optimismu co se týká milostných vztahů a života moc nedodala, bylo náročné ji dočíst, ale nebylo to proto, že by byla špatně napsaná.
Jako kdyby si člověk pustil jeden díl nekonečného seriálu. Naskočíte do děje, prožijete jakous takous etapu v životě postav a vypadnete s přesvědčením, že takhle by to mohlo pokračovat ještě dalších tři sta stran.
Nicméně je to oddechovka, u které si opravdu člověk ten mozek vymyje a proti tomu žádná. Jen by bylo fajn, kdyby se v knize nevyskytovaly slova, ze kterých mi naskakovala husina: rozmpupríkovaně, famfulína, bimbálo, vychlámat se. Obdobně panebožeproč byly názvy některých kapitol-za všechny “Dáša mezi čtyřmi varlaty.” Naopak potlesk patří slovnímu spojení “hovnoidní psychokrize.”
Asi byla strategická chyba, že jsem knihu začala číst okamžitě poté, co jsem nadšeně dočetla Nestvůru z Essexu - ze které jsem byla naprosto okouzlena a nadšena. Do Po mně potopa jsem se vůbec nemohla začíst a nejsem si jistá, jestli jsem vůbec pochopila o co autorce šlo. Jednotlivé postavy se mi pletly, no chaos. Nevím, jestli to bylo mnou, pořád totiž to byl krásný autorčin styl, ale prostě za mě nuda, zklamání a nemohla jsem se dočkat, až knihu dočtu.
Mě to přišlo nedotažený. Pořád jsem čekala, kdy se to nějak rozjede a ono nic.
vlastně mě to hodně bavilo, hodně dobře popsaná realita jedné rodiny, kde každý má svou pravdu. Hodně depresivní, alespoň pro mě a v mém současném stavu.
Ze začátku mě kniha bavila, ale zhruba od poloviny mě příběh a postavy začaly lézt na nervy svou přehnanou poetičností. Za všechny např. popis jak hlavní hrdinka odchází a neotočí se, přesto nechává Alexovi fotku dvých očí. “A tak se za ním přeci jen ohlédla”. Seriously?
Ale každé zboží má svého kupce.
I kdyz jsem nejdrive videla serial a tedy vedela zapletku knihy, musim rict, ze me to pohltilo. Jasne, odpocinkovy cteni k vode, ale ne blby a autorka ma talent zaujmout. Urcite si od ni chci precist neco dalsiho.
Kniha, která chytne a nepustí. Příjemné překvapení - Život po životě mě moc nebavil a do této knihy se mi moc nechtělo. Jsem ráda, že jsem jí dala šanci. Vzor, jak bych chtěla umět psát.
Kdyz jsem po knize sahala, mela jsem pocit, ze me ceka zajimavy a hluboky roman. Ale ve vysledku se jedna o pribeh, ktery je proste takova ta klasicka cervena knihovna, idealni pro zfilmovani. Vlastne zajimavy pribeh, ktery se dobre cte, ale zaroven nezasahne do hloubky a nezanecha v cloveku vubec nic.