Selket komentáře u knih
Tak tři a půl hvězdy. Některé povídky lepší, jiné horší. Některé ne-hororové, spíš jen atmosférické. Ovšem výběr je na sebe hezky provázaný a od každého halloweenu jsem si ukousla něco. Já osobně nejvíc ocenila Ztraceni ve tmě, kde chápu, že může být pro někoho opravdu zdlouhavá, já si jí ale hodně užila, mám takovéhle vyprávěnky cáklé zdánlivým "podle skutečných událostí" feelem ráda. Neotáčej se bylo super i stwistem na konci a Pekelné svědění mě vážně pobavilo.
Tahle knížka mě fakt překvapila. Koupila jsem jí zcela náhodně s tím, že mi jí k nákupu nabídl obchod. Když jsem v komentářích viděla slovo "divná", tak jsem jí do košíku přihodila.
Při čtení jsem si nejdřív s povzdech řekla: Kruci, tohle bude zase nějaké tragické ÍÁ a já to pak zase pošlu někomu dál, ale pak se to zvrtlo a znovu a já se nemohla odtrhnout.
Líbil se mi příběh z přetvořených starých pohádek se vší tou čerstvou krví v základu. Líbila se mi rodinná tajemství a atmosféra, která je tedy parádní. Co se mi líbilo méně byla občasná nedovtípivost údajně inteligentní hlavní hrdinky, která měla podle všeho toho, co o ní autorka píše, odhalit závěrečná tajemství téměř okamžitě. I když chápu, že by to pro děj nebylo ončo, mohla autorka trochu zapracovat na mlžení, aby to, nám čtenářům, nebylo jasné hned jak postavy otevřou pusu.
Vlastně mě to docela překvapilo. Milé, hravě napsané, občas se některé věci přehnaně opakují a konec mi to svými vysvětlivkami trochu pokazil, ale i tak jsem se dost bavila. Tak 3,5 *
Ke knize jsem se vrátila po dlouhých letech (kdy jsem si slibovala, že si to celé přečtu zase znovu). Poprvé jsem jí četla v době vydání, kdy mi bylo 14 a říkám si, jak je možné, že mě to tak strašně chytlo už tenkrát. Že jsem vnímala všechny ty niance a drobné náznaky mezi postavami. Nemusela jsem řešit nějaké jmenné rejstříky a prostě jsem se do toho vnořila.
Po té dlouhé době to má ještě pár bonusů navíc, protože si pamatuji i to, co se bude dít dál a nevyhnula jsem se tedy pár pousmáním, když jsem našla odkazy na nastávající díly, nebo si vzpomněla, co kterého hrdinu ještě čeká.
Pokud mám s odstupem (a znovu) zhodnotit Měsíční zahrady, tak jsem si spousty věcí pamatovala trochu jinak a jsem překvapená, jak moc věcí jsem vlastně přehlédla a které jsou vlastně ještě geniálnější, než jsem si původně myslela. Že i zdánlivá roztříštěnost děje a zmar (vlatně všech) postav tu má svůj důvod.
Teď už jen najít ve svém TBR časovém harmonogramu místo pro další díl - protože cítím potřebu si jej přečíst v co nejbližší době!
Každý večer dvě kapitolky, tak akorát na zapamatování. Jednoduché úkoly děti baví - alespoň ty moje.
Moc se mi líbil příběh, nápady, obálka i spád. Kniha mi nejvíc připomněla Zlatý kompas, který je ovšem obsáhlejší a proto jsem se u něj také lépe napojila na hrdiny, tady je takových zvratů, postav, které zmizí během několika minut čtení a nejspíš nás má jejich ztráta bolet, ale na tyhle emoce tam není čas.
Co se týká násilí, ano, je ho tam víc, ale pořád mi to nepřijde tak hrozné (Kniha je myšlena pro děti od 12 let, a já v té době četla Malazskou knihu padlých a Cusslerovky...)
Postavy mi nepřirostly k srdci, ani jedna, abych se přiznala, na druhou stranu včely - ty teď miluji snad ještě víc, než dřív!
To, co se mi na knize líbilo, byla rozhodně atmosféra, která mrazí v duši, konec byl rouhodně vykreslený velice emocionálně. Vrstevnatost děje a postav (a zapomínání) byla sice taky z mé strany velice vítána, ovšem až do té doby, než bylo vše odhaleno - pro mně asi ve druhé třetině knihy - pak už jsem bohužel jen čekala, až to samé docvakne i postavám a ty si dávaly v záplavě zdlouhavých dialogů, které mi připomněly MacDonaldovi Snílky (z roku1858) víc než cokoliv jiného.
Na to, že jsem koupila téměř náhodně, jsem velice spokojená. Slabší mi přišly asi jen dvě povídky, zbytek je buď nadprůměr a nebo jsem nadšená, ale myslím, že jde hlavně o osobní preference každého. Když máte načteno a nakoukáno, tak už vás povídky ničím nepřekvapí. Je tu předchůdce Vetřelce, Streanger Things, najdete tu podobnost se seriálem Archiv 81 a nebo knihou Druhá šance. Já se ovšem bavila. Nejvíc se mi líbili Sklepení v Yoh-Vombis, Otec, ta věc, Lístek do nebe a Oranžová je bolest, modrá šílenství (ta je za mě úplný top).
Hlavní postavu psychiatra jsem autorce neuvěřila ani za zlatý prase, současná romance tam byla vsazená tak na sílu až to bolelo a zápletka nebyla žádná záhada, ačkoliv se to kniha snažila čtenáři vnutit. Na druhou stranu obě "umělcovy ženy" měly moc hezkou a propracovanou linku. Propojení všech časových linií bylo super a stejně tak celá linka z dávné minulosti. Takže dobrý průměr a stále mám za to, že Historička byla autorčina top top.
A tohle se mi fakt líbilo. Propojenost, promyšlenost, podivnost. Vliv Murakamiho jsem viděla, hlavně v tom, že to bylo psané jakoby pro cizince, ale atmosférou bych to nejvíc připodobnila spíše k Jääskeläinenovi, konkrétně ke Dnu falešné kočky, ovšem URaNovA mělo mnohem lepší konec.
Mé první setkání s Lovecraftem a...jaktože jsme se setkali až teď?! Pořád to nechápu. Až na občasnou rozvleklost to bylo všechno moc super. Skvělé nápady, které se dají vysledovat v pozdějších dílech jiných autorů, občas až trýznivě napínavé a navíc mi to lezlo do snů! :-)
Z části životopis, z části diplomová práce, to vše s prvky reportáže - klidně bych si to dokázala představit i jako rubriku v National Geographic. Líbilo se mi to rozkouskování, které všemu dodávalo šmrnc a i když se to všechno mohlo zdát ze začátku poněkud neosobní, myslím, že to nakonec Doru vykreslilo docela uvěřitelně.
Příběh byl fajn, ale přišlo mi, že měl tak šest konců. Byl prodlužovaný a místy utahaný, což dost zabíjelo atmosféru. Navíc mi přišlo, že jde prostě jen o dům, který měl prostě smůlu na obyvatele, než že by byl všeho příčinou, jak se nám snaží autorka se vší možnou vervou vnutit.
Jedna z těch knih, které jsou geniálně jednoduché ve skryté složitosti.
Příběh je fajn, připomíná trochu Dcery strážce majáku (které se mi líbili trochu víc) a taky Dům ozvěn (oproti němuž je tedy nahony lepší). Líbil se mi i ten mysteriózní nádech. To, co mi na téhle knize ale nesedlo byl určitě styl. Přišel mi velice strojený a mechanický, plus všechny pocity postav byly přehnaně zveličené. Když už byl někdo překvapený, tak rovnou civěl s otevřenou pusou, smutný - rovnou brečel, rozrušený - omdlel(a)... tyhle věci mě prostě rušily od čtení. No a duchové byly asi už trochu navíc...
Nečekejte žádný uspořádaný chronologický životopis, spíš si s Vollardem sednete na kafe a on vám povypráví. Pobavila jsem se, trochu zase poučila a došla k názoru, že se Vollard narodil na všechny svoje nápady moc brzy.
Tahle manga je určitě pro mladší čtenáře, ovšem ta kresba je úžasná! Nekolikrát jsem se vracela a prohlížela si ty detaily.
Knihu jsem celou dobu vnímala spíše než jako životopis, jako román na motivy skutečných událostí, což ale ničemu neubírá a naopak přidává ještě punc uměleckého ducha, který knihou rovněž nenápadně prostupuje. Z příběhu dýchá jedinečná atmosféra, prolínání s kapitolami o Hvězdě je skvěle provázané s tím, co se děje na "scéně" životního příběhu hlavní postavy, krásně sestavené metafory podtrhují touhu po samotě, která občas dřímá v každém z nás.
Tyhle béčkový soft duchařinky mě vlastně docela baví. Nejvíc mě na nich baví to, jak to baví autorku, protože všechno ostatní je vlastně docela průšvih (snad kromě závěrečného napínáku). Postavy se chovají nelogicky, jejich vztahy i charakteristiky jsou brány stylem: Koho to zajímá stejně jde o ten dům, zápletka je uspěchaná (rychle, rychle abyste viděli všechno VŠECHNO, co si autorka vymyslela), romantická linka? Opravdu? Ale jděte! Celkový styl...u té první knihy, co jsem četla, jsem si myslela, že je to překladem, ale asi ne... No a já si stejně zase přečtu další, že jo? Protože i když jsou to vlastně jen trochu sofistikovanější Stopy hrůzy, tak jsem zvědavá, co ještě Darcy vymyslí.