sharik komentáře u knih

Schlinkova Předčítače jsem si přečetl až poté, co jsem viděl film. Proto si dovolím nepsat jen o knize samé, ale zároveň se dopustím krátkého srovnání.
Teď ovšem ke knize. A k tomu možná nejdůležitějšímu, co se z filmu mírně vytrácí: Kromě toho, že jde o román ukazující různé způsoby vnímání viny jako takové, vedle toho pocitu viny a kolektivní viny, také svébytným způsobem poukazuje i na dvojí stránku některých z těch, kdo se podíleli na holokaustu, respektive kdo se podílí na jakémkoli násilí ve chvíli, kdy se podřizuje povelům. Ačkoli fokus je na bývalé bachařky koncentračního tábora, nejde jen o ně, tohle téma zkrátka přesahuje - Co třeba postava prokurátora, který soudí nacistické zločince? V soukromý milý a příjemný člověk, v práci obviňující a děsivý - nejsou nakonec ti nacisté někdy stejně nečernobílí? V táboře zrůda, v soukromí milovník či milovaná osoba? Otevírá se tu opět otázka, co člověk dělal z nutnosti nebo zatnul zuby a dělal "jen svou práci". Navíc se ukazuje, že každý člověk může mít dobrou a špatnou stránku, které jsou vzájemně naprosto neslučitelné... Přesto obě patří stejné osobě... Jak se, drahý čtenáři, vyrovnáš s tím, že přiznáš nacistické zrůdě z koncentráku lidskost? Tohle jsou zásadní otázky, které autor pokládá, přestože je nevyslovuje. A tyto jsou snad nejvíce znepokojivé a zároveň musely být položeny, nemůžeme se jim donekonečna vyhýbat a zavírat před nimi oči. Je snadné odsoudit celou generaci, jako to udělala generace vypravěčova s pokolením svých rodičů, a jako to ostatně dělá generace snad každá. Je to až tak snadné, že to nemůže být v pořádku.
A teď k tomu srovnání s filmem: Je zajímavé sledovat, v čem je film tolik podobný románu a přesto dost jiný. Zápletka, příběh i množství jednotlivých scén jsou prakticky totožné. Zásadní rozdíl je ovšem ve vyznění. Zatímco film klade důraz na romantický příběh, spisovatel se zaměřil hlavně na morální otázky. A přesto, že kniha nečítá ani dvě stovky stran a děj je podáván zhuštěně až zkratkovitě, dokáže jít v tázání po morálce, jejím smyslu a vině (pocitu viny, odpovědnosti člověka za jiné i sám za sebe) poměrně do hloubky. Jen musí čtenář chtít přemýšlet i nad rámec napsaného a hledat drobné spojitosti v zdánlivě banálně napsané knize (a tím nemluvím jen o těch aspektech morálky a duševního souboje, které autor předkládá čtenáři vysloveně polopaticky, až příliš na přímo)... I díky tomu má (opět oproti filmu) jiné a po všech stránkách nepříjemnější vyznění. Přesto, že končí vlastně úplně stejně.

8 23.07.2020

Olga Tokarczuková a její "psychologie cestování" - román Běguni. Poetickým stylem a jazykem předkládá množství příběhů (jež někdy zabírají pár desítek stran, jindy sotva pár řádků), občas oscilující mezi povídkou, esejem, filozofickým zamyšlením a básní v próze. Propojenost jednotlivých textů je tu zjevnější (motiv, téma, postavy), jindy mnohem méně. Nejde o román s jasnou dějovou linií, nebo zápletkou. Z určitého hlediska spíš než o román, jde o sbírku různých krátkých útvarů, nejvíce propojených tématem cest a motivem lidského těla (v pohybu X zakonzervovaného, přičemž tento motiv nejčastěji vstupuje do textu skrze orgány). Jenže i když tradiční struktury románu chybí, a kniha se na první pohled tváří jako sbírka textů často nesouvisejících jeden s druhým takřka vůbec, dohromady tato mozaika skládá určitý a vcelku jasný (románový?) obraz - pojetí cest a cestování v takřka komplexní podobě. Místy nelehké, místy zábavné čtení, vždy na vysoké úrovni. Kniha o cestování, ale rozhodně ne z kategorie "čtení na dovolenou". Stojí za to, pročítat se Běguny!

9 18.07.2020

Velmi náročná četba. Přiznám, že v mnohých autorových odskocích a klikatých myšlenkových pochodech jsem se ztrácel, nehledě na dlouhé popisy vyžadující po čtenáři hudební vzdělání, nebo alespoň velkou (hudební) představivost. Příběh skladatele Adriana Leverkühna, jeho geniality, vzestupu a pádu, jež je paralelou k vzestupu Německa. Vzestupu, který logicky vede k pádu, a tímto pádem je druhá světová válka (respektive porážka v ní) - arogantně započatá díky představě vlastní síly a nadřazenosti (zde akcentována nejvíce kulturní), avšak taková nemůže končit jinak než chaosem a bídou. Thomas Mann jde však ještě dál a počátek pádu země nachází už dávno, dávno ve středověku... A obě tyto spjaté linie jsou pak parafrází faustovského příběhu, neb Leverkühn i Německo upsali se Ďáblu. Mnohovrstevnatý román, u kterého jsem se - pravda - místy nudil a někdy nedokázal textu věnovat tolik pozornosti, kolik by si zasloužil. Ač v závěru mě odměnil pocitem, že tohle bylo brilantní a veliké dílo! Ale přiznám, že znovu, znovu bych to už číst nedokázal a vzdávám se tak možnosti pochopit různé pasáže, při jejichž čtení moje pozornost skomírala, stejně jako těch, nad kterými bych se potřeboval zamyslet déle, než kolik času jsem tomu věnoval.
Jsem rád, že jsem tuhle cihlu přečetl a musím říct, že po stránce stylu i různých myšlenek jsem velmi spokojen a zároveň velmi unaven. Asi to teď budu muset rozředit nějakou "jednodušší knihou" :-).

Univerzitní román využívající postupy detektivek, aby poukázal na různá závažná témata. A díky devíti vypravěčům taky z různých úhlů. Čtivě napsaný, na první pohled jednoduchý, avšak nečekaně hluboký, zejména ohledně věčné otázky viny a trestu, a také v otázce, zda je oběť pro vyšší dobro přípustná. Autor taktéž výborně popsal univerzitní bratrstva (jež podle všeho zná dobře a zevnitř) a boxerské prostředí. Za mě velmi příjemné překvapení!

2 08.07.2020

Nejsem asi správný čtenář tohohle žánru. Na jednu stranu se člověk dozví spoustu zajímavého, na druhou stranu ohledně prózy (a ta je pro mě vždy fikce, nehledě na míru autenticity) mi chyběla větší eskalace konfliktů, katarze a něco, co by táhlo děj kupředu, stejně jako mi po chvíli lezly na nervy všechny problémy, které se vyřešily jako v rodinném seriálu, bez větších zádrhelů.. Avšak věřím (a rozumím proč), že si tato kniha najde spoustu spokojených čtenářů.

2 02.07.2020

Tentokrát jsem dal přednost audioknize ve výborné interpretaci Miroslava Táborského, který perfektně vystihuje "vůdcovu" dikci, zároveň ji paroduje a klade důraz přesně tam, kde má být. Celá tahle kniha je vlastně výborná, ale tentokrát věřím, že v audioverzi jsem si ji užil víc, než jak by mě bavila na papíře. Hitlerova přítomnost ve světě, kde ho všichni považují za komika a svého dvojníka, vybízí k mnohým bizarním a vtipným situacím, jež autor využívá naplno. Nejsilnější stránkou románu je ale fakt, jak Vermes pracuje s postavou Hitlera samotného - krom těch nepřehlédnutelně zlých (nenávistných, rasistických a antisemitistických) komentářů se tady "vůdce" pouští do trefného glosování moderní společnosti, přičemž je často nesmírně vtipný a někdy se přistihnete, že s ním souhlasíte a fandíte mu. A tím je román nejen kontroverzní, ale i dosti důležitý - ukazuje, jak snadno lze popuslismem získat lidi na svou stranu. Kromě toho jde však o neskutečně zábavnou a vtipnou knihu. A možná až na konci vám dojde, jak je to celé především děsivé a vlastní úsměv vám na rtech zamrzne.

7 26.06.2020

Jedna z nejsilnějších knih, které jsem za dlouhou dobu četl. Na pohled gangsterka ze třicátých let, avšak postmoderními postupy, mnohostí témat a nesmírným vypravěčským umem vytváří Twardoch z tohoto materiálu dobře čitelné, avšak vysoce umělecké dílo!

3 24.06.2020

(Slyšeno jako audioknihy. Nadaný žák i druhá povídka Tělo. Následující komentář ovšem patří pouze k Nadanému žákovi.) Další Kingova brilantní "studie" lidské povahy a násilí. Tentokrát jinak, než jsem na to zvyklý. Neobvyklé "přátelství" plné vzájemného pohrdání, nenávisti, odporu a zároveň nevyslovené oboustranné náklonnosti mezi bývalým nacistickým dustojníkem z vyhlazovacího tábora (nyní skrývajícím se pod falešnou identitou v USA) a nadaného studenta. Ten původně za starým mužem dochází proto, aby slyšel historii i z druhé strany a taky proto, že se touží stát detektivem a odhalení identity je pro něj i jakési osobní vítězství... Jenže historky plné násilí, týrání a zabíjení bezmocných obětí v něm časem probudí ty nejčernější stránky a chlapec se začne pozvolna proměňovat ve zrůdu. Stejně, jako se zrůda po letech potlačování opět probudí ve starém muži... Stephen King úžasně pracuje s psychologií, vývojem postav a se znejistěním čtenáře: Vystavět příběh na jasných antihrdinech s sebou totiž vždycky nese určité morální dilema, neboť hlavním postavám čtenář (posluchač) přirozeně fandí. A to i v případě, že je jimi upřímně zhnusen, jako zde. A uvědomit si, jak snadno vypravěč dokáže pouhou perspektivou strhnout část našeho podvědomí na svou stranu, je jedna z věcí, kterou bychom si měli díky kvalitní literatuře uvědomit. Tedy: Názor je vždy snadno ovlivnitelný, vše je otázka správné rétoriky a úhlu pohledu (a tím je právě Nadaný žák dost děsivý, ač není horor). Naštěstí, umění je tu od toho, aby nám to připomnělo.

9 16.06.2020

První dvě knihy jsou naprosto výborné. Když ovšem Grant a Naylor rozdělí tvůrčí síly, něco tomu chybí (mnohem více i Naylora). Každopádně fanoušky určitě potěší, že se nejedná o přepis scénářů, ale o vskutku alternativní verzi Červeného Trpaslíka, ačkoli ze svých scénářů autoři hojně čerpají a opisují, většinou však zasazují známé scény do nových kontextů. A co hlavní, doplňují je o mnoho a mnoho nových. Další, co pro mě bylo překvapivé, je že třetí a čtvrtý díl jsou oba pokračováním dílů druhého - Grant i Naylor si napsali každý svou verzi pokračování příběhu. Ač Grantovo Pozpátku je obecně lepší, v Naylorově Posledním člověku zase oceňuji uzavřený konec, ač je ve výsledku dost nepravděpodobný a poměrně hořkosladký.

2 15.06.2020

Přiznám, že nejsem tak nadšený jako z jiných Borkovcových knih. Některé texty jsou naprosto skvostné, většina první části určitě. Ale u jiných jsem zase měl trochu problém držet pozornost, zejména u zajímavě nesystematických zápisků ve druhé části knihy... Nicméně styl a poetičnost Borkovcových próz je jedinečná!

01.06.2020

Krátké provázané texty na pomezí prózy a poezie. Murrer vytváří osobitý fantaskní svět kombinující mýty, snovou (a místy až magicky realistickou) poetiku s jakýmsi obrazy venkovského života. Činí tak s nejvyšší uměleckou estetikou a básnickým citem. Pravidla jeho fikčního světa čtenář pochopí jen postupně, navíc se neodhalí veškerá, avšak již brzy budete mít pocit, že postavy jsou stáří známí a onu fantaskní vesničku budete chtít navštívit. Nejen pro housle, které chápou často víc než lidé, nejen pro mírumilovný lov jednorožců (kteří časem stejně vždycky utečou), nejen pro ve slovech citlivé zachycenou přírodu... ale hlavně proto, jak autenticky a mistrně autor nakonec vykresluje i smutné odchody, odcizení a nepochopení. Neumím tuhle knihu dostatečně vystihnout, tu si musíte prožít. Opravdu velmi vřele doporučuji vaší pozornosti!

3 01.06.2020

Clarka jsem vždycky bral jako autora pracujícího s komplikovaným příběhem a napínajícího limity imaginace čtenáře až na samou hranici jeho možností... A nyní zjišťuji, že Clarke byl výborný i jako vypravěč komorních a zdánlivě jednoduchých příběhů, v nichž jde zejména o psychologické otázky v mezní situaci. Měsíční prach je pro mě po mnohých stránkách velmi příjemné překvapení. Bál jsem se, že takto "jednoduchému" příběhu bude chybět hloubka. Ovšem Clarke s ní zkrátka uměl pracovat různými způsoby, v čemž si nezadal s mnohými autory nežánrové, "vážné" prózy.

8 29.05.2020

Tohle je vážně síla. Román o korupci v politice, prostituci a zejména o tom, že nikomu se nedá věřit a všechny hříchy minulosti vás srazí na kolena. Často až ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte. A nejen vaše vlastní hříchy, ale i ty cizí. Román o bezohlednosti a ač plný beznaděje, nakonec ironický, svým způsobem zábavný. A hlavně výborně napsaný. Čtyři provázané příběhy o lidech z různých společenských vrstev, kteří se vzájemně neznají, ale nevědomky vzájemně (a dosti radikálně) ovlivní svůj osud, zpravidla tragickým způsobem. Tenhle román pro mě byl veliké překvapení, zůstává ve mně úzkost a spousta nepříjemných pocitů, ale především jeden dobrý: z výborně napsané knihy, která sice vypovídá o čínské nátuře a politickém systému, avšak její přesah je velice univerzální. Myslím, že s Liou Čen-jünem jsem ještě neskončil.

1 26.05.2020

Není to klasická autorova sbírka, leč jeho rukopis je stále patrný. A v čem je tak jiná? Hotel po sezóně shromažďuje jedenatřicet krátkých textů vzniklých mezi lety 1999 a 2019: jedná se o básně aluzivní, a kdo se nevyzná v současné poezii a v tuzemské poezii dvacátého století, patrně většinu narážek, přepisů a ohlasů nerozpozná. Nevím, nakolik je nutné chytit všechny intertextové narážky, sám jsem taky někdy nevěděl, a přesto mi básně měly co říct. Ale je pravda, že po přečtení těch, kde mi bylo jasné, odkud vítr vane, dostavila se ještě radost z rozklíčování, jak už to tak u podobných bývá. Tuhle sbírku mohu směle doporučit, stejně jako ostatní knihy autora. Děžinský je pro mě stále jeden z nejlepších našich básníků současnosti!

25.05.2020

Samozřejmě, není to Larsson, je to jiné, alespoň tedy do té míry, do jaké je to možné. A právě limity Larssonovy "předlohy" jsou Lagercrantzův největší problém, od kterého se jen těžko mohl odpoutat. Když pracuje s tím, co už určil Larsson (charaktery postav, téma týrání žen...), je Lagercrantz jen jakýmsi epigonem a nepřináší nic moc nového, avšak pouští-li se do nových společenských témat (zde ovlivnitelnost lidí médií, síla dezinformací, myšlení mas), umí jít mezi řádky do hloubky. A k tomu máme zajímavý případ, který bohužel na konci trochu vyznívá do ztracena, aby uvolnil místo ukončení šest knih dlouhému boji Lisbeth s vlastní minulostí. Což je u závěru série asi v pořádku. Lisbethina linka je akční, místy těžko uvěřitelná, ale na druhou stranu zase nenudí. Oceňuji, že se autor taky vyhnul patetickému konci, ke kterému by konec série mohl svádět. Celkově vzato Lagercrantz napsal opravdu solidní thriller, rozloučil se se sérií s grácií a troufám si říct, že z jeho trilogie (tedy 4.-6. kniha série) je tato kniha tou nejlepší.

6 13.05.2020

Jestli chcete něco fakt kvalitního z nejmladší básnické generace, je to právě tahle kniha odrážející v sobě celou tu rozporuplnost, zmatenost a nejistotu dnešní doby. Ale nenechte se zmást, autor se neorientuje na "velká témata" a když, tak niterně, nebo naopak s velkým odstupem, aby nakonec stejně došel sám k sobě. Tahle zdánlivá sebestřednost je právě tím, co je na sbírce k současnosti nejzrcadlovější. O tom, že naše generace je zmatená a ztracená, protože svět začíná být přesně takový, bylo napsáno mnohé. Ale málokdy se to autorovi daří věrohodně, aniž by tlačil s tím sdělením na pilu. Hrabalovi se to daří. A proto se při čtení moc často neusmějete, ale zase si užijete výbornou poezii.

2 28.04.2020

Jedním slovem: Brilantní! A teď více slovy: Petr Borkovec je pro mě hlavně básník. Jednou skvělý (jeho sbírka Milostné básně, která obsahuje snad všechny druhy veršů krom milostných, patří dlouhodobě k mým nejoblíbenějším), jindy mě zcela míjí (Herbář k čemusi horšímu mě minul tak moc, až lze mluvit o rozčarování, fakt mi nesedl). Ale vím, že píše i prózy a sloupky, které jsem na internetu občas četl. Petříček Sellier & Petříček Bellot je jakýmsi souhrnným vydáním právě těch sloupků, jež si hoví často kdesi na pomezí krátké povídky, komentáře a eseje. Texty na jednu stranu značně nesourodé, na druhou občas opakují motivy, témata, někdy i celá tvrzení a fráze... A dohromady je celá kniha jakýmsi zvláštním způsobem naprosto skvělá. Může za to především Borkovcův vytříbený (ano, basnický) styl a taky nadhled, s nímž k tématům a různým střípkům přistupuje. I ono hrabalovské pábení a hra se čtenářem, kdy přemýšlíte, jestli to, co píše, je víc fikce nebo záznam skutečnosti tak, jak ji vidí autor. Ale ono je to ve výsledku úplně jedno. Jemné bizarnosti vázané na realitu dodávají textům právě tu originalitu, nadhled, pocit chybějící autocenzury, a tak dál. Tu píše Borkovec o svém dětství, tu o rezidenčních pobytech (mé oblíbené texty z téhle knihy, možná je to vlastní zkušeností s rezidencí), jindy zase v textu vypravěč ustupuje do pozadí a autor vypráví cizí příběh, v dalším na nás čeká divoký popis divokého basnictví v devadesátých letech (fakt by mě zajímalo, jak to bylo třeba s tím Hrabalem, každopádně zmínky v textu o něm mě vždycky rozesmály). Opravdu těžko popsat, o čem kniha je, ona je totiž o tolika věcech, až by čtenář čekal jakousi pohromadě nedržící splácaninu, či lépe řečeno výbor z textů, jejichž výběru chybí alespoň nějaká jednotící linka (krom způsobu, jak byly před knižním vydáním publikovány). Ovšem není tomu tak. Borkovec chytne a nepustí a vám vůbec nevadí, že krátké texty často působí jako "best of" ze článků na různá témata a s různým pojetím. Tohle byla prostě radost číst, snad kromě jednoho jediného textu, který mě nebavil (příliš teorie verše). Jinak nádhera!
A ještě jednu odbočku: V anotaci na internetu můžete najít narážku na Bukowského a já musím říct, že mnoha esencemi je tahle kniha podobná způsobům amerického klasika, nejvíc právě tou hrou na realitu a (zdánlivou?) absencí cenzury. Přesto, že Borkovec není vulgární a je mnohem poetičtější... Ta podobnost je ovšem zajímavá nejvíc tím, že ji tu najdeme, narodil od všech těch jiných českých autorů, kteří se (narozdíl od Borkovce) k Bukowskému přirovnávají... Asi to bude tím, že jeho epigoni hledají u Buka jen chlast, sex a "drsný sprostý" kecy (což u Borkovce není, a když, tak jaksi elegantněji). Jenže o tom Bukowski není. Epigoni to nepochopili. Borkovec je z určitého úhlu pohledu poetický autor s Bukowského lehkostí, rád přehánějící a s podobným nadhledem... Přestože (pokud vím) se za žádného "českého Bukowského" neprohlašuje. A to je dobře.

2 26.04.2020

Další ze sbírek, o které už chvíli po přečtení vím, že jí budu čas od času listovat a náhodně otevírat celé roky.

22.04.2020

Jak už to u antologií bývá, kvalita je různá a v této se mi navíc ne úplně daří najít jednotící téma. Nejčastěji reflektované bylo při výběru patrně téma člověka a jeho koexistence s přírodou... Těžko se píše něco víc, krátkých textů je v téhle knize opravdu velké množství (a není v ní obsah, čili jsem líný listovat přes 350 stran a povídky počítat). Mohu jen souhlasit, že nejzajímavější jsou většinou právě autoři z Faerských ostrovů a Jakobína Sigurdardóttir z Islandu... Ale i většina ostatních stojí za pozornost a třeba pár norských autorů má zde naprosto brilantní texty, zejména jde-li právě o ony motivy člověka a přírody. Seveřani zde vybraní uměli úžasně vystavět atmosféru a často jen tak lehce naznačit lidský příběh, za nímž se skrývá mnohem víc než je napsáno a zdánlivě nedořečený a často nedokončený obraz krátkého úseku života má v sobě neskutečnou sílu. Možná tímhle je antologie Sedm životů nejzajímavější. Pokud ji máte někde doma nebo ji zahlédnete za pár korun v antikvariátu, zkuste ji. I kdyby jen pár náhodně vybraných povídek...

3 21.04.2020

Přiznám se, že dokud jsem si úplnou náhodou nekoupil tuhle knihu, o jejím autorovi jsem ani neslyšel. A musím bohužel říct, že se zas tak moc nedivím. Snící drahokamy od Theodora Sturgeona mají dobrý nápad a zhruba do půlky novela i dobře funguje... Jenže pak se děj tehle útlé knihy změní v akční a zároveň nezáživný, (nadto někdy i zmatený) výčet toho, co si čtenář již dávno domyslel dřív, než mu to autor skrze postavy oznámí... A bohužel to pro jistotu ještě ony postavy často opakují, aby ani pomalejším čtenářům nic neuniklo... Výsledek je tedy poněkud rozpačitý. Na jednu stranu tu máme dobrou zápletku a sympatický nápad záhadných kamenů propojených s živými organismy, které na rozdíl od nich známe (stromy, lidi, ale i různí lidští mutanti)... Na druhé straně stojí podivná druhá půlka románu, dál dějově až hloupě a naprosto neuvěřitelně propojené události (zkrátka příliš moc velkých náhod) a občas ne zrovna dobře zvládnuté postavy. Celkově bych řekl, že autor využil potenciál vlastního textu tak na třicet procent a místo románu, který by se právem mohl stát klasikou žánru, naservíroval nenáročnou jednohubku, na níž asi velmi brzy zapomenu...

3 16.04.2020