Sisssi komentáře u knih

Zdá se, že čím více stran, tím více autor zvolňuje tempo. Děje se toho stále méně a děj se příliš neposouvá, tentokrát dokonce chybí i zvraty v závěru (nebo jsem si již tak zvykla na Martinovy veletoče, že už mě nic nepřekvapuje?).
Chyby jsou už jaksi neodmyslitelnou součástí knižní série:
Str. 124 - "Posílám Fialku pryč," řekl Jon. "Ji a jejího chlapce. Budeme muset najít jinou kojnou pro jejího (správně jeho) mléčného bratra."
Str. 131 - Krasterova manžela (správně manželka).
Str. 136-8 - Jon Sníh rozhodne, aby Janose Slynta pověsili. Ten je nad věcí, má přece vlivné přátele, velitel se toho podle něj neodváží. Prosit o milost začne teprve, když se mu Jon chystá setnout hlavu. Pokud se Marin cítí být inspirován středověkým světem, pak by tomu ale mělo být přesně opačně. Stětí mečem bylo považováno za čestnou smrt, kdežto oběšení za velkou potupu.
Str. 142 - Kachna se vyhoupne na koně, vytáhne k sobě Tyriona, vezme otěže do pravé ruky, udidlo do levé a vyrazí. Koním nerozumím ani za mák, ale nechápu, proč by měl někdo vytahovat koni udidlo z huby a držet je za jízdy v ruce.
Str. 243 - překladatelka píše o době, kdy "svět ovládala bronz," ale bronz je mužského rodu.
Str. 303 - jedno ze západozemských zvířat je překládáno jako ještěrkolev, ale na této straně se setkáváme s ješterolvem.
Str. 322 - divocí dostávají příděly jídla, jedna žena je strčena do zad a věci jí vypadnou z náruče, přičemž sáček s moukou se roztrhne. Neumím si představit, že pouhý pád dokáže tak závažně poničit plátěný sáček, ledaže by byl papírový, ale představa papírového sáčku v pseudostředověkém světě je úsměvná.
Str. 338 - v Půlmistrově řeči chybějí uvozovky.
Str. 355 - údiv Dany nad tím, proč se její rodiče brali, když se nemilovali, působí jako pěst na oko. Co vůbec vede autora k tomu, aby postavě vložil do úst takováto slova?
Str. 382 - volavky jsou prý "majestátné". Majestátní je měkké přídavné jméno podle vzoru jarní a tvrdá podoba tohoto slova se již neužívá, protože je zastaralá. Při překladatelčině inteligenci se mi nechce věřit, že by schválně použila zastaralého tvaru, asi jen prostě neumí přídavná jména.
Str. 414 - Uzle (opět zastaralý tvar, dnes se užívá jen varianta "uzly"), které ho svazovaly, byly příliš těsné.
Str. 440 - Takovým nedůvěřuji ani natolik, aby (správně abych) je pověřil vynesením mého nočníku,...
Str. 499 - Máme mocné přátelé (správně přátele) v Lannisterech a Freyích,...
Str. 517 - Tyrion jí řekl stejná slova už předtím, zpátky (v češtině se příslovce zpátky ve smyslu času takto neužívá) ve Volantisu,...
Str. 618 - "Řekl snad trpaslík něco, čím jsem tě urazil, sere?" - nevím, zda tyto obraty od třetí k první osobě jsou dílem autora nebo překladatelky, jisté je, že jsou strašné.
Str. 648 - stará známá chyba s příšerným a nepřirozeným slovosledem, z celé věty navíc přímo čiší jazyk originálu: Cokoliv se přihodí, až dojde na Zimohradu k bitvě, Aša si nemyslela, že by to mohl její bratr přežít.
Str. 668 - není mi jasné, proč je Quentyn Martell oslovován "princi Dorane".
Str. 713 - Ocitl se sám v bílé pustině, se stěnami ze sněhu tyčícími (chybí se) z obou stran od něj do výše hrudi.
Str. 740 - Měla jedna (správně jednu) ruku...
Str. 744 - z Waldera Freye se náhle stal Walter.
Str. 779 - ne "s padesáti tisíci mečů", ale s padesáti tisíci meči.
Str. 791 - Theon vzpomíná na dva syny uhlíře, které nechal zabít místo Brana a Rickona, v předchozích dílech však šlo o syny mlynáře.
Str. 802 - Missandei žádá Dany, aby Dornům "uštědřila sluchu", aby s ní mohli promluvit. V češtině se užívá spojení "popřát sluchu".
Str. 803 - Ser Barristan líčí Dany, co se dozvěděl od Meris o zběhnutí Větrem hnaných na královninu stranu. Místo, aby se zeptala "čemu věříš", nebo "čemu všemu z toho věříš", Dany pronese nesmyslnou větu: "Kolika z toho věříš, sere?" Kolika čeho? Kolika větám? Kolika lidem? Vždyť o tom mluvil jen s Meris. Překladatelka byla asi opět duchem jinde.
Str. 806 - opět nacházíme ono podivné slovo "vyzásobit".
Str. 814 - Daniny prsty zavadily o rukojeť "jejího" biče. Ale neměl to být spíš bič "jeho" (mrtvého mistra jámy)?
Str. 821 - Jon přemýšlí o postavě, která se jmenuje Matka Krtek, jindy se o ní ale mluví jako o Matce Krtici.
Str. 843 - "... a budu se modlit, abys byla shledána nevinnými (správně shledána nevinnou) z ostatních obvinění."
Str. 845 - ser Kevan mluví s Cersei a říká jí: "Lancel je můj syn, Cersei. Tvůj vlastní synovec (správně bratranec)."
Str. 856 - ser Barristan vypráví Missandei, jak nesnadné je sestřelit draka, jak se o to v Západozemí mnozí snažili a nikomu se to nepodařilo. "Missandei přikývla. Bylo těžké říci, zda ji to ujistilo." - ujistilo o čem? Spíše by se hodilo napsat "uklidnilo".
Str. 887- Kdybych věděl, že se dostanu do tohohle svrabu (správně srabu), otče, možná bych tě nechal žít.
Str. 917 - V angličtině se 1. a 5. pád shodují a je tedy na překladateli, aby se rozhodl sám, který z nich použije. Domnívám se, že v tomto případě měl zůstat 1. pád, protože král spíše jen konstatuje, neoslovuje: "Sestro" řekl Hizdahr zo Loraq strnule. "Sestřenice a bratranče." Ukázal na zakrvácenou hlavu. "Ukliďte mi to z očí."
Str. 965 - jedna z lodí se jistě nejmenuje "Železné křdlo", ale Železné křídlo.
Str. 980 - Arya rovněž milovala citronové zákusky? Domnívala jsem se, že to byla Sansa.
Str. 983 - "Kočka z kanálů prodávala v tamních chrámech srdcovky a slávky, kdykoliv měla Bruskova dcera měsíční krvácení a uchýlila se na lože." - trávit onen čas v posteli nebylo v minulých dobách nic neobvyklého, ovšem jen u žen určitého (dostatečně vysokého) společenského postavení. Dcera obyčejného rybáře (jako byl Brusco) by si takový luxus dovolit nemohla.

Prozatím to nejlepší, co o Alžbětě vyšlo.

Je to takové... typicky cílkovské. Parnasistní nafouklá bublina, obalené do lákavé skořápky. Cílek chytá příliš mnoho zajíců, ale ti mu proklouzávají mezi prsty. Klouže po povrchu zajímavých/senzačních/záhadných témat, ale místo, aby napomohl k jejich objasnění nebo přiblížení k současnému odbornému náhledu na tato témata, jen podporuje onu vyprázdněnou záhadnost, podobně jako autoři céčkové úrovně. Například u panonských valů zcela ignoruje, že části vznikaly v různých dobách, plete páté přes deváté, mluví o Slovanech a najednou je skokem v dobách, kdy na území dnešniho Slovenska ještě žádní Slované nebyli. Vůbec nevysvětlí, že Andrej Kmeť, podobně jako u nás třeba Václav Krolmus, měl ma slovenské dějiny velmi idealizovaný pohled plný romantiky, kde prim hrála národní hrdost a obdiv k skvělé minulosti před fakty a vědeckým přístupem (Cílek celkově rád odkazuje na prastaré autory, jejichž náhled na problém je víc nadšenecký než vědecký, plný národnostního cítění a tehdejšího "budovatelského zápalu", důsledně zapomíná zmiňovat, že jsou tito autoři již považováni za překonané a jejich myšlenky byly dávno vyvrácené).

Při zmínkách o Nibelunzích a slovech o tom, jak se i ve Skandinávii vyprávělo o Attilovi, se mi protáčely panenky. Splácat dohromaty Huna Attilu a Atlího z Eddy (který je v tomto případě bratrem Brynhildy) je nad mé chápání. Myslím, že daleko užitečnější by bylo přečíst si jak středověký epos Píseň o Nibelunzích i Eddu Snorriho Sturlusona. Pak by snad Cílkovi došlo, jak zkresluje a motá páté přes deváté.

Sitno a Blaník rozhodně nejsou jediné hory, kde mají čekat bájní rytíři na pravý okamžik. Podobné pověsti bývají spojovány i s Karlem Velikým, Artušem, Fridrichem Barbarossou a dalšími.

Ohledně prvotřídního umění, které bylo dle Cílka ve středověku přístupné i nejprostším, bych doporučila podívat se na to trochu hlouběji. Mnohé kostelíky, které se nalézají v (z dnešního pohledu) malých vesničkách, mohly být ve středověku poměrně významnými centry, třeba tudy vedla nějaká důležitá komunikace nebo místo patřilo do sféry nějaké významné osobnosti nebo rodu, nejde tedy o výskyt prvotřídního umění na bezvýznameném místě, ale o změnu významnosti dané lokality.

Kapitoly na téma Bílek a Mucha by také potřebovaly poněkud zkorigovat. Všimněte si, jak Cílek neustále zdůrazňuje otisk theosofie, antroposofie, rosenkrusiánství, mystiky a pařížského pobytu ve Slovanské epopeji, ale sotva zmíní, že možná ještě větší vliv měla Muchova cesta do Ameriky. Pařížský pobyt měl dle autora zásadní vliv na to, že se epopej stala kosmopilitním uměleckým dílem. Já bych spíš řekla, že na jejím vzniku a podobě se daleko víc podílely ideály a především peníze jednoho amerického milovníka Slovnastva. O tom, že epopej financoval majetný slovanofil Charles Crane padne v knize jen poměrně letmá zmínka, kolem této postavy Cílek chodí po špičkách a píše o ní kde co všechno, jen ne ve spojitosti s epopejí, asi by si někdo mohl všimnout, že na bankovkách a na obraze, znázorňující personifikaci Slovanstva není nikdo jiný než Craneova dcera, Američkanka Josephine Bradleyová - ale copak by to dnes ještě někoho pobuřovalo nebo znechutilo? Myslím, že ne, tak proč o tom mlčet? Cílek navíc tvrdí, že epopej nesouvisí zas až tak moc s dobovou politikou, protože přece byla namalována až po vzniku Československa. Nikoli, polovina obrazů vznikla před rokem 1919, navíc, i nově vzniklé státy (nebo spíš právě ty) přece potřebují jakousi ideovou oporu, takže ona malá míra politizovanosti je spíš autorovým přáním.

Mylně se dnes domníváme, že secese je umění pro umění, umění, kde jde především o krásu, hravost, pohádkovost, fantastično, ale zcela opomíjíme neméně zajímavou stránku secese, a tou je její silná ideová či politická náplň, více viz kniha "Vytváření národních identit..." od Anne-Marie Thiessové.

Tak tohle jsem příliš nepochopila. Když kniha vyšla poprvé, bylo to oprávněná první vlaštovka, protože k tématu zeleného muže u nás do té doby nic moc nebylo. Ale uplynulo 13 let a naše vědění se posunulo dál. Není mi jasné, proč byla kniha vydána znovu, když nebyly v textu provedeny žádné změny v souladu s pokračujícím bádáním na toto velezajímavé téma. Jediný, kdo v novém vydání zveřejnil úpně jiné povídání, byl Matouš Jaluška, nejsem si však jistá, zda nám jeho nový text pomáhá proniknout k zelenému muži blíž. Drobné změny můžeme zaznament i v úvodní Cílkově kapitole, ale bohužel se od zeleného muže spíše vzdaluje, než by se mu přibližoval. Jak jinak si vysvětlit vyškrtnutí pasáží o Baradě a Gerase (vyobrazení mozaiky z Gerasy tak nedává v textu nového vydání příliš smysl), které se v 1. vydání alespoň snažilo odhalit nějaké předevropské kořeny či inspirační zdroje zeleného muže. Místo toho nám Cílek předkládá povídání o karbonském lese, které nemá s kulturním fenoménem do kamene tesané olistěné hlavy vůbec co do činění (lidsky samozřejmě chápu, že Cílek jako přírodovědec k vytváření podobných oslích můstků inklinuje, ale z vědeckého hlediska je to prostě nesmysl, když zvážíte, že v té době neexistoval nejen člověk, ale ještě ani savci jako takoví).

Původní úprava (včetně obálky) mi připadala hezčí, elegantnější, navíc o zeleném muži z Norwiche, který je na obálce nového vydání, se v textu snad ani nemluví. V obrazové příloze se sice objevila pozvánka na korunovaci Karla III., není však nijak okomentovaná, což je škoda, protože pozvánka se zeleným mužem vyvolala v západních akademických kruzích poměrně ostrou, avšak podnětnou debatu. V dubnu 2023 o ní referoval Jiří Dynda v časopisu Religio (článek "Zelený muž krále Karla III." je dohledatelný na internetu).

Je to jen můj dojem, nebo se autoři opravdu v zájmu zachování záhadnosti a tajemnosti tématu cíleně vyhýbají textům, v kterých "přihořívá" a záměrně odvádí naši pozornost do končin, kde je "samá voda"?

Cílek se v této i v několika svých dalších knihách vyznává ze své lásky a celoživotní fascinace zeleným mužem (Makom, Krajiny vnitřní a vnější, Posvátná krajina,...), často se však pouští na tenký led. Například jeho fabulování o cypřiši, do něhož se pouští na stanách 22-26 je poněkud mimo, o této symbolice si můžeme přečíst více například v textu Aleše Mudry: K branám ráje a Jeruzaléma. Významy reliéfu na portálu klášterního kostela v Plasích v časopise Umění, roč. 68, č. 4 (2020), s. 350-364).

Autorka jednoho z příspěvků, Michaela Ottová, se tematikou zelenéh muže zabývala i ve svých dalších textech, z nichž většina není v novém vydání této knihy vůbec zmíněna. Přitom jde o texty k zeleným muřům v českém prostředí zcela zásadní (kniha "Pod ochranou Krista Spasitele a svaté Barbory", článek "Na hranicích posvátného prostoru. Zelený muž v presbytáři kostela sv. Matěje v Horšicích", Pod Zelenou Horou, 14(26), č. 4, 2011, s. 6-9;)

Divím se, že nebyli přizváni takové osobnosti, jako je třeba Aleš Mudra nebo Jiří Kroupa.

Na závěr - zcela zásadní text poslední doby, bohužel jen v angličtině, představuje stať Ronalda Huttona "The Green Man" (najdete v časopise Journal for the Study of Religion, Nature & Culture. 2023, Vol. 17 Issue 2 - celé číslo vzniklo právě v souvislosti s diskusí, rozpoutanou korunovační pozvánkou Karla III.), kde jsou shrnuty a vysvětleny největší mýty a také vývoj fenoménu zeleného muže. Je tam vyvrácena spojitost s Jackem in the Green, Zeleným rytířem i Chidrem (čímž ztrácí na relevanci třeba kapitola Jakuba Hlaváčka). Jak napsala Mercia MacDermottová, hledači zeleného muže mají mít otevřenou mysl a být vnímaví i vůči zdánlivě nepravděpodobným stopám.

Velice zajímavé. Ač je Dumézilův systém dnes již považován za překonaný, pokud ho budeme užívat opatrně a nebrat ho moc vážně, může být nadále užitečný. Koneckonců, co také dělat jiného, když je pramenů k Velesovi jako šafránu. Asi bych ocenila rozsáhlejší přehled dosavadního bádání o Velesovi, ale to je asi taková celková bolest předkřesťanských mytologií. Málokdo se zabývá tím, co se na slovanské, ale i keltské a germánské bohy nabalilo v období posledních 200-300 let.

Výsledek je sice zase takový, že vlastně nevíme nic moc, ale alespoň jsme si připomněli všechny podobnosti z okolí, které by mohly, ale také vůbec nemusely s Velesem souviset. Nalezené podobnosti jsou zajímavé, ale nejisté, čehož si je vědoma i sama autorka.

Nezbývá než doufat, že se autorka bude věnovat tématu slovanských bohů i nadále.

Autorka občas používá slova, kterým nerozumí. Například žlutolící oči jsou nesmysl, také význam slova skrupule a drožka je autorce nejspíš neznámý, jinak by je neužívala tak, jak je užívá.

Občas si kladu otázku, proč někteří lidé píší knihy, když jejich text je jen suchým popisem toho, co se děje, vůbec nevyužívají to široké spektrum možností, které literatura nabízí. Popisy soubojů jsou dlouhé, otravné a působí na mě dojmem starých počítačových her (spíš arkáda než adventura).

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Vystavění celého fikčního světa je velmi podobné fantasy světu počítačových her, ač se má děj odehrávat v jakémsi slovanském dávnověku, je to dost zvláštní slepenec, kde jsou prvky různých dějinných epoch poskládány tak, jak se to autorce zrovna hodilo. Představa světa, kde je několik království s pevnými hranicemi a velkými městy připomíná spíš vrcholně středověkou pokřesťanštěnou Evropu než doby předkřesťanské. Proč se asi děti učí o kolonizaci, o zakládání měst na zeleném drnu, proč se učí, co byla lhůta a lokátor,... protože ani velká opevněná města, ani přesné hranice tehdy ještě nebyly.

Nejnesmyslnější je však vylíčení panovnického hradu. Předkřesťanský středověk, kde jsou obrazárny s portréty ve zlatých rámech? Vážně? Kde jsou salonky, křesílka, vázy, kytice, skříně, koberce, ba dokonce i toalety s keramickými umyvadly? Vážně? Středověk, kde se lidé ohřívají o hrnečky čaje? Chtělo by to trochu prostudovat středověkou každodennost a dějiny hmotné kultury.

O inspiraci slovanskou mytologií nemůže být moc řeč, jde jen o inspirace tím, co někteří mylně považují za slovanskou mytologii a co je daleko víc jen naše romatická představa. Rovněž Kroq/Krok, Kazi/miera, Teta/Theodora, Lada/Libuše a Svatoplukovy pruty, prvky z pověstí, nejsou dál nijak využity. Dragovit je pojmenován podle veletského vládce, jehož si podrobil Karel Veliký. Název Gockov byl inspirován Chockovem (Gützkow), kde působil Ota Bamberský a kde se měla nacházet nová, drahá a umělecky bohatě vyzdobená svatyně.

Skvělá kniha! Vyvrací tolik přežilých klišé a nesmyslů, upozorňuje na nekriticky přijímané omyly, rozhodně by neměla chybět žádnému serióznímu zájemci o dějiny čarodějnictví.
Kreuz je sice takový Šalda (zkritizuje až na pár výjimek každého), ale pořád lépe, když se vymezuje a uvede proč, než aby jen ocitoval bez hodnocení a: čtenáři, udělej si obrázek sám, jak je to dnes v módě a pokud sami nejste v daném tématu již odborníkem, nedá vám text nic. Bohužel je (asi z nějakých citových důvodů) jedním z Kreuzových oblíbenců Čechura, nad čímž mi zůstává rozum stát.

5 29.03.2023

Skvělé! Elain v labyrintu ženských vztahů, jehož zákruty jsou pro ni nepředvídatelné a plné nástrah. Dětské a ženské vztahy bez pozlátka a načančaných filtrů. Doporučuji.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 63): ...kdybych tu s ním byla sama nebo v klučičí bandě, náramně by mě to bavilo. Teď prostě jen mlčím.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 65): ...poví mi, že jsem její nejlepší kamarádka. Carol má ještě jednu nejlepší kamarádku, která je někdy nejlepší, ale někdy se s né Carol zase vůbec nekamarádí.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 67): ...poznám, že si to vůbec nemyslí, že se jim ta jejich paní a jejich stránka zdá mnohem hezčí. Ae takhle se to říkat musí, a tak se to taky učím.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 67): Úplně mi stačí sedět na zemi a vystřihovat pánvičky ze zásilkových katalogů nůžkami na yšívání a říkat, že se mi to nepovedlo. Zčásti se mi ulevilo.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 105): Ne všem se musí moje tvorba zamlouvat. A ne proto, že jsem žena. Když se někomu nelíbí nějaká mužská tvorba, není to proto, že jejím autorem je muž. Zkrátka se jim nelíbí, tečka.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 118):...a když se ráno probudím a vykouknu z okna pokojíčku, roztávají dole v poprašku krasopisně vyčůraná počáteční písmena jejího jména a příjmení.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 134): Čekala jsem na sebemenší náznak: na noční můry, apatii a sklíčenost. Ale nic jsem nevysledovala, což mohlo znamenat, že se naučily dobře přetvařovat, stejně dobře, jako kdysi já.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 136): Vůči nepřátelům můžete pociťovat nenávist a štvou vás. Ale Cordelie je moje kamarádka. Má mě ráda, chce mi pomáhat, všechny tři jsou moje přítelkyně a chtějí mi pomáhat, jsou to moje nejlepší kámošky.(...) Nenávidět je by šlo mnohem snáz. S nenávistí bych si poradit uměla. Nenávist je jasná, kovová, jednostranná, neochvějná: na rozdíl od lásky.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 167): Nazvala jsem cyklus Papiňák. Kvůli atmosféře, která panovala v době, kdy jsem ho dokončila, si lidi občas mysleli, že je to bohyně země, což mě vážně pobavilo s ohledem na to, jak máma nesnášela péči o domácnost. Další v něm hledali kritiku zotročování žen, další odmítaný stereotyp ženy zredukované na vykonavatelku triviálních domácích prací. Ale byla to jen máma při vaření a kde a jak na konci čtyřicátých let připravovala jídlo.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 210): Slyším jejich zlobu, ale taky potřebu. To ony mě na tohle potřebujou, ale já je už ne.Už mi na nich nezáleží. Něco ve mně ztvrdlo, vykrystalizovalo, proměnilo se ve skleněnou kuličku.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko: strany 362 a 398-9 - skvělé, přípané, výstižné.

Těšila jsem se na rozbor zajímavých postav z Bible a místo toho čtu o ezoterních škatulkách a neexistujících ideálech. Neustálé mnohomluvné opakování jednoho a téhož v malých obměnách. Úprava knihy je však opět lákavá.

Další pubertálně feministická sbírka ufňukaných nebo naopak rádoby sebevědomých básní. Haló, probuďte se, děvčata, tohle už je dávno z módy, minulé století je dávno pryč. Takhle zaslepený a přehnaný pohled na ubohé ženy a zlé muže jsem už dlouho neviděla a doufám, že zase dlouho neuvidím. Zvláštní, jaké bludy a ukřivděnosti v sobě někteří lidé nosí. To opravdu ještě dnes někdo věří, že ženy byly mazány z historie a upalovány jako čarodějnice jen proto, že jsou ženy? Co takhle si nejřív něco nastudovat, než sklouznu k takovým hloupým a krátkozrakým předsudkům?

Slovanští bohové to dnes mají těžké. Stali se módní záležitostí, což z nich dělá lehce zkreslitelný artikl. Už v průběhu historie, zejména v devatenáctém a počátkem dvacátého století, se na tuto tematiku nabalila spousta nepřesností, výmyslů a národoveckého balastu, což v současnosti bohužel pokračuje. Není proto nic lepšího, než se vrátit k pramenům a nahlédnout hlouběji pod povrch.
Rozesmálo mě, když jsem se dočtla, že sv. Vavřinec byl upečen na železném rožni a dnes je patronem grilování. Uznávám, že katolická církev má smysl pro humor (nebo spíše autor, který touto poznámkou text, ne sice příliš vědecky, ale o to vtipněji, odlehčil).
Zdařilá práce, vřele doporučuji, něco takového nám chybělo. Jen škoda, že v seznamu literatury občas něco zmizelo, takže autor v poznámce pod čarou odkazuje na zdroje, které v knize nejsou uvedené.

Opět skvělé, Hůlová je pro mě nejlepší česká současná autorka. Umí se (mimo jiné) neobyčejně vcítit do postav, které si ve svých knihách vybírá za vypravěče. A hlavně to není černobílé, pod povrchem člověk nachází další vrstvy a skryté náznaky.

Kundera. Ač někteří tvrdí, že tento text není typicky kunderovský (ano, většinou mu chybí přesah do společenského dění a do politiky, odpouští si i různé úvahy nad dějinami a zůstává většinu času v intimní sféře partnerského vztahu), já bych řekla, že je to stále typický Kundera - působí jako autentický, upřímný, na nic si nehrající, nepoplatný době či systému a hluboce lidský (včetně všech lidských chyb a nedostatků) individualista. Co mě nejvíc pobavilo? Odpor ke kolektivnímu volnočasovému juchání, neupřímné řeči o sexu, kdy každý vykládá jak rád a kolikrát denně to dělá (str. 40) - to vše je jako ze života. Celá kniha na mě působila jako vycizelovanější verze Falešného autostopu v subtilnějším podání a nakonec i se šťastným koncem, stejně jako v Nesnesitelsné lehkosti bytí poněkud kýčovitým, ale ruku na srdce, to je přece přesně ten druh kýče, po jakém všichni toužíme. Stejně tak se setkáváme s dalším Kunderovým oblíbeným tématem - problematikou silnějšího a slabšího v partnerském páru. Jean-Marc, který si vždy připadal silnější, se náhle cítí být tím slabším, a to i přesto, že Chantal právě prochází přechodem a její náhle pevné a nekompromisní jednání (vyhnání zvědavé švagrové, samostatnost při výletu do Londýna), nemusí být odrazem jejího stoupajícího sebevědomí, ale jen jednáním pod vlivem rozbouřených hormonů. Ale to vše je vlastně úplně jedno, protože nakonec se stejně ukáže, že všechno byl jenom sen. Nebo ne?

Paní recenzentka Klíčová asi četla úplně jinou knihu než já, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak na ní mohla najít mouchy, které třeba konkrétně já ve většině případů nevidím, ale někdy si troufám tvrdit, že tam ani nejsou, pouze si je tam paní recenzentka projikuje. Přesto si její "Feministické čtení Totožnosti Milana Kundery" přečtěte, je to myslím krásná ukázka nesoudnosti pseudofeministického pohledu na svět.

Je to balzám pro čtenářovu duši, když narazíte na historický román, který se drží dobových reálií, cituje dobové knihy, román, v němž sedí politické události i kulturní milieu a který je navíc psán stylem ala období, do něhož je zasazen. Ale když si autor dá tu práci a snaží se proniknout i do dobového myšlení včetně tehdejší pověrčivosti, fám, konspirací a slepých uliček tehdejší vědy (prášek, pes zraněn zbraní, s kterou je manipulováno na druhém konci světa), dostáváme se ještě o úroveň výš.

Hlavní hrdina Roberto de la Grive z rodu Pozzů ze San Patrizia (jméno podle umbrijské studny? - asi mi něco důležitého uniká...) je opět Ecovým krajanem, autor v této knize zužitkoval svou vášeň pro dobrodružné romány, Tři mušketýři z textu místy škádlivě vystrkují růžky, zvláště v pasážích, Robertova domýšlení si Ferrantova působení v Paříži, Mazarin s Colbertem udělají z Ferranta "muže se železnou maskou" a nemohla jsem přehlédnout Angeliku (preciózka Lilie, vydávající se na moře v chlapeckých šatech).

Škoda jen, že nejsem tak sečtělá jako Eco, abych pochopila jeho narážky a odkazy, ani tak zapálená do politiky a válek, abych dovedla docenit ty veletoče, k nimž docházelo při obléhání Casale - Francouzi, Španělé. Ale jako obrázek fungování (či spíše nefungování) válečné mašinérie je to skvělé, úplně mi to připomnělo text Zdeňka Vybírala z knihy "Symbolické jednání v kultuře raného novověku", kde jsou vylíčena rámcově podobná úskalí válečného tažení Jana Kociana do Osijeku, jaká líčí i Eco. V úvaze Robertova otce o tom, že je nutné jet do Casale a nechat se tam pozabíjet, jsem si zase připomněla knihu Karla Michala "Čest a sláva".

Celá ta fantasmagorie se zeměpisnými šířkami (které uměli určit) a délkami (které určit neuměli), s ostrovem, na němž je ještě včerejšek a vy se k němu nemůžete dostat, působí ale ve výsledku spíš dojemně, v závěru je nám Roberta hluboce lidsky líto. Plave sice vstříc své oranžové holubici a své zkáze, která by ho však čekala i na lodi.

Nevíte někdo, zda si současná italská spisovatelka, jejíž totožnost nebyla ještě odhalena, zvolila svůj pseudonym právě podle této knihy?

V zásadě lze souhlasit s tím, že civilizace se nějak tvoří, spějí k vrcholu, hroutí se a regenerují, lze v tom vysledovat i určité podobnosti, styčné body, ale celkově nad touto knihou žasnu. Žasnu nad tím, jak vysokého hodnocení se celospolečensky této Bártově knize a dalším jeho "civilizačním" názorům dostává. V úvodu píše, že tato kniha má být pojata jednoduše, aby byla pochopitelná pro široký okruh čtenářů. S jednoduchým psaním však nelze přejít také k jednoduchému myšlení - ale právě to se bohužel autorovi někdy stává. Bártovo tvrzení, že žijeme v unkátní, přelomové době, kdy se vše láme a máme jedinečnou šanci něco změnit, máme možnosti, které lidé nikdy předtím neměli a bla bla bla, je opravdu prastaré a myslím, že v každé době bychom našli více či méně lidí, co takový názor zastávali. Jen pro příklad - Kristus také věřil v brzký konec světa a království Boží na zemi, kolem roku 1000 (viz Duby: Rok tisíc) byli lidé přesvědčeni o zániku civlizace, podobně měli husité a různé jiné křesťanské sekty svůj chiliasmus, Shakespeare byl přesvědčen, že "vymknuta ze svých kloubů, doba šílí" a chiliastické myšlenky má i moderní doba, tedy nic nového pod sluncem, jen doklad toho, jak malou máme (spolu s Bártou) sebereflexi. Poměrně odpudivé (ale vlastně velmi výmluvné a symptomatické) mi připadá už jen to, že autor začíná svůj text v hospodě. Mluvení, plkání a žvanění, plané a bezobsažné, intelektuálně a hluboce se tvářící a přitom prázdné je morem dnešní doby (ale jistě i dob dřívějších). Bárta mluví o setkávání a debatování po restauracích a děkuje dlouhé řadě svých spoludiskutérů. Všimněte si, že čím delší poděkování a čím více superlativů v podobných případech zazní, tím horší kniha zpravidla je (Umberto Eco má v knize Jak cestovat s lososem krátkou parodickou glosu na téma těchto přebujelých děkovaček, vřele doporučuji).
Autor bohužel často sklouzává k frázím, zkreslujícím zjednodušením, vytrhává z kontextu a je vidět, že text je více programovou statí a obhajobou (asi na tom plánuje postavit svou politickou kariéru) než soukromým zamyšlením se nad civilizací dnešní a civilizacemi minulými. Např. hned na straně 15 mluví o "těch, kteří účelově hlásají, že je nás moc" (míněno vědců z oblasti společenských věd). Nevysvětluje však kdo by ti, co toto hlásají, podle něj měli být, v čem shledává účelovost jejich tvrzení a celá fráze zavání rovněž účelovým vytvářením nepřítele. Jistě, že občas zaznívají podobné názory, ale stejně tak jsou krytizovány i spousty jiných skupin, než jen humanitní vědci, tak proč hned tak paranoidně vyskakovat a nuceně obhajovat důležitost oboru? Podobně na str. 20 mluví o zemích, které zvládly pandemii covidu nejlépe. Ale co vlastně má být to "nejlepší zvládnutí covidu"? Že měli nejméně restrikcí? Že měli nejméně úmrtí? Že měli nejvíce úmrtí (vždyť planeta je přelidněná a eliminovat slabé kusy může být podle některých lidí přínosné)? To Bárta nevysvětlí.
Civilizační procesy dle něj probíhají opakovaně, stále znovu, jsou jasně popsatelné (str. 17) - opravdu? Myslím, že Bárta podobnými tvrzeními dokazuje, že není schopen opustit přebujelé ego člověka dnešní doby, který si myslí, že vše ví nejlíp, je na vrcholu, vše má v rukou, má jedinečnou šanci, atd. Vždyť již přes půl století přece v humanitních vědách zastáváme názor, že nelze poznat nějakou objektivní pravdu, že se nelze dobrat historie jako takové, pouze jejích střípků, že co píše historik je vlastně jen takový lepší román. Proč tedy žít v přesvědčení, že o mechanismu zrodu, vrcholu a zániku civilizací něco skutečně víme? Myslím, že kniha bude za pár (10, 20, 100,...) let velmi vtipným příkladem toho, jak na sebe počátkem 21. století lidé nahlíželi a bude to působit stejně úsměvně, jako podobné texty ze starší doby, nad nimiž se nyní bavíme my.
Podbným způsobem by se dala okomentovat celá kniha, ale na to tu není prostor. Zmíním tedy alespoň pár do očí bijících drobností.
Na str. 137 Bárta mluví o svém pobytu v Bretani (Carnacu a dalších lokalitách), hovoří o "prostředí z doby keltských druidů" - proboha, Keltové a druidi nemají s bretaňským Carnacem co dělat, to je projekce 19. století, kterou přebrali bretonští národní buditelé od Angličanů, kteří začali chybně spojovat druidy se Stonehenge a podobnými památkami již v 17. století. Leč stokrát opakovaná lež se stává pravdou a dneska tomu všichni věří, ač je Carnac z doby dávno před Kelty. Navíc je spousta kamenů uměle doplněná v moderní době, protože ty původní si místní odváželi, když potřebovali kámen na zdi domů, žlaby, patníky, dláždění, a podobně (stejný osud mají mnohé naše zříceniny hradů a tvrzí - po zpustnutí si je rozeberou lidé z okolí). Rovněž Bártovo rozplývání se nad domem, kde byl ubytován, "kde jako by se zastavil čas" je velmi vtipné v kontextu fungování cestovního ruchu. To je přece jeho účel. Nikdo vás neubytuje v zámku bez elektřiny a s nočníkem ani ve skutečné utentické selské usedlosti s hromadou hnoje hned za zápražím, ale udělají z nich pohodlné hnízdečko s puncem "starých, dobrých" časů. Je to hra na autenticitu, ne autenticita samotná. Myslím, že pan Bárta by si měl prostudovat něco k dějinám 19. století a fungování (původně národně orientované) turistiky, třeba "Vytváření národních identit v Evropě 18. až 20. století" od Anne-Marie Thiessové.

Prostě Eco. Nejdřív vás poučí o italské frazeologii (lector in fabula jako obměna rčení lupus in fabula = vlk v pohádce = my o vlku, vlk za humny), pak vám předloží doslova jízdní řád časových posloupností, které vykutal z románu, co připomíná spíš zmatenou změť snů, vzpomínk a úvah (Nervalova Sylvie), odhalí vám svůj trik na rozpoznávání porna od uměleckého fimu (když běžné činnosti ve filmu odpovídají reálnému času, zatímco sexuální scény jsou delší než ve skutečnosti, bude to dozajista porno) a poučí vás o tom, že d´Artagnan žil ve stejné ulici jako Aramis, aniž by o tom věděl - tedy aniž by o tom věděl sám Dumas. S poťouchlým pobavením si přečtěte i o tom, jak si Eco xkrát prošel pařížskou trasu jednoho z hrdinů Foucaultova kyvadla, zjistil si dokonce i takové detaily, jako bylo postavení měsíce a hvězd oné noci, do níž děj zasazuje - a po vydání knihy mu jeden ze čtenářů napsal dopis s dotazem, proč se hrdina vůbec nezmiňuje o požáru v jedné z vedlejších ulic. Má se pak autor cítit potěšeně, že čtenáře natolik strhl, až začal text považovat za realitu, nebo nad tímtéž naopak pociťovat zklamání a zděšení? Vrcholem je poslední textík, kde je stručně, přehledně, hutně, ale precizně odhalen celý příběh Protokolů sionských mudrců. A že je to opravu kuriozní přehlídka toho, jak funguje tichá pošta - na konci vám vyleze něco zcela jiného, než co bylo na začátku. Ale koneckonců, z literárních textů přece také vylézáme proměněni, takže proč ne, to patří k věci.

P. S.: Nevíte někdo něco víc o tom odlišném vnímání modré a zelené v antice, o němž Eco píše?

Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 169): Lidé si lámali hlavu, jak by mohlo empiriské božstvo vypadat: jestli má vousy, jestli je to On, Ona či Ono, jetsli se někdy narodilo, nebo existovalo vždy, a dokonce (v naší době) jestli je mrtvé.

Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 171): Zlaté pravidlo kryptoanalyticků a luštitelů kódů zní, že každé tajné poseltsví se dá rozluštit, pokud člověk ví, že to poselství je. Problém skutečného světa tkví v tom, že lidé se už od úsvitu věků ptají, jestli je v něm nějaké poselství obsaženo, a pokud ano, jestli dává smysl.

Umberto Eco - Šest procházek literárními lesy (str. 204): Úvahy nad těmito komplexními vztahy mezi čtenářem a příběhem, mezi fikcí a životem, mohou představovat jistou formu terapie proti spánku rozumu, který plodí nestvůry.

Typická wiccanská kniha. Všechny knihy o Wiccanském čarodějnictví mi připadají tak stejné, jednotvárné, na jedno kopyto. Stále jen otrocká podřízenost živlům a nebeským znamením, posedlost pozitivitou. A naprostá odtrženost od životní reality archaického způsobu života. Lidé dřív měli na rozdíl od nás poměrně malý rozsah dostupných potravin, navíc byl problém s jejich uchováváním, takže sezónnost hrála v jejich stravování velkou roli. Když potom čtete autorovy rozsáhlé výčty exotických potravin z celého světa, ptáte se, co to má vlastně do činění s dávnými dobami.


Nepochopila jsem, co má být těch receptech utajovaného, navíc receptů je tam minimum, jde hlavně o popisy potravin a jejich domnělý magický účinek. Autor má velmi svérázný způsob citování. Každou knihu, z níž vychází, má popsanou číslovkou, kterou odkazuje na celý název a autora. Neuvádí však přesné strany, takže citace vám příliš neposlouží. Navíc někdy odkazuje na jednu a tutéž knihu třeba 3x po sobě v rámci jendoho odstavce. Proč? Proč nedá jeden odkaz až na konec?

Celé tohle wiccanské čarování v kuchyni je na hony vzdálené skutečné lidové magii, kde vždy šlo hlavně o to, mít vůbec dostatek potravy na uživení sebe a rodiny. Jak už jsem zmínila, je třeba si uědomit, že člověk měl k dispozici především lokální potraviny, zkrátka to, co si vypěstoval a co rostlo divoce kolem. Dovezené potraviny byly dlouhou dobu vzácnost či občasná kuriozita pro nejbohatší společenské třídy. Cunninghamovy výčty nejrůznějších potravin ze všech koutů světa a jejich zapojování do našeho jídelníčku (pro lásku/štěstí/peníze,...) jsou tak něčím zcela moderním, co lidé dříve nemohli praktikovat.

Úděsný překlad je kapitola sama pro sebe. Okurka není v textu označena jinak než maskulinní okurek (překladatelka je z Moravy?). Další potíž je s rodem některých bohů. Setkáte se tak s bohyní Osiris, bohem Aštortem a bohem Cerem. Co na tom, že jde o bohy opačného pohlaví, překladatelka si s tím hlavu nedělá.

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Ze sedmi knih s tématem slovanské mytologie, které Fragment vydal, se Legenda o Ladě asi nejvíce snaží vycházet z historických faktů, přesto narazíme na spoustu nedostatků. Kniha se má odehrávat v době knížete Vladimíra, tedy patrně někdy koncem 10. století, popisy prostředí vesnice a bydlení však připomínají spíš ruský venkov novověku (popisy interiérů, obydlí, bílé halenky, sarafány,... vlastně i ta Iljova ušanka je dosti podivná).

Při popisu hladomoru je uvedeno, že byl hlad tak strašný, že si matky odtrhávaly od pusy, jen aby mohly nakrmit své děti - nikoli, hladomor je tehdy, když není co si odtrhávat od pusy.
Po Moraně přebírá vládu Lado - nikoli, toto spojení (domnělých) slovanských božstev s roční dobou je moderní inovace. Když babička vypráví příběh o rodině, kde matka umírá, ale dcerka přežije, malá vnučka to považuje za smutný příběh. Jenže časté umírání bylo ve středověku bohužel velmi častou součástí života, takže podobný případ by byl spíš příběhem s dobrým koncem, v případě špatného by spíš vymřela rodina kompletně.

Perunova socha má huňaté obočí - těžko, při pohledu na některé dochované idoly je vidět, že řezby byly příliš hrubé na to, aby zachytily takové detaily.

Jména věšiny postav nám dnes sice zní "východoslovansky", ale ve většině případů jde o jména, přejatá až s křesťanstvím, tedy by je těžko mohli nosit nepokřtění obyvatelé pohanské vesnice.

Lada sní o tom, že by mohli s Iljou odejít na jih, poznávat nové kraje. Ne že by lidé v dávných dobách necestovali, naopak spíše cestovali více, než si dnes obecně myslíme, ale jejich cesty byly motivovány spíše nějakým smysluplným účelem, například obchodem, ale cestování za účelem poznávání a kochání se cizími kraji je dost moderní. Navíc člověk, který se živil zemědělstvím, si vždy velmi dobře rozmyslel, zda své hospodářství opustit, protože šlo o jeho zdroj obživy. Zdá se, že Lada a její matka mají všehovšudy 10 slepic. Dosti podivná představa o hospodářství ve středověku, z čeho byly obě ženy živy?

Když přijíždí křesťané, jsou popsaní jako bojaři. Ale přitom jde o pár mužů, bez jakéhokoli dalšího doprovdu, což je u velmožů dosti podivné, na konci knihy si dokonce sami nasazují kolo u vozu (a jeden chválí druhého, že vzal ve vesnici správnou velikost kola - ale kola neměla nějaké dané velikosti, dělala se prostě na míru konkrétního vozu). Společenské rozdíly v knize očividně neexistují. Celé vylíčení násilného pokřesťanšťování vyznívá dost neuměle a neohrabaně, neznalost reality christianizace je na textu velmi znát. Postavy dokonce mluví o SVATÉM Vladimírovi, ale on byl prohlášen za svatého až o několik století později (jak už to tak bývá). Jedna z postav knížeti vytýká, že zaprodal svůj lid i víru pro první výhodnou nabídku k sňatku - ale očividně mu vůbec nevadí, že také nechal odstranit svého bratra. Jeden z bojarů říká, že kníže jim dal za úkol přivést bezvěrce na cestu dobra - ale Vladimír ve skutečnosti přijal novou víru z politických důvodů, těžko by mu záleželo na pokřesťanštění nějaké jedné malé vesničky, ale spíše na demostrování toho, že se jeho zem stává křesťanskou, proto ty hromadné křty městského obyvatelstva v řekách, které známe ze středověkých textů.

A nakonec k Nestorovi - dnes už víme, že Nestorův rukopis nenapsal žádný Nestor, ale podílelo se na něm několik autorů, dokonce z několika různých generací.

Nevím, proč knihy s námětem pohanství (vlastně spíš pseudopohanství 21. století) jsou si všechny tak podobné. Strašidla, tetování, blázniví venkované, ploché a jednoznačné postavy, dialogy, co mají k běžné mluvě na hony daleko. U této knihy jsem navíc měla dojem, že je to jak přeložené z angličtiny. Ty obraty, fráze... brr, to opravdu není pěkná čeština. Zkrátka, hlavně, aby to bylo tajemné, napínavé, hlavně, aby tam bylo zlé okolí, které hrdinům nepřeje a nesmí chybět nadpřirozené bytosti, které podezřele připomínají mozkomory, což tady bylo už mnohokrát.
To podivné nářečí-nenářečí je dobrou metaforou pro celou knihu. Stejně nekonzistentně, výběrově a neuceleně totiž působí i celý příběh, doba, postavy i jejich jména. Tetování jako prostředek identifikace s tím, kým člověk je, kam patří a odkud pochází stejně jako přesvědčení o tom, že víra je osobní a soukromá záležitost, patří k našim iluzím o fungování dřívějších dob. Poněkud to vykrádá řecké báje (Ariadnina nit), Alenku (bílý králík), Harryho Pottera (mlžný svět za branou, běsi ala "mozkomorové") Karkulku, ač je děj asi zasazen do starší doby (po válce?), postavy smýšlí zoufale moderně, je to takový slepenec a konec je úplná fantasmagorie, jejímž výsledkem jsou jen stokrát omleté fráze o postavení se tváří v tvář svým démonům a strachům. Má to být kniha pro young adult, ale myslím, že by si mladí čtenáři zasloužili víc.

Své dospívající dceři nebo neteři bych knihu bohužel nemohla s klidným svědomín doporučit. Ano, cyklus ženu určitým způsobem ovlivňuje, ale stejně tak ji ovlivňuje i spousta dalších faktorů, rozhodně to není tak přímočaré a zaškatulkované, jak autorka popisuje.
Chvílemi jsem měla dojem, jako bych četla něco na způsob budovatelské agitky. Sára pochází z té správné (=cyklicky uvědomělé) rodiny, proto nemá s menstruací problém, zatímco Terka trpí potížemi, protože její matka cyklus ignoruje a nepředala tak dceři správný model. Její potíže ustoupí teprve poté, co je "napravena" v té správné, Sářině rodině. Rozhovor obou děvčat na straně 101 o tom, jak se jim ostatní holky smály ("Ale my se nedaly. My jsme věděly co víme, a jakou to má sílu. A dneska? Dneska už to ví skoro všechny holky od nás ze třídy a většina z nich má doma magnetky. My víme, co jsme. Jsme Ženy s velkým Ž!"), je jako vystřižený z Majora Zemana nebo nějaké podobné propagandistické lahůdky, kde si ti, co stojí na "správné" straně notují, jak tu svou úžasnou vizi rozšířili mezi ty méně uvědomělé a ukázali jim, jak je ten nový systém skvělý. Kéž by vše fungovalo tak snadno, jak si to autorka představuje. Vše je až příliš idylické, až přehnaně zalité sluncem. Sářina maminka je neustále k dispozici a dobře naladěná, snad denně čeká na dceru s obídkem či svačinkou (kdy provozuje to podnikání z domova?), neustále má čas a chuť na ženské povídání, s dcerou mají ničím nezkalený a naprosto otevřený vztah. Jenže toto vše je ideál, který v reálném životě dostává vážné trhliny (nedostatek času, stud, pubertální vzdory,...). Ale pokud vím, kniha má být pomůckou pro reálný život, takže... jak?

Kniha si navíc v mnoha směrech odporuje. Maminka klade důraz na zdravou stravu, ale pak se pořád chdí/posílá pro pizzu, upozorňuje se na důležitost zapojení tatínka, ale pak je tatínek odejit předtím, než se začne mluvit o ženském orgasmu. Proč? Tvrdit, že "když si dospívající holky uloží do hlavy jako fakt, že menstruace nebolí a je pohodová, pak ji mají v dospělosti pohodovou a přirozenou" mi připadá opravdu hloupé, dokonce lživé, řekněte toto těm kvantům žen, které si menstruaci s ničím špatným nespojovaly a přesto každý měsíc trpí? A na druhou stranu, řekněte to těm kvantům stydlivých a nervózních žen, které dobré mínění o menstruaci neměly, ale přesto je při menstruaci nic nebolí. Ne, v těchto věcech neexistuje žádná přímá úměrnost a spravedlnost (jako ostatně v ničem). A pokud má autorka na menstruaci opravdu tento jednoduchý názor, proč tedy na konci knihy několikrát mluví o tom, jak je fajn, nechat dívku každý měsíc den či dva doma? Pokud je něco takového nutné, pak přeci nejde o pohodovou menstruaci a je asi na místě vyrazit k lékaři.

Autorka sice přiznává, že každá žena to má trochu jinak, ale celkově jsou popisy jednotlivých fází velmi pevně nalinkované, jako by třeba další části těla nebo nedejbože záležitosti zvenčí nehrály roli. Ne, opravdu bych nechtěla být otrokem svého cyklu a plánovat si podle něj činnosti, to je přehnané a popírá to ženskou variabilitu a svobodu.

Co mi však připadá nejvíce nepřijatelné, jsou líbivé pohádky o jakési ideální společnosti, kde lidé žili mírumilovně a v souladu s přírodou, ženy si bezvýhradně rozuměly, pomáhaly si a podporovaly se. To jsou dávno vyvrácené představy (jde o tzv. zpětnou projekci některých feministických směrů) a bylo by třeba přestat před historií zavírat oči. Ženy v pravěku a starověku se dožívaly daleko nižšího věku, dožít se přechodu byla výjimka, dívka měla před dětmi jen pár cyklů, v lepším případě let na to, aby se s fungováním svého těla seznámila, pak ji čekala řada těhotenství, potratů, kojení (kdy vlivem horších podmínek, nedostatečné výživy a tělesně náročné práce často trvalo daleko déle, než se jí vrátila běžná menstruace) a měsíční krvácení si neužila zdaleka tolikrát, jako dnešní ženy, které se přechodu dožijí téměř všechny a navíc mají za život třeba jen jedno či dvě děti, takže nějaký pravěký/starověký ženský život v souladu s cykly je mýtus nebo spíš ojedinělá záležitost, rozhodně ne běžná norma.