Skřítek77 komentáře u knih
Příběh rockové kapely vyprávěný formou rozhovorů s jednotlivými členy, ale i dalšími lidmi kolem ní. Kniha je napsaná velmi realisticky, budete mít pocit, že skupina určitě musela existovat. Velmi realisticky působí nejen jednotlivé postavy, ale rovněž dění kolem kapely a prostředí klubů, nahrávacího studia apod. Chyběla mi jen maličko výraznější pointa příběhu.
Příběh je ze začátku trochu pomalejší, první polovina knihy nám přibližuje jednotlivé členy rodiny Boyntonových a jejich vzájemné vztahy a především despotickou matku stojící v čele rodiny. Právě popis staré paní Boyntonové považuji za brilantní, je to skvěle vykreslený „záporák“. Líbilo se mi i prostředí starobylého skalního města Petra. Poslouchala jsem jako audioknihu v podání Růženy Merunkové, načtení je výborné, doporučuji.
Na knize mě zaujal kromě přiblížení samotného případu Luise i popis fungování „spermabank“ v 80. letech v Holandsku, které bylo velkým byznysem takřka bez pravidel. Kniha navozuje spoustu zajímavých otázek např. anonymní dárcovství versus právo dítě znát své biologické kořeny, popisuje dilema dětí narozených ze spermatu dárce, zda se setkat s biologickým otcem, zamýšlí se nad tím, jaké informace by budoucí matka měla předem o dárci vědět, zda a jak omezovat počet dětí, které mohou být počaty od jednoho konkrétního dárce, zda by měla existovat pravidla, kdo se může a nemůže stát dárcem spermatu, a jaká by měla být pravidla pro příjemkyně spermatu (věk, rodinný stav apod.). Bohužel mi úplně nesedlo zpracování knihy, která se dobře četla, ale místy byla trochu zmatená a zdlouhavá. Dávám 5* za téma a 3* za sepsání.
Originální román, jehož každá kapitola má pouhých 50 slov a každý rok v životě hlavní hrdinky je nastíněný jen pár těmito krátkými kapitolami. Přes tato omezení dokáže autorka vytvořit tísnivou atmosféru nešťastného a nemilovaného dětství hlavní hrdinky, která se pokouší najít své místo na světě. V záplavě knižní produkce, kde rostou počty knih v sériích a každá další kniha má více stránek než ta předchozí, mi minimalistické a strohé vyprávění připadalo nesmírně osvěžující, i když samotná jeho atmosféra byla smutná až beznadějná.
Příběh umírající vesnice, kterou se prohnaly přírodní katastrofy, hladomory a války a zůstali v ní jen staří lidé, kteří se snaží žít, jako by se za hranicemi jejich odlehlé horské vesničky nic neměnilo. Autorka otevřeně přiznává inspiraci Márquezovým románem Sto roků samoty a já jsem jim tam skutečně viděla. Velmi lidská, laskavá ale i drsná mozaika lidských osudů se špetkou magie.
Kniha má dvě části, které se od sebe dost liší. Úplně na začátku dojde k tragické dopravní nehodě, při níž zemře malý chlapec, a policie se snaží dopadnout řidiče, který od nehody ujel. Zde je velmi hezky a realisticky popsaná často úmorná policejní práce, která dlouho nepřináší výsledky. Pak dojde ke zlomu a kniha se více zaměřuje na vztahy, ale současně v ní roste napětí. Celkově kladně hodnotím především vykreslení postav, přiblížení policejní práce a ještě jednoho tématu, které ale bez vyzrazení děje nemohu prozradit (kdo četl, bude vědět).
I když jde o druhou část série „Poutníci”, kniha na první díl navazuje velmi volně, a rozvíjí příběh jedné z vedlejších postav předchozího dílu. Pokud oba díly (tak jako já) čtete s delším časovým odstupem a z první knihy už si toho moc nepamatujete, tak to nijak nevadí.
Kniha je opět vyprávěna spíše pomalejším tempem a soustředí se na vztahy a emoce jednotlivých postav, zejména v souvislosti se soužitím rozdílných ras (problémy s jejich odlišnými potřebami, zvyky, smyslovým vnímáním apod.) a je zde minimum akčních scén. Spíše než drsnou akční sci-fi tak můžete očekávat v zásadě milý a pozitivní příběh, který ale otvírá i některá morální dilemata související s čím dál větším využitím technologií ve všech oblastech našeho života. Mně se tato laskavá a originální sci-fi moc líbila.
Příběh mladičké japonské dívky téměř bez jakéhokoliv vzdělání, která se po svatbě dostane do Evropy a do nejvyšší šlechtických kruhů, a během bohatého společenského života se setkává s nejvýznačnějšími osobnostmi své doby. Zní to jako pohádka? K té má nakonec život Mitsuko dosti daleko...
Na knize oceňuji celou řadu věcí: Je vidět, že autorka je výborně obeznámena s japonskými reáliemi a mentalitou a život Mitsuko studovala velmi důkladně, podrobně a dlouhodobě. Dozvěděla jsem se hodně o střetu japonské a evropské kultury a získala jsem mnohem lepší představu o tom, jak vypadal běžný život šlechtických rodin a jaké byly jejich radosti i povinnosti. I přes velké množství historických informací, které se díky knize dozvíte, zůstává kniha velmi čtivou, rozhodně nemáte pocit, že čtete nudnou učebnici dějepisu. Kniha je doplněna fotografiemi míst a lidí, o kterých se v knize píše. Výborné vykreslení psychologie postav, a to jak samotné Mitsuko, tak jejího manžela i dětí, ze kterých vyrostly velmi zajímavé a současně velmi rozdílné osobnosti.
Můj návrat do dětství, který jsem podnikla kvůli Čtenářské výzvě. Kniha je čtivým a úsměvným nahlédnutím do provozu ZOO a na výpravy, jejichž cílem je zajistit pro ZOO nová zvířata. Líbí se mi především myšlenka, se kterou Durrell svoji ZOO zřizoval, tedy že cílem není přibližovat a ukazovat zvířata lidem, ale ochránit ohrožené druhy před vyhynutím, pokusit se je rozmnožit a časem třeba vrátit zpět do přírody. O jeho lásce k přírodě hodně vypovídá jeho odpověď na otázku, proč ochraně ohrožených druhů věnuje tolik čas:
"Když se mě lidé ptají, proč mi na tom všem vlastně tak záleží, odpovídám, že možná proto, že jsem byl v životě šťastný a svět mi poskytl mnoho radosti. Rád bych se za to odvděčil a také se vynasnažil splatit něčím užitečným svůj dluh."
Výsostným tématem knih americké nositelky Nobelovy ceny za literaturu Toni Morrison je rasismus, útlak černošských obyvatele USA a rodinné vztahy. Zde jde konkrétně o příběh Franka, který se vrací jako veterán z války v Koreji, a jeho sestry. Autorka má svébytný způsob vyprávění, kniha je psána spíše formou určitých epizod ze života hlavních hrdinů, než souvislého výkladu, což knize dodává na hutnosti a působivosti, ne každému to ale bude vyhovovat. I když se zde, podobně jako v jiných knihách autorky, osud s hrdiny nijak nemazlí a příběh je smutný a drsný, je vyprávěn bez sentimentu a nutí spíše k zamyšlení než slzám.
Podle obálky i názvu jsem čekala něžný až naivní příběh o dětském přátelství, které přetrvá do dospělosti. Tento motiv je sice v knize přítomen, ale osud se s oběma hlavními hrdinkami vůbec nemazlí a v knize se objevuje celá řada problémů současné Indie (tradice spojené s kastovním systémem, mafie, dětská práce, obchod s lidmi apod.). Drásavý, smutný a věrohodný příběh. Doporučuji fanouškům a fanynkám Khaleda Hosseiniho nebo Lisy See.
Kniha je o vážném a smutném tématu, velmi věrně a věrohodně zachycuje počátek depresí u teenegera. Přesto je napsaná lehce a s nadhledem. Bylo mi smutno z toho, jak moc se rodina snažila chlapci pomoct a stejně to nestačilo...
Další skvěla "amišská detektivka". Pokud se vám líbily předchozí díly, bude se vám líbit i tento, série nijak neztrácí na kvalitě a čtivosti.
Typická Odeonka pro trochu náročnější a pozornější čtenáře, kteří ale získají velmi zajímavý příběh, plný barev a vůní (i když často dosti nelibých). Příběh sám je plný zajímavých a originálních postav vykonávajících prapodivná zaměstnání a zažívající často dosti bizarní situace. Kniha o lidech, o kterých by ostatní rádi předstírali, že vůbec neexistují (vybírači latrín, blázni, pohřebáci, lidé s tělesným hendikepem, transsexuálové apod.). Doporučuji!
Miluju spojení exotického prostředí se zcela odlišnými kulturními tradicemi a silného příběhu, a přesně to jsem v této knize dostala.
Na mě prostě knihy paní Hanišové fungují. Četla jsem už Houbařku, Anežku i Dlouhou trať a všechny jsem si moc užila. Čtení mě baví, knížka mě nutí číst dál a dál, jsem zvědavá, jak se příběh bude dál vyvíjet a zároveň ve mně pokaždé probudí silné emoce, které mě nutí o nastolených tématech přemýšlet ještě dlouho po dočtení.
První polovina knihy se opravdu hodně vleče a kniha začíná být zajímavá až po cca 130 stránkách. Přesto doporučuji vydržet, neboť zbylých 200 stran stojí za to. Nápad se dvěma konci je originální a zajímavý, stejně jako oba konce. Kniha určitě není pro každého, líbit by se mohla třeba fanouškům Murakamiho, kteří dokáží ocenit její zvláštní snovou atmosféru a opakující se motivy (hrušky, deštníky...).
Úhoři mi nikdy nebyli dvakrát sympatičtí a od té doby, co jsem četla i viděla Plechový bubínek, jsou mi vyloženě odporní. Strávit několik večerů v jejich společnosti, tak pro mě bylo vykročení z komfortní zóny. V knize se střídají kapitoly s fakty o úhořích a historii výzkumu chování úhořů se vzpomínkami autora na jeho otce a jejich společné chvíle spojené hlavně s lovem úhořů. Oboje se mi líbilo a bavilo mě to, jen kdyby se autor na ně nepokoušel nasadit své filozofické úvahy. Bez nich bych si knihu užila ještě víc.
Kniha je mrazivá, v první části až hororová, v další pak více psychologická a autor si s námi krásně hraje. Váhala jsem mezi 4 a 5 *, a dávám 5* za originalitu.
První dva díly série se mi líbily, ale tentokrát přišlo velké zklamání, a to hned ze tří důvodů:
1. Vyšetřování probíhá podle mě úplně nelogicky, vyšetřovatelé podezřelé téměř nevyslýchají, neřeší, kde kdo byl, alibi a podobně, ale sedí v kanceláři a přemýšlí o věcech, u kterých se aspoň ze začátku zdá, že nemají s případem nic společného.
2. Romantická linka dostává na můj vkus příliš mnoho prostoru. Nechci číst červenou knihovnu a vzdychání nad tím, jak chce hrdinka políbit svého vyvoleného, ale detektivku.
3. Konec už začíná být jak přes kopírák aneb hádejte, na koho se vrah na konci zaměří a kdo bude bojovat o život…