SlamLenka komentáře u knih

Včera jsme si připomněli hrdinství, které nás před 31 lety přivedlo na cestu k lepší budoucnosti. S touhle knihou si zase můžeme vzpomenout na další české hrdiny, respektive tedy hrdinky. Ty sice nejsou spojené se 17. listopadem (i když i taková dáma by se tam našla), ale jejich zápis do naší historie není o nic menší.
Na vzniku knihy Hrdinky mají zásluhy čtyři ženy, které sepsaly jednotlivé medailonky význačných žen české minulosti. Původně jsem si chtěla jednotlivé příspěvky dávkovat a čas od času si jich pár přečíst, ale nakonec jsem se do jejich výjimečných příběhů natolik ponořila, že jsem to zhltla jako malinu. A bylo to skvělé! Už teď navíc vím, že se ke knize budu vracet.
Osudy žen jsou seřazeny v souladu s během doby, takže začínáme kněžnou Ludmilou a katolickou kněžkou Ludmilou Javorovou. Publikace je navíc rozčleněna na úseky, takže se vždy věnuje ženám jisté doby a jejich příběh dává do kontextu tehdejší společenské a politické situace. Prolíná se zde také časová osa, na níž je možné sledovat podstatné historické milníky, třeba kdy získaly ženy volební právo v které zemi, nebo kdy jaká významná královna vládla.
Počin autorek je vážně chvályhodný. Srozumitelně čtenáře seznamuje s tím, jaký otisk nám zde tyto ženy zanechaly. Ten pak může být motivací dalším potenciálním hrdinkám dnešní doby, neboť každá doba potřebuje své hrdin(k)y. Výčet jmen je samozřejmě omezený a všichni víme, že hrdinek tu bylo a bude vždy tolik, že je nikdy nebudeme schopni všechny vyjmenovat.
K dokonalosti pak knihu dovedli studenti ateliéru Didaktické ilustrace Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni, kteří Hrdinky překrásně a kreativně ilustrovali.
Budu se opakovat, ale je to skvělé – rozhodně doporučuji!

4 18.11.2020

Knihu jsem s napětím vyhlížela a poté i s napětím četla. A stálo to za tu okamžitou koupi!
Nebudu zastírat – jsem fanynka Anny Bolavé a miluji její imaginaci, kterou opět přetéká i její novinka Před povodní. Spojuje v sobě přitom to, co se mi líbilo na předchozích dvou knihách: atmosféru Do tmy a práci s příběhem v Ke dnu. Co Anna Bolavá rozhodně umí na jedničku s hvězdičkou, to je vykreslení maloměstských poměrů. Vlastně myslím, že neznám žádného autora, který by o vztazích a způsobech myšlení na maloměstě uměl psát tak přesvědčivě. Oproti předchozím dvěma knihám je tu tentokrát vícero postav, z nichž některé jsou jen okrajové a téměř karikaturní, dokreslují však skvěle celkové ladění příběhu a rozhodně se v nich nebudete ztrácet (zase tolik jich není).
V příběhu hraje opět významnou roli příroda, tentokrát především řeka. Řeka omývá své břehy a občas si bere více, než bychom jí sami chtěli dát. Je to jiný svět, svět temný, ale zároveň plný života. Má své hranice, jenže ty jsou plastické, a tak se občas náš svět s tím, co je pod hladinou, významně prolne. A z toho může vzejít mnohé.
Narace Bolavé je neskutečně osobitá a podivuhodně smývá hranice mezi reálným a magickým. U většiny postav bezpečně víte, že máte pevnou půdu pod nohama, ale jakmile dojde na Hanu a její rodinu, už není tak jednoznačné, kde si zrovna stojí. Je tohle ještě realita? Je to šílenství, nebo jsme ve fantasy příběhu? Kde je ta hranice? A já mám za to, že ta hranice tam prostě není – ta je totiž jen v naší hlavě. Zkuste na chvilku odložit provazy, jež vás svazují ve vašem reálném a naprosto čitelném světě, a ponořte se do proudu řeky a nového příběhu z pera české autorky, která ví, jak vás rozjitřit.

14 11.11.2020

Frannie nedostala moc příležitostí k tomu, aby svůj život řídila sama – a začalo to vlastně už jejím narozením. Dnes, kdy stojí přes londýnským soudem a čelí obvinění, že jako sloužící zavraždila svého pána i paní Benhamovi, už jí nezbývá nic jiného, než aby svůj příběh vypověděla. To je tedy Vyznání Frannie Langtonové.
Narodila se na Jamajce. Zdálo by se, že jako mulatka měla vlastně štěstí, když nemusela dřít na plantáži a už jako dítě se dostala k posluhování v domě pana Langtona. A co víc: dokonce se jí tam dostalo té výsady, že se naučila číst a psát! Jenže ačkoli si čtení nesmírně zamilovala, gramotnost jí přinesla i mnoho temných chvil. Jestli Frannie za něco cítí vinu, tak právě za tohle. A kdyby ji Panibella nenaučila číst, nikdy by k ničemu takovému nedošlo…
Langton Frannie nakonec zavezl do Británie, kde ji nechal u Benhamových. A tak začala sloužit jim. Nechtěla to, ale bylo rozhodnuto za ni, jako již mnohokrát dříve. Postupně si však paní Benhamovou oblíbí a zdá se, že ona ji také. A jak by Frannie mohla zabít někoho, koho milovala?
Černoška (nebo jako v tomto případě mulatka) v Británii 20. let 19. století mohla být vlastně jen služkou nebo prostitutkou – na tom ani fakt, že umí číst a psát, nic moc nezměnil. Ostatně postavení žen bez ohledu na barvu jejich pleti bylo tehdy obecně nevalné a tak sledujeme, že ani dobře si žijící paní Benhamová za sebe zrovna moc sama rozhodovat nemůže.
Kniha je rasismem a genderovou nerovností stejně nasáklá, jako z ní čpí laudanum. Cítila jsem bezmoc a měla jsem chuť profackovat asi polovinu postav. A nejhorší je, když vás postava štve a zároveň víte, že přesně tak se lidé tehdy chovali. Můžeme se utěšovat, že dnes žijeme v jiném světě, přesto bychom neměli na minulost zapomínat. A je fajn, když nám to někdo v pěkném beletristickém podání naservíruje.

3 04.11.2020

Taková další jednohubka. Aljaška mě neskutečně láká, takže pokud se kniha odehrává právě tam, má velkou šanci, že po ní sáhnu. Děj Divoké pustiny (v anglickém originále se kniha jmenuje „Woodsong“, což je tedy rozhodně výstižnější) vás zavede do v aljašské přírody až na posledních stranách, ale to asi není moc podstatné.
Gary Paulsen se coby bývalý lovec stal zajímavým způsobem člověkem s úctou k přírodě – přes své psy. Ty si pořídil, aby zvládl kontrolovat pasti, jež kladl. Prodával totiž kůže zvěře, kterou chytil. Pak se však od přírody a tažných psů začal učit. Zjistil, že jsou inteligentní, dokonce i že mají smysl pro humor. A když jsou tací psi, proč bychom si měli myslet, že takových kvalit nedosahují třeba i jeleni? A co veverky, kuny a další? A tak Gary odložil pasti a začal se psy trénovat na závody psích spřežení. Závěrem knihy pak popisuje, jaký pro něj byl jeho první závod Iditarod, který se každoročně koná právě na Aljašce.

Krátká kniha však nenabízí jen popis průběhu iditarodského závodu. Paulsen sdílí i spoustu zajímavých historek o tom, co zažil při svých několikadenních cestách zasněženou minnesotskou přírodou, včetně mnoha tajuplných příběhů z putování nocí. Celkově sice nejde o velkou literaturu, přesto jsem se zase něco nového naučila.

Zajímavost navíc: Závod Iditarod se jezdí na památku událostí roku 1925, kdy v Nome na Aljašce vypukla epidemie záškrtu. Město však nemělo léky, aby se s epidemií popralo, a tak bylo třeba je dopravit z Anchorage. Protože povětrnostní podmínky neumožnily jeho dopravu lodí či letadlem, museli situaci zachránit psi – lék byl do Nome dopraven pomocí štafety psích spřežení.

29.10.2020

Tenoučký román, který jsem si ale musela postupně dávkovat. Město světla je kniha zajímavá hned z několika důvodů. Sám příběh o skupině dětí, jež se náhle objeví v jihoamerickém San Cristóbalu, je velmi zajímavý. Tyhle děti tu nejprve jen žebrají, pak si sem tam něco ukradnou, postupně však ve svém chování víc a víc přitvrzují. Jejich jednání se dospělým nedaří pochopit, a to nejen proto, že ty děti mluví vlastním jazykem, nemají dokonce ani žádného vůdce, přesto se chovají organizovaně, navíc každou noc někam mizí, aby se zas ráno do města sevřeného pralesem vrátily. Občanům města jsou každopádně stále více trnem v oku, nikdo však netuší, co si s nimi počít. Jedinými, komu se s nimi podaří navázat aspoň nějaký kontakt, jsou opět jen děti, tedy děti obyvatel San Cristóbalu.
Velmi zajímavý je však i styl vyprávění. Příběh nám podává jeden z představitelů vedení města, a to s odstupem dvaceti let po klíčových událostech. Spoiler, jak to celé dopadne, najdete už na prvních stranách knihy, přesto chcete vědět, co všechno k tomu vedlo. Hutnou atmosféru přitom ještě více sytí tropické dusno a pečlivě odvažované dávky napětí a nových informací, které nám autor postupně servíruje.
Ačkoli se jedná o čistou fikci, vypravěč nám své vlastní vzpomínky prokládá úryvky z tehdejšího tisku, různých později publikovaných esejů a odborných studií, jež se fenoménem těchto dětí měly zaobírat. Zamýšlí se nad tím, jak snadné je odlišovat neustále „naše hodné děti“ od „těch ostatních“, ale také fenoménem dětské nevinnosti a představy, že kriminalita dětem prostě nemůže být vlastní.
Andrés Barba je španělský spisovatel, který je na domácí půdě velmi oceňovaný, Město světla je však první jeho kniha, která vyšla v češtině. Nelze než doufat, že se nám brzy dostane i dalších překladů autorova díla.

2 25.10.2020

Páni! Právě jsem to dočetla a nedá mi to, abych se s vámi hned nepodělila o svůj zážitek, i když si obvykle své hodnocení promýšlím déle. Tentokrát mě však kniha tak nadchnula, že nemůžu jinak, než se do toho dát ihned.
Ocitáme se v blíže neurčité době na jakési vesnici, kde každý o všech snad všechno ví a nic si nenechá ujít, přesto je cítit, že pod tím vším leží nějaké to tajemství. Poté, co se před dvanácti lety z uzavřeného pokoje školky ztratily čtyři děti, se náhle tři z nich vrací domů. Nic si nepamatují a ne ve všech případech je doma čeká vřelé přivítání. A proč se nevrátil i Max, který byl tím čtvrtým ztraceným dítětem?
Kateřina Šardická sepsala velice poutavý fantasy příběh, do kterého zakomponovala mnohé ze slovanské mytologie. Napětí vám dávkuje postupně, až jste před koncem už jako struny a čekáte, kdy to všechno praskne a jak to dopadne. Zároveň se musí nechat, že jsem tu snad ani jednou nezažila takový ten pocit, kdy je mi jasné, jak se to bude odvíjet dál – děj umí překvapit a vypravěčka vás stále nechává v nejistotě, jak a jestli vůbec hlavní hrdinka situaci zvládne.
Po nějaké té knize Kateřiny Šardické určitě v budoucnu zase ráda sáhnu! Hodí se ještě pochválit skvělé ilustrace a úžasnou obálku knihy, jež jsou prací Štěpánky Coufalové.
Chcete-li si na podzim užít mrazivé zimní čtení, rozhodně Noci běsů doporučuji.
PS: Jako dítě mě babička taky strašívala klekánicí – tehdy jsem se nebála, ale dnes bych se na to po přečtení této knihy možná i dívala jinak...

5 20.10.2020

Docela přicházím na chuť literatuře z (a o) východu a tak jsem tentokrát ochutnala Pačinko.
Hlavní hrdinka Sundža je sice negramotná a život pro ni není zrovna procházkou růžovým sadem, ale umí bojovat a pro svou rodinu by udělala vše. Postupně pak sledujeme osud nejen Sundžy, ale i jejích potomků.
Žít jako Korejec v zemi vycházejícího slunce není zrovna med, Japonci se mají (nebo minimálně měli) k lidem z Koreje podobně, jako mnozí Češi k Romům – opovrhují jimi, bydlení jim nepronajmou, nezaměstnají je. A jedním ze způsobů, jak se uživit, je pak pro Korejce byznys spojený v pačinkem. Provozují tedy pačinko herny, v nichž se dá prohrát hora peněz v naději, že jednou se osud obrátí. Jenže i když tohle podnikání několika Korejcům přinese docela pohádkové jmění, neznamená to, že je jako bohaté Japonci konečně přijmou. Pačinko totiž bývá spojené také s jakuzou, a i když má Sundžina rodina čisté svědomí a drží se svých morálních zásad a křesťanských hodnot (ano, i náboženství hraje v románu svou roli!), v očích ostatních je toto propojení nezpochybnitelné. Navíc někde v pozadí je stále Ko Hansu, který toho o všech ví až příliš mnoho a stále se kolem Sundžiiny rodiny motá. Kým vlastně je?
Sága o Sundžině rodině mě naprosto nadchla, takže jsem těch necelých 500 stran docela zhltla. Je to čtivé a autentické, autorka umí vývojem děje překvapit, používá odkazy na skutečné události, čerpá ze zkušenosti těch, co zažili život cizince v Japonsku.
Především Sundžu a její dva syny jsem si neskutečně oblíbila a fandila jim. Min Jin Lee je nijak neidealizuje, nechává je učit se z vlastních chyb i chyb svých předků, pracuje i s jejich naivitou. A v jednom případě mě autorka velmi ranila – to když mi necelých 100 stran před koncem vzala mého oblíbence ve chvíli, kdy se zdálo, že vše už bude dobré! Uf…
Každopádně hodnotím plným počtem bodů a vřele doporučuji k přečtení!

3 16.10.2020

Poezie Louise Glück je velmi lyrická a skrze její básně promlouvají lidé, příroda i Bůh. Básnířka dává hlas rostlinám ze své zahrady a pracuje s časem, zjevně fascinována jeho přirozeným koloběhem – od jara po zimu, od rána do noci. Obrací se také k Bohu, jehož oslovuje, ale také ho skrze své básně nechává promlouvat k ní samotné a tím i ke čtenáři.
Zajímavá je i formální stránka tvorby Louise Glück. Její básně jsou minimalistické, místy až strohé, zcela prosté jakýchkoli vzletných výrazů. Nebojí se vracet stále ke stejným tématům, ale dávat jim pokaždé trochu jiný nádech. Stejně tak bez váhání pojmenovává třeba i devět básní jedním a tím samým názvem. A jak už je pro moderní poezii přízračné, a v jejích verších byste zbytečně hledali rým
Hodí se zmínit, že Louise Glück je vedle Nobelovy ceny držitelkou i řady dalších ocenění, konkrétně za tuto sbírku básní například získala Pulitzerovu cenu.

„Jen jsme vytušili, že není lidskou podstatou
milovat pouze to, co lásku oplácí.“

1 13.10.2020

Úterky s Morriem jsem si vybrala do čtenářské výzvy a bála jsem se, že to bude kýč a budu se s tím trochu trápit, naštěstí to tak nedopadlo.
Skutečný příběh o tom, jak se profesor sociologie Morrie Schwartz potýkal s postupující amyotrofickou laterální sklerózou (kterou trpěl např. i Stephen Hawking), je jímavý, ovšem nikoli patetický. Po letech se s ním v době, kdy se už nemoc blížila k osudnému konci, opět začal vídat jeho student. Tím byl Mitch Albom, autor této knihy. Mitch s Morriem v posledních asi třech měsících strávil každé úterý, kdy spolu mluvili o věcech, jež jsou v životě zásadní – Morrie tak svému nejoblíbenějšímu studentovi dával poslední lekce svého života.
Už je to dávno, co se ke mně dostala kniha Čtyři dohody (od Dona Miguela Ruize) – byla jsem z ní tehdy otrávená, protože mluvila o krásných a důležitých věcech, ale takovým způsobem, že mě to rozhodně nemohlo oslovit. Vše se stále dokola opakovalo (jako bych byla malé dítě, které to nepochopí napoprvé…), nemělo to pořádný rámec a vlastně by bohatě stačilo si přečíst ony podstatné body, jež byly vyjmenované na obalu knihy, aby ke mně to poselství knihy doputovalo.
Úterky s Morriem přinášejí velmi podobné poselství, ale zde jsou součástí většího příběhu, který je lidský a plný odpuštění a smíření se životem.
Určitě to ani tak není kniha pro každého, ale mě to přineslo poklidné počtení. A když nad tím tak přemýšlím, podobný typ čtení je vlastně na podzim skoro ideální. =)

3 09.10.2020

Odolávala jsem dlouho. Teprve letos jsem si z května udělala měsíc Hunger Games a zhltla jsem celou trilogii. Než vyšla Balada, stihla jsem ještě zhlédnout filmy, ovšem ty mě spíš zklamaly. Oproti tomu Balada byla docela kvalitní náplast na zklamání z filmového zpracování!
Vracíme se o nějakých 64 let zpět. Hlavním hrdinou je největší padouch celé série – Coriolanus Snow. Kapitol ještě stále nese jizvy války a Coriolanus se spolu se svými spolužáky zapojuje do pořádání 10. Hladových her. Studenti se ujímají role trenérů jednotlivých splátců z krajů a Snowovi je přiřazena Lucy Gray z 12. kraje. Snow to nejprve považuje za potupu, je přesvědčený, že by si rozhodně zasloužil dostat někoho, kdo má aspoň nějakou šanci přežít. Ve své aroganci totiž stále sleduje jen své osobní zájmy – být obdivován, vystudovat Univerzitu, mít postavení. Jeho názor na Lucy Gray se však postupně mění, chvílemi se vám dokonce může zdát, že tenhle záporák má možná i srdce… Že by se zamiloval? Nebo s ním Lucy jen obratně manipuluje?
V době, kdy se děj Balady odehrává, jsou HG víceméně ještě v plenkách, takže nečekejte žádnou extra show s vizážisty, žádné tréninky, dokonce ani dokonale propracovanou arénu, ale i díky nápadům budoucího prezidenta Panemu už se to začíná rýsovat. A Snow umí být nápaditý! I když je to ve všech směrech parchant, kterému vyjma sebe samého záleží snad jen na Tigris a babičce, sem tam jsem se stejně nachytala, že mu držím palce – tedy aspoň v těch chvílích, kdy jednal podle mého docela morálně. Jenže lidé se málokdy mění, že?
Návraty k již uzavřeným příběhům (ať už sériím či samostatným knihám) bývají velmi rizikové, Suzanne Collins se to však povedlo a podle mého napsala skvělý román, který je co do čtivosti dokonce ještě lepší než samotná trilogie. Od prvních stránek jsem chtěla vědět, jak to dopadne, a stálo za to si to přečíst. Milé byly i návraty na místa, která navštěvovala Katniss. A to ani nemluvím o písni Oběšenův strom.
Rozhodně doporučuji všem milovníkům HG!

5 05.10.2020

O Miladě jako o osobnosti se nebudu rozepisovat, ta je a navždy zůstane hrdinkou a symbolem boje za svobodu a demokracii. Komiks však nabízí i seznámení s dalšími osobnostmi, které ctily stejné či podobné hodnoty jako Milada. Podobně představuje i jednotlivé aktéry monsterprocesu, v němž byla tato silná žena odsouzena k trestu smrti. Komiks je výtvarně hezky zpracovaný a pro mě asi o dost stravitelnější než komplexní biografie, i tak jsem se ale samozřejmě neubránila slzám… Historická fakta, jimiž je kniha doplněna, dávají Miladině příběhu rámec a jsou přínosné k pochopení souvislostí. Drobnou výtku bych měla jedině k jejich řazení. Mám pocit, že by je šlo do příběhu integrovat lépe, ale to je víceméně drobnost – na síle příběhu to nic nemění.
Tenhle komiks rozhodně doporučuji!

2 02.10.2020

Pokud nepatříte mezi ty čtenáře, kteří vyhledávají jen jeden konkrétní žánr, pak vám tenhle román určitě udělá radost. Uranova je totiž jakousi koláží žánrů – má v sobě trochu komedie, trochu thrilleru, trochu sci-fi, drobet psychologie a jako bonus se maličko dotkne i historie Jáchymova.
Něco o hlavní zápletce: Dcera Čechoslováka Angela se po pražském jaru vydá do Jáchymova, kde žijí její čeští příbuzní. Tam se po ní slehne zem a její britský partner Henry pak každý čtvrtek navštěvuje její prázdný hrob – Angelino tělo se totiž nikdy nenašlo. Teprve po třiceti letech se Henry odhodlá vydat v jejích stopách a doufá, že se v Jáchymově se ztrátou Angely konečně vyrovná. Se svou novou partnerkou se ubytuje v hotelu Sklodowska a show může začít…
Co z románu vypíchnout jako nejzajímavější? Určitě skupinu jaderných fyziků s jejich jad(e)rným humorem, protože ti byli vážně skvělí! Rozhodně taky zdravotní sestru Elbe s jejím abstinenčním psem, která se ve své přímočarosti nebojí říct, že „na pokoj číslo 8 ubytovávají kretény“. A pak taky autorčinu představivost, která spolu s městem duchů určitě hraje hlavní roli – ostatně kde jinde byste našli tak originální pojetí toho, čemu lze pravděpodobně říkat lidská duše? A pak je tu samozřejmě Chuchin, čímž se dostáváme k tomu, co mě po dočtení stále nenechává v klidu: Kdo (nebo co?) to sakra je? A co ty mraky nad hotelem?
Otazníků zůstává poměrně dosti, přesto musím říct, že to bylo čtivé a vcelku i originální čtení. A pokud vám nevadí místy až absurdní situace a postavy, jež jsou občas karikaturami sebe samých, pak vám román doporučuji.

9 24.09.2020

Útlá kniha, která se čte jedním dechem. K čtivosti přispívají podle mého především tyto dvě okolnosti: zaprvé je příběh „Marytiny“ rodiny nesmírně poutavý, zadruhé je to použitým vypravěčským stylem – ten je takřka lakonický a děj se odvíjí v jakýchsi filmových obrazech. Střih je precizně načasovaný, kamera pracuje s detaily záběru – při četbě jako byste seděli v kině a vše sledovali z první řady… Já to zhltla jako malinu!
Ocitáme se na konci 2. světové války, vojáci už sice oficiálně dobojovali, ale bitva obyčejných lidí (v tomto případě Němců) o holý život stále pokračuje. Není co jíst. Mrzne. Děti se ocitají bez rodičů. Rodiny přišly o domov. Utrpení z těch 200 stran doslova čiší, omrzá vám přitom nos, stahuje se žaludek. Alvydas Šlepikas totiž píše úsporně, přesto velice sugestivně.
Autor zde zpracoval fenomén Wolfskinder, tzv. vlčích dětí, ale nenechte se mýlit, není to žádný Tarzan nebo Mauglí. Děti se tehdy prostě jen ocitly v době, kdy bylo dětství spíše na obtíž. Bylo třeba se postarat o rodinu a o sebe sama. V útlém věku tak děti nuceně předčasně dospívaly a samy se vydávaly do Litvy, aby zde našly jídlo pro své sourozence a pro matku. Občas však takové dítě nepřežilo a často nepřežil ani na jídlo čekající zbytek rodiny. Kruté časy s sebou nesly kruté chování. Dveře, na které děti klepaly, se ne vždy otevřely. A i když se otevřely, ne vždy to znamenalo úspěch.
Jmenuji se Maryte rozhodně doporučuji – je to syrový příběh, který by ani v tom velkém množství knih s (po)válečnou tématikou rozhodně neměl zapadnout. A že za to stojí, o tom svědčí i to, že román si v Litvě vysloužil cenu Svazu litevských spisovatelů a čtenáři ho zvolili knihou roku. Po překladu do němčiny získal také německou Cenu Georga Dehia.

2 20.09.2020

Návrat k Olze Tokarczuk! Tohle má být její opus magnum - a moje hodnocení? Mám z toho velmi ambivalentní pocity…
Jedná se o dosti obsáhlý román, který se odehrává převážně v 18. století a točí se hlavně kolem víry (křesťanství a judaismu), mysticismu a hereze. Hlavním hrdinou je reálná historická postava dějin Jakub Frank a nelze než obdivovat, kolik času musela autorka věnovat pouhé rešerši, ačkoli velká část díla je bezesporu čistou fikcí. Nicméně oněch reálných osobností dějin je tu mnoho (šlechta, kněží, dokonce i Marie Terezie a Josef II.) a celkově je tu taková spousta jmen (a část hrdinů se navíc také přejmenuje), že je třeba napnout všechny síly, aby se v nich čtenář zorientoval.
Nebudu nic zastírat: tahle kniha mi vážně dala zabrat! Alespoň z počátku pro mě byly výrazně čtivější pasáže s křesťanskými hrdiny (třeba ty s knězem Chmielowským mě vysloveně bavily), naopak v těch částech, jež se zaobíraly lidem kolem Franka, jsem se naprosto ztrácela. Teprve v druhé polovině knihy si to trochu sedlo a měla jsem pocit, že konečně čtu plynulý příběh. Musí se navíc nechat, že nobelistka Tokarczuk umí brilantně používat jazyk a mnohá její přirovnání jsou pohlazením na duši (třeba když popisuje horizont jako napnutou strunu, která se teskně rozezní), mazané je pak použití opačného číslování stránek jako odkaz na zápis hebrejštiny. Ovšem ve chvílích, kdy se děj vlekl, působilo toto číslování jako odpočet a já jsem nemohla odolat a sledovala jsem, kolik stran ještě zbývá, než budu u konce. Co se zase musí pochválit, to jsou v knize zakomponované v knize jsou zakomponované úžasné historické rytiny - to rozhodně celý román skvěle doplňuje!
Vraťme se ještě k hlavní postavě, která ve mně neustále vzbuzuje otázky: byl Jakub Frank skutečně tím, za koho se vydával? Byl to prorok, nebo snad jen charismatický manipulátor? Věřil tomu, co hlásal? Těžko soudit; možná by to věděla Jenta, která vidí vše…

7 17.09.2020

I když jsou horror či thriller žánry, které tak úplně nevyhledávám, Bird Box vážně moc doporučuji! Knihu jsem zhltla během dvou dní a popravdě bych ji přečetla i rychleji, jenže strašidelné příběhy já prostě nemůžu číst, když jsem sama doma…
O co jde? Svět se změnil k nepoznání. Venku se pohybují nějaké bytosti, jenže si je nelze prohlédnout. Kdo je totiž spatřil, ten zemřel, a to zpravidla příšernou smrtí, leckdy přitom zabil i někoho dalšího. Lidé žijí uzavření v domech, okna mají zakrytá, ven je bezpečné chodit jen s páskou na očích. A Malorie v takovém době sama vychovává dvě děti, které jiný svět nikdy ani nepoznaly. Postupně vypráví, jak se vlastně stalo, že je na vše sama, a přitom se vydává ven za vidinou lepšího života. Příběh je doslova strhující!
Malermanův Bird Box je jako horror o to působivější, když si uvědomíte, na co cílí. Když se bojíme, snažíme se většinou zjistit, co ten strach způsobuje, chceme to vidět, zhodnotit svou situaci. Ale tady to tak úplně nejde, protože vám hrozí smrt. Na zrak se spoléháme ze všech smyslů asi nejvíce, takže jen představa světa, v němž se nedá postavit tváří v tvář strachu, je děsivá. Kniha byla zfilmována a já se těším, že si to brzy i pustím (samozřejmě ne sama...)!
Josh Malerman letos vydal navazující knihu pojmenovanou Malorie. Uvidíme, zda vyjde i u nás a jak se jí povede.

1 04.09.2020

Po tom, co jsem před touhle knihou četla, jsem se potřebovala trochu odreagovat u lehčího čtení, a tak jsem sáhla po knize, která je určená spíše pro mladší čtenáře. Útěk do pralesa napsal Michael Morpurgo, britský autor dobrodružných knih pro děti, po ničivé tsunami v Indickém oceánu v roce 2004 a v tomto krátkém románu vypráví příběh Willa, kterého před utonutím ve vzedmutých mořských vodách zachrání slonice Oona. Will se pak s Oonou vlastně spřátelí a nechá se jí provázet na své cestě indonéskou džunglí. Kniha má pro mladé čtenáře i poučný přesah, protože upozorňuje na nebezpečí, jimž čelí tamní příroda a místní fauna. Konkrétně se tu seznamujeme s hrozbou v podobě nelegálního lovu a obchodu se zvířaty, s lesními požáry a ničením původních porostů za účelem budování plantáží. Z Willa se postupně stává takový novodobý Mauglí, putuje s Oonou a na své cestě potkává tygra, orangutany, seznamuje se s prostředím džungle a naučí se v ní přežít.
Primárně určitě nejsem cílovým čtenářem, ale bylo to milé oddechové čtení. Místy pro mě inteligence Willa byla vzhledem k jeho věku málo uvěřitelná, trochu moc přeslazený se mi zdál závěr knihy, ale uznávám, že pro děti je takový závěr určitě vděčný. Jako celek se mi ale román líbil.
PS: Hodí se ještě zmínit, že Morpurgo byl k napsání knihy inspirován skutečným příběhem Amber Owen, kterou při oné tsunami slon zachránil, když s ní utekl z pláže. Další inspirací mu byly Kniha džunglí a Sloní mládě, obojí z pera Rudyarda Kiplinga.

1 27.08.2020

Znepokojující román, který akcentuje ty nejvýraznější problémy našeho života v současnosti – asi tak by se v krátkosti daly shrnout Praskliny. Ovšem debut Kláry Vlasákové si zaslouží více prostoru.
Podle úvodu, kdy se na Zemi snese podivný kulatý, bíle světélkující útvar, jenž se zůstane vznášet pár desítek centimetrů nad zemí, by se mohlo zdát, že se jedná o science fiction. Nenechte se ale mýlit, protože tahle koule je jediným sci-fi prvkem románu. V lidech vyvolává otázky (Odkud se vzala? Proč tu je? Je nebezpečná?) a mnozí se ji pokoušejí interpretovat jako nějaké varování. Podle některých koule upozorňuje na umocňující se klimatickou změnu, podle jiných na neukotvenost a plochost lidského života, jemuž chybí jakýkoli duchovní přesah. Postavy románu se potýkají s více problémy; s neurózami a snahou řešit psychický stav a priori léčivy, jež vyvolávají závislost; s citovou vyprázdněností; s překotnými změnami na trhu práce… Hlavní hrdinové jsou pak lidé bez ambic, bez motivace, vlastně jsou pouhými loutkami, které se životem, jemuž nerozumí, nechávají jen tak vléct. A „koule zůstává stále stejná, ke všemu zcela netečná“.
Není to snadné čtení, ale možná to je právě tím, že zde rezonují velice palčivá a aktuální témata, s nimiž si v mnoha ohledech stále neumíme vůbec poradit.

5 24.08.2020

Agathe má podtitul „Malá kniha s velkým srdcem“. Ačkoli by takové tvrzení samo o sobě mohlo znít pateticky, překvapivě to sedí. Anne Cathrine Bomann napsala román, který je útlý, slovy šetří, přesto je velmi jímavý, nikoli však sentimentální.
Stárnoucí psychoterapeut se nemůže dočkat, až konečně bude moci odejít do zaslouženého důchodu, a pomalu odpočítává, kolik sezení si bude muset se svými pacienty ještě odsedět. A to slovo „odsedět“ tu perfektně sedí, protože zatímco sledujete, jak si symbolicky odpočítává plánovaná sezení s pacienty, postupně vám dochází, že se potýká se syndromem vyhoření, a těm, kterým by měl pomáhat, už prakticky nic nedává, nezáleží mu na nich, představují pro něj jen čísla. Paradox tkví navíc v tom, že ve svém životě komunikuje právě jen se svými pacienty a svou sekretářkou, madame Surrugueovou, s nikým jiným. Vždyť dokonce ani nezná svého souseda! Celý jeho nynější život je jen prázdnou rutinou... Co ho vůbec drží nad vodou? Na co se vlastně může s odchodem do důchodu těšit? A pak mu Agathe, pacientka, kterou původně odmítl přijmout, dá prohlédnout, jak si vlastně ve svém životě stojí.
Agathe je něžný román, který nabízí minimalistickou sondu do duše osamělého stárnoucího muže, který se nakonec za pomoci dvou již zmíněných žen možná nakonec přeci jen znovu postaví na vlastní nohy a bude žít, místo aby jen přežíval… Nebo ne?

11 16.08.2020

Zhltnuto skoro na jeden zátah (jen s pauzou na přípravu oběda) – a fakt to stojí za to!
Mezi všemi možnými superhrdiny je pro mě Batman tím nejNEoblíbenějším – vlastně mi přijde pekelně nudný, ovšem o to zajímavější se mi zdají všichni ti padouši, kteří stojí proti němu. Nejvíc jsem si oblíbila asi Poison Ivy a především Jokera, nedávno mi ale došlo, že mě dosud nějak míjela Harley Quinn. Když vyšel komiks Harleen, pořád jsem kolem něj přešlapovala, až mě nakonec zahltilo množství pozitivních ohlasů a taky jsem si pro ni zašla – a už se i já vezu na vlně nadšení!
Jak už to tak bývá s těmi, kdo chtějí pomáhat jiným, obvykle to začíná neuvěřitelným elánem a plány a jinak na tom nebyla ani doktorka Harleen Quinzel. Do Arkhamu přichází se svou teorií, má vizi, jak by s těmi zdejšími ztracenými případy snad mohlo jít hnout, nakonec se to ale vyvine úplně jinak. Ostatně je známo, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“. Zásady, jak by měl psychiatr s pacientem pracovat, postupně odpadají, stejně jako všechny zábrany a doktorka se postupně propadá do hlubin šílenství, až se z Harleen postupně stane Harley.
I když se vše točí především kolem Harley a Jokera, dost místa je v komiksu věnováno i státnímu nadvládnímu Harvey Dentovi, nechybí ani Batman či komisař James Gordon, stejně jako se tu mihnou další batmanovští záporáci. Nelze nezmínit parádní grafické provedení – kresby postav jen hrají všemi emocemi a nejsou prvoplánově líbivé. Oceňuji i to, že Stjepan Šejić přišel s celkem neotřelým vlastním zpracováním postav, místo aby se křečovitě snažil držet jejich dosavadních ztvárnění.
Budu se opakovat, ale jsem fakt nadšená!

8 16.08.2020

Román Zmizelá se mi celkem líbil, když jsem tedy do čtenářské výzvy hledala knihu od autora, jenž je držitelem ceny E. A. Poea, rozhodla jsem se znovu sáhnout po něčem od Gillian Flynn a zvolila si její povídku Skvrna – ostatně právě za ni získala toto ocenění. Kolegyně mi knihu půjčovala se slovy: „Tohle je strašná blbost.“ Řekla jsem si, že tomu stejně dám šanci, mám však pocit, že to za to nestálo. Ač je povídka obvykle kategorizovaná jako horror či thriller, po přečtení ji osobně nepovažuji ani za jedno z toho – ve mně totiž nevyvolala ani strach, ani napětí. Že jsem s knihou šlápla vedle, to jsem cítila už od prvních stránek. Hlavní postavou je tu sexuální pracovnice (expertka na hand job) a věštkyně-podvodnice a celá zápletka se točí kolem tří lidí a manipulace. Těžko však říci, kdo vlastně manipuluje kým – a neví to ani hlavní protagonistka, která se ocitá v zlověstně působícím domě a setkává se s podivným dospívajícím klukem a jeho nevlastní mámou, jež si ji najala na spirituální očistu tohoto viktoriánského domu. Celé vypravování je až neskutečně triviálně vystavěné, nedochází k žádným nečekaným dějovým zvratům, postavy jsou velmi nedůvěryhodné... Za mě obrovské zklamání.
Mimochodem: V originále se tenhle příběh jmenuje „The Grownup“, ovšem autorka jej původně pojmenovala „What Do You Do?“ a jedná se o její příspěvek do sbírky autorů, kterou sestavil G. R. R. Martin a jež vyšla v roce 2014 pod názvem Rogues. Česky tento povídkový soubor vyšel jako Darebáci (2016) a zde se příběh G. Flynn jmenuje „A čím se živíte?“ – tady byl aspoň použit přiléhavější název povídky, na obsahu ovšem ani lepší překlad a název nic nezlepší...

6 15.08.2020