SlamLenka komentáře u knih

Skloubit rodinu a kariéru je pro ženu mnohdy náročné, o to obtížnější je to pak v Jižní Koreji, kde tradiční hodnoty stále hrají prim, takže muži jsou těmi, kdo pracují a živí rodinu, ženy těmi, kdo zůstávají v jejich stínu a pečují o společné děti. Kim Čijong - ročník 82 je příběhem docela obyčejné ženy, takřka "průměrné" Korejky. Má starší sestru a mladšího bratra a už v dětství cítí, že bratr je coby muž v rodině protežován. Když Čijong dokončí studium a hledá pracovní uplatnění, opět se v konkurenci můžu ocitá na okraji. Práci nakonec najde, přicházejí však nové ústrky, diskriminace, obtěžování... A nakonec přijde dítě, a snad že už je toho na Čijong moc, najednou začne mluvit hlasem jiných žen - dalo by se říct, že vlastně mluví hlasem všech těch žen, jež se v životě a ve své kultuře potýkají s pocity méněcennosti a bezmoci.
Román je mistrně zpracován tak, že v něm není jediné slovo navíc, přesto je velice komplexní a je znát, ze Čo Namdžu naprosto přesně ví, o čem píše. To vše je ještě umocněno tím, že se autorka odkazuje na fakta, jež čerpá z vládních statistik, výzkumů a z tisku. Knihu hodnotím jako silný příběh ženy, o ženách, ale rozhodně ne jen pro ženy. Nelze než doufat, že budoucnost rozdíly v přístupu k lidem dle pohlaví nakonec vymaže, a to nejen v Koreji.

2 12.08.2020

Už v prvních třech knihách Kostičasu Samantha Shannon prokázala, že umí vytvářet skvělé fantasy světy, ovšem tentokrát jde o svět opravdu velmi komplexní a dokonale propracovaný. Fiktivní státy se rozkládají hned na několika kontinentech, každý z nich má svou historii, existují zde různá náboženství, mezi nimiž jsou zásadní rozpory, jsou tu draci i jiné fantasy bytosti, samozřejmě také magie... Komplexnost s sebou ovšem nese i jisté nevýhody, konkrétně když si musíte zapamatovat velké množství cize znějících jmen (třeba Truyde utt Zeedeur, Eadaz uq-Nāra) i místních názvů, často navíc podobně znějících a plných sykavek (např. Inys, Yscalin, Orisima, Seiiki). Musím se přiznat, že mi to dalo zabrat, než jsem se v tom stoprocentně zorientovala, naštěstí jsou však součástí knihy také mapy a přehled postav - to je obrovské a významné plus!
Osobně nemám ráda, když jsou postavy čistě kladné a záporné, i s tímhle autorka naštěstí umí dobře pracovat. Co však bylo překvapením, to byli v tomhle ohledu draci - je jich tu pěkná řádka druhů včetně kříženců, někteří jsou na téhle straně, jiní na té druhé. Celým příběhem se pak jako rudá linka táhne strach z dračího moru, který decimuje lidstvo bez ohledu na věk či původ. A co víc: po Aše Greyjoy je to pro mě teprve podruhé, co se ve fantasy setkávám s gay i lesbickou láskou.
Jak to shrnout? Prostě jako velmi originální fantasy knihu, kterou rozhodně doporučuji.

5 05.08.2020

Příběh, který teče jako řeka - je plynulý, občas uhání o trochu rychleji, jindy zase příjemně zvolní. A jak už to tak u řek bývá, při své cestě s sebou strhává všechno možné. Mě tedy Byla jednou jedna řeka rozhodně strhla! Diane Setterfield napsala román, jehož dějem se poeticky vine tok řeky Temže. A právě na jejím břehu vše začíná: konkrétně se ocitáme v hostinci U Labutě, tedy na místě, jež ožívá stovkami příběhů, které jsou tu tradičně vyprávěny a k nimž přibude další, když se tu náhle objeví malá tajemná dívka. Zdálo by se, že právě ta bude hlavní hrdinkou knihy, ale nakonec zjistíte, že je tomu asi trochu jinak. Nejde tu vlastně zase tak moc o ni, ale naopak o všechny kolem ní. Jak je to možné, že si ta dívka všechny tak podmanila? Čím to je, že aniž by o to jakkoli stála, ovlivní tolik jiných životů? Je to Alice, Amélie nebo Ann či někdo jiný?
Román je opravdu velmi čtivý, má v sobě i prvky pohádky či snad fantasy, především je však nesmírně lidský, a to v tom smyslu, že poukazuje jak na to dobré v nás, tak i na to temné, zlé a kruté. Vydejte se na plavbu po řece, počkejte si, až se jednotlivé její proudy spojí do jednolitého toku, nechte se unést, jen si při tom dejte pozor na Ticháčka.
PS: Opět mám bohužel výtky ke korektuře, i tak ale kniha vážně stojí za to.

8 30.07.2020

Velmi zdařilá prvotina, jež toho i přes svůj krátký rozsah nabízí velmi mnoho! Najdete v ní společenskou kritiku, sondu do historie léčby psychických poruch, dokonce i trochu tajemna a nadpřirozena. Na těch několika ženských hrdinkách, jež se v Salpêtrière setkávají, autorka ukazuje, že tehdy bylo do jisté míry jedno, jste-li dívkou ze zámožné rodiny, intendantkou, bývalou prostitutkou, či snad opravdu trpíte duševní chorobou, podstatné tehdy bylo především to, že jste ženou. Mimo toho je tu pak velmi dobře zachycena zvrácenost pařížské smetánky, která baží po možnosti na vlastní oči spatřit hysterický záchvat, a tak se každoročně vypravuje na masopustní bál právě do proslulé léčebny Salpêtrière.
Ač jde o velmi působivou novelu, mám bohužel i výtku, a to k jazykové korektuře – na těch necelých 200 stranách je na můj vkus opravdu hodně chyb, což poměrně kazí celkový dojem. U tak dobré prvotiny je to opravdu škoda. Přesto knihu rozhodně doporučuji. =)

6 07.07.2020

Dalších 1 200 stran Cizinky a opět to byla jízda! A byla to poslední kniha ze série, která už vyšla v originále – Diana Gabaldon teď už šest let píše další, tedy již devátý díl a jsem si jistá, že nás čeká další pořádná bichle! =)
Děj příběhu už je v tomhle kousku pevně spjatý s historickými událostmi, které vedou k americké revoluci, a jak se dalo čekat, máme tu opět nějaké to válčení a Claire může uplatnit své lékařské schopnosti a zkušenosti. Dojde i k nějakým těm neštěstím a pro pár postav je tento díl bohužel tím posledním, v němž se s nimi setkáme. Ne vždy jde o následky bojů, každopádně obzvlášť jedna smrt mě nesmírně zasáhla... Nebo vlastně dvě, ale v tom druhém případě se to s ohledem na jeho věk asi brzy dalo čekat. Román ovšem nabízí i několik velmi pěkných a pozitivních okamžiků a řekla bych, že je jich tu tentokrát i více, než kolik jich bylo v dílu minulém. Autorka dává větší prostor i vedlejším postavám, tedy Johnovi, Williamovi či Ianovi - zvlášť za toho třetího jmenovaného jsem byla ráda.
A co bylo nejlepší? Rozhodně závěr! Diana to s cliffhangery umí, ovšem oproti závěru Paměti kostí nejsem z finále rozhozená, ale naopak plna příjemného očekávání. Teď už musíme jen doufat, že Diana devátý díl dopíše brzy! Snad si v tomhle ohledu nevezme příklad z G.R.R. Martina...

2 07.07.2020

Asi každý z nás se někdy do něčeho tak moc ponořili, až z toho byla mánie, a přesně to samé se stalo i Andree, novinářce, která s naprostou posedlostí propadla kuřimské kauze, o níž se snaží napsat článek. Komiks si klidně můžete přečíst, i když tuhle kauzu neznáte (ostatně já o ní věděla – a vlastně stále vím – jen naprosté minimum), protože komiks beztak pracuje stejnou měrou s fakty i fikcí. Podstatné tu je sledovat, co to s někým udělá, když se nechá strhnout k zběsilé, ale zároveň i dost marné snaze pochopit pravděpodobně nepochopitelné.
Ocenit musím především skvělé grafické zpracování a práci s detaily a kompozicí. Celkově to byl zajímavý zážitek, ovšem na nějakou dobu se teď radši zase oddám nějaké té konvenčnější literatuře... =)

3 07.07.2020

Jen tak v poledne
osmdesát dvě haiku
z pera Hájíčka
...
Přečteno na pár nádechů.

3 03.06.2020

Tak jsem se od Dörte Hansen zase nechala vzít na sever Německa a (nepřekvapivě) tu máme opět téma venkova: vedle kontrastu života ve městě a na vsi také sledujeme, co od venkova očekávají lidé z města. Důležitým motivem je tu pak rodina, která má být místem lásky a podpory, jenže ne vždy je to tak přirozeně jednoduché, jak by to mělo být. A co když spolu začnou žít dvě ženy, které jsou sice příbuzné, ale doteď se mnoho nestýkaly, a kterým se oné láskyplné rodinné podpory dosud mnoho nedostávalo? Oproti postavám v Polední hodině jsem si k Veře a Anně mnohem snáze našla cestu. Zřejmě tomu tak bylo i díky tomu, že jsou oproti uměle působícímu Ingwerovi z Polední hodiny více propracované a nejsou ve svých příbězích jen pouhými loutkami (nebo se o to minimálně snaží).
Je to čtivé, milé, příjemné. =)

5 03.06.2020

Bizarní povídky jsou první knihou, kterou jsem od Olgy Tokarczuk přečetla, a myslím, že asi nebudou poslední. Jde vlastně o zvláštní všehochuť žánrů i témat – třeba povídky Zavařeniny nebo Švy jsou vesměs realistické, kdežto Návštěva či Transfugium nabízejí čisté sci-fi. Všechny se však dotýkají lidských vztahů (a snad i smyslu žití) a spojují je bohatý jazyk, svižnost a plynulý děj. Více než cokoli jiného jsou ovšem tyto povídky zneklidňující, protože narážejí na velká témata, jako jsou náboženství či moderní věda, ale záludně nejdou do hloubky a nehodnotí, naopak jen čeří vody, vzbuzují další a další otázky a nutí čtenáře, aby se nad světem stále více zamýšlel. Polská literatura má evidentně hodně co nabídnout!

6 30.05.2020

Už delší dobu se mi nestalo, že by mi nějaká kniha doslova vyrazila dech, ale teď to přišlo. Osmý život (pro Brilku) jsem dočetla už před týdnem a stále bojuji s pocitem, že mi chybí slova, kterými bych ji mohla plnohodnotně zhodnotit, přesto se o to aspoň pokusím.
Kniha mě zaujala už svou obálkou a rozsahem, anotace vypadala nanejvýš lákavě, a tak jsem se do ní pustila. Děj se odehrává na pozadí historických událostí, o kterých se sice člověk ve škole učí, ani tak si však nedokáže zcela představit, jakých zrůdností se Sovětský svaz mohl dopouštět a jak moc lidem dokázal převrátit životy vzhůru nohama. Osudy Džasiových však ovlivňuje vícero okolností, ostatně tahle kniha není (jen) o tom, je především o významu rodiny a vlastních snů, o tom, čím se člověk skrze své činy stává a čím je bez ohledu na ně. Ať už se napříč generacemi podíváte na jakéhokoli člena rodiny Džasiů, jde o barvitě vykreslené osobnosti, jež jsou často plné rozporů, ale které si vás především dokáží získat - ať už jde o dominantního Kosťu, ochranitelskou Christine, stále snící Stasii, tápající Kitty či obsedantní Brilku, při četbě jim všem tak nějak rozumíte, chápete je, i když vám snad občas lezou na nervy... Autorka vám jejich příběh vypraví prostřednictvím Nicy, která jej předává své neteři. Jazyk knihy je barvitý a já se při četbě skutečně ani na chvíli nenudila.
Tohle je kniha s vůní čokolády, která je sice možná prokletá, ale o to lákavější a lahodnější.

11 13.05.2020

I když román Neutěšenci vyšel v originálu už v roce 1995, v češtině jsme se ho dočkali teprve letos - zajímalo by mě, proč po takové době? Nicméně jsem si konečně zase mohla doplnit dalšího Ishiguru do sbírky, v edici angloamerických autorů jsou navíc obálky krásně sladěné, takže je na ně radost pohledět. (Až je mi líto, že Soumrak dne nevyšel také v Argu.) Leitmotivem Ishigurovy tvorby je i tentokrát nedokonalá lidská paměť, což je patrné již od prvních stránek. Oproti ostatním jeho knihám se však tato přeci jen poněkud vymyká (a to nejen svým objemem - vždyť obvykle mívají jeho knihy do 300 stran, tenhle kousek je ale více než dvojnásobný!). Čas ani prostor tu nemají běžné rozměry a jsou jaksi plastické, hrdina se pohybuje v zdánlivě snovém městě, a ač jsou situace, do kterých se dostává, zmatečné, rozhodně nejsou nahodilé. S postavami musí mít čtenář trochu trpělivosti, protože hodně (rozvláčně) mluví, bohužel si však málo naslouchají. Kazuo Ishiguro tak opět nastavuje zrcadlo nejen lidem jako jednotlivcům, ale i společnosti jako celku.

5 13.04.2020

Poslední dobou čtu hlavně české autor(k)y a střídám je s těmi angloamerickými, tak jsem si řekla, že pro změnu sáhnu třeba po nějaké současné německé beletrii. Děj Polední hodiny od Dörte Hansen se odehrává na venkově v severním Německu a autorka v něm velmi přesvědčivě popisuje změny, které v druhé polovině 20. století venkovské oblasti doslova od základů překopaly a prakticky jim uzmuly duši. Vesničané se s nimi obtížně vyrovnávají a zdá se, že ani Ingwer, který v Brinkenbüllu vyrostl a pak studoval a žil ve velkoměstě, nemá po návratu do vsi o moc pevnější půdu pod nohama. Dörte Hansen dobře vystihuje atmosféru vesnice i vzájemné vztahy tamních obyvatel, příběh má své kouzlo a je třeba ocenit i vtipné pojmenování kapitol za pomoci písní (mám pocit, že už jsem se s něčím podobným někdy setkala, ale kde?). Román je velmi čtivý, přesto mi přijde, že mu chybí nějaká větší jiskra - přinejmenším závěr vyznívá poněkud plytce a neukotveně... Leda by to byl záměr? Nicméně čtení to bylo příjemné.

1 27.03.2020

Tahle kniha mě zaujala hned po vydání, ale dostala jsem se k ní teprve teď - to načasování na dobu, kdy jsme doma v izolaci a tak trochu o samotě, se docela povedlo! =)
Kniha vám v osmi rozhovorech představí dvě ženy a sedm mužů, jejichž způsob života se výrazně odlišuje od běžného mainstreamu. Aleš Palán s nimi mluvil přímo tam, kde žijí - ve starých domech, v chatkách i maringotkách na Šumavě. Jedinečnost příběhů těchto samotářů je navíc ještě umocněna skvělými fotografiemi Jana Šibíka. Každý vypravěč je zcela originální a ke svému nynějšímu stylu života se dostal úplně jinak, a i když jsem s některými z nich nedokázala tak úplně souznít, je všech těch devět lidí přesto svým způsobem nesmírně inspirujících.
Je to čtivé, silné a plné energie, která mě doslova táhla ven - do přírody, do divočiny...

10 22.03.2020

Poslední dobou mám neskutečné štěstí na knihy, které se mi dostávají do ruky, a Šikmý kostel rozhodně není výjimkou - ba naopak! Kniha se mi zalíbila hned s prvními stránkami, na nichž Karin Lednická popisuje cestu žen do Wieliczky, což je mimochodem místo, které stojí za návštěvu. Vyprávění o tom, jak se u nás žilo na přelomu 19. a 20. století (a navíc v hornické oblasti) je z mého pohledu velmi autentické, příběh Barbořiny rodiny je jímavý, zároveň však ne patetický, hlavní postavy nejsou černobílé, díky čemuž působí opravdu realisticky. Oceňuji také velmi pěkné vykreslení tehdejší geopolitické situace na Těšínsku a onoho "slavného" sporu mezi Československem a Polskem o toto území - díky podání spisovatelky jsem si o tom udělala mnohem komplexnější obrázek, než jaký mi kdy nabídly učebnice dějepisu. Šikmý kostel je čtivý a já jej vřele doporučuji dalším knihomolům!
PS: V Ústí nad Labem sice taky máme šikmý kostel, ale pokud kdy budu mít příležitost, moc ráda bych navštívila i tento.

15 18.03.2020

V minulém roce jsem od Petra Mikšíčka přečetla jeho Sudetskou pouť aneb Waldgang, hned nato jsem si vyhlédla Zmizelé Sudety. Tentokrát jde o počin kolektivu autorů, který v rámci výstavy dvojic fotek "dříve a dnes" upozornil na to, co v minulém století musely strpět Sudety a jaké to na nich zanechalo jizvy. Postupně si s autory projdete česká pohoří od Šumavy kolem dokola naší země přes Krušné hory, Krkonoše po Jeseníky, seznámíte se s charakterem kraje a s jeho proměnami. Ukáže vám, co nám vzalo poválečné vysídlení českých Němců následované přistěhováním nových obyvatel, kteří k místnímu kraji neměli žádný vztah a často se mezi sebou ani neznali. 40 let vlády komunismu pak s sebou přineslo změnu drobných políček v obrovské a chemií "opečovávané" lány polí, stejně jako ztrátu mnoha sakrálních a jiných historických památek, které často nahradila nevzhledná železobetonová monstra. Některé vesnice zmizely beze stopy celé.
Historii nelze přepsat, ale lze pomoci krajině a lidem, kteří zde nyní žijí, aby se jejich rány pomalu začaly hojit. A někteří s tím naštěstí už začali!

2 02.03.2020

S Petrou Dvořákovou jsem se poprvé seznámila, když jsem četla její Já jsem hlad - tehdy jsem byla zklamaná. Že se ale občas vyplatí dát autorovi druhou šanci, to mi dokázaly Vrány. Se 184 stranami by se mohlo zdát, že půjde o nějakou tu odpočinkovou četbu, tentokrát však zdání klame. Děj vypráví dcera a matka a už od začátku vás nutně praští do očí, jak moc odlišný pohled na svět a dění kolem sebe mohou mít. Všechny postavy i jejich jednání jsou v knize velmi realisticky vykreslené, děj se plynule odvíjí a postupně si vás víc a víc podmaní. Zaručuji vám, že na konci vás z toho i zamrazí. Příběh navíc skvěle podtrhují vyborné ilustrace Terezy Basařové.
Perfektní kousek, dostalo mě to a vřele doporučuji! Po tomhle asi zkusím i další knihy z pera autorky.

9 25.02.2020

Mám mnoho čtenářských restů a jeden z nich si dnes už mohu odfajfknout. Persepolis jsem měla na seznamu k přečtení už pěkných pár let, ale nějak jsem se k tomu pořád nemohla dostat. Dokonce jsem si od autorky dříve přečetla její Šitíčko (i to doporučuji), teprve pak jsem se vydala do Persepole - a že to bylo putování plné zážitků! Satrapi se nebojí vyprávět o svém životě, i když v něm mnohdy rozhodně není v roli kladné a čestné hrdinky. Navzdory všemu, čemu byla nucená čelit, se vsak vždy snažila být sama sebou. Ne vždy jí to vyšlo a ne vždy to bylo bezpečné, ale dala do toho vše.
Bavilo mě to a zajistilo mi to příjemné čtení na dva večery, takže pokud to snad někdo taky ještě nečetl, dejte se do toho!

1 23.02.2020

Mám mnoho čtenářských restů a jeden z nich si dnes už mohu odfajfknout. Persepolis jsem měla na seznamu k přečtení už pěkných pár let, ale nějak jsem se k tomu pořád nemohla dostat. Dokonce jsem si od autorky dříve přečetla její Šitíčko (i to doporučuji), teprve pak jsem se vydala do Persepole - a že to bylo putování plné zážitků! Satrapi se nebojí vyprávět o svém životě, i když v něm mnohdy rozhodně není v roli kladné a čestné hrdinky. Navzdory všemu, čemu byla nucená čelit, se vsak vždy snažila být sama sebou. Ne vždy jí to vyšlo a ne vždy to bylo bezpečné, ale dala do toho vše.
Bavilo mě to a zajistilo mi to příjemné čtení na dva večery, takže pokud to snad někdo taky ještě nečetl, dejte se do toho!

2 23.02.2020

Když na nějakou fakt hodně dobrou knihu navazuje další, vždycky je to risk, protože udržet laťku vysoko není jen tak. Martin Selner to ale zvládl na jedničku a já tak jeho příběhy opět zhltla jedním dechem. Tenhle smysl pro humor je mi velmi blízký a je úžasné, že si ho Martin dokáže udržet, i když si nedělám iluze, že občas to stojí hodně sil. Pomáhající profese už takové jsou, já to dala "jen" sedm let... Každopádně obrovské díky za knížku plnou lidskosti - rozhodně doporučuji!
PS: Miluju "Někdo tu nechal srdce." ♡

4 21.02.2020

Film jsem viděla kdysi dávno, vybavovala jsem si jeho atmosféru, ale už jsem zapomněla, jak přesně to bylo s dějem. Už dlouho jsem si chtěla knihu přečíst, konečně na ni tedy letos došlo. Zaujalo mě, že ač tady ji má pouhých 239 čtenářů v přečtených (včetně mě), na ČSFD má podle knihy natočený film přes 6 000 hodnocení. Jistě je to i zásluhou skvělého obsazení (Tilda Swinton, Ezra Miller) a výborných hereckých výkonů, o tom žádná! Ale přesto... Kniha je kniha. =) Ze začátku se možná nečte úplně snadno, rozhodně však za to stojí.
Vřele ji doporučuji všem, obzvláště pak těm, kdo se nebojí vystoupit ze své komfortní zóny a nemají problém s postavami, jejichž jednání prostě není tak úplně konformní. Každopádně vás to zasáhne!

7 15.02.2020