SlamLenka komentáře u knih

Můj bože, já toho Ždibřicha asi fakt miluji! Sleduji ho i na FB, a když jsem zjistila, že už je klasik, neb vyšel knižně, bylo jasné, že ho musím doma mít - tedy v té knižní podobě, fakticky vážně radši ne, poněvadž žít bych s ním nedokázala. Ždibřich je totiž evidentně chlap, kterého lze obdivovat jen na bezpečnou vzdálenost. =)
Snad kromě pár výjimek s ním sdílím obrovskou spoustu názorů a jeho sarkasmus mi prostě sedne. Všeho všudy asi jen u třech stripů se mi zdálo, že už je to přes čáru, jinak jsem si to naprosto užívala. Díky, díky, díky. Nové stripy na FB vždycky "make my day"! =)

5 25.09.2019

Po Houbařce jsem se na Rekonstrukci docela těšila, navíc se stále chystám i na Anežku...
A jaké to bylo? První část knihy měla spád, byla jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál, co se Elišce podaří zjistit, jak se s tím popere. Dokonce jsem si říkala: "Jo, Hanišová má fakt potenciál, jestli to tahle potáhne dál, bude to vážně hodně dobrý!"
Jenže kvalitní se mi kniha zdála tak do tří čtvrtin, pak to najednou ztratilo úroveň a už se to jen sunulo k takovému nedbalému, unáhlenému a zmatenému závěru. Pořád jsem čekala na nějaký zlom, ale nic takového se nekonalo - místo toho přišel jen pád.
Když pominu, jak strašně nesympatický mi byl David, stále víc jsem si při četbě říkala, jak nedůvěryhodně působí ty osoby, které Eliška kontaktuje - jejich motivaci jsem vůbec nepochopila. A co ta Liška? To byla zvláštní odbočka - nicneříkající, vyprázdněná.
Pozitivně hodnotím vložení skutečných příběhů jiných matek a osudů jejich dětí (to bylo silné, syrové a sedlo to tam jak... no prostě sedlo to =), škoda jen, že to autorka nedoplnila i nějakými těmi otcovskými příběhy - jistě by se také nějaké našly.
Nakonec tedy knihu po dočtení hodnotím jako průměrnou, přesto dám autorce ještě šanci a přečtu si Anežku, nevylučuji, že případně nezkusím i nějakou autorčinu budoucí knihu.
SPOILER: Jen pro vyjasnění chci doplnit, že mi nevadí, že nebyla smrt Eliščiny mámy a bratra vyřešena, to se po těch letech přeci ani nedalo čekat. Otevřené konce mají své kouzlo, ostatně kdyby mnohé knihy nebyly uzavřené, výrazně by tím získaly na kvalitě...

4 24.07.2019

Po Historii včel jsem se dala i do druhého románu autorky, protože to téma klimatických změn je pro mě prostě srdcovka. A stálo to za to! Oproti Historii mi Modrá přišla mnohem lépe psaná, bylo to svižnější, jen je škoda, že finále bylo poměrně patetické (i když to pořád s hrdiny z roku 2041 nevypadá zrovna růžově - logicky, protože jinak to snad ani nejde!). Další bod dolů za motivaci Signe ve vztahu k bývalému - vůbec nevěřím, že by to takhle s její povahou mohlo dopadnout.
Výtku mám i k překladu: neskutečně mě iritovalo, že bylo tolik pojmenování psáno přes pomlčku (v originálním norském znění - v češtině), to bylo pořád Blå – Modrá; Blåfonna – Modrý ledovec... To přeci stačilo jednou a pak už používat jen překlad (nebo vlastně klidně originál, vždyť to ostatně často byly zeměpisné názvy, ty není třeba překládat...).
Za ten závěr a překlad názvů tak dávám jen 4*, ale jinak měla kniha našlápnuto i na 5*!

2 24.07.2019

Bývám skeptická ke knihám z takového prostředí, které autor sám osobně nepoznal nebo poznal jen okrajově (např. jen z návštěv a povídání), protože něco prožít a o něčem se jen cosi dozvědět, to je úplně něco jiného, nicméně Simon Mawer mě mile překvapil a podle mého vykreslil českou společnost a tehdejší dobu velmi dobře. Překvapilo mě, jak byla kniha čtivá. Postavy byly opravdu dobře charakterově zpracované a důvěryhodné. I když vím, že příběh románu je skutečností jen inspirován, působí to vážně autenticky.
PS: Na stránkách http://www.tugendhat.eu/cz/ si lze vilu Tugendhat virtuálně projít a prohlédnout - doporučuji. =)

12 24.07.2019

Asi to bude znít kýčovitě, ale Alena Mornštajnová se pro mě opravdu stala královnou současné české prózy. Její knihy jsem četla v posloupnosti Hana - Slepá mapa - Tiché roky a teď přišlo konečně i na Hotýlek. Rozhodně se nekonalo žádné zklamání!
Oproti třem ostatním jejím románům pro mě bylo skoro překvapení, že hlavní hrdinou je tentokrát muž. Příběh je opět krásně čtivý, nepředvídatelný, poutavý. Uvědomila jsem si, jak málo nám autorka své hrdiny popisuje co o vzhledu, stejně jako nám nechává blíže nepopsané prostředí, v němž se postavy pohybují, přesto se mi celý příběh při čtení v hlavě odehrává, jako bych sledovala film. Alena Mornštajnová možná v některých ohledech slovy šetří, o to větší ale dává důraz na obsah a barvitost slov - její psaní má určitý náboj. Postavy reagují velmi realisticky. V knize nenajdete ani jednu jedinou postavu, která by byla černobílá, naopak snad na každém si najdete kousek dobrého i špatného - a tím jsou hrdinky a hrdinové Mornštajnové neskutečně opravdové...
Rozplývat bych se tu zvládla až do nevidím, takže to zkrátím: doporučuji! =)

17 17.07.2019

Vzhledem k tomu, že kniha je psaná ich-formou a příběh nám vypráví dívka, která to všechno prožila v době svých "-náctin", žádný psychologický rozbor postav jsem nečekala, takže jsem ani nebyla zklamaná. Naopak mi přišlo, že popsané pocity teenagerky jsou velmi autentické, obzvlášť vezmeme-li v potaz její rodinné zázemí a to, jaký měla nebo spíš neměla vztah s rodiči. Byla neukotvená, nejistá, toužila po pozornosti, ale neuměla si o ni správným způsobem říct.
Líbilo se mi i zasazení do prostoru a poměrně neutěšené prostředí, v němž se Linda pohybovala.
Naopak jako negativum hodnotím místy až příliš rušivé neukotvení v čase - příběh by si zasloužil být více lineární.

1 17.07.2019

Ledový dech spolu s Bubny podzimu jednoznačně považuji za nejlepší díly dosavadní série. I přes obrovský počet stran (kvůli váze knihy jsem si ji dokonce ani nebrala s sebou ven na cesty) byl děj plynulý a celkem se to četlo jedna báseň - předchozí díl tolik neodsýpal!
Podobně jako tatjana1737 jsem však opravdu značně rozpačitá z toho, jak Diana Gabaldon podává vývoj dítěte po narození - nejsem matka, přesto vím, že takové věci děti krátce po narození neumí... Leda by Diana popisovala nějaké super geniální dítě? Ať tak či tak, jsem ochotna jí to odpustit.
Opakovaně přemýšlím nad tím, jaká je asi tak pravděpodobnost, že se nějaký cestovatel časem setká s jiným (a pokud nepočítám rodinu Claire, teď už se nám hrdinka potkala celkem s čtyřmi, byť s jedním v podobě ducha či snového přízraku) - podle mého to dost odporuje pravděpodobnostním teoriím, navíc když zjevně všichni ti cestovatelé putují na stejné trase, tedy mezi 18. a 20. stoletím... Copak z jiných a do jiných dob se cestovat nedá?
Pozitivně však hodnotím vývoj jednotlivých postav - je realistický a autorka se precizně drží jednotlivých charakterů (takovou charakterovou pevnost a realističnost jsem zatím viděla jen u J. R. R: Martina), čímž jsou tyto postavy naprosto uvěřitelné a důvěryhodné. I různé dějové zvraty byly podané plynule a samozřejmě - byť uměly překvapit, nepůsobily uměle nebo šroubovaně. Další, čeho si vážím, je fakt, že postavy nejsou kýčovitě černobílé a že umí překvapit (v dobrém i špatném, viz Donner, Fergus, Malva, oba Christieové, Bonnet...). Dobře se Diana vypořádala i s oním novinovým článkem, který Briannu přivedl za matkou.
Takže nezbývá než vyjádřit spokojenost a těšit se na listopad, kdy má vyjít Paměť kostí.

3 08.07.2019

Manžel je pravidelným čtenářem Respektu, já si z něj obvykle přečtu jen to, co mě zajímá, jinak mi z něj přefiltrované info o aktuálním dění poskytuje právě můj milovaný (a Respekt rozhodně považuji za aktuálně nejdůvěryhodnější informační zdroj - spolu s DVTV).
Zen Žen si ale většinou nalistuji v každém Respektu. Přesto jsem při četbě tohohle souboru zjistila, že si z těch stripů pamatuji jen minimum! O to větší radost jsem ale z četby měla - oceňuji především schopnost nadhledu a ironie (někdy zjevně i sebeironie). Ačkoli Geislerová často zachycuje až stereotypní situace (genderově i jinak), jejich podání je neotřelé a tak vtipně podané, že to snad ani nikoho nemůže urazit. =)

4 08.07.2019

** přečteno díky mé kamarádce - sběratelce divnoknih **
Jestli někdo příběh chápe jako smutný nebo skličující, pak by si měl lépe prohlédnout závěrečné obrázky a přečíst něco o tom, jaký je životní cyklus cikády. =)
Osobně oceňuji hlavně ty úžasné ilustrace, které jsou přitom doplněny jen minimalistickým textem - a to dodává příběhu sílu.

1 08.07.2019

** přečteno díky mé kamarádce - sběratelce divnoknih **
Taková sladká vztahová záležitost s jednoduchými a přitom milými a výstižnými kresbami. Každý jeden ten příběh (etuda nebo epizodka) je taková něžně hloupoučká a přitom se v ní (nebo aspoň v některé z nich) snadno najdete.

1 08.07.2019

** přečteno díky mé kamarádce - sběratelce divnoknih **
Triviální a předvídatelný příběh, na druhou stranu je však mile podaný a doplněný o krásné ilustrace. Chybí mi ale tak trochu přesah (nějaká pointa), naopak zbytečný mi přišel kýčovitý závěr (ale pravdou je, že ten asi do pohádek tak nějak patří...).

1 08.07.2019

** přečteno díky mé kamarádce - sběratelce divnoknih **
Geniální a zábavná kniha o něčem naprosto běžném, ale přitom velmi komplexním - o močení na všechny (aspoň mužské) způsoby a o všem možném, co s tím je spojeno. Bavilo mě to od začátku do konce, tedy nejen psaný text, ale i skvělé a přitom naprosto jednoduché (a typicky dvoubarevné) ilustrace. Obzvlášť se mi líbilo historické okénko! Jen mám pocit, že tam chybělo info, jak se moč používala při barvení látek a činění kůží.

4 08.07.2019

Kočky jsou mrchy! Ale boží mrchy hodné uctívání! A v každém z těchhle stripů najdete naprostou pravdu - čirou kočičí pravdu! Třeba (jo, asi je to SPOILER):

Pac: Vysoký procento lidí nakaženejch toxoplazmózou fakt ulehčuje řadu věcí.
Pussy: Jak se pozná, že má člověk toxoplazmózu?
Pac: Třeba tak, že čumí na dvě mňoukající kočky a je přesvědčenej, že vedou smysluplnej dialog.

nebo

Pussy: Není trochu škoda spát šestnáct hodin denně?
Pac: Lidi spěj osm a maj ze života to samý, co my?
Pussy: A co?
Pac: Depresi.

Prostě mě to bavilo a tak je sleduji dál i na FB. =)

4 08.06.2019

Silná příběh, jehož vypravování je (jak je u Kazua typické) opět silně ovlivněno "neposlušnou" pamětí. Tohle činí jeho knihy neskutečně lidské a opravdové, protože přesně tak to přeci prožíváme skoro denně, klademe si otázky jako "Bylo to tak nebo jsem si to jen domyslela?", splývají nám skutečné vzpomínky a naše přání, někdy i sny.
A mimo to kniha opět poskytuje náhled do tak odlišné japonské kultury, sem tam není jasné, co vlastně se svým životem Sačiko zamýšlí, a nakonec dokonce přemýšlíte, kdo jsou ty dvě dcery Ecuko - a kam zmizela Sačiko? Kde je její dcerka teď?
Kazuo opět nezklamal a těším se na další jeho knihy.

7 08.06.2019

** přečteno díky mé kamarádce - sběratelce divnoknih **
Díky Lídě se mi do ruky dostalo už mnohé, ale Placatý králík to zase posunul o něco dál. Ilustrace jsou pěkné, o tom žádná, ale co ten příběh? Na to se nedá snad reagovat jinak, než jen WTF?!

2 06.06.2019

Co bylo nejasné a nevyřešené, zůstalo tak i nadále, přesto Margaret Atwood vykonstruovala za pomoci známých faktů velmi poutavý příběh jedné chudé dívky z dosti bídných poměrů. Simon Jordan byl zvláštní postava a postupně mi k němu ubývalo sympatií, ale s Grace to nešlo jinak, než jí fandit. Závěr byl pro mě sice poměrně nedůvěryhodný, přesto celkem příhodný (a je-li to vnímáno jako protimluv, pak je to možná o to spíš skutečné...). Za veškerou imaginaci při beletrizaci tohoto příběhu musím hodnotit plným počtem hvězd.

10 24.05.2019

Páni, to bylo něco. Do stylu psaní Aleny Mornštajnové jsem se zamilovala už při čtení Hany, se Slepou mapou jsem si svou lásku k němu potvrdila a s Tichými roky už se vlastně jen vezu na vlně nadšení. Česká literatura skutečně zažívá revival a Mornštajnová je jednou z těch, kdo na tom mají největší zásluhu. Tiché roky se čtou s naprostou lehkostí a přitom vás semelou takovou silou, kterou ani nečekáte. Já jsem navíc s Bohdanou znovu procítila všechnu tu bolest, kterou jsem prožila ve vztahu se svým otcem, takže mě to fakt zasáhlo. (Ta podobnost je až děsivá, i když okolnosti jsou naprosto odlišné.)
Smekám a nemohu se dočkat, co nás od autorky čeká dále. (A to jsem se ještě ani nepustila do Hotýlku.)

11 24.05.2019

Kazuo je výborný vypravěč a své hrdiny nechává s naprostou lehkostí tápat v jejich životech i vzpomínkách, čímž je vykresluje zcela realisticky. V této jeho knize jsem se s ním poprvé vydala do Japonska a musím říct, že japonská nátura je skutečně zajímavá. Postavy jako by spolu ve vší té uctivosti a zároveň odtažitosti tančily nějaký zvláštní tanec, který je pro Evropana skoro nepochopitelný.
Kazuo mě s každou další jeho přečtenou knihou přesvědčuje o tom, že fakt umí servírovat kvalitní četbu.

8 24.05.2019

Tak to tedy byla jízda! Asi nejzajímavější byl první morytát, psaný samotnými čtenáři - přijde mi, že se sice doba posunula, ale některé věci jsou stále stejné, protože skoro totéž může teď člověk číst třeba na Facebooku. =)
Jinak ostatní legendy a morytáty byly pro mě takovou zvláštní všehochutí, celkově je jejich soubor velmi nesourodý, často až neuchopitelný.

05.05.2019

Četla jsem kdysi od Faulknera Divoké palmy a musím říct, že Srpnové světlo je mnohem záživnější. Příběh se pomalu nabaluje jako sněhová koule, postupně se o postavách dozvídáme více a více, čímž také stále jasněji chápeme jejich motivace. Ústřední linku podle mého soudu pak tvoří přesvědčení, že každého aspoň do určité míry determinuje to, z jaké rodiny pochází, a to, čím dosud ve svém životě prošel.
Kniha mě celkově mile překvapila.

05.05.2019